Cassidy a Shane
Ruku v ruce utíkali, co jen jim nohy stačily. Ačkoli neměli sebemenší tušení, kam je osud zavede, ani na vteřinu se nezastavují. Budoucnost pro ně byla nejasná, ale Hayden i Santiago věděli, že musí od sídla co nejrychleji zmizet, než si někdo všimne, že jsou pryč. Zastaví se až na náměstí, kdy Hayden sotva popadá dech. Upírem nebyla nijak dlouho, a tak ještě stále neovládala všechny dovednosti jako mnohem zkušenější Santiago, který by neměl problém utíkat i několik minut v kuse. „Jsi v pořádku?“ zeptá se starostlivě při pohledu na Hayden. „Jo, jen mi dej minutku,“ vyhrkne a rukou si z čela setře kapičky potu. Santiago k ní váhavě přistoupí a vezme jí
kolem pasu. „Přemýšlel jsem,“ vyhrkne, čímž upoutá dívčinu pozornost. „Hm?“ broukne zaujatě Hayden. „Pamatuješ si, jak jsme se spolu jednou bavili o našich rodinách? Tenkrát na hřbitově? Předtím, než… než ses proměnila ve vlka?“ zeptá se, na což Hayden okamžitě přikývne. Jak by mohla zapomenout? „Forgotten Hollow už pro tebe není bezpečné, Hayden. Finn po tobě půjde, bude tě chtít dostat zpátky. Nezastaví se, dokud tě nenajde a nedostane tě zpět na svou stranu,“ odmlčí se. „Vím, že si svou rodinu nepamatuješ, ale někde musíš mít někoho, ke komu patříš. Co kdybych tě za tvou rodinou zavedl? Jen s nimi budeš v bezpečí,“ poví Santiago. Hayden se nad jeho slovy slabě pousměje. „Santiago, přestaň. Ani jeden nevíme, kde moje rodina je. Nebo jestli vůbec někoho mám,“ pohladí ho po tváři a pomalu se posadí na studenou zem. „Navíc jsme si slíbili, že zůstaneme spolu,“ dodá a pozoruje, jak si Santiago přisedá vedle ní. Hayden si znaveně opře hlavu o jeho rameno. „Jsi strašně tvrdohlavá,“ podotkne Santiago. „Co tedy budeme dělat? Nemáme kam jít,“ povzdechne si brunet. „S tím bych vám možná mohla pomoci já,“ ozve se dívčí hlas. Mladá dvojice se za ním okamžitě otočí a jejich pohled spočine na sebevědomé brunetce a černovlasém muži, který jí doprovázel. „Zase ty?“ vydechne Hayden. Santiago svraští obočí. „Cassidy, že?“ dodá váhavě Hayden. Cassidy s úsměvem přikývne. „Ráda tě zase potkávám, cizinče,“ zasměje se. „Na co čekáš? Zvedejte se, půjdete s námi. Shane a já se o vás postaráme.“
Věříš jim?
„To nebude potřeba,“ zamumlá Santiago a na protest si založí ruce na hrudi. Odmítal přijmout pomoc někoho, koho vůbec neznal. Příliš velkou důvěru v cizí lidi nevkládal, což se však nedalo říct o Hayden. S drobným úsměvem na rtech vyskočí na nohy a vykročí k upíří dvojici vstříc. Santiago si povzdechne. „Zdá se, že nám tvůj přítel moc nevěří,“ podotkne Cassidy. „Kdybys věděla, co máme za sebou, asi by ses mu moc nedivila,“ zdůvodní chování svého společníka Hayden. „Každopádně,“ nejistě si projede vlasy, „myslela jsi to vážně? Vážně nám nabízíš střechu nad hlavou?“ zeptá se pochybovačně Hayden. Naposledy, co jí někdo nabídl střechu nad hlavou, ocitla
se zapletená v pavučinách lží a podvodů. Ale Cassidy v ní vyvolávala příjemný první dojem. „Opravdu,“ ozve se černovlasý upír, který do teď neřekl jediné slovo a všechno mluvení nechal na Cassidy. „Můžete u nás zůstat, jak dlouho jen budete chtít. Forgotten Hollow poslední dobou není úplně bezpečné místo,“ řekne s vážným výrazem. Cassidy na jeho slova souhlasně přikývne a dodá: „Shane má pravdu, neměli byste se tady jen tak potulovat.“ Hayden ví lépe než kdokoli jiný, jak pravdivá slova hnědovlasé upírky jsou. „Promluvím s ním,“ ujistí je a s nejistým výrazem na tváři obrátí svou pozornost na Santiaga, který celou situaci sledoval s rukama založenýma na hrudi, a jeho postoj k celé situaci se vůbec nezměnil. „Věříš jim?“ zeptá se šeptem, ale ani na vteřinu nepochyboval o tom, že ho Cassidy se Shanem neslyší. Hayden přikývne. „Věřím,“ poví a opatrně ho vezme za ruku. „A ty? Věříš alespoň mě?“ zeptá se. „Jistě,“ vyhrkne Santiago, což Hayden donutí se pousmát. „Tak mi věř i teď,“ zašeptá a jemně jeho ruku stiskne. Santiago souhlasně přikývne a nechá se dívkou zavést zpět ke Cassidy a Shaneovi. „Tak?“ vydechne Cassidy. „Jen pro jednu noc,“ vyhrkne Santiago. Cassidy si vymění pobavený pohled se svým přítelem, ale rozhodne se pomlčet. S drobným úsměvem přikývne a mávnutím ruky dvojici pobídne, aby je následovala. Jelikož je Forgotten Hollow opravdu maličké městečko, cesta k domu Cassidy a Shana je otázka několika minut. „Jsme na místě,“ obeznámí je Cassidy. „Chovejte se jako doma,“ dodá Shane. Hayden si vymění krátký pohled se Santiagem, a pak vykročí vstříc domovním dveřím.
Už to vzdej
Zatímco každý by to v jeho situaci už dávno vzdal, Chris tu možnost odmítal. Nechtěl přijmout fakt, že už nikdy v životě neuvidí tu krásnou usměvavou blondýnku, které patřilo celé jeho srdce. Byla pryč už dlouho. Ještě před pár dny si byl Chris jistý, že spravedlnost zvítězí a on ji znovu ucítí ve své náruči, ale teď se jeho pohled na svět zcela změnil. Zhruba před týdnem policie uzavřela její případ. Nechala ho nevyřešený. Neuběhl jediný den, kdy by se Chris neptal sám sebe, jestli mohl udělat něco jinak. Jestli mohl zabránit tomu, aby se to nestalo. Prvních pár měsíců pro něj bylo obzvláště těžkých. Chris měl pocit, jako by se celý svět obrátil proti němu. Rodina jeho dívky
mu jasně vyjádřila, že ze všeho viní právě jeho. Což pro chlapce, který se už dávno sám vinil, byla finální rána. Jeho jediným přítelem, který mu zbyl, byl alkohol. Téměř každý večer si našel cestu do místního baru, ze kterého odešel, až když ho vyhodila ostraha. Tak to s ním šlo až do nedávna, kdy si uvědomil, že takhle už žít nemůže. Začal být celou situací posedlý. Rozhodl se, že všechno vezme do vlastních rukou a nepřestane, dokud Hayden nenajde. „No tak!“ zakleje Chris. Už několik minut netrpělivě seděl na lavičce v parku v Lázeňské Oáze a čekal. Z nebe se snášely kapičky deště, ale to mu bylo jedno. Čekal dál, na což si už stihl zvyknout. Čekání se stalo činností, kterou během následujících měsíců dělal až příliš často. „Vypadáš fakt příšerně,“ ozve se dívčí hlas. Chrisův pohled vzlétne vzhůru a zastaví se na příchozí brunetce. „Já vím,“ odfrkne si Chris. „Jsem rád, že jsi přišla, Alisso,“ řekne upřímně a poukáže na volné místo na lavičce. Alissa, Haydenina nejlepší kamarádka, si ke chlapci váhavě přisedne. Už si ani nepamatovala, kdy naposledy se viděli. Možná několik týdnů zpátky? Nebo už to byl měsíc? „Co pro tebe můžu udělat?“ zeptá se nejistě. „Jde o Hayden,“ vyhrkne. „Chrisi,“ povzdechne si Alissa. „Kdy už to vzdáš?“ zeptá se s nakřáplým hlasem. „Dokud jí nenajdu, Alisso,“ řekne odhodlaně Chris. „Chrisi, policie jí hledala několik dlouhých měsíců. Skuteční profesionálové jí hledali. Proč si myslíš, že jí najdeš zrovna ty, když to nedokázali ani oni?“ zeptá se. Už dávno se smířila s myšlenkou, že svou kamarádku už nikdy nespatří. A to pomyšlení jí stále lámalo srdce. „Protože jsem našel stopu,“ vyhrkne Chris. Alissa se na něj překvapeně podívá. „Četl jsem na fóru diskuzi, ve které se lidi bavili o tajuplném městě, které na mapách neexistuje,“ informuje brunetku Chris. „A Hayden je tam? Vážně?“ řekne pochybovačně Alissa. „Možná bys měl přestat pít, Chrisi,“ zavrtí hlavou a prudce se z lavičky zvedne. „Počkej!“ pokusí se jí chytit za ruku, ale Alissa se mu vyškubne. „Je toho víc, Alisso! Na tom městě je něco zvláštního,“ stojí jí si za svým Chris. „Alisso, prosím. Jsi jediná, kdo se se mnou po tom všem ještě baví. Její rodina-“ Chris svou myšlenku nestačí doříct. „Nech její rodinu na pokoji, Chrisi. Netahej je do té své fantasmagorie,“ řekne přísně. „Alisso-“ pokusí se s ní ještě jednou navázat řeč. „A mě taky ne, Chrisi. Mrzí mě to, ale je pryč. A tyhle výmysly ti jí zpátky nevrátí,“ řekne s posmutnělým výrazem a bez dalších slov odejde.
Zase v baru
Zvyk je železná košile, a tak Chris v zoufalosti zavíral do jednoho z místních barů na skleničku něčeho dobrého. Nebo alespoň to byl jeho původní plán, kterého se však dlouho neudržel. Jedna sklenička mu však brzy nestačila, a tak si objednal druhou. Bůhví, kolik by toho do sebe dokázal nalít, kdyby ho od pití nevyrušila známá tvář. „Měl jsem tušení, že tě tady najdu. Starých zvyků se jen tak nezbavíš, co?“ zeptá se černovlásek, který před pár minutami vkročil do baru s cílem najít Chrise, což se nakonec ukázalo být mnohem jednodušší, než se původně domníval. Našel ho hned ve druhém baru, za což si v duchu děkoval. Neuměl si představit, v jakém stavu by mohl Chris
být, kdyby přišel o chvíli později. Už teď totiž vypadal, že na něj alkohol silně působí. „Jestli sis přišel jenom rýpnout, tak si zase hoď zpátečku, Thomasi,“ odvětí Chris, když na pult před sebou položí prázdnou skleničku. „Další už mu nenalívejte, měl toho dost,“ řekne Thomas dřív, než si stačí Chris objednat další. „Co máš sakra za problém?“ oboří se na něj Chris. „To už si nemůžu ani v klidu zajít na skleničku?“ zeptá se pobouřeně. „Jenže ty sis nezašel jenom na skleničku, Chrisi,“ založí si ruce na hrudi Thomas, „ty ses přišel opít do němoty,“ argumentuje. „A i kdyby, tak co je ti do toho? Se svým životem si můžu dělat, co budu chtít. A teď běž, nemám na tebe náladu,“ otočí se k němu zády Chris. Thomas se však odmítá tak lehce vzdát. „Mluvil jsem s Alissou,“ řekne, čímž si získá Chrisovu pozornost. „Hm, sestřička si na mě už zase stihla postěžovat, jo?“ broukne se sarkastickým úšklebkem na tváři. „Můžeme si promluvit někde stranou?“ zeptá se vlídně Thomas. Běžně do barů nechodil, a tak se mu místní hluk vůbec nezamlouval. „Fajn, ale jenom na pět minut,“ souhlasí Chris a neochotně vstane z barové židličky. Tenhle den už fakt nemohl být lepší. Thomas ho zavede k odstrčenému gauči v poklidné části baru, na který si oba posléze sednou. „Tak co pro tebe můžu udělat, Thomasi?“ otočí se na něj Chris. Už chtěl mít tenhle rozhovor za sebou. „Jak jsem říkal, mluvil jsem s Alissou,“ začne opatrně. „Vím, že jsme si spolu nikdy moc nerozuměli, ale-“ nejistě se na něj podívá. „To je proto, že jsi políbil mojí holku, frajere,“ zareaguje okamžitě Chris. „Dobře,“ přikývne Thomas, „možná jsem Hayden políbil. Ale copak na tom teď záleží?“ zeptá se. „Pokračuj,“ pobídne ho Chris. „Alissa mi řekla, co jsi jí dneska pověděl. Vážně si myslíš, že je někde nějaké místo, o kterém nevíme?“ zeptá se pochybovačně Thomas. „Hele, jestli ses mi přišel jen vysmívat, tak… tak radši běž,“ povzdechne si. „Hele, na Hayden mi fakt záleží. A vidím, že tobě taky. Vím, že mě asi nemáš moc v lásce, ale… Sakra, Chrisi. Nechceš alespoň na chvíli zakopat válečnou sekeru a začít pracovat společně? Jestli je tam někde Hayden ještě stále naživu, tak… tak jí chci najít úplně stejně jako ty. Tak co ty na to? Nespojíme síly?“ s nadějí se na něj podívá. Chris si ho nejistě prohlíží, a pak váhavě přikývne. „Dobře,“ povzdechne si, „ale nebudeš zpochybňovat moje metody a nálady, jasný?“ vyhrkne. „Jasný,“ poplácá ho po rameni Thomas. „Až vystřízlivíš, tak se mi ozvi,“ řekne před odchodem černovlásek. Nemotorně Chrise obejme, a pak zmizí z baru. Ten pach alkoholu mu prostě nedělal dobře.
Hřbitov
Ztráta Hayden bohužel nebyla jediná tragédie, která rodinu postihla. Když už se všichni domnívali, že už je nemůže postihnout nic horšího, osud je znovu zaskočil nepřipravené. Relativně poklidná noc se během vteřiny změnila na noc, během které se Josie dozvěděla, že přišla o oba své rodiče. Carmen a Cliff zemřeli ve spánku a z tohoto světa odešli společně. Ze všech členů rodiny se s jejich odchodem vyrovnávala Josie. „Věděla jsem, že tě tady najdu,“ ozve se tichý ženský hlásek, který patřil její sestře Hailey. „Ahoj, ségra,“ pozdraví jí šeptem Josie. „Měla bys sem přestat chodit tak často,“ špitne starostlivě Hailey. Josie totiž na hřbitov za svými rodiči chodívala
každičký den. Těžko se s jejich ztrátou vyrovnávala a velký podíl na tom měl fakt, že strávila patnáct let za mřížemi místo toho, aby ty roky strávila s nimi. „Nick má o tebe strast,“ řekne upřímně Hailey, „vzdaluješ se mu,“ dodá, což Josie donutí se pomalu postavit na nohy a schoulit se do jejího objetí. „Já vím,“ zašeptá Josie a hřbetem ruky si z tváří setře slzy. „Nedělám to záměrně, ale nevím, co mám se sebou dělat. Nevím, jak se mám dostat z toho dna, na kterém posledních pár měsíců jsem. Přišla jsem o mojí malou holčičku a teď i o mámu s tátou,“ vzlykne. Hailey si jí k sobě ještě pevněji přitáhne. Neuměla si ani představit, čím vším si teď Josie procházela. Ztráta rodičů jí samozřejmě také tížila, ale Hailey věděla, že když se každý den vrátí domů z práce, bude tam na ní čekat její milující žena a syn August. „Doprovodím tě domů,“ nabídne se Hailey. Josie mlčky přikývne, sehne se k hrobům Carmen a Cliffa a se slzami v očích jim před náhrobky položí krásnou rudou růži, kterou jim tam nosívala každý den, aby uctila jejich památku.
Teď zase já!
Isabella zuřila. Temperamentní upírka se ještě nikdy necítila naštvanější. Svou zlost v sobě neuměla držet dlouho, vlastně ani nechtěla. „Finne!“ zakřičí jméno majitele obrovského sídla, jakmile rozrazí dveře od balkónu. „Samozřejmě, že jsi tady,“ založí si ruce na hrudi. Černovlásek se na ní ani neotočí, veškerou svou pozornost upírá pohledu na večerní Forgotten Hollow. „Děláš si ze mě legraci? Mluvím na tebe! To se mi ani nepodíváš do očí?“ vyhrkne nevěřícně. Finn si povzdechne a bez dalšího odkládání se za Isabelliným naštvaným hlasem otočí. Jakmile to udělá, okamžitě svého rozhodnutí zalituje. Setkání se s párem jejích oříškově hnědých očí, ve kterých není nic jiného
než naštvání a zlost. „Isabello,“ opatrně k ní vykročí vpřed, ale dívka je o něco rychlejší. Než stačí Finn zareagovat, udělá k němu rychlý krok vpřed a prudce ho od sebe odstrčí. Její ruka naštvaně vzlétne k jeho tváři, ale nestačí se jí ani dotknout. Finn jí zastaví. „Co to zatraceně děláš? Copak ses úplně zbláznila?“ vyhrkne nechápavě. Isabellu znal desítky let, věděl o její temperamentní náladě a výbušnosti, ale mnohokrát ho přistihla nepřipraveného. Jako teď. „Říkal jsi, že máš všechno pod kontrolou!“ vybuchne Isabella. „Cože?“ svraští zmateně obočí Finn. „Zmizela! I můj snoubenec zmizel! Možná kdyby ses místo těch zamilovaných úsměvů a řečí držel našeho plánu, nic z toho by se nestalo! A fakt, že jsem ti věřila,“ naštvaně zavrtí hlavou Isabella. „Počkej, Hayden je pryč?“ podiví se Finn. Isabella horlivě přikývne. „A jsi si jistá? Tenhle dům je obrovský, je tu spousta míst, kam se mohla schovat pro trochu soukromí a-“ snaží se situaci zdůvodnit, ale Isabella ho odmítá poslechnout. „Říkám ti, že tu není! Byla jsem všude! Je to, jako kdyby se pod ní propadla zem,“ zamumlá. „A Santiago je taky pryč,“ dodá. „Chceš mi říct, že si myslíš, že odešli spolu?“ vydechne Finn. Když Isabella přikývne hlavou, Finn se od srdce zasměje. „Vážně, Isabello? Můj bratr není tak chytrý a… proč by odcházeli?“ zeptá se zmateně. „Nevím, ale tvůj plán se vymkl kontrole. Poslyš, Finne. Roky jsem tě poslouchala. Vytrvala jsem, když jsi mi řekl, že to mám nechat na tobě. Ale teď jsou pryč. Možná je na čase, abych se do toho vložila já,“ řekne sebevědomě. Finn si povzdechne. „Finne,“ varuje ho. „Dobře, dobře,“ vzdá se Finn. Dohadovat se s naštvanou Isabellou nemělo smysl. Už dávno se rozhodla. „Ale neubliž jí, potřebujeme jí živou,“ dodá. „Fajn, fajn,“ souhlasí Isabella. „Dávej na sebe pozor,“ nakloní se k ní a letmo jí políbí na čelo. „Budu,“ přislíbí brunetka a než se Finn naděje, zmizí v černém oblaku dýmu.
Poklidná bouře
Následující den se sešli v místní kavárně, aby si mohli o všem promluvit za lepších podmínek a hlavně v klidu. Původně se domluvili, že se sejdou dopoledne, ale jejich plány nakonec padly. Chrisovi totiž nebylo úplně nejlépe, jelikož to předchozí večer zase klasicky přehnal s alkoholem, a tak se potřeboval vyležet ze své kocoviny. „Tak povídej,“ pobídne černovlásek Chrise, který za celou dobu neřekl jediné slovo. Jeho hlavní prioritou totiž byl šálek černé kávy, který do sebe kopl na jeden zátah. „Vážně sis to nerozmyslel?“ zeptá se pochybovačně Chris. „Bavíme se tady o Hayden,“ vyhrkne bez sebemenšího zaváhání, „takže ne. Vážně jsem si nic nerozmyslel.“
Jeho odpověď Chrise značně potěší, ale i přes to ho zcela neuklidní. Nevěděl, jak moc mohl Thomasovi věřit. Neměl Thomase totiž příliš v lásce a nebýt Hayden, asi by s ním neprohodil jediné slovo. „No, dobře,“ hlesne Chris a odloží si svůj nyní už prázdný hrnek na konferenční stolek před sebou. „Jak už jsem včera říkal, tak jsem se poslední dobou počítal různými internetovými fóry a diskuzemi. A narazil jsem na diskuzi, kde se lidi bavili o doposud nezmapovaném městě, které se údajně skrývá za hustými lesy. A ačkoli to asi může znít šíleně, tak… Hayden jsem naposledy viděl v Žulových Kaskádách. Jak jistě víš, všude kolem Kaskád jsou husté lesy,“ zamumlá Chris a na chvilku se odmlčí, aby nabral dech. „Policie ale okolí důkladně prohlížela,“ argumentuje Thomas. „Já vím, ale… něco mi na tom místě nesedí,“ povzdechne si Chris. „Dobře, tak si koupíme jízdenky na vlak a pojedeme si to prohlédnout na vlastní oči,“ souhlasí Tom. Není si však Chrisem vůbec jistý. Jak moc může věřit člověku, který strávil téměř každý večer po dobu několika měsíců v baru? „Asi bychom měli jít. Vypadá to na pěknou bouřku,“ konstatuje Chris s pohledem upřeným z okna. Podzim v Lázeňské Oáze byl doprovázen deštěm a bouřky tu byly na denním pořádku. Chris s Thomasem opustí zázemí kavárny a nechají se přivítat studenými dešťovými kapkami. „Vypadá to, že máme stejnou cestu,“ zasměje se Thomas, když oba vykročí stejným směrem. Sotva stačí vkročit na chodník, spočine jejich pohled na dívce před nimi. „H-Hayden?“
Opravdu ty
Chris oněměle hleděl na dívku před sebou. Ze začátku si myslel, že si s ním jen hraje jeho mysl. Určitě by to nebylo poprvé, co se to stalo. Během pár prvních týdnů jí viděl všude, kam se jen podíval. Šíleně mu chyběla a alkohol mu také neprospíval. Když se ho však Thomas zeptal, jestli jí také vidí, došlo mu, že se mu to tentokrát nezdá. Opravdu tam stála. Živá a zdravá. Jeho krásná Hayden. „Hayden? Jsi to opravdu ty?“ zašeptá nevěřícně Chris. Blondýnka slabě přikývne. „Ahoj, kluci,“ nejistě je pozdraví a trpělivě čeká na jejich reakci. Thomas zůstane stát na místě jako opařený. Chris na druhou stranu ani na vteřinu nezaváhá a rozeběhne se blondýnce naproti.
Nejdříve dívku sevře ve svém objetí, a pak jí nedočkavě políbí. Jakmile jeho rty zabrousí o ty její, Hayden se zeširoka usměje a bez sebemenšího zaváhání jeho polibky opětuje. „Bože, tolik jsi mi chyběla,“ zašeptá Chris, když se od Hayden odtáhne. Blondýnka se nad jeho slovy slabě pousměje a vezme si jeho ruku do té své. „Kde jsi byla?“ zeptá se zmateně Chris, jakmile se ze všeho alespoň trochu vzpamatuje. Hayden nad jeho otázkou zpozorní a nejistě zavrtí hlavou. „Teď o tom nemluvme,“ zašeptá a neklidně se otřese. Chris si jejího divného chování okamžitě všimne, ale rozhodne se to přejít. Hayden si musela projít pořádným peklem a on si jen přál, aby se s ním cítila v bezpečí. „Ať už se stalo cokoli, ochráním tě,“ zašeptá a konejšivě Hayden obejme. „Se mnou budeš v bezpečí, slibuju, princezno,“ dodá Chris a Hayden se dojatě pousměje. Ta slova jí zahřála u srdce. Když jí Chris pustí ze svého objetí, spočine její pohled na černovlasém chlapci, který celou dobu stál vpovzdálí a všechno neklidně sledoval. Celá situace před očima mu nebyla moc příjemná. Ačkoli se už dávno smířil s tím, že si Hayden vybrala jiného, stále to alespoň trochu bolelo. „Ahoj, cizinče,“ Hayden se rozhodne promluvit jako první a rozbít zeď, která se od sebe dělila. Tom se slabě usměje a vykročí k blondýnce vpřed. „Ahoj,“ zašeptá a pevně ji sebe ve své náruči. Když od sebe odstoupí, zaslechnou Chrisův hlas: „Jestli jste se už přivítali, tak mě následujte. Měli bychom jít, než všichni nastydneme.“
Karavan
„Tak tady bydlíš? Vážně?“ podiví se blondýnka, když se Chris zastaví před malým karavanem uprostřed ničeho. Ze všech míst jí zrovna tohle zaskočí nepřipravenou. Neměla o Chrisově domu příliš velké mínění, ale až takhle malé obydlí nečekala. A jelikož se kolem malého obydlí nenacházelo příliš mnoho cizích domů, na dojmu do rozhodně nepřidávalo. „Není to tak hrozné, jak to na první pohled vypadá,“ snaží se Chris uklidnit dívku po jeho boku. Hayden mlčky přikývne. „Tak půjdeme dovnitř, ne? Nebo tady budeme moknout ještě hodně dlouho?“ neodpustí si štiplavou poznámku. Chris se zarazí. Nepamatoval si, že by Hayden takhle podobně někdy
mluvila. Znal ji jako milou a občas nesmělou dívku, takže ho její reakce viditelně překvapila. Chris se rozhodne ignorovat ten divný pocit, který ho naplňuje, a vyrazit vstříc jeho domovu. Před několika měsíci se odstěhoval od matky a jako vysokoškolský student neopětoval příliš mnoha penězi. I tak byl ale s karavanem spokojený, protože to byl první dům, který byl skutečně jeho. „Posaď se, udělám ti čaj. Musíš být celá promrzlá,“ řekne Chris a bez dalších zbytečných slov zamíří do kuchyně, aby dal postavit vodu na čaj. Thomas a Hayden se mezitím v tichosti posadí na gauč. Chvíli na sebe mlčky hledí, snaží se najít společné téma, ale to stále nepřichází. „Takže,“ odkašle si Hayden, „proč přesně se vyhýbáš mému očnímu kontaktu? Udělala jsem něco špatně?“ zeptá se s obavami. Thomas se na ni váhavě podívá. „Ne, já… jen jsem zaskočený tím, že tu jsi,“ zamumlá. „A taky… pořád je mi tak trochu trapně z toho, co se mezi námi stalo, když jsme se naposledy viděli,“ řekne upřímně a váhavě sklopí pohled. „Aha,“ vydechne Hayden, „nelámej si s tím hlavu. Považuj to za zapomenuté,“ odvětí s drobným úsměvem. „Um, dobře,“ vydechne Thomas. Zatímco Chris byl z přítomnosti Hayden šíleně nadšený, Thomas měl špatný pocit. Hayden znal prakticky celý svůj život a takhle dívka, která vedle něj seděla… bylo na ní něco zvláštního. Ale Thomas se ani za nic nemohl rozhodnout, co to bylo. „Už se to nese!“ vyruší je Chris, který své dívce přinesl horký šálek čaje. „Díky, zlato,“ usměje se na něj blondýnka a nedočkavě si od něj hrnek vezme.
Bouřlivá noc
„Už se cítíš lépe?“ zeptá se starostlivě Chris. Usměvavá blondýnka ležela s hlavou položenou v jeho klíně a tvářila se spokojeně. „S tebou? O tom nepochybuj,“ věnuje mu drobný úsměv a něžně položí svou ruku na tu jeho. Ačkoli od jejích příchodu do karavanu uběhlo několik minut, déšť za okny vůbec neutichl. Vlastně akorát zesílil, což znamenalo jediné. Pořádnou bouřku. „Takže,“ nejistě si odkašle,„bychom si mohli o všem promluvit?“ zeptá se Chris s jasnou opatrností ve hlase. Nechtěl Hayden vystrašit, ale zároveň toužil po nějakých odpovědích. „Jistě,“ pousměje se Hayden a pomaličku se zvedne, aby se mohla na gauči usadit do pohodlnější pozice. „Tak
se ptej,“ pobídne ho a ladně si přehodí nohu přes nohu. „Kde jsi celé ty měsíce byla? Z ničeho nic jsi zmizela,“ vyhrkne Chris. Hlavou se mu hemžilo tolik otázek, že on sám nevěděl, kde začít. „Upřímně? Tenkrát v lese, já… zabloudila jsem,“ přizná s povzdechem. „Zabloudila?“ podiví se Chris. „Cítila jsem se strašně unavená, chtěla jsem se co nejrychleji zase vrátit k tobě, ale zabloudila jsem. Všude byla tma a nemohla jsem najít cestu zpátky. Nevím, jak dlouho jsem tím zpropadeným lesem bloudila, ale nakonec jsem něco našla,“ zamumlá. „Co?“ vyhrkne nedočkavě Chris. „Nevím, jak to nazvat. Takový průchod,“ zadívá se do jeho očí. „Ach, musíš si myslet, že jsem zešílela,“ povzdechne si a rukou se chytne za čelo. „Co? Ne!“ řekne téměř okamžitě Chris a konejšivě vezme dívku za ruku. „Pokračuj, prosím,“ pobídne ji pár vteřin poté. „Dobře, no… rozhodla jsem se tím průchodem projít. Vím, šílené. Šla jsem, ani nevím jak dlouho. Všude byla tma a než jsem se nadála, ocitla jsem se v neznámém městě. Nádherném a kouzelném městě. Zbytek si nepamatuji. Mám okno,“ povzdechne si. „Nic si nepamatuji až na tohle ráno. Probrala jsem se v lese a za denního světla si našla cestu zpět do Lázeňské Oázy. Zpět k tobě,“ zašeptá. Chris jí bez váhání vezme za ruku. „Co to bylo za město?“ zeptá se. „Forgotten Hollow,“ odvětí Hayden. „Nikdy jsem o něm neslyšel,“ zamumlá Chris. Měl pravdu, celou tu dobu měl pravdu. Později toho večera se všichni odeberou ke spánku. Thomas se rozvalí na poholném gauči v obývacím pokoji a Hayden se zachumlá do objetí svého přítele. „Bojím se, že když zavřu oči, už tě neuvidím,“ přizná Chris svou obavu. Hayden se pousměje. „Neboj, lásko. Až se ráno probudíš, budu ve tvé náruči.“ Nad těmi slovy se Chris uklidní a konečně se po náročném dnu odebere ke spánku.
Pryč
Karavanem panovalo ohromné ticho, které čas od času prořízlo zamumlání jednoho z ospalých chlapců. Hodiny ukazovaly krátce po desáté, ale to ani jednoho z nich nemohlo jejich spánek přerušit. Chris převaluje na posteli, aniž by si uvědomil, že je druhá půlka postele prázdná. Když znaveně otevře oči, začne se pomalu probouzet do nového dne. Jakmile se rozkouká, přesune svůj zrak na druhou stranu postele. Chris se těšil, že bude jeho dívka první osobou, kterou to ráno uvidí. K jeho překvapení je však postel prázdná a po Hayden není ani stopa. Hnědovlásek si něco nespokojeně zamumlá a nemotorně vyleze z postele. Párkrát zavrávorá, ale i tak se bez pádu
dostane do své koupelny. Než však vstoupí dovnitř, nejistě zaklepe na dveře. „Hayden? Jsi tam?“ zeptá se opatrně. Když se mu nedostane odpovědi, odváží se vkročit dovnitř. Ani v koupelně není po Hayden ani památky. To už Chrise viditelně zneklidní a probere z jeho rozespalosti. Urychleně si to nasměruje do obývací místnosti spojené s kuchyní, což je poslední místnost z celého domu, kde mohla Hayden být. Kromě chrápajícího Thomase na gauči v karavanu už nikdo není. „Thomasi!“ vykřikne vystrašený Chris jméno osoby, kterou začínal pomalu považovat za svého přítele. Černovlásek si nespokojeně odfrkne a polštářem si zakryje hlavu. „Vstávej!“ trvá si na svém Chris. Panikařil. Thomas nedobrovolně otevře oči a naštvaně se podívá Chrisovým směrem. „Co je, sakra? Kolik je vůbec hodin?“ zeptá se rozespale. „Hayden zmizela!“ vyhrkne Chris a plně tak ignoruje Thomasovy otázky. „Jo, ale včera se vrátila. Zapomněls?“ zavrtí nechápavě hlavou a pomalu se na gauči posadí. Usoudil, že už toho asi moc nenaspí. „Říkám, že zmizela! Není tu!“ vyhrkne znovu Chris. „Není prostě v koupelně?“ povytáhne na něj obočí Thomas. „Ne! Posloucháš vůbec, co ti tady říkám? Hayden je pryč, už zase!“ naštvaně máchne rukou. „Panebože,“ vydechne Thomas, až teď ho dostihla realita. „Musíme ji najít,“ zamumlá Chris a pomalu vyráží ke dveřím. „A kde ji chceš hledat?“ podiví se Thomas. „Tam, kde zmizela už poprvé. Hayden… včera mi něco řekla, když už jsi spal. Zmínila město, Forgotten Hollow, a já… asi vím, kde ho hledat.“
Žulové Kaskády
Cesta do Žulových Kaskád trvala šíleně dlouho, alespoň tady pro dva nervózní chlapce, kteří se báli, aby nedorazili pozdě. Jakmile je taxikář vysadil na kraji silnice, ani jeden z nich na nic nečekal a oba vyrazili vstříc táboru uprostřed lesa. Chris znal okolní lesy naštěstí velmi dobře, a tak pro ně zvolil ze všech cest tu nejkratší variantu. Zanedlouho se dostali do jejich cílové destinace. „Nemůžu uvěřit, že to tu vypadá úplně stejně, jako když jsem tenkrát odjížděl,“ poví nevěřícně Chris při pohledu na tábor před sebou. „Ještě donedávna to bylo hlavní místo vyšetřování,“ podotkne Thomas na vysvětlenou, ale moc dobře rozuměl tomu, kam svými slovy Chris míří. Muselo
to pro něj být šíleně těžké být zpátky. Sám Thomas měl z tohohle místa po celém těle husí kůži a pro Chrise to muselo být dvojnásobně tak těžké. „Podíváme se po okolí,“ konstatuje Chris a nedočkavě vyrazí vstříc hustým lesům. Thomas jeho rozhodnutí nijak neznevažuje a dobrovolně ho následuje. O celé situaci má však vlastní mínění, nemyslí si totiž, že dneska nějak pochodí. Nechtěl však Chrisovi ještě více kazit náladu, a tak mu nic neřekl. Mlčky spolu kráčeli zdejší krajinou. Ani jeden z nich netušil, co vlastně vůbec hledají. Ale to Chrise nemohlo zastavit, byl odhodlaný uspět. „Povídej,“ vyhrkne z ničeho nic a prudce se zastaví. „Vidíš to?“ zeptá se. Thomas nechápavě zavrtí hlavou. „Co mám přesně vidět, Chrisi?“ nejistě se poškrábe na zátylku. „Tu jeskyni! Za vším tím mechem a větvemi?“ otočí se na něj s nadějí v očích. „A Hayden je tam? Vážně?“ zavrtí hlavou Thomas. „Hele, možná měla Alissa pravdu,“ zašeptá. „Jasně,“ povzdechne si Chris, „už si taky myslíš, že jsem se zbláznil. Hele, víš co? Klidně se vrať domů, ale já to teď odmítám vzdát. Najdu Forgotten Hollow a najdu Hayden. S tebou, nebo bez tebe,“ řekne odhodlaně a vyrazí vstříc novému objevu. „Neuvěřitelné,“ zamumlá Thomas při pohledu na Chrise, který odhrnuje jednotlivé větvičky a pomalu se mu vytrácí před očima. „Nemůžu tomu uvěřit,“ špitne a nejistě ho následuje. Nemohl ho jít nechat samotného.
Řekneš mi to později
Rozum jí radil, aby na nic nečekala a opustila tohle město, dokud má ještě čas. Možná by s trochu štěstím mohla najít i svou rodinu. Ale srdce jí tuhle možnost zakazovalo. Hayden věděla, že nemůže odejít. Ne, když je celé město na okraji války. Z myšlenek jí vytrhne zaklepání na dveře. „Ano?“ zvolá a nedočkavě se za zvukem otočí. Než se naděje, dveře se s trhnutím otevřou a dovnitř vejde Santiago. „Ahoj,“ pozdraví ho s drobným úsměvem Hayden a nejistě k němu udělá krůček vpřed. „Vyspal ses dobře?“ zeptá se s upřímnou zvědavostí. Santiago přikývne. Ale ve skutečnosti lže, ani on toho v noci moc nenaspal. Stejně jako Hayden, i on přemýšlel, co bude dál. „Moc ti to sluší,
Hayden,“ špitne. „Děkuju,“ sladce se na něj usměje, „Cassidy byla tak milá, že mi půjčila něco na převlečení. Koukám, že Shane udělal totéž i pro tebe?“ zeptá se. Santiago mlčky přikývne a váhavě k Hayden vykročí vstříc. „Poslyš, vím, že teď asi není ten správný čas, ale… už dlouhou dobu ti chci něco říct a-“ zarazí se. Než stačí vyjádřit to, co mu leží na srdci, přeruší ho dívčí hlas. Nepatří však Hayden, ale Cassidy. „Někdo klepe, může se tam jít jeden z vás podívat?“ zvolá ze své ložnice. „Jasně!“ odvětí Hayden. Ještě teď jí přišlo šílené, jak skvělý upíří sluch je. „Dopovíš mi to jindy, jo?“ poplácá Santiaga po rameni a vyrazí ke vchodovým dveřím.
H-Hayden?
Cesta neznámým průchodem byla otázka jen pár vteřin, ale na Chrise to působilo jako několik po sobě jdoucích minut. Napětím byl bez sebe. Srdce mu bušilo jako o závod a on nemohl myslel na nic jiného než na jeho krásnou Hayden. Miloval ji, toužil po ni a udělal by cokoli, jen aby jí měl zpátky ve své náruči. Thomas ani nevěděl, jak se má cítit. I on by se přetrhl, aby Hayden získal zpátky, ale tomuhle nevěřil. „Vidím světlo!“ vyhrkne nadšeně Chris a značně zrychlí, čímž Thomasovi na pár sekund zmizí z dohledu. „Počkej,“ vyrazí za ním Thomas. Když s ním konečně srovná krok, už je Chris dávno z průchodu venku a se zatajeným dechem se rozhlíží kolem
sebe. „Co to sakra…“ vydechne oněměle Thomas. „Forgotten Hollow,“ zamumlá nevěřícně Chris. Měl pravdu. Celou tu dobu měl pravdu. Doopravdy existovalo město, o kterém neměl žádný člověk ani zdání. „A já ti nevěřil,“ povzdechne si Tom. „Promiň,“ hlesne a omluvně Chrise poplácá po rameni. „Na tom nesejde. Hlavní je, že jsme tady. Teď už jen najít Hayden a vypadnout odsud,“ odvětí Chris s pevným hlasem. Thomas se rozhodne, že s ním nebude nesouhlasit. Vlastně ani neměl důvod, proč by mu neměl věřit. Všechno, co to teď Chris tvrdil, se prokázalo jako pravda. A jestli Chris opravdu věřil tomu, že se tady někde skrývá Hayden, tak mu věřil. „Možná bychom měli prohlédnout místní domy,“ navrhne Thomas. „Vím, že je to střela do tmy, ale… jeden nikdy neví, ne?“ obrátí se na Chrise. Brunet souhlasně přikývne. Během pár následujících minut prohlédnout přinejmenším desítky domů. Většinou jim nikdo neotevře a když už jo, je to nějaký podivín, který jim zase rychle zavře před očima a vyžene je ze svého pozemku. Když už to Chris skoro vzdá, spatří Thomas ještě jeden dům, který neprozkoumali. Majestátní sídlo stojící dál od centra dění, za jehož okny se svítilo. Někdo musel být doma. Chris v sobě sebere odvahu a zaklepe na dveře. A pak čeká. Čeká, čeká a čeká, až začne nabývat dojmu, že jim majitel domu odmítá otevřít. „Jdeme, nemá to smysl,“ hlesne, když dojde k Thomasovi. Jakmile se oba otočí k odchodu, dveře se za nimi otevřou. „Můžu vám nějak pomoci?“ ozve se zvídavý dívčí hlas. Chrisovi zamrazí v zádech. Ten hlas… Znal ho. Se zatajeným dechem se otočí a spatří dívku, kterou ještě nikdy předtím neviděl. Nebo se alespoň domníval, že jí teď vidí poprvé. „Panebože, Hayden?“
Všechno jsem zařídila
Na druhé straně Forgotten Hollow, kde se na kopci pyšnilo majestátní sídlo, také nebylo příliš veselo. Finn Nightshade seděl bez sebemenšího pohybu ve svém pokoji a poslouchal ticho, které za zdmi sídla panovalo. Z myšlenek ho vytrhne zaklepání na dveře. Než stihne zareagovat, dveře se otevřou a dovnitř vejde sebevědomá blondýnka. „Ahoj, lásko!“ pozdraví ho se širokým úsměvem na tváři. Finn prudce zvedne hlavu a zadívá se na dívku před sebou. Chvíli na ni oněměle hledí, než mu to dojde. „Panebože, Isabello,“ zavrtí hlavou s pobaveným výrazem a pomalu se postaví na nohy. Blondýnka se na něj usměje, roztáhne ruce a nechá, aby jí pohltila
temnota. Když černá mlha odstoupí, místo krásné blondýnky před Finnem stojí sebevědomá brunetka. Isabella Bloodrose. „Takhle řešit situaci po svém?“ zeptá se, když k ní dojde a položí jí ruce kolem boků. „Celkem podoba, nemyslíš?“ zeptá se Isabella, evidentně je se sebou dost spokojená. „To bych řekl,“ přikývne Finn. „Kdybych tvé schopnosti neznal, okamžitě bych ti nalítl,“ přizná. „Nejsi jediný,“ pochlubí se tajemně Isabella. „Co tím myslíš?“ svraští na ní obočí. „Možná jsem za tebe náš menší problém vyřešila,“ zeširoka se usměje. „Povídej,“ pobídne jí Finn. „Sám moc dobře víš, že je Hayden nebezpečná. Nemůžeme riskovat, že se dostane do rukou našich nepřátel a nepomůže jim s naším pádem. Když není na naší straně, je lepší, když nebude na nikoho straně. A tak mě napadlo, že je lepší, když zmizí z Forgotten Hollow. Ty, já a Nyla se vypořádáme s Cassidy a jejím přítelem. Já si pak najdu Santiaga a postarám se i o něj. A až zbyde jenom Hayden, tak… tak si pro ni přijdu a postarám se o ni po svém,“ sdělí mu svůj plán. „Hayden není hloupá, jak jí chceš odsud dostat? Nic si nepamatuje, nemá důvod odcházet. Navíc jsem si dost jistý tím, že nás nenávidí a chce nás zničit,“ řekne zmateně Finn. „Nejdůležitější je jí odtrhnout od Santiaga, než bude pozdě. A jak lépe to udělat, než sem nahnat jejího přítele a nejlepšího kamaráda? Věř mi, ti dva blázni jí odsud dostanou dřív, než se naděješ.“
Známe se?
Hayden si nedůvěřivě prohlíží dva chlapce před sebou, které neznala, ale oni očividně znali jí. Opatrně sejde ze schodů a udělá k nim nejistý krůček vpřed. I když jí její smysly okamžitě poradily, že jsou oba lidé, nemůže si pomoct a nebýt vůči nim ostražitá. „Copak pro vás můžu udělat?“ zeptá se s přívětivým úsměvem, za kterým se však skrývá mnohem víc. „Ztratili jste se?“ položí jim další otázku, když od nich nedostane jediné slovo. „Hayden,“ vyhrkne hnědovlasý chlapec. Oslovená dívka se na něj prudce podívá. Odkud znal její jméno? „My se známe?“ povytáhne na něj obočí. Pomalu v ní začínaly vznikat pochybnosti o tom, kdo
jsou tihle dva neznámí kluci zač. Mohl je poslat Finn? Hayden od nich nejistě ustoupí. Její první myšlenka směřuje k Santiagovi. Jak rychle by se k ní dostal, kdyby zakřičela o pomoc? „Co je to za otázku? Samozřejmě, že ano,“ odvětí stejný chlapec. Hayden se na něj pochybovačně podívá. „Víte, co? Vypadá to, že pro vás nemůžu nic udělat. Pěkný zbytek dne,“ řekne s pevným hlasem a otočí se k odchodu. Musela varovat Santiaga, musejí odsud co nejrychleji zmizet. „Počkej! Ty si mě vážně nepamatuješ?“ zeptá se zmateně brunet. „Ne,“ zamumlá Hayden a přes rameno se na chlapce podívá. „Jsem Chris,“ představí se a rukou ukáže na černovláska stojícího vedle něj, který za celou dobu neřekl jediné slovo. „A tohle je Thomas. Vážně? Nic?“ zeptá se zmateně. „Hele, Chrisi. Vypadáš jako sympaťák, takže ti to ještě jednou zopakuju, dobře? Neznám tě, ani tvého kamaráda. A teď, když mě omluvíš, mám ještě spoustu práce,“ pokusí se jich zbavit, ale ani jeden z chlapců si jejích zoufalých pokusů nevšimnou. Je to Chris, který k ní směle vyrazí a sevře jí ve svém objetí. „Hayden, no tak. Copak si nepamatuješ svého přítele?“ zeptá se zoufale. „Přítele?“ vydechne Hayden. „Ano,“ přikývne Chris. „Co se děje, Hayden? Ještě včera jsi neměla žádný problém a poznala jsi mě okamžitě,“ dodá, čímž Hayden zaskočí. Včera? „My jsme se včera viděli?“ podiví se šedovláska. „Jasně! Narazili jsme na sebe před kavárnou, a pak jsme šli ke mně. Když jsem se ráno vzbudil, byla jsi pryč. Našel jsem tě tady. Lásko, prosím. Vrať se se mnou domů. Všem nám chybíš. Tvé rodině především,“ řekne s posmutnělým výrazem a opatrně vezme dívku před sebou za ruku. Hayden se při zmínce o své rodině zarazí. Co když jí nelhal a doopravdy věděl, kde má rodinu? „Chrisi,“ osloví ho tichým hláskem, „počkejte tady. Potřebuju s někým promluvit.“ Než stihne Chris zareagovat, zmizí Hayden uvnitř domu.
Rouzloučení
Její první myšlenky směřovaly k Santiagovi. Hayden s ním chtěla mluvit před tím, než se uchýlí k nějakému pevnému rozhodnutí. Na světě neexistoval teď nikdo jiný, na jehož názoru by jí záleželo více než právě na jeho. Najít ho pro ni nebyl vůbec těžký úkol, narazila na něj v první místnosti, do které vešla. „Měl bys na mně vteřinku? Potřebuju s tebou o něčem mluvit,“ řekne vážným hlasem Hayden. Zvláštním způsobem se jí potily ruce a srdce jí bušilo jako o závod. Proč si připadala tak nervózní? Santiago souhlasí a zavede jí do obývacího pokoje, kde se spolu usadí na pohodlný bílý gauč. „Vypadáš neklidně,“ podotkne Santiago a nejistě jí položí ruku kolem ramen.
Hayden se při jeho dotyku slabě pousměje a výrazně se uklidní. „Santiago,“ osloví ho šeptem. „Copak tě trápí?“ zeptá se trpělivě Santiago. „Šla jsem otevřít dveře, jak mě o to Cassidy požádala, a...“ svou myšlenku nedokončí, protože se jí zlomí hlas. „Ano?“ pobídne jí Santiago. „Za dveřmi byl někdo, kdo mě zná. Z mé minulosti, Santiago. Z doby ještě před tím, než jsem přišla do Forgotten Hollow a poznala tebe,“ sklopí pohled. „Aha,“ povzdechne si Santiago. Už mu pomalu začalo docházet, kam tímhle rozhovorem Hayden směřovala. „Chceš odejít,“ dodá s pochmurným výrazem. Věděl, že k tomu jednou dojde. Jen doufal, že to nebude tak brzy. „Santiago, já… záleží mi na tobě, vážně ano. Vím, že jsem ti říkala, že nepotřebuju jinou rodinu než tebe, ale… asi potřebuju. Někde za těmi lesy mám rodinu, které chybím,“ se slzami v očích se na něj podívá. „Je to ode mě tak sobecké, že chci odejít? Když vím, jak nebezpečný Finn je? Když bych měla tobě, Cassidy a Shaneovi ho pomoci porazit?“ zeptá se upřímně. „Ne,“ zavrtí hlavou Santiago. „Nechci ti dát sbohem,“ přizná Hayden. Santiago si povzdechne a vezme jí do objetí. Ani on jí nechtěl dát sbohem, ale držet jí tu nemohl. I když mu to lámalo srdce, věděl, že jí musí nechat jít. Do hodiny se všichni sejdou před domem. „Budeš mi tak moc chybět, maličká,“ zamumlá upřímně Cassidy, když Hayden sevře ve svém objetí. „Ty mě taky, Cassidy,“ přitaká Hayden, „ale tohle není naposledy, co se vidíme. Věřím tomu,“ řekne sebejistě. „To doufám,“ zasměje se Cassidy a propustí šedovlásku ze svého objetí. „Jsi úžasná dívka, zasloužíš si jen to nejlepší. Jen mě mrzí, že ti musím dát sbohem. Víš,“ pohladí jí po tváři, „zvláštním způsobem mi připomínáš mou dceru Imperiu. Máš stejnou odvahu a kuráž následovat své sny,“ řekne. „Nevěděla jsem, že máš dceru,“ podiví se Hayden. „Měla jsem,“ opraví jí Cassidy. „Až se zase uvidíme, všechno ti o ní povím,“ slíbí. Hayden přikývne. „Opatrujte se, lidi!“ řekne se širokým úsměvem, za kterým však skrývá spoustu smutku a slz. „Připravená?“ zeptá se jí Chris s nataženou ruku. „Ano, vezmi mě domů,“ přijme jeho ruku Hayden. Santiago s kamenným výrazem sleduje, jak mu trojice mizí před očima. Když Hayden zmizí v nedohlednu, otočí se Santiago před k domu a bez jediného slova vyrazí do svého pokoje.
Vzpomínám si
Odchod z Forgotten Hollow byl pro Hayden šíleně hořkosladký pocit. I když věděla, že jí chtějí Chris s Thomasem pomoci a zavést jí zpátky domů za její rodinou, Hayden měla pocit, jako kdyby svou rodinu právě teď opouštěla. „Připravená? Je to přímo tudy,“ poukáže Thomas na dřevěný most, za kterým se pyšnila malá jeskyně. Hayden nejistě přikývne, vezme Chrise za ruku a nechá se jím vést. Během pár minut vyjdou na druhé straně jeskyně, kde jsou lesy zelenější a obloha modřejší. Chvíli ruku v ruce pokračují po lesní cestě. Hayden se kochá zdejší krajinou a užívá si čerstvý vzduch. Když procházejí kolem jezera, ucítí Hayden palčivou bolest ve své
hlavě. Prvně nad tím mávne rukou a pokusí se bolest ignorovat, ale po pár vteřinách je bolest tak nesnesitelná, že je Hayden nucena zastavit. „Jsi v pořádku?“ zeptá se Chris a okamžitě k Hayden přistoupí blíže, aby jí mohl podepřít pro případ, že by se cítila na omdlení. „Šíleně mě bolí hlava a… tohle jezero. Poznávám ho,“ zamumlá nechápavě. Jak by ho mohla poznávat? Vždyť tu nikdy nebyla. Nebo ano? „Samozřejmě, že ho poznáváš. Byli jsme tu spolu. Před několika měsíci. Chtěli jsme si udělat hezké prázdniny, tak jsme vyrazili na víkend do hor. A tohle jezero? Jednou jsme tu spolu byli,“ snaží se jí Chris situaci ulehčit. Thomas na všechno nečině přihlíží, nechce se jim do toho motat. „Panebože,“ vydechne Hayden a nevěřícně zavrtí hlavou. „Pamatuju si na to.“ A přesně v ten moment se to stane. Jedna vzpomínka následuje druhou a Hayden si pomalu vzpomíná na život, který na několik měsíců zapomněla. Do očí se jí derou slzy. Opravdu na několik dlouhých měsíců zapomněla na lidi, které tolik milovala? „Chrisi,“ zašeptá a uplakaně se na ní podívá. „Tolik mě to mrzí, panebože. Odpusť,“ vzlykne a začne se pomaličku hroutit k zemi. Chris jí bez váhání obejme. „Není co. Miluju tě, Hayden,“ řekne konejšivě. Hayden se slabě pousměje, obrátí se na něj čelem a pevně jeho objetí opětuje.
Rozpolcená
Návrat vzpomínek na její minulý život Hayden přinesl nejen uklidnění, ale také pořádný zmatek. Dříve sice neměla sebemenší tušení, kým kdysi bývala a kam patří, ale netrápila se. Cítila se šťastná s lidmi, které cestou našla. Teď se trápila, protože měla pocit, jako kdyby jí srdce říkalo jedno a rozum zase druhé. Rázem měla dvě místa, kde chtěla být a to jí ubíjelo. „Už zase vypadáš jako dřív,“ řekne Chris s drobným úsměvem na svou blonďatou přítelkyni. Držet její ruku přinášelo jeho duši klid a Chris mohl všechny dřívější starosti odložit stranou a zapomenout na ně. „Připadám si zase jako já,“ přizná se Hayden. Ještě než jí Chris zavedl zpět za její rodinou, trvala si
Hayden na tom, že si potřebuje koupit něco nového na sebe a udělat něco se svými vlasy. Nechtěla svým vzhledem svou maminku Josie vyděsit a už vůbec jí nechtěla říkat, kým se stala. Ve Forgotten Hollow vždycky zapadala, okolo sebe měla nespočet osob, jako je ona sama. Ale tady? Ačkoli jí ze všech stran obklopovali přátelé a za chvíli už i rodina, byla sama svého druhu. „Jsi připravená se zase znovu setkat se svou rodinou?“ zeptá se Chris, čímž přinutí blondýnku zastavit. Hayden se na něj ustaraně podívá a vystrašeně zavrtí hlavou. „Chrisi, já… mám strach,“ přizná. „Z čeho, prosím tě?“ podiví se Chris a povzbudivě vezme Hayden za ruku. „Tvoje mamka bude radostí bez sebe, až tě zase uvidí. Nemá nejmenší tušení, že jsme se tě s Thomasem vyrazili hledat,“ odvětí Chris ve snaze svou přítelkyni ukonejšit. „Ale co když na mě bude naštvaná? Co když mi nikdy neodpustí, že jsem zmizela? Chrisi, vždyť já ani nevím, jak jí to mám všechno vysvětlit,“ řekne zoufale. „Opravdu se nemáš čeho bát. Neexistuje nic silnějšího, než mateřská láska,“ ujistí jí. Hayden váhavě přikývne a nechá se Chrisem letmo políbit na rty. Z nějakého neznámého důvodu však necítí absolutně nic, když se jeho rty dotknou těch jejich. Nijak to však neřeší a všechno přisuzuje strachu, který zrovna pociťuje. Chris jí popadne za ruku, zavede jí na nejbližší autobusovou zastávku, za které následně vyrazí směrem k Lázeňské Oáze. Než se Hayden naděje, stojí na zeleném trávníku před domem, ve kterém ještě před pár měsíci žila.
Rodina
Blondýnka se slzami v očích hledí na dům před sebou a s každým dalším pohledem přijímá každou vzpomínku, která se jí navrátí. Při pohledu na kvetoucí rostliny na zahradě, béžově namalované zdi a okno u jejího pokoje není pochyb, že stojí před svým domem. Před domem, za jehož zdmi se nacházejí lidi, kterým může říkat rodina. Hayden se nejistě podívá na Chrise. „Jen běž,“ pobídne jí, a tak Hayden váhavě vykročí ke vchodovým dveřím. Když v sobě sebere dostatečnou odvahu, vztáhne ruku a slabě na dveře zaklepe. Pár vteřin se nic neděje. Hayden ode dveří nepatrně ustoupí a trpělivě čeká. Vtom zaslechne hlasy a blížící se kroky. Než se naděje, dveře se s cuknutím
otevřou a v nich se objeví štíhlá brunetka s prázdnýma modrýma očima. „Omlouvám se, ale návštěvy-“ než však stačí svou větu doříct, její pohled se zastaví na Hayden. Její zorničky se okamžitě roztáhnou a do očí se jí nahrnou slzy. „Ahoj, Maddie,“ zašeptá s drobným úsměvem a odváží se k brunetce udělat maličký krůček vpřed. „Ségra,“ vydechne nevěřícně Maddie. „Ségra!“ vyhrkne s nadšením. Po tvářích jí steče několik horkých slz, ale to Maddie nezastaví. Urychleně k Hayden vyběhne a sevře jí ve své náruči. „Ty ses vrátila,“ špitne nevěřícně, její slzy pomalu máčí Haydenino tričko, ale ani jedné ze sester to nevadí. „Samozřejmě, že jsem se vrátila,“ zamumlá Hayden. I ona má na krajíčku, ale slíbila si, že plakat nebude. „Zavolám rodiče, nikam nechoď!“ řekne důkazně Maddie, když Hayden propustí ze svého objetí a vyrazí zpět do domu. Hayden svou starší sestru poslechne a setrvá na svém místě. „Co se děje tak důležitého, Maddie?“ zeptá se zmatený mužský hlas, který je každým krokem blíž a blíž. „Mám spoustu-“ stěžující mužský hlas se náhle odmlčí, „práce,“ hlesne muž, ve kterém Hayden bez sebemenšího problému poznala svého nevlastního otce Nicka. A po jeho boku kráčela hubená černovláska. Josie, její maminka. „Mami, tati,“ zašeptá Hayden. Jakmile se na ní Josie podívá a jejich pohledy se po všech těch měsících konečně setkají, steče Hayden po tváři několik horkých slz, kterým se tolik bránila. „Holčičko?“
Znovu spolu
Při pohledu do čokoládových své matky si Hayden přišla neskutečně slabá. Viděla v nich totiž všechnu tu bolest, kterou Josie během několika uplynulých měsíců pociťovala. Co jí však bolelo mnohem více, bylo vědomí, že za všechno mohla jen a jen ona. „Promiň,“ vyhrkne Hayden slabě. Její hlas zněl jinak. Zlomeně a slabě, až ho skoro sama nepoznávala. „Tolik mě to mrzí, já… já-“ snaží se ze sebe dostat kloudnou omluvu, ale její hlas selže dřív, než se k tomu stačí dostat. „Ale, Hayden,“ zavrtí hlavou Josie, jakmile se trochu vzpamatuje z faktu, že se její holčička konečně vrátila. „Ty se nemáš za co omlouvat,“ řekne a opatrně k ní přistoupí blíž. „Ale mám, já-“ ani tentokrát
Hayden nestihne svou omluvu doříct. Josie jí bez váhání obejme, čímž jí utiší. „Pšt,“ pohladí jí po vlasech a obejme jí ještě pevněji. „Jediné, na čem teď záleží, je, že jsi zpátky. Všechno ostatní mi můžeš říct později,“ špitne Josie, na což Hayden s úlevou přikývne. Věděla totiž, že by své mamince v tenhle moment nedokázala říct, co všechno během uplynulých měsíců zažila. „Tati,“ vydechne Hayden, jakmile její pohled spočine na jejím nevlastním otci Nickovi, který celou dobu zůstal stát jako přikovaný na místě a neřekl jediné slovo. „Pojď sem, Nicku,“ pobídne ho Josie a natáhne k němu ruku. Nick se zhluboka nadechne a vykročí k nim vstříc. Než se stihne vzpamatovat, Josie ho popadne za ruku a přitáhne si ho k sobě do společného objetí. A přesně v ten moment se z jedné starostmi-ztrápené rodiny zase stala šťastná. Znovu byli spolu.
Nešťastná
„Vážně nechceš, abych tu zůstal přes noc?“ zeptá se znovu Chris. Už to byl téměř týden, co se Hayden díky němu a Thomasovi vrátila zpátky domů. Nenastal jediný den, který by netrávili spolu. A nenastal také den, kdy by se mu od ní odcházelo s lehkým srdcem. „Tvoje mamka říkala, že s tím nemá problém, když si to budeš přát,“ dodá Chris a Hayden se na něj mlčky podívá. Než jí Chris stihne poskytnout ještě další argumenty, proč by tu měl zůstat, zavrtí hlavou. „Tak dobře,“ povzdechne si Chris, když se mu ani tentokrát nedostane kladné odpovědi. „Promiň,“ špitne Hayden provinile. „Jen chci být dneska sama,“ dodá a nejistě sklopí výraz. Chris bez
jediného slova přikývne, nakloní se k ní blíž a věnuje jí polibek na čelo. „Uvidíme se zítra,“ přislíbí brunet, když se zvedne z postele a zamíří ke dveřím vedoucích ven z jejího pokoje. „Jasně,“ slabě se na něj pousměje, ale jakmile Chris zmizí z jejího dohledu, úsměv se z jejích rtů vytratí. „Jako vždycky,“ zamumlá si sama pro sebe a pomalu se na posteli posadí. Pravda byla taková, že si od svého návratu domů nepřipadala sama sebou. Ačkoli měla zpět svou rodinu a za nic na světě by se jí nechtěla znovu vzdát, nebyla úplně šťastná. Mít zpátky svoje vzpomínky a starý život bylo skvělé, ale opustit ten starý život už tolik ne. Hayden chybělo všechno, co měla ve Forgotten Hollow. Chyběli jí její přátelé. Nejvíce jí ale chyběl Santiago, její morální podpora a člověk, kterému tolik důvěřovala. Když si ten večer napustila horkou vanu s nadějí si trochu odpočinout od myšlenek, které se jí vířily hlavou, něco si uvědomila. Uvědomila si, proč se necítí sama sebou a proč není stoprocentně šťastná. Její srdce tesknilo po osobě, kterou opustila. Tesknilo po osobě, které patřilo. Hayden už nadále nemilovala Chrise, ale… Santiaga.
Uvědomění si
Nejhorší částí dne se pro Hayden staly noci, během kterých neměla nic jiného na práci, než mlčky zírat na šedou zeď naproti své posteli a modlit se, aby konečně vyšlo slunce. Spánek k životu už nepotřebovala a navíc věděla, že by se jí stejně nepodařilo usnout, i kdyby opravdu chtěla. Jakmile se před okna do jejího pokoje dostavily první sluneční paprsky, převlékla se Hayden do pohodlného oblečení a vyrazila ven na čerstvý vzduch. Ranní běhání si lehce zamilovala, protože to byl jediný čas, kdy byla doopravdy sama, aniž by jí někdo neustále kontrolovat a ptal se jí, jestli je v pořádku. Běžně běhala od šesté zhruba do sedmé hodiny, kdy pak zamířila zpět
domů. Dnešek tomu nebyl jiný, protože se Hayden své denní rutiny držela. Když mířila zpět do svého pokoje, její pohled padl na dveře od pokoje její sestry Maddie. „Dobře,“ zamumlá Hayden a váhavě k nim vyrazí. Slabě na dveře zaklepe a čeká, jestli jí Maddie pozve dovnitř. „Pojď dál,“ pobídne jí rozespalý dívčí hlas. Hayden ani na vteřinu nezaváhá a vstoupí do jejího pokoje. „Nevzbudila jsem tě?“ zeptá se. Maddie zavrtí hlavou a Hayden si až teď všimne, že je už dávno převlečená ze svého pyžama. „Děje se něco? Proč ještě nespíš, vždyť je brzy,“ řekne starostlivě Maddie. „Mohla bych se tě zeptat na totéž,“ odvětí Hayden moudře, na což se Maddie zasměje. „No, dobře. Tak to pro tebe můžu udělat, ségra? Vypadáš ztrápeně,“ podotkne a udělá k blondýnce pár kroků před. „Upřímně? Nevím, co mám dělat, Maddie,“ přizná Hayden. „Pokračuj,“ pobídne jí trpělivě brunetka. „Jde o Chrise,“ povzdechne si Hayden. „Myslela jsem si to,“ přikývne Maddie. „Vážně?“ vyhrkne blondýnka. „Jistě. A upřímně? Moc se ti ani nedivím. Od chvíle, co ses vrátila, se od sebe nehnul ani na krok. Přijde mi, že je tebou úplně posedlý,“ podotkne Maddie, na což Hayden souhlasně přikývne. „Panebože, ty mi úplně rozumíš,“ řekne Hayden nevěřícně, na což se Maddie zeširoka usměje. „Samozřejmě, že ti rozumím. Jsem tvoje ségra, ne?“ zeptá se pobaveně a Hayden jí vezme kolem ramen a přitáhne si jí k sobě do pevného objetí. Přesně tohle potřebovala. Potřebovala, aby jí někdo porozuměl. „Musíš si s ním promluvit. Vím, že mu nechceš ublížit, ale takhle ubližuješ sobě. Musíš myslet hlavně na vlastní štěstí,“ řekne Maddie moudře. „Přemýšlej, co by tě udělalo nejšťastnější?“ zeptá se, když se od ní Hayden odtáhne. „Santiago,“ hlesne tiše. Maddie se na ní zmateně podívá. „Cože to?“ zeptá se, ale to už Hayden opouští její pokoj a pospíchá zpět do toho svého. Už věděla, co musí udělat.
Nejlepší kamarádky
Mladá brunetka s poklidným výrazem na tváři postávala na kraji parku v Lázeňské Oázy s pohledem upřeným do dálky, jako kdyby na někoho čekala. S naprostým klidem na duši tam vydržela stát ještě několik dalších chvil, než jí v myšlenek vytrhl známý dívčí hlas, který už však neslyšela tak dlouho, že si ani nedokázala vybavit, kdy naposledy ho vlastně slyšela. „Alisso!“ zvolá na dívku blondýnka, která pro změnu vypadá patřičně neklidně. „Hayden,“ pozdraví ji Alissa a udělá k ní malý krůček vpřed. Než si stihne rozmyslet, jakým způsobem jí přivítá, skočí jí Hayden kolem krku. „Neumíš si ani představit, jak šíleně moc jsi mi chyběla,“ zašeptá Hayden se slzami v očích, na což
Alissa jen přikývne. Když se od sebe po pár chvílích, které oběma připadají jako hodiny, odlepí, zamíří spolu k jedné z mnoha volných laviček. „Říkala jsi, že chceš mluvit o něčem urgentním. Souvisí to nějak s tím, proč jsi na několik měsíců zmizela, aniž bys o sobě dala slovo?“ zeptá se zvědavě Alissa. Hayden nemusí být myslitel, aby z jejího tónu vyčetla patrné naštvání. „Dá se to tak říct,“ přikývne. „A řekneš mi, kde jsi byla? Tom mi sice říkal, že tě našel… kde že tě to vlastně našel?“ zarazí se Alissa a zvědavě se na svou kamarádku podívá. „Ve Forgotten Hollow,“ doplní jí Hayden. „To je kde?“ podiví se Alissa. „To je vážně dlouhý příběh. Jsi si jistá, že ho chceš slyšet?“ zeptá se pro jistotu Hayden. Ještě nikomu neřekla, čím vším si stihla za těch pár uplynulých měsíců projít. Nebylo to tak, že by nechtěla a že by se nesnažila. Mnohokrát všechno chtěla říct své sestře Maddie, ale pak se rozhodla, že to neudělá. Nemyslela by si, že se zbláznila? „Chci. A začni od začátku, prosím. Věř mi, času mám habaděj,“ pobídne jí Alissa. „Všechno to začalo, když jsem měla ten sen…“ začne s vyprávěním Hayden.
To jako vážně?
„A teď mám pocit, jako kdybych sem nezapadala,“ dokončí Hayden vyprávění všech těch šílených historek, kterých byla během těch uplynulých měsíců součástí. Alissa na ní zůstane oněměle zírat, což Hayden na okamžik vyděsí. Jakmile se však rty její kamarádky zvlní do jemného úsměvu, spadne jí ze srdce ohromný kámen. „Nemůžu tomu uvěřit,“ vydechne nevěřícně Alissa. „Čemu konkrétně? Že jsem upírka, že se dokážu změnit v jakékoli zvíře, nebo že jsem se bezhlavě zamilovala do někoho, komu je o několik desítek let víc než mě?“ zeptá se jí s vážným výrazem, ale nedlouho její vážný výraz nahradí široký úsměv. „Všechno dohromady,“ odvětí Alissa a pevně
Hayden obejme. „Ale povídej, co s tím budeš dělat? Chci říct, chceš se vrátit zpátky?“ zeptá se. Hayden se nadechne, ale než stačí odpovědět, zaslechne blížící se kroky. Hbitě se za nimi otočí a její zrak spočine na známé mužské postavě, která nepatřila nikomu jinému, než jejímu přítelovi Chrisovi. „Chrisi?“ zeptá se poněkud zmateně. „Kde se tady bereš?“ vydechne a zmateně se postaví na nohy. „Co myslíš, Hayden? Proč jsi mi neřekla, že se chystáš ven? Mohl jsem jít s tebou,“ odvětí Chris se svraštěným obočím. Jakmile Hayden jeho odpověď zaslechne, její první reakcí se se zamračit. To nemohl myslet vážně, že ne? Copak jí doopravdy musel dělat neustálou společnost? Nebyla snad svéprávná?
Končím s tebou!
„To nemyslíš vážně, že ne?“ vyhrkne nevěřícně. Z jejího hlasu je patrné, jak naštvaně se v tenhle okamžik cítí. Než stačí k důvodu svého naštvání vykročit vstříc, chytne jí Alissa za ruku. „Hayden,“ osloví jí opatrně, ale blondýnka se nenechá zastavit. Ladně se jí vyškubne a bez dalšího zdržování vyrazí ke Chrisovi, kterému dá okamžitě najevo, co si o něm v tenhle moment přesně myslí. „Nemůžu si už ani vyrazit ven s kamarádkou, aniž bych tě měla za patami?“ zeptá se ho se zvýšeným hlasem. Chrise její reakce viditelně zarazí, ještě nikdy jí takhle neviděl. „Ale Hayden, to jsem přeci neřekl,“ špitne s drobným úsměvem, což Hayden ještě víc rozčílí. „Proč mi nedáš
chvíli klid? Chápu, že o mně máš asi strach, ale… zatraceně, Chrisi! Nejsem malá holka, na kterou musíš neustále dohlížet!“ zareaguje, stále se zvýšeným hlasem, ale nyní už trochu klidněji. „Vážně? Protože naposledy, co jsem od tebe na chvíli odvrátil zrak, jsi zmizela na několik měsíců!“ vykřikne a na váhu svých slov si založí ruce na hrudi. „A bůhví, co jsi za tu dobu dělala! Není to tak, jako kdybys mi za ten týden, co jsi zase zpátky, něco vysvětlila!“ dodá a nyní je už do běla vypálený i on. Než stačí Hayden nějak odpovědět, znovu se ujme slova Chris. „Má s tím něco společného ten frajer, že jo? Ten perfektní, bezchybný model, kterého jsi tam potkala? Táhneš to s ním, proto se mi vzdaluješ?“ zeptá se a naštvaně si odfrkne. „Víš, co? Tohle nemá cenu. Už to s tebou nebudu řešit,“ rozhodne se Hayden a udělá od něj krok vzad. Chris si však umane, že jí jen tak odejít nenechá. Chytne jí za ruku dřív, než stačí udělat další krok. „Neodcházej ode mě, Hayden! Ještě jsme spolu neskončili!“ prudce jí stiskne. Hayden si je jistá tím, že kdyby byla ještě stále člověkem, zůstala by jí na ruce nejedna modřina. „Takhle se mnou mluvit nebudeš!“ vyškubne se mu. „Nejsem tvůj majetek! Nepatřím ti! A teď… teď už s tebou nechci mít nic společného,“ prudce ho od sebe odstrčí, div ho nesrazí k zemi. Musí se hodně krotit, aby svou sílu udržela pod pokličkou. „My dva jsme skončili, už tě nechci vidět. A jen tak pro zajímavost, Santiago není žádný frajer. Je to ten nejhodnější člověk, kterého jsem kdy poznala. A ty se máš od něj co učit, abys mu jen sahal po paty,“ s těmi slovy se na něj naposledy podívá, mávne rukou ke své kamarádce Alisse a společně pak odejdou z parku, kde nechají Chrise samotného jen s jeho poskvrněným svědomím.
Úplně jako já
Následující den před Hayden ležel doposud ten nejtěžší úkol v jejím životě. Ačkoli už si stihla projít ohromnou spoustou nástrah, nic se nemohlo vyrovnat strachu, který zrovna pociťovala. Strach, že svou maminku ztratí, až jí všechno poví. „Nick mi říkal, že jsi se mnou chtěla mluvit?“ vytrhne Hayden z myšlenek starostlivý hlas její matky Josie. „Chtěla,“ kývne hlavou Hayden a rukou poklepe na volné místo vedle sebe. „Sedneš si, prosím?“ Josie se při pohledu na svoji dceru zarazí, ale i tak ani na vteřinu nezaváhá a přisedne si k ní. „Vypadáš ustaraně, děje se něco?“ zeptá se opatrně. Hayden si frustrovaně projede rukou vlasy a úspěšně se vyhne pohledu,
kterým jí Josie doslova propaluje. „Chtěla jsem ti říct, co se mi za těch pár uplynulých měsíců stalo. Kým jsem se stala. Ale když tak nad tím přemýšlím, budeš si o mně myslet, že jsem blázen,“ řekne a nejistě se na svou maminku podívá. „Hayden, chci, abys věděla, že mi můžeš říct cokoli. Až už je to sebebláznivější, jsem tu pro tebe,“ řekne odhodlaně, jak by to asi v její situaci udělala každá matka. „Takže,“ odkašle si Hayden a zhluboka se nadechne. Odkdy bylo mluvení tak těžké? „Všechno to začalo, když mi bylo asi sedm…“ začne stejným způsobem, jako to udělala včera s Alissou. Tentokrát je to ale jiné. Těžší a děsivější. Josie jí však trpělivě poslouchá a ani na vteřinu nezpochybní nic, co jí Hayden řekne. „Takže… nejsi člověk?“ zeptá se opatrně. „Asi… asi ne,“ přizná Hayden. Sama nad tím takhle nepřemýšlela. V jejích očích to bylo pořád ona. „Věříš mi?“ položí jí Hayden otázku, které se tolik bojí. „Já… ano,“ přikývne Josie. „Víš, nikdy jsem nepochybovala, že nějaké nadpřirozeno neexistuje. Babička Eliza mi vždycky vyprávěla historky o stále mladé upírce, která údajně naší rodině v minulosti pomáhala. Ale… nikdy jsem se s ní osobně nepotkala, Eliza a Jackson byli poslední, co ji kdy viděli,“ pokrčí nad tím rameny. „Ale ano, věřím ti. A nezlobím se, Hayden. Jsi jako já, víš? Chceš zažít ohromné dobrodružství a ohromnou lásku,“ špitne Josie s drobným úsměvem. „Takže pochopíš, že teď musím odejít? Nastolit ve Forgotten Hollow pořádek a přivést mír? A vrátit se k Santiagovi?“ zeptá se Hayden opatrně. „Ačkoli mě to bolí, ano. Pochopím to, já bych pro tvého otce taky prošla peklem. Musíš mi ale slíbit, že až bude po všem, vrátíš se. A že mi toho tvého Santiaga představíš,“ řekne Josie se širokým úsměvem. Hayden se na ní dojatě políbí a pevně svou maminku obejme. „Slibuju. Vrátíme se společně.“
Konečně zpět
Odejít se Hayden rozhodla ještě tentýž den. Rozhovor s její maminkou jí nabil takovou vlnou energie a odvahy, že návrat do Forgotten Hollow už nemohla odkládat. Každá další vteřina, kterou doma strávila, jí pomalu ubíjela. Stačilo jediné pomyšlení na to, jak to v městečku pod Finnovou nadvládou vypadá, a Hayden se mohla zbláznit strachy. Po dlouhém hledání ve skříni našla něco vhodnějšího na sebe a převlečená vyrazila ke vchodovým dveřím. Snažila se při tom moc nerozhlížet kolem sebe a nemyslet na to, že se dost možná už nevrátí. Jakmile se za ní zabouchly vchodové dveře, zůstala Hayden oněměle hledět na veselou krajinu kolem
sebe. „Vrátím se,“ zašeptá se slzami v očích Hayden. „Oba se vrátíme,“ řekne sebevědomě a pomalu dá průchod schopnostem, které za tenhle týden tolik utlačovala. Jakmile jí znovu pohltí temnota a Hayden ve svých žilách ucítí všechnu tu sílu, kterou disponuje, na tváři se jí objeví široký úsměv. „Dobře, jdeme na to,“ zamumlá si sama pro sebe, natáhne ruce a vmžiku se promění na malého, a hlavně nenápadného netopýra. Proměněná se vznese vzhůru a vyrazí Forgotten Hollow naproti. Cesta je náročná, ale to nemůže odhodlanou Hayden zastavit. Teplý vzduch se s každou minutou ochlazuje, což indikuje, že se Hayden blíží do cíle. Když mine hustý tmavý les, její zrak spočine na malém nenápadném městečku, který se za lesem skrývá. Forgotten Hollow. Hayden bez váhání zamíří k zemi. Jakmile se její nohy dotknou země, promění se Hayden zpět ve své lidské já. Cestou znavená Hayden se dlouze protáhne a pohledem prozkoumá své prostředí. Netrvá jí to dlouho, aby si uvědomila, kde se nachází. Dům Cassidy a Shana.
Polibek
„Nemůžu tomu uvěřit, zvládla jsem to,“ zašeptá nevěřícně Hayden při pohledu na dům, který se nachází před ní. Ačkoli už měla s proměnou na zvíře menší zkušenost, ještě nikdy nezkoušela přeměnu na zvíře se schopností létat. Přes nadšení ze svého nečekaného úspěchu si Hayden až teď všimne, že není sama. Na schodech domu, který se chystala během chvíle navštívit, seděl dlouhovlasý muž s utrápeným výrazem. Zatímco Hayden na něj upírala pohled, on si jí vůbec nevšiml. „S-Santiago?“ vyhrkne Hayden se slzami v očích. Oslovený muž se na ni zaskočeně podívá. „Panebože, Hayden? Jsi to opravdu ty?“ zeptá se. Hayden dojatě přikývne, touhle dobou už
jí po tvářích steče několik hořkých slz. Než se naděje, popadne jí Santiago do pevného medvědího objetí. Objetí, které se vyrovná tisícům slov. Když jí ze svého objetí pustí, něžně jí vezme za ruku. „Kde se tady bereš?“ zeptá se nechápavě, ale úsměv z jeho tváře ani na okamžik nezmizí. „Musela jsem se vrátit,“ špitne Hayden, „odejít nebylo správné. Teď už to vím,“ přikývne a rukou ho pohladí po tváři. „Ani si neumíš představit, jak moc jsi mi chyběl,“ špitne. „Věř mi, mám menší představu,“ odvětí Santiago s pobaveným úsměvem, který mu Hayden okamžitě opětuje. „Nemůžu se ale nezeptat. Hayden, vrátila ses, protože…?“ než stačí svou otázku dopovědět, Hayden mu nedočkavě skočí do řeči. „Políbíš mě už, Santiago?“ zasměje se. „Moc rád,“ přikývne Santiago a dychtivě přitiskne své rty na ty její. Hayden se pousměje a polibek mu bez váhání opětuje. Každý jeho dotyk je jako pohlazení po duši. Hayden se podlamují kolena a v břiše cítí tisíce motýlků. Už si ani nepamatovala, kdy naposledy se takhle cítila. Santiago je první, kdo jejich polibek přeruší. „Co to se mnou děláš?“ zeptá se udýchaně. Než stačí Hayden odpovědět, vezme jí Santiago do náruče a znovu jí vášnivě políbí.
Strach a zasnoubení
„Trápí tě něco? Vypadáš ustaraně,“ poznamená s obavami Hayden, když se vrátí do jejího společného pokoje se Santiagem a přistihne ho, jak s pokleslým výrazem hledí na zeď naproti sobě. I když Santiago zavrtí hlavou, Hayden mu ani na vteřinu neuvěří a starostlivě si vyleze na postel k němu. „Je to kvůli zítřku?“ položí mu další otázku se svraštěným obočím a opatrně ho vezme za ruku. Santiago váhavě přikývne a odvrátí od blondýnky pohled. „Dopadne to dobře, uvidíš. Dobro vždycky zvítězí, ne?“ pokusí se zlehčit atmosféru a nejistě se na něj usměje. „V pohádkách ano,“ přikývne Santiago a přitáhne si k sobě Hayden do objetí. „Možná si budeme moct žít jako v
pohádce, až bude po všem,“ navrhne Hayden. „Například… ráda si myslím, že se vrátím domů, až to všechno skončí. A nejradši bych byla, kdyby ses vrátil se mnou,“ vydechne. Santiago se na ní zaskočeně podívá. „Chceš, abych šel s tebou?“ podiví se. „Jsi můj přítel, ne? Musím tě představit rodině,“ zdůvodní svá slova a nejistě se na něj usměje. „Ale pochopím, jestli je to na tebe moc rychlé, nebo-“ než ze sebe stihne dostat něco dalšího, Santiago jí přeruší polibkem. „To bych byl moc rád, Hayden,“ odpoví se šťastným úsměvem. Událostí dalšího dne ho už ani zdaleka netrápily tak, jako ještě před malým okamžikem. Na blížící se boj se o pokoj vedle připravovala i Cassidy se Shanem. Ospalá brunetka ležela v náruči svého přítele a načerpávala energii, kterou bude další den určitě potřebovat. „Přemýšlel jsem,“ promluví Shane z ničeho nic, na co Cassidy jen nepřítomně zabručí. „Vždycky jsem o tom přemýšlel, ale… když od nás odešla Imperia, a potom umřela… nebyl vhodný čas se tě zeptat. Ale s tím vším, co se okolo nás děje. Nemůžu na to nemyslet,“ vydechne a Cassidy se na něj tázavě podívá. „Nemyslet na co?“ zeptá se nechápavě. „Že ještě nejsi moje žena,“ odvětí. „Ty si mě chceš vzít? Myslela jsem, že si na tradicích moc nepotrpíš,“ zavrtí nad jeho slovy hlavou. „Nepotrpím, ale to ty jsi vždycky snila o bílé svatbě. A vím, že i když to vždycky popřela, pořád o ní sníš,“ řekne s drobným úsměvem na tváři. „Takže, moje milovaná Cassidy, vzala by sis mně? Až bude po všem?“ zeptá se své dlouholeté přítelkyně Shane. Cassidy bez zaváhání přikývne, skočí mu kolem krku a zašeptá: „Po ničem jiném netoužím.“
Začátek konce
Když se druhý den večer setmělo, zavítal k honosnému upířímu sídlu nezvaný host. Chvíli si dům před sebou mlčky prohlížel, než se nadechl a z plných plic zakřičel: „Finne!“ Nemusel čekat dlouho a jeho bratr se brzy ukázal, přičemž mu doprovod dělala i jeho bývalá snoubenka Isabella. Jakmile Finnův zrak spočinul na osamoceném Santiagovi, na tváři se mu objevil pobavený úšklebek. „Copak tě k nám táhne, bratříčku? Kouše tě snad svědomí a přišel jsi nás poprosit, abychom tě vzali zpátky?“ chladně se při pohledu na svého mladšího sourozence zasměje. Ani Isabella škodolibým úsměvem nešetří. „Pleteš se, bratře. Nepřišel jsem se o nic doprošovat,
koneckonců to dneska budeš ty, kdo se bude o něco prosit,“ odvětí s kamenným výrazem ve tváři Santiago. „Nepovídej. Budu hádat, přišel jsi sem s cílem mě zabít,“ řekne a nepatrně nakloní hlavu na stranu. Než stihne Santiago zareagovat, Finn pokračuje dál. Úšklebek z tváře mu už dávno zmizel a v očích mu šlehají blesky. „Milerád se s tebou dnes utkám, bratře. Nepočítej ale s tím, že budu bojovat sám,“ zareaguje s viditelným pohrdáním. „V tom případě taky nepočítej, že budu bojovat sám,“ rozmáchne kolem sebe ruce Santiago. Jako na zavolanou se kolem něj zvedne vítr a během okamžiku po jeho boku stojí další tři upíři připravení porazit zlo, které Finn s Isabellou představují. „To není možné,“ zavrčí nepříjemně Isabella, jakmile její zrak spočine na Hayden. Finn Isabelle věnuje ne příliš pěkný pohled, a pak seskočí z balkónu dolů. „Ale, ale, ale,“ založí si ruce na hrudi, „jestlipak to není moje krásná přítelkyně,“ ušklíbne se na Hayden. „Krásná určitě, ale rozhodně ne tvoje,“ vyhrkne Santiago a ochranářsky vezme Hayden za ruku. Touhle chvílí už ani Finn před svým sídlem nestojí sám. „Nylo,“ zavrtí hlavou Hayden. Její zradu si brala hodně osobně a bolela jí mnohem víc než ta ze strany Finna. „Řekni jí to, Nylo. Řekni jí, co jsi viděla,“ pobídne jí Finn. „Prohrajete, Hayden. Vzdejte to dřív, než bude pozdě,“ s ostychem se podívá do šedivých očí osoby, která jí dříve považovala za kamarádku. „Radši umřu, než abych se vzdala,“ odfrkne si Hayden a vykročí vpřed. „Tohle je začátek konce, vašeho konce.“
Výhoda
Následující sled událostí se seběhl šíleně rychle, že by to normální lidské oko těžko postřehlo. Sotva výhružná slova opustila Haydenina ústa, vítr se ještě jednou zvedl a před upířím sídlem se rozpoutal boj, který už nešel oddálit. Čtyři odhodlaní upíři se po sobě naposledy podívali, a pak se rozeběhli vstříc jejich společným nepřátelům. Cassidy využila momentu překvapení a ladným tahem skočila po Nyle, kterou bez sebemenších potíží srazila k zemi. Chvílemi se jí až zdálo, jako kdyby s ní dívka snědé pleti ani nechtěla bojovat. „Bojuj se mnou!“ zakřičí na ní a výhružně na ní vycení tesáky. Nyla bezbranně zavrtí hlavou, bojovat se starší upírkou nechtěla. Mezitím na druhé
straně se odehrával boj mezi dvěma bratry. „Zničil jsi mi život, uvědomuješ si to vůbec?“ odfrkne si Santiago, z jeho hlasu je patrná nenávist. „Udělal jsi ze mě monstrum! Neumíš si ani představit, jak šíleně dlouho jsem se nenáviděl! A je to jen tvoje vina!“ s každým úderem ze sebe dostával všechen ten hněv, který za ta desetiletí svého života pociťoval. „Nelži si, užíváš si to. Vždycky jsi miloval mít nad ostatními převahu, Santiago,“ vrátí mu Finn úder. „Nenáviděl jsem to! Neuměl jsem to ovládat! Zabíjel jsem nevinné lidi a ty jsi na to jen přihlížel. A když jsem se ti začal vzdalovat, podstrčil jsi mi do cesty jí!“ koutkem oka sjede k Isabelle, která zrovna sváděla boj s Shanem. „Neustále jsi mnou manipuloval, ale tomu je konec, bratříčku,“ řekne odhodlaně. Přesně v ten moment se k nim přidá Hayden. Než se Finn naděje, ladným tahem ho popadne pod krkem a pevně ho stiskne. „Musím ti poděkovat,“ zašeptá blondýnka. „Víš, chtěl jsi mi zničit život, ale… nedokázal jsi to. Bez tebe a tvých manipulací bych nikdy nepoznala Santiaga,“ řekne s drobným úsměvem a koutkem oka sjede k brunetovi, který stál po jejím boku. „Za to ti děkuju,“ odfrkne si a svůj stisk zintenzivní. „Pusť ho! Nebo přísahám, že ho zabiju!“ zakřičí Isabella z plných plic. Stejně jako Hayden držela Finna, ona držela Shanea.
Smrt
Cassidy, která ještě stále držela Nylu přišpendlenou k zemi a dumala nad tím, proč se vůbec nebrání, je první, kdo na Isabelliny slova zareaguje. Jakmile k ní zabrousí pohledem a spatří svého snoubence, její priority se okamžitě změní. Dívku snědé pleti bez sebemenšího zaváhání pustí ze svého sevření a pomalu k Isabelle vyrazí vstříc. „Stůj, už ani krok!“ vyhrkne Isabella a okamžitě upře své krvavě červené oči jejím směrem. „Nebo přísahám, že mu zlomím vaz!“ doplní svá slova o výhružku, jak je to už pro ni zvykem. „Dobře, dobře,“ zareaguje Cassidy a natáhne před sebe ruce na znamení, že už neudělá ani krok. „Teď uděláš přesně to, co ti řeknu,
rozumíš?“ položí jí Isabella otázku a nedočkavě čeká, jaká bude její reakce. Zoufalá Cassidy přikývne, jinou možnost nemá. „Řekneš svojí kamarádce, aby Finna okamžitě pustila,“ poručí jí Isabella až děsivě klidným hlasem, jako kdyby si uvědomovala, že má v téhle situaci eso v rukávu. „Já-“ pokusí se ze sebe Cassidy něco dostat, ale Shane jí přeruší. „Cassidy, tolik mě to mrzí. Snažil jsem se jí dostat, ale byla mrštnější a rychlejší než já,“ zamumlá. Cassidy se na něj se slzami v očích podívá. „To nevadí, lásko. Nějak to vyřešíme, slibuju,“ řekne, ale její slova jsou spíše adresována jí samé. Snaží se pomocí nich přesvědčit, že všechno bude v pořádku. „Cassidy, miluju-“ Shane své vyznání nestačí doříct, protože mu Isabella jedním pohybem ruky zlomí vaz. Cassidy s šokem vykřikne. „Ne, ne, ne!“ zakřičí z plných plic. „Proč jsi to udělala? Slíbila jsi, že ho pustíš, když-“ než stačí cokoli doříct, Isabella jí přeruší. „Tvoje kamarádka porušila část naší dohody, drahá Cassidy,“ odvětí Isabella a nechá Shaneovo bezvládné tělo dopadnout na tvrdou zem. Oněmělá Cassidy pohledem zabloudí na druhou stranu bojiště, kde nic netušící Hayden se Santiagem právě připravili Finna o život.
Vypadněte!
Zatímco se nic netušící druhá strana radovala z vítězství nad jejich největším nepřítelem, prožívala si Cassidy už několikátou ztrátu milované osoby. Isabella ze strachu o vlastní život zmizela v oblaku černé mlhy a opustila tak předem prohraný souboj. „Lásko, lásko,“ vezme Cassidy do náruče nehybné tělo svého snoubence a rukou mu přejede po tváři. „Otevři oči, prosím,“ několikrát s ním bezúspěšnězatřese. Shane už ale oči neotevře, už byl na druhé straně s jejich dcerou Imperiou. „Panebože, co si bez tebe počnu,“ vzlyká Cassidy a zničeně si schová obličej do dlaní. Hayden se Santiagem, kteří se chtějí o své nadšení podělit s druhou půlkou jejich týmu,
zůstanou stát jako odvaření. Jakmile jejich zrak spočine na truchlící Cassidy, dají si dva a dva dohromady. Krátce se na sebe podívají, než se Hayden odváží na truchlící upírku promluvit. „Cassidy, já… tolik mě to mrzí,“ její slova jsou pro Cassidy jako vzduch. Nestojí o cizí lítost. „To ty,“ vyhrkne a hřbetem ruky si setře z tváře několik slz. „Cassidy,“ špitne Hayden a opatrně k ní vykročí. „Nepřibližuj se!“ zakřičí z plných plic. V jejím hlase je znát tolik bolesti, až se část přenese i na zaskočenou blondýnku. „Nepřibližuj se, nebo přísahám, že se nebudu schopná ovládat!“ podívá se na ni uhrančivým pohledem, který Hayden píchne u srdce. „Hele, neumím si ani představit, jak moc to teď bolí, ale Hayden přeci-“ pokusí se do situace vložit i Santiago a zastat se své přítelkyně, ale jeho slova Cassidy ještě více rozčílí. „Přeci nic neudělala? Děláš si legraci, Santiago? To kvůli vám je mrtvý!“ osočí je. Zármutek se změní ve vztek. "Vypadněte," zamumlá a něžně svého padlého snoubence pohladí po tváři. Hayden se cítila mizerně. Až teď si uvědomovala váhu svých činů. "Pojď, bude lepší, když půjdeme," natáhne Santiago ke své přítelkyni ruku. Hayden se na něj zoufale podívá a jeho ruku přijme. Než se spolu vydají stříc temné noci, podívá se Hayden ještě jednou na dvojici, které vděčila za svůj život. "Sbohem a děkuju za všechno, Cassidy. Kdybychom pro tebe mohli někdy něco udělat, tak... tak se ozvi," řekne jejím směrem. "Prosím, už běžte," zašeptá Cassidy zlomeně. Jakmile mladá dvojice zmizí v oblaku černého mračna, zůstane Cassidy sama. Jen ona a její nekončící zármutek.
Chci domů
zůstanou stát jako odvaření. Jakmile jejich zrak spočine na truchlící Cassidy, dají si dva a dva dohromady. Krátce se na sebe podívají, než se Hayden odváží na truchlící upírku promluvit. „Cassidy, já… tolik mě to mrzí,“ její slova jsou pro Cassidy jako vzduch. Nestojí o cizí lítost. „To ty,“ vyhrkne a hřbetem ruky si setře z tváře několik slz. „Cassidy,“ špitne Hayden a opatrně k ní vykročí. „Nepřibližuj se!“ zakřičí z plných plic. V jejím hlase je znát tolik bolesti, až se část přenese i na zaskočenou blondýnku. „Nepřibližuj se, nebo přísahám, že se nebudu schopná ovládat!“ podívá se na ni uhrančivým pohledem, který Hayden píchne u srdce. „Hele, neumím si ani představit, jak moc
to teď bolí, ale Hayden přeci-“ pokusí se do situace vložit i Santiago a zastat se své přítelkyně, ale jeho slova Cassidy ještě více rozčílí. „Přeci nic neudělala? Děláš si legraci, Santiago? To kvůli vám je mrtvý!“ osočí je. Zármutek se změní ve vztek. "Vypadněte," zamumlá a něžně svého padlého snoubence pohladí po tváři. Hayden se cítila mizerně. Až teď si uvědomovala váhu svých činů. "Pojď, bude lepší, když půjdeme," natáhne Santiago ke své přítelkyni ruku. Hayden se na něj zoufale podívá a jeho ruku přijme. Než se spolu vydají stříc temné noci, podívá se Hayden ještě jednou na dvojici, které vděčila za svůj život. "Sbohem a děkuju za všechno, Cassidy. Kdybychom pro tebe mohli někdy něco udělat, tak... tak se ozvi," řekne jejím směrem. "Prosím, už běžte," zašeptá Cassidy zlomeně. Jakmile mladá dvojice zmizí v oblaku černého mračna, zůstane Cassidy sama. Jen ona a její nekončící zármutek.
Už bude líp
Události předchozí noci odmítaly opustit její hlavu a způsobovaly tak blondýnce nejednu noční můru. Hayden sebou neklidně škube a snaží se ošklivé sny ze své hlavy vytěsnit, což se jí ale nedaří. Kdykoli je se svými myšlenkami ať už jen na vteřinu sama, vidí před sebou truchlící Cassidy s jejím mrtvým snoubencem v náruči. „To kvůli tobě je mrtvý! Nenávidím tě! Tolik tě nenávidím!“ Hayden se s trhnutím probudí, už dále se svými nočními můrami nedokáže bojovat. Srdce jí buší jako o závod a na čele se jí třpytí kapičky potu. Než se stačí Hayden se ze všeho vzpamatovat, ozve se jemné zaklepání na dveře a dovnitř vejde její maminka Josie. „Beruško, už jsi vzhůru?“
zeptá se se starostlivým výrazem na tváři. „Mami?“ vydechne Hayden překvapeně. Bez sebemenšího zaváhání seskočí z postele a rozeběhne se jí naproti. Než se Josie naděje, skočí jí Hayden kolem krku a sevře jí ve svém objetí. „Jak jsem se sem dostala?“ zeptá se zmatená Hayden, když od své zaskočené matky ustoupí a zadívá se jí do očí. „Santiago tě včera v pozdních hodinách přinesl,“ odvětí na vysvětlenou Josie. Při zmínce jeho jména se Hayden napřímí. „Kde je teď? Santiago?“ vyhrkne ustaraně Hayden. „Čeká na zahradě,“ pousměje se na ní Josie a vezme svou holčičku za ruku. „Hodně mu na tobě záleží, Hayden. Když tě přinesl, nechtěl se od tebe hnout ani na krok. Nick měl hodně práce, aby ho přesvědčil, že tě nemusí celou noc střežit,“ její slova zahřejí Hayden u srdce a vženou jí úsměv na rty. „Tak běž, nenech ho čekat,“ pobídne jí Josie, „popovídat si spolu můžeme i později.“
Jednou
Když se Hayden převlékla do něčeho reprezentativnějšího a krapet se osvěžila v koupelně, zamířila na zahradu za Santiagem. „Mamka říkala, že tě tady najdu,“ zamumlá s pohledem upřeným na Santiaga, který seděl na lavičce pod stromem. Jakmile Santiago zaslechne její hlas, okamžitě vzhlédne jejím směrem. Sotva se na ní stihne pousmát a Hayden mu skočí kolem krku. Překvapený Santiago si jí k sobě přitáhne ještě pevněji a šťastně se nad jejím gestem pousměje. „Copak?“ zeptá se šeptem. „Jsem jenom ráda, že jsi zůstal,“ odvětí Hayden nejistě, což Santiaga přiměje od dívky ustoupit a tázavě se na ní podívat. „Překvapuje tě to snad? Že jsem zůstal?“ povytáhne na ní
obočí a Hayden jemně přikývne. „Tak nad tím ani na vteřinu nepochybuj, Hayden. Neexistuje místo, kde bych si teď přál být víc než po tvém boku,“ ujistí jí, což Hayden vykouzlí úsměv na tvář. „Po všem, co se včera semlelo, jsem ti to neměla šanci říct, ale jsem zatraceně ráda, že jsi naživu,“ řekne s drobným úsměvem. „Taky jsem rád, že jsi naživu, Hayden. Neumím si představit, co bych bez tebe dělal,“ odvětí a něžně blondýnku pohladí po tváři. „Cítíš se líp?“ zeptá se starostlivě. „Trochu,“ přizná se Hayden. „Ale pořád na to myslíš,“ poznamená Santiago. Hayden nemusí nic říkat, aby se jeho domněnka potvrdila. „Co kdybych ti řekl, že pro tebe mám novinku, která ti zaručeně zlepší náladu?“ zeptá se. „Novinku, povídáš?“ vydechne se zaujetím Hayden a zvědavě se podívá do jeho očí. „No, povídej!“ nedočkavě do něj šťouchne. „Když jsi spala, hodně jsem přemýšlel,“ řekne a nejistě sklopí výraz. Hayden si je jistá, že ho takhle nervózního ještě nikdy neviděla. „Nemám teď kam jít,“ špitne. „Můžeš zůstat tady,“ nabídne se hned Hayden, ale Santiago její návrh okamžitě zamítne. „Tohle je tvůj domov, ne můj. Forgotten Hollow by mi zase připomínalo mého bratra, což nechci a… a tak jsem se rozhodl, že si seženu nějaké vlastní místo. Někde poblíž Oázy, abych ti byl nablízku. A třeba jednou… třeba jednou, až budeš připravená, to bude náš společný domov,“ při těch posledních slovech se odváží vzhlédnout a podívat se jí do očí. Když Hayden nic neřekne, Santiago znejistí. „Řekni něco,“ pobídne jí. Místo odpovědi mu Hayden skočí kolem krku a bez váhání přitiskne své rty na ty jeho. „Mám to brát jako ano?“ zeptá se Santiago pobaveně. Hayden do něj s úsměvem šťouchne, a pak si ho k sobě přitáhne do dalšího polibku.
Rodinný oběd
Ve snaze lépe poznat přítele jejich dcery, a také si ho trochu proklepnout, vytáhli Josie s Nickem celou rodinu na menší posezení u oběda mimo město. „Nejdřív ti chci moc poděkovat, Santiago,“ Nick konečně prolomí to nepříjemné ticho, během kterého na sebe všichni mlčky hleděli, a upře svůj pohled přímo na nervózního Santiago. „Poděkovat, pane?“ vyhrkne překvapeně Santiago. Nick na jeho otázku bez zaváhání přikývne. „Že jsi na Hayden dohlédl a postaral ses, aby se vrátila živá a zdravá,“ vysvětlí mu důvod svých předchozích slov. „To je samozřejmost, pane. Bezpečí Vaší dcery byla vždycky moje hlavní priorita,“ odvětí Santiago a koutkem oka se podívá na
Hayden, která si poklidně prohlíží jídelní menu. „Nač všechna ta formálnost? Budu rád, když mi budeš říkat jen Nicku,“ vlídně se na něj pousměje a Santiago vděčně přikývne. „Je to o nervy, co?“ dloubne do Hayden její sestra Maddie. „Čekat, jestli ti ho rodiče schválí, nebo ne?“ dodá šeptem, na což Hayden slabě přikývne. „Před pár týdny jsem si tím taky prošla, když jsem rodičům představovala Deana,“ vysvětlí, když před sebe položí jídelní menu. „Už mi taky musíš někdy představit, ségra,“ řekne se širokým úsměvem Hayden při pomyšlení, že přítele své sestry ještě neměla tu čest poznat. „Jasně,“ přikývne Maddie. Mezitím, co Nick objednává za celou rodinu jídlo, obrátí Hayden svou pozornost na Santiaga. „V pohodě? Nick umí být někdy až přehnaně ochranářský, ale myslí to dobře,“ špitne a opatrně vezme svého přítele za ruku. „Myslím, že si budeme rozumět,“ řekne s drobným úsměvem Santiago, což Hayden vykouzlí úsměv na tváři. „Jo? To mě nepřekvapuje, Santiago,“ odvětí Hayden. „Vážně? Jak to?“ zeptá se zvědavě. „No… komu bys hned nepadl do oka, lásko? Máš velké srdce a jsi prostě úžasný,“ vydechne Hayden. Zbytek oběda proběhne bez sebemenších komplikací. Celá rodina si pochutnává na vynikajícím jídle a povídá si o všem, co se v jejich životě událo. Po obědě se Hayden se Santiagem rozhodnout vyrazit napřed, aby si mohli o všem popovídat. „Takže…“ řeknou oba ve stejnou chvíli. „Takže tě moje rodina nevyděsila a nerozmyslel sis to?“ zeptá se Hayden s pobaveným úsměvem. „Blázníš? Tvoje rodina je úžasná. Nebo si nepamatuješ na to, jak šílená je moje rodina?“ položí jí ruce kolem boků. „Věř mi, na to se nedá zapomenout,“ zasměje se Hayden při vzpomínce na jeho manipulativního bratra a šílenou snoubenku. „Tak vidíš,“ odfrkne si Santiago a přitáhne si k sobě blondýnku blíž, aby mohl přitisknout svoje rty na ty její. Déšť, který se snášel všude kolem nich, jim absolutně nevadil. V tenhle moment pro ně neexistovalo nic jiného než jen oni sami.
Pozvání na večírek
„Tak povídej, jak se zabydluješ do nového?“ zeptá se Hayden svého přítele, když se spolu po několika dnech sejdou u ní v pokoji. Občas se během Santiagova stěhování vídali, ale rozhodně to nebylo denně, jak byli doposud zvyklí. „Jsem moc rád, že se na to ptáš. Zrovna jsem se tě chtěl ohledně toho na něco zeptat,“ přizná se Santiago, na což se Hayden se zaujetím posadí. „Povídej?“ pobídne ho se zvědavostí ve hlase. „Přemýšlel jsem, že bych mohl uspořádat večírek,“ vyhrkne Santiago. Hayden se na něj zeširoka usměje. „Večírek? Ty?“ zeptá se nevěřícně. „No, ano já. Co se ti na tom nezdá?“ podiví se Santiago. „Nezdáš se jako typ, který by pořádal večírky. Navíc, koho bys pozval?“
podotkne moudře Hayden, na což je však Santiago připravený. „Blíží se Halloween, tak proč to nespojit s kolaudací mého nového domu?“ odůvodní svůj původní návrh Santiago. „No a koho bych měl zvát? Budu rád, když přijdeš ty,“ dodá. „Vážně? Tak jo,“ nakloní se k němu a dlouze ho políbí. „Možná bych s sebou mohla vzít pár přátel, co ty na to? Alespoň se s nimi konečně poznáš!“ vyhrkne nadšeně, což Santiaga zahřeje u srdce. „Jasně, budu rád,“ souhlasí a přitáhne si k sobě blondýnku blíž. „Tak přijď o víkendu, jo? A nezapomeň si kostým,“ upozorní jí. Než stačí Hayden cokoli říct, ještě jednou jí Santiago přeruší. „A kostým upíra se nepočítá.“
Sestřin přítel
Těch pár dní do víkendu uteklo strašně rychle a všemi dlouho očekávaný den plný kostýmů, dýní a halloweenských dekorací konečně nastal. Hayden se na večírek svého přítele poctivě připravovala, přála si totiž, aby bylo všechno perfektní. Kromě toho, že si sehnala v jejích očích ten nejlepší kostým, nezapomněla na večírek pozvat ani pár svých nejlepších kamarádů. „Možná jsem si měla vzít nějakou jinou barvu,“ postěžuje si Maddie, když na sebe kriticky hledí v zrcadle. Rázem se jí růžový kostým víly nezdál dobrý. „Neblázni, Maddie. Vypadáš dobře, moc ti to sluší,“ ujišťuje jí Hayden, zatímco si za pomoci zrcadla poupravuje vlasy. Se svým
kostýmem Římanky je nad míru spokojená a doufala, že se v něm bude Santiagovi alespoň trochu líbit. „Myslíš?“ přimhouří Maddie oči. „Jasně!“ vezme jí Hayden kolem ramen a usměje se na ní. „Tak dobře,“ souhlasí nakonec Maddie. „Vyrazíme?“ zeptá se ještě. Hayden mlčky přikývne a spolu se svou sestrou vyrazí ven z pokoje. Než stačí dorazit ke dveřím, zůstane Hayden vidět pohledem na vysokém brunetovi, který postává s rukami v kapsách v chodbě. Aniž by nad tím Maddie přemýšlela, s úsměvem mu vykročí naproti a po chvíli ho šťastně obejme. Když se náležitě přivítají, otočí se k nic neříkající Hayden čelem. „Zapomněla ses zmínit, že s sebou bereš přítele,“ poznamená Hayden s drobným úsměvem na tváři. Maddie se na ní provinile podívá a nejistě se usměje. „Ty budeš Dean, viď?“ zeptá se Hayden, která se trapnou situaci rozhodne vyřešit po svém. „Hodně jsem toho o tobě slyšela,“ řekne s vřelým úsměvem a váhavě k zamilované dvojici udělá krůček vpřed. „Hayden, že?“ ujišťuje se Dean. Když blondýnka přikývne, natáhne k ní ruku. „Rád tě konečně poznávám, Maddie mi o tobě hodně vyprávěla,“ řekne s úsměvem, když si s ním Hayden krátce potřese. „Snad jen v dobrém,“ zažertuje Hayden a pohledem sklouzne ke své sestře, která za sebou dobu neřekne jediné slovo. „Nezlobíš se, že jsem Deana pozvala?“ zeptá se Maddie, na což Hayden okamžitě zavrtí hlavou. „Já a zlobit se? Prosím tě,“ pobaveně jí šťouchne do ramene. „Jsem ráda, že jsem měla Deana konečně šanci poznat. A teď už pojďte, nebo přijdeme pozdě,“ zavelí a bez dalšího zdržování vyrazí ven ze dveří.
Halloweenský večírek
Cestou na večírek se Hayden, Maddie a Dean stavili ještě pro Alissu s Thomasem, kteří se Santiagova halloweenského večírku také chtěli zúčastnit. Jejich společnost pro Hayden moc znamenala, protože jí připomínala staré dobré středoškolské časy, kdy byli prakticky nerozluční. Jakmile byla pětice konečně pohromadě, nic už jim nebránilo v tom, aby vyrazili na cestu. Do Windenburgu dorazili přesně na čas, za což vděčili především Deanovi, který se nabídl a odvezl je autem. Sotva spočinuli před Santiagovým domem, vchodové dveře se s trhnutím otevřely a majitel domu a zároveň i hostitel večírku jim vyrazil naproti. Jakmile jeho zrak spočinul na
Hayden, na tváři se mu objeví široký úsměv. „Ahoj!“ pozdraví ho energeticky Hayden a udělá k němu pár kroků vpřed. Santiago si jí k sobě místo pozdravu přitáhne blíž a přitiskne své rty na její tvář. „Taky tě ráda vidím,“ zasměje se blondýnka, když jí Santiago po chvilce propustí z jeho pevného sevření. „Strašně moc ti to sluší,“ špitne Santiago při pohledu na její kostým. „Copak? Snad sis nemyslel, že si nedám záležet?“ zeptá se pobaveně, ale na odpověď nečeká. „Každopádně! Tohle jsou moji přátelé!“ řekne s nadšením a rukou poukáže ke čtveřici, která jí a Santiaga mlčky pozorovala. „Maddie už znáš,“ pokývne ke své sestře. „Tohle je Dean, její přítel,“ poukáže na chlapce s brýlemi. „A moji nejlepší kamarádi Alissa a Thomas,“ představí mu i sourozence. „Moc rád vás poznávám, lidi. Jsem Santiago,“ představí se jim s vřelým úsměvem na tváři. „Pojďte dál, večírek je uvnitř!“ řekne jim se širokým úsměvem, vezme svou přítelkyni za ruku a vykročí směrem dovnitř. Alissa, Thomas, Maddie a Dean se jimi nechají bez jediného slova zavést rovnou k hlavnímu dění. K Halloweenskému večírku.
Zůstaneš?
Večírek probíhal v plné parádě. Za zdmi Santiagova domu se ozývala hlasitá hudba a dovnitř proudil nejeden host oblečený do halloweenského kostýmu. O jídlo a pití bylo postaráno úplně stejně jako o zábavu a neexistoval jediný člověk, který by se na večírku nudil. Maddie tančila do rytmu hlasité písničky se svým přítelem a smála se na celé kolo. Stejně jako její sestra Hayden, si teď ve svém aktuálním vztahu připadala neskonale šťastná. Mezitím, co si Hayden odskočila k baru pro skleničku něčeho dobrého, využil Santiago volné chvilky k tomu, aby se lépe seznámil s jejími kamarády Alissou a Thomasem. „Jsem moc ráda, že jsem měla tu šanci tě konečně poznat,
Santiago. Hayden mi o tobě vyprávěla, když jí tady Tom přivedl zpět,“ řekne s milým úsměvem Alissa, která nového přítele své nejlepší kamarádky schvalovala. „Vážně?“ podiví se Santiago, ale nová informace ho zahřeje u srdce. „Jasně, že váháš! Upřímně se není čemu divit, s Chrisem si už vůbec nerozuměli,“ přitaká Alissa. „Když Hayden tu noc zmizela, hodně to s ním otřáslo a změnil se,“ souhlasí se svou sestrou Thomas. Santiago se na něj zaujatě podívá. „Alissa mi potvrdí, že já jsem ho nikdy moc v lásce neměl, ale v posledních týdnech byl nesnesitelný. Pomáhal jsem mu jenom kvůli Hayden, ale… ale kdybych věděl, že byla celou tu dobu s tebou a v bezpečí, nikdy bych to neudělal,“ zamumlá Thomas a sklopí pohled. „Nevím, co na něm kdy viděla,“ špitne ještě Thomas. „Hayden vidí v lidech jen to nejlepší,“ odvětí Santiago, „například i v mém bratru Finnovi. Trvalo jí to hrozně dlouhou dobu, než ho konečně spatřila v jeho pravém světle,“ dodá na vysvětlenou, na což oba sourozenci přikývnou. „Jen tak pro informaci, myslím, že ty jsi pro ni ten pravý,“ řekne Thomas, což překvapí nejen Santiaga, ale především Alissu. „Vážně?“ zeptá se ho brunetka. „Vážně,“ pousměje se Thomas. Než stačí Alissa či Santiago zareagovat, přeruší je hlavní téma jejich rozhovoru. Hayden s drinkem v ruce si k nim přisedne. „Co?“ zeptá se nechápavě. „O čem se bavíte? Doufám, že ti Alissa nevyprávěla nějaký moje trapný historky ze školy!“ vyhrkne vystrašeně. „Neboj, jen jsme se poznávali,“ ujistí jí Santiago. „Jen aby,“ zakroutí nad tím hlavou Hayden a pomalu vyprázdní skleničku ve své ruce. „Chceš si zatancovat?“ navrhne Santiago. „Jasně, proč ne?“ souhlasí téměř okamžitě Hayden a skleničku odloží na konferenční stolek. Jakmile si najdou méně zalidněné místečko, začnou spolu tancovat do rytmu rychlé písničky. „Až všichni odejdou, nechceš tu ještě zůstat?“ zeptá se Santiago, čímž upoutá blondýnčinu pozornost, která se na něj s povytaženým obočím podívá. „Sehnal jsem ten nový horrorový film,“ řekne na vysvětlenou a udělá s blondýnkou malou otočku. „Tak co ty na to?“ zeptá se. „Dobře,“ souhlasí po chvilce Hayden, „ale musíš mi slíbit, že necháš rozsvícená světla. Nesnáším horrory!“ přizná se, čemuž se Santiago zasměje. „Bojíš se horrorů, ale do boje s mým bratrem ses hnala po hlavě?“ podiví se. „Nech si toho, nebo si to rozmyslím!“
Nastěhuj se
Jak se domluvili, tak se také stalo. Když krátce před půlnocí odešel i poslední host, zůstala Hayden se Santiagem rázem ve velmi prázdném domě sama. Ještě než se pustili do sledování filmu, převlékli se do mnohem pohodlnějšího oblečení a samozřejmě i trochu poklidili. „Není to tak špatný, že ne?“ zeptá se Santiago asi po půl hodině, co se spolu s Hayden dívají na jeden z nejnovějších horrorů. „Uh, jasně! Je to přímo parádní!“ vyhrkne Hayden téměř okamžitě, ale zradí jí vlastní hlas, který je až přehnaně vysoko. „Nelíbí se ti to, že ne?“ odvětí okamžitě Santiago a krátce se na Hayden podívá. „Santiago, promiň, já… vážně na horrory moc nejsem,“ zamumlá se sklopeným
pohledem blondýnka. „Pojď sem,“ natáhne k ní ruku a počká, až si k němu Hayden přisedne blíž a následně si opře hlavu o jeho hruď. „Nikdy se neomlouvej za něco jenom proto, že se ti to nelíbí,“ řekne přísně a natáhne se po ovladači, aby mohl film vypnout. „Santiago…“ zamumlá na protest, ale než stačí svou myšlenku doříct, Santiago film dávno vypne. „Nevěděl jsem, že horrory nenávidíš až takhle moc,“ přizná se Santiago a pevně blondýnku obejme kolem pasu. „Jinak bych ten film samozřejmě nikdy nepustil,“ dodá, což Hayden vykouzlí úsměv na tváři. „Abych byla upřímná, tak ani nevím, proč horrory nemůžu vystát. Je to jenom fikce, ale… celkově nemám ráda filmy s temnou tématikou, protože… asi protože mi to připomíná dětství,“ zamumlá Hayden a téměř okamžitě sklopí pohled. „Skoro nikdy o svém dětství nemluvíš,“ poznamená Santiago, na což Hayden mlčky přikývne. „Což je v pohodě, ale chci, abys věděla, že se mnou můžeš mluvit. Kdybys chtěla,“ řekne ještě Santiago. „Já vím,“ povzdechne si blondýnka, „ale nechci, abys na mě pak změnil názor,“ odvětí Hayden s obavami. „Hayden, to je ta nejhloupější věc, kterou jsi kdy řekla. Miluju tě a neexistuje nic, co by to mohlo změnit, dobře?“ zeptá se jí. „Dobře,“ špitne Hayden, „a slibuju, že jednou ti všechno řeknu,“ přislíbí. Santiago mlčky přikývne a nakloní se k blondýnce blíž, aby jí mohl políbit. Santiago jí rukou hladí po zádech a Hayden se při jeho dotycích výrazně uklidní. „Nastěhuj se,“ zašeptá Santiago mezi polibky. „Co?“ vydechne Hayden, když se od něj odtáhne. „Nastěhuj se ke mně, Hayden,“ zopakuje svá předchozí slova Santiago. „Myslíš to vážně?“ zeptá se blondýnka pro jistotu. „Samozřejmě,“ přikývne Santiago. „Tak jo!“ vyhrkne Hayden po chvilce mlčení. „Jo?“ povytáhne na ní obočí Santiago. „Moc ráda se k tobě nastěhuju,“ zeširoka se na něj usměje. Zbytek večera si jen tak povídají a užívají si přítomnosti toho druhého. Když Hayden únavou usne v Santiagově náruči, rozhodne se jí Santiago opatrně přenést do postele.
Opravdu
Když se Hayden následující ráno probudila, druhá strana postele zela prázdnotou. Santiago už byl pryč. Hayden seskočila z postele, mírně se protáhla, a aniž by nad tím nějak těžce přemýšlela, zamířila pryč z ložnice. Naštěstí už Santiaga v jeho novém domě několikrát na návštěvě byla, a tak pro ni nebylo nijak zvlášť těžké se zorientovat. Našla ho hned ve druhé místnosti, do které vešla. „Ty vaříš?“ zeptá se zaskočeně. Vůně míchaných vajíček jí do nosu praštila už v chodbě, ale stále se jí tomu těžce věřilo. „Myslel jsem, že bys ocenila snídani,“ řekne na vysvětlenou Santiago, ale ani jednou se při tom na blondýnku neotočí. „Víš, že lidské jídlo pro nás není nezbytné,
že jo?“ zeptá se ho pobaveně, ale i tak jí jeho snaha zahřála u srdce. „A na kávu máš chuť?“ optá se Santiago a natáhne k ní šálek horké kávy. „Kávou nikdy nepohrdnu,“ odvětí se širokým úsměvem a bez váhání si od něj hrnek vezme. Místo jídelního stolu si sedne na kuchyňský pult a s chutí začne kávu popíjet. „Ohledně včerejška,“ odkašle si Santiago, čímž si okamžitě získá blondýnčinu pozornost. „Ano?“ vyhrkne a koutkem oka se na něj podívá. „Vím, že jsem to na tebe s tím stěhováním tak náhle vyvalil, a tak pochopím, kdyby sis to rozmyslela,“ řekne s obavami, ale Hayden hned zavrtí hlavou. „Myslela jsem to vážně. Není co si rozmýšlet,“ pousměje se na něj a Santiago si jí k sobě přitáhne do letmého polibku. „V noci jsem toho moc nenaspala,“ přizná se Hayden. Santiago se na ní vmžiku podívá. „Má to něco společného s tím, o čem jsme se včera bavili?“ zeptá se opatrně. Hayden na jeho otázku váhavě přikývne. „Chci ti všechno říct,“ vybalí na něj Hayden to, co jí už od včerejšího trápilo. „Ohledně tvého dětství? Jsi si jistá?“ zeptá se pro jistotu, ale Hayden se už rozhodla. „Jsem. Vím, že mě neodsoudíš,“ řekne s pohledem upřeným do jeho očí. „Tak spusť, poslouchám tě,“ ujistí jí Santiago. „Dobře, no… všechno to začalo s mým biologickým otcem…“ začne pěkně u začátku a postupně mu poví úplně všechno, co jí za její život stihlo postihnout. A Santiago? Ani jednou jí během jejího vypravování nepřeruší, pečlivě jí poslouchá, a když Hayden domluví, pevně jí obejme.
Překvapení
„Hayden?“ ozve se Santiago, když se během jednoho odpoledne vrátí domů a Hayden není k jeho překvapení nikde k nazelení. „Jsem na zahradě!“ zavolá na něj blondýnka, aniž by byť jen na vteřinu přestala ve své rozdělané činnosti. Od jejího přistěhování se k Santiagovi se snažila zastat většinu práci, kterou dříve zastávala její maminka Josie. S vařením si ještě moc nerozuměla, a tak ho raději nechávala na Santiagovi. Ale pouklízení domu, praní a obstarávání zahrádky jí na druhou stranu bavilo moc. „Jak ses měl?“ zeptá se Hayden s drobným úsměvem, jakmile zaslechne blížící se kroky. „Fajn a ty?“ odvětí Santiago s pohledem upřeným na pracující blondýnku. „Taky,
taky,“ přitaká a pečlivě na šňůru připevní Santiagovo oblíbené zelené tričko. „Mohla by ses na mě na chvilku podívat, prosím tě?“ zeptá se brunet s naléhavým podtónem ve hlase. „Dobře?“ nechápavě odpoví Hayden a pomalu se na svého přítele otočí. Ze začátku na něj nechápavě hledí, než si všimne, že není sám. Kousek od něj seděly dvě roztomilé kočičky – jedna větší a druhá menší, která vypadá jako maličké koťátko. „S-Santigo?“ vyhrkne zaskočeně. „Překvapení?“ nejistě se na nic neříkající blondýnku usměje. „Co na ně říkáš? Cestou domů jsem na ně narazil a zdá se, že nikomu nepatří,“ zdůvodní své činy a Hayden se na něj nepatrně usměje. „Miluju tě, víš to?“ zeptá se místo odpovědi na jeho původní otázku. „V to doufám.“
Čirá radost
„Děkuju, děkuju!“ vyhrkne se slzami v očích blondýnka a nadšeně skočí svému příteli kolem krku. Své nadšení ani v nejmenším neskrývá, ba naopak se ho rozhodne nechat vyplavat na povrch. Santiago je jejím gestem ze začátku zaskočený, ale netrvá mu to vůbec dlouho, aby její objetí opětovat. „Takže si je necháme?“ zeptá se s mírným úsměvem na rtech Santiago. „Ráda bych, ale-“ než ze sebe stačí Hayden svou myšlenku dostat, Santiago jí okamžitě zarazí. „Podívej, jak je roztomilá!“ vyhrkne se širokým úsměvem na rtech Santiago a opatrně ze země zvedne větší kočičku, aby jí mohl své přítelkyni blíže ukázat. „Santiago,“ zavrtí blondýnka hlavou.
„Nikoho nemají,“ ujistí jí Santiago. „Nikdo je nehledá, nemají ani známku a prakticky mě pronásledovali až sem domů,“ objasní svá předchozí slova, což Hayden konečně obměkčí srdce. Nechtěla si tyhle dvě roztomilá stvořeníčka pustit k srdci, aniž by si byla jistá tím, že někomu nepatří. „Ahoj, maličká,“ zamumlá s pohledem upřeným na kočku v Santiagově náruči. Sotva se k ní přiblíží, položí jí kočka hravě ruku na hruď, což Hayden vykouzlí úsměv na tváři. „Asi se jí líbíš,“ odvětí Santiago a přehodí své přítelkyni ruku přes rameno. „Vážně si je chceš nechat, lásko? Myslela jsem, že kočky rád nemáš,“ podotkne Hayden. „To jsem nikdy neřekl,“ zavrtí Santiago hlavou, „jen mám radši psy,“ řekne na svou obhajobu. „Ale na tom nesejde, určitě si je lehce zamiluju. Navíc ty máš kočky ráda, ne? Neměla tvoje rodina jednu, když jsi vyrůstala?“ zeptá se a Hayden s úsměvem přikývne. „Teta Hailey a Stella jednu měly,“ odvětí Hayden zasněně. „Tak je rozhodnuto,“ konstatuje Santiago a pohladí chundelatou kočku po hebounké srsti. „Už potřebují jenom nějaké pěkné jméno,“ přemýšlí brunet nahlas. „Fleur a Freddy?“ zamumlá Hayden nejistě, jako kdyby očekávala, jak její přítel zareaguje. Když Santiago s úsměvem přikývne, je rozhodnuto. Fleur a Freddy se právě stali nejnovějšími přírůstky do jejich rodiny.
Doprovodím tě
„Tak dělej,“ zamumlá netrpělivě blondýnka na kávovar, který dle jejího uvážení tohle ráno pracoval až příliš pomalu. Bez své ranní kávy však Hayden z domu nehodlala udělat ani krok, a tak jí nezbývalo nic jiného než čekat. Jakmile jí kávovar tichým zapípáním oznámí dokončení svého úkonu, Hayden si trochu horké kávy odlije do prázdného bílého hrnečku. Pomalu se otočí, aby si svůj nápoj mohla v klidu vypít u jídelního stolu, ale k jejímu překvapení zjistí, že se v kuchyni nenachází sama. „Jak dlouho už tu jsi?“ zeptá se nejistě svého přítele a opatrně se teplé kávy napije. „Dost dlouho na to, abych věděl, že jsi až přehnaně nervózní,“ odvětí Santiago a
udělá k Hayden rychlý krůček vpřed. „Nebuď, je to jenom pohovor,“ dodá a jedním ladným pohybem svou přítelkyni obejme kolem pasu. „Já vím, ale fakt tu práci chci,“ řekne Hayden s povzdechem a poraženecky si odloží hrnek na kuchyňskou linku. „A já věřím, že jí dostaneš,“ ujišťuje jí hned Santiago, což vžene blondýnce úsměv na tvář. „Přeceňuješ mě,“ zakroutí nad tím hlavou, ale ve skutečnosti se jeho slovům vůbec nebrání. Je neskonale ráda, že má vedle sebe někoho, kdo jí podporuje stůj co stůj. „Díky za podporu,“ zamumlá Hayden, když si od svého přítele ukradne jeden krátký polibek, „ale budu muset jít. Jestli přijdu pozdě, tak určitě dobrý dojem neudělám,“ řekne rázně a ač nerada od Santiaga odstoupí. Než však stihne udělat další krok, chytne jí Santiago za ruku. „Doprovodím tě, chceš?“ navrhne s drobným úsměvem. „To bych moc ráda,“ přikývne Hayden, „ale musíš si pohnout, vážně pospíchám,“ dodá přísně vzhledem k tomu, že je Santiago ještě stále v pyžamu. Když se Santiago během pár minut převlékne, vyrazí spolu do centra města.
Nervozita
Do hlavní části města Windenburg se dostanou během pár minut, i když od něj bydlí poměrně daleko. Cestou si trochu povídají, ale jejich rozhovor není vůbec záživný, za což může především Haydenina nekončící nervozita. „Vážně si myslím, že se až přehnaně moc strachuješ,“ řekne s upřímným pohledem Santiago a pevně stiskne blondýnčinu ruku. „Asi máš pravdu, ale nemůžu si pomoct. Loni jsem si taky myslela, že mě určitě na mou vysněnou školu vezmou, ale nestalo se tak. Co když je ani tentokrát nezaujmu? Co když nejsem dostatečně dobrá?“ zeptá se s obavami, což Santiaga přinutí prudce zastavit. Než se Hayden naděje, vezme jí kolem pasu a konejšivě jí
pohladí po tváři. „Nesmysl, Hayden. Jestli tě nevezmou, tak to bude jenom jejich škoda. Jsi talentovaná. Neznám nikoho, kdo by umění miloval víc než ty. Jenom se zbytečně podceňuješ,“ řekne s úsměvem a nechá se od Hayden letmo políbit. „Díky,“ usměje se na něj blondýnka. „Ty vždycky víš, co říct,“ odvětí usměvavě a ač nerada od svého přítele poodstoupí. „Budu ti držet palce, dobře?“ přislíbí Santiago a obdaří nervózní dívku před sebou drobným úsměvem. „A teď už běž, nebo doopravdy přijdeš pozdě,“ začne jí hned na to popohánět. Hayden se na něj pobaveně podívá a vyhrkne: „Fakt tě miluju, víš to?“ zeptá se s úsměvem. Než vyrazí vstříc děsivému pracovnímu pohovoru, přistihne Santiaga, jak se na ní zeširoka usměje, a pak zmizí v oblaku černého kouře. Rázem osamělá blondýnka pomalými kroky dojde před moderní budovu, která se během několika následujících dnů klidně mohla stát místem jejího trvalého zaměstnání. „To zvládnu,“ povzbuzuje se Hayden. „Zvládla jsem už horší věci,“ řekne mezi pravidelnými nádechy a výdechy. „Je to jenom pohovor, když to nevyjde, tak co?“ zamumlá ještě, a pak sebevědomými kroky zamíří moderní budově naproti.
Pracovní pohovor
Moderní budova si zachovala svůj vzhled i zevnitř. Většina interiéru byla zamířena v moderním a jednoduchém duchu a kromě občasných rostlin převažovala černá a bílá barva. Jakmile Hayden vstoupila dovnitř, její první instinkt jí radil, aby zamířila na recepci a optala se tam, kde přesně se její pracovní pohovor odehrává. Marně totiž onu místnost hledat nebylo rozumné. „Dobrý den,“ odkašle si Hayden a nejistě si prohlédne brunetku v zhruba jejím věku. „Copak pro Vás můžu udělat?“ zeptá se jí přívětivě hned, jakmile odtrhne zrak od obrazovky počítače. „Přišla jsem na pracovní pohovor,“ odvětí Hayden na vysvětlenou, čímž dá mladé brunetce jasnou
představu, co po ní požaduje. „Slečna Armstrongová? Pan Wallis už na Vás čeká ve své kanceláři. Druhé patro, úplně poslední dveře,“ řekne jí se širokým úsměvem. „Děkuju,“ vydechne Hayden a brunetčin úsměv nepatrně opětuje. Než vyrazí vstříc svému pracovnímu pohovoru naproti, slušně se s brunetkou rozloučí. Pak už se řídí jejími instrukcemi. Vyjde po schodech do druhého patra a cíleně zamíří k posledním dveřím na konci úzké chodby. Míjí přitom nejednu kancelář. Možná jedna z nich brzy bude i její. Před cílovými dveřmi se na chvilku zastaví, zhluboka se nadechne, a když konečně nabere odvahu, slabě na ně zaklepá. „Dále!“ ozve se silný mužský hlas, který jí jen pár okamžiků na to pozve dovnitř. Hayden se urychleně oklepe a sebejistým krokem vejde dovnitř kanceláře. „Slečna Armstrongová?“ optá se blonďatý muž. Hayden na jeho otázku mlčky přikývne. „Posaďte se, prosím,“ poukáže na volnou židli naproti jeho stolu a s pohledem, kterým dravec pozoruje svou kořist, sleduje, jak si blondýnka pár rychlými kroky přisedne.
Nová práce
Její původní nervozita z ní opadla během několika minut. Pierce Wallis, dost možná její budoucí šéf, si s ní otevřeně a bezstarostně povídal o jejích zájmech a zjišťoval tak, jestli se zrovna ona na nabízenou pozici hodí. A povídat si o svých zájmech a lásce k umění pro Hayden nebyl vůbec žádný problém, jelikož konkrétně malování milovala už od dětství. Zhruba po deseti minutách se Pierce bez jediného varování postaví na nohy a vykročí k blondýnce vstříc. Ta se na něj s obavami v očích podívá. „Myslím, že víc už od Vás slyšet nepotřebuju, slečno,“ řekne s nic neříkajícím tónem ve hlase. Že by pohovor přeci jen nešel tak dobře, jak se původně domnívala? „Jste si
jistý? Já-“ než ze sebe stačí dostat něco dalšího, Pierce jí položí ruku na rameno, čímž jí utiší. „Jsem si jistý,“ přikývne. Hayden se na něj zklamaně podívá, čehož si však starší muž nevšimne. „Takže se uvidíme v pondělí, ano?“ řekne s menší tázavostí v hlase. „V pondělí?“ zopakuje po něm Hayden jeho poslední slova. Její zaskočení je na ní patrné, což Piercovi vžene pobavený úsměv na rty. „Ano, v pondělí, až nastoupíte,“ odvětí na vysvětlenou. „Vy mě berete?“ překvapeně na něj zamrká. „Samozřejmě,“ přikývne Pierce. „Páni, já… děkuju!“ vyhrkne Hayden se širokým úsměvem na tváři. Ani v jejích nejtemnějších snech si netroufala doufat, že z tohohle pracovního pohovoru odejde s takhle ohromným úspěchem. Když se s Piercem náležitě rozloučí, celá nadšená vyrazí zpět domů. Už se nemohla dočkat, až o všem povypráví Santiagovi! „Lásko?“ zavolá s neskrývaným nadšením ve hlase, sotva spočine před jejich společným domem. Santiago na její volání zodpoví pár vteřin na to, kdy se objeví ve vchodových dveřích a vyrazí jí naproti. „Tak?“ zeptá se nedočkavě. „Mám to! Vzali mě!“ svěří se mu hned a celá nadšená se mu vrhne kolem krku. „Vidíš? Říkal jsem ti, že tě vezmou! Ani vteřinu jsem o tobě nepochyboval,“ poví s úsměvem a pevně svou přítelkyni obejme.
Vezmeš si mě?
„Nevím, jestli je to nejlepší nápad…“ zamumlá Hayden s obavami a pevně sevře Santiagovu ruku. Jelikož toho na ní bylo během několika uplynulých týdnů poměrně dost, rozhodl se jí Santiago zlepšit náladu tím, že jí vezme ven na čerstvý vzduch. „Když jsi říkal, že se půjdeme projít, myslela jsem, že myslíš po okolí a ne, že mě vytáhneš do Forgotten Hollow,“ postěžuje si blondýnka. Ačkoli před nějakou dobou město osvobodili od šílené nadvlády Finna a jeho pravé ruky Isabelly, stále si tu nepřipadala dvakrát vítaná. A rozhodně se nechtěla potkat s Cassidy a čelit jejímu hněvu, o kterém nepochybovala, že k ní stále pociťuje. „Chtěl jsem ti jenom něco
ukázat,“ řekne Santiago na svou obhajobu a pokračuje v chůzi dál od centra města. Hayden nad tím jen pokrčí rameny a nechá se jím vést, protože přeci jen nemá příliš na výběr. Když se Finn zastaví u menšího jezírka, zatají se Hayden dech. „Pamatuju si to tady,“ zašeptá s drobným úsměvem na rtech, přistoupí ke svému příteli blíž a položí mu ruku kolem lopatek. „Vzal jsem tě sem tu noc, co jsme se potkali,“ zareaguje Santiago s pohledem upřeným na vodopád před nimi. „Přijde mi, že už je to tak dávno,“ zašeptá upřímně Hayden a něžně se ke svému příteli přitulí. „Víš, že ses mi líbila už tehdy?“ zeptá se z ničeho nic Santiago, což Hayden překvapí. „Vážně? A co Isabella?“ podiví se. „Isabella a já jsme měli vždycky zvláštní vztah. Ze začátku jsem jí byl úplně očarovaný, ale teď vím, že mnou jenom manipulovala. Pochybuju, že mě někdy milovala. Ale ty, Hayden, s tebou je to jiné,“ zamumlá Santiago a něžně svou přítelkyni pohladí po tváři. „Slova nedokáží popsat, jak se s tebou cítím. Jak jsem ti to už nespočetně krát říkal, s tebou se cítím naživu. Přinesla jsi do mého tmavého světa tolik světla a radosti, že ani nevím, jestli ti to budu někdy schopný oplatit,“ pokračuje ve svém monologu Santiago. Než se Hayden naděje, poklekne si na koleno. „Lásko-“ vyhrkne Hayden zaskočeně. „Slibuju, že při tobě budu vždycky stát, ať se děje, co se děje. Budu tě opatrovat a navždy milovat. Takže, Hayden… vzala by sis mě?“ zeptá se s nadějí ve hlase a krásným prstenem v ruce. Hayden na něj oněměle hledí a neříká jediné slovo. „Hayden?“ osloví jí starostlivě. „Santiago, já-“
Ano!
„Santiago, já-“ vyhrkne Hayden patřičně zaskočeně a vystrašeně od svého přítele udělá pár krůčků vzad, snad ve snaze najít nějaká vhodná slova. Ta však nepřicházelo a mezi dvojicí panovalo jen ticho. Dokud se toho neujal Santiago. „Promiň,“ zamumlá s provinilým výrazem a opatrně položí blondýnce ruku na rameno. „Za co se omlouváš, proboha?“ podiví se Hayden nad jeho slovy. „Že jsem tě požádal o ruku takhle brzy,“ vydechne Santiago. „Byla to hloupost, ale… nemohl jsem si pomoci. Děláš mě neskutečně šťastným a já jen chtěl, aby tomu tak už bylo napořád,“ vysvětluje své předchozí činy. Hayden se na něj podívá a váhavě ho vezme za ruku. „V tom je ten
problém,“ zašeptá se slzami v očích. „V čem? Že s tebou chci být napořád? Hayden, to přeci není-“ než však stačí svou myšlenku doříct, skočí mu Hayden do řeči. „Jenže já nechci žít napořád, Santiago!“ vyhrkne se zvýšeným hlasem. Santiagův výraz na tváři se okamžitě změní. „I když nelituji ničeho, pro co jsem se rozhodla, nechci takhle žít napořád. Nechci sledovat, jak okolo mě všichni moji blízcí umírají. Nechci se připravit o zkušenosti, kterým se mi jako upírovi nemůže dostavit. Chci zestárnout a až nastane správný okamžik zemřít poklidnou smrtí. Proto si tě nemůžu vzít, Santiago,“ vysvětlí své předchozí činy. Po tváří jí steče několik hořkých slz, které jí Santiago z tváří nedlouho na to něžně setře. „A já chci zestárnout s tebou, Hayden,“ odvětí šeptem. „Opravdu?“ zamrká na něj blondýnka překvapeně. „Opravdu,“ ujistí jí brunet. Hayden se na něj zeširoka usměje. „Takže,“ odkašle si Santiago, „mi dovol, abych se tě zeptal ještě jednou,“ řekne s úsměvem a pohotově si poklekne na jedno koleno. Hayden ho dojatě pozoruje. „Vezmeš si mě, Hayden?“ zeptá se s neskrývanou radostí. „Samozřejmě!“ vyhrkne blondýnka a bez váhání mu skočí kolem krku.
Stará známá
Následující odpoledne trávili šťastní snoubenci v Lázeňské Oáze u Haydeniných rodičů. Nejen, že se chtěli s radostnými novinkami ihned podělit, ale také si chtěli trochu odpočinout od chladného počasí, které v jejich městě panovalo. Byl konec podzimu, a tak se výrazně ochladilo a krajina se pomalu připravovala na zimu. „Hrozně jsem si to dneska užila,“ zamumlá Hayden ke svému snoubenci při cestě a úsměvem ho vezme za ruku. „To jsem rád,“ odvětí Santiago s drobným úsměvem. „Hrozně se mi ulevilo, že to vzali tak dobře,“ dodá ještě, ale to už se pomalu přibližují k jejich společnému domovu. „Proč by to, prosím tě, neměli vzít dobře? Vždyť tě mají
hrozně rádi. Hlavně taťka,“ zareaguje nechápavě Hayden. Santiago se jí už chystá odpovědět, když v tom jeho zrak spočine na terasu jejich domu. Nebo spíš na černovlásce, která seděla na schodech. „Co?“ vyhrkne Hayden, když si všimne Santiagovy náhlé změně chování. Než stihne Santiago cokoli říct, získá odpověď sama. „Nylo?“ vyhrkne nevěřícně. „Ahoj, Hayden,“ zašeptá tichým hláskem, jako kdyby se bála, jak na její přítomnost blondýnka zareaguje. A její obavy jsou oprávněné, protože se na ni Hayden viditelně zamračí, čímž jí dá svůj názor na její návštěvu hned najevo. „Co tady děláš?“ zeptá se a založí si ruce na hrudi. „Potřebuju s tebou mluvit,“ zamumlá černovláska a hbitě se vyšvihne na nohy. Než však stačí ke dvojici dojít blíž, vloží se do toho i Santiago. Ten na rozdíl od své snoubenky svou nenávist k Nyle neskrývá ani vteřinu. „Nemáš tady, co dělat,“ zasyčí nepříjemně. „Máš štěstí, že jsi ještě naživu. A teď vypadni, než si to rozmyslím,“ prstem ukáže někam do dálky, asi aby tím Nyle naznačil, ať se mu rychle ztratí z očí. „Santiago, prosím… je to vážně důležité!“ naléhá černovláska s posmutnělým výrazem na tváři. „Nediv se mi, ale vůbec ti nevěřím. Nemám k tomu důvod, Nylo! Pamatuješ si, komu jsi celý život sloužila? Komu jsi odpřisáhla svou oddanost? Nebyl jsem to já, ani Hayden, ale můj bratr. Dali jsme ti milost, nechali jsme tě žít, tak se odsud kliď,“ trvá si na svém Santiago. Nyla velmi rychle pochopí, že s ním není řeč. Přesně proto svůj pohled obrátí na Hayden, která nejistě hleděla do země. „Hayden?“ osloví jí opatrně. Sotva její jméno vysloví, blondýnka se na ni se zamračením podívá. „Zradila jsi mě,“ zašeptá blondýnka. „Považovala jsem tě za kamarádku a ty jsi mě zradila. Proč bych měla poslouchat cokoli, co mi chceš říct?“ zeptá se slabě. „Protože jsem měla vizi, Hayden. A opravdu si myslím, že bys to měla slyšet.“
Vize
„Neuvažuješ o tom, že ne?“ zeptá se Santiago s obavami své snoubenky, když si všimne jejího zadumaného výrazu na tváři. Hayden si nad jeho otázkou nepatrně povzdechne a slabě pokrčí rameny. „Nemyslíš si, že bych si měla alespoň poslechnout, co mi chce říct?“ zeptá se šeptem, i když moc dobře ví, že Nyla slyší její každičké slovo. „Poslyš,“ povzdechne si Santiago a konejšivě jí položí ruku na rameno. „Jestli si myslíš, že je to správné, tak to udělej. Jen nevím, jestli jí můžeme věřit. Zradila nás, až do poslední chvíle zůstala na špatné straně a bojovala proti nám. Kde máme tu jistotu, že cokoli, co ti chce říct, není lež?“ zeptá se Santiago. Hayden na jeho slova
přikývne. Chápala totiž, co tím Santiago myslí. „Nemáme,“ řekne po chvilce, „ale to ještě neznamená, že bychom jí neměli alespoň vyslechnout,“ dodá nedlouho poté. „Vážně s ní chceš být sama?“ zeptá se Santiago, když se k němu Hayden otočí zády a vykročí k černovlásce naproti. „Zvládnu to,“ zamumlá s drobným úsměvem, který je způsobený jeho starostlivostí, která jí zahřeje u srdce. „Pojď za mnou,“ pobídne svou bývalou kamarádku Hayden, a aniž by čekala na její reakci, zamíří směrem na zahradu. „Děkuju, Hayden,“ řekne Nyla s upřímným úsměvem na tváři, když se společně usadí na lavičku na zahradě. „Ještě mi neděkuj. Jen si vyslechnu, co mi chceš říct. Neznamená to, že ti věřím,“ řekne Hayden a podezřívavě si Nylu prohlédne. „Samozřejmě. Víc bych toho po tobě ani nemohla chtít, Hayden,“ odvětí Nyla s posmutnělým úsměvem. „Tak? Říkala jsi, že jsi měla další vizi?“ zeptá se po chvilce, kdy už jí zvědavost kompletně porazí. „A-ano,“ přikývne Nyla se sklopeným výrazem. „A o čem byla?“ pokračuje Hayden ve výslechu. „No, o tobě. A taky o Santiagovi,“ vyhrkne černovláska. „To jsem pochopila, jinak bys tu nebyla. Ale o čem konkrétně? Co jsi viděla?“ zeptá se Hayden zmateně. „Viděla jsem temnotu. Obklopovala tě. Oba vás obklopovala,“ špitne Nyla vystrašeně. „To není nic divného, ne? Vždyť jsme z temnoty zrození,“ blondýnka nechápavě podotkne. „Ne, tohle je jiné, Hayden. Věř mi, jste v nebezpečí. Oba dva,“ vyhrkne. „V nebezpečí? Myslíš kvůli Isabelle? Vrátila se?“ zeptá se zmateně. „Ne, ta je bůhvíkde,“ špitne Nyla. „A Cassidy? Je Cassidy v pořádku?“ zeptá se Hayden vystrašeně. „Netuším, před pár týdny zmizela. Vydala se Isabellu hledat, pořád prahne po pomstě,“ odvětí Nyla. „Ale na tom nezáleží, Hayden. Pověz mi, cítíš se dobře?“ starostlivě se na blondýnku podívá. „Jo, proč bych neměla? Mám se přímo skvěle. Santiago a já se budeme brát a po svatbě plánujeme… no na tom nezáleží,“ zavrtí hlavou. „Co plánujete?“ vyhrkne Nyla zaujatě. „Hayden!“ okřikne jí. „Chceme vypít protilék! Chceme být zase lidi!“ křikne Hayden bez přemýšlení. „Ne,“ zavrtí Nyla hlavou, „to nemůžete. Ty nemůžeš, Hayden!“ zavrtí Nyla hlavou. „Proč? Proč ne?“ svraští na ni obočí. Nyla strne na místě, její zorničky se rozšíří a Hayden pochopí, že má další vizi. „Co? Co jsi viděla tentokrát?“ zeptá se zmateně. „Ty… ty jsi těhotná, Hayden,“ zamumlá. „Co?“ nechápavě na ni zamrká. „To dítě… to dítě je ta temnota, která vás obklopuje. Musíš ho dát pryč. Musíš, Hayden!“ vyhrkne Nyla vystrašeně. „Jasně,“ odfrkne si Hayden a naštvaně se od ní otočí. „Vážně! Věř mi, tohle dítě je prokleté. Viděla jsem to! Musíš ho dát pryč!“ trvá si na svém Nyla. „Nesmysl! Mluvíš o dítěti, o mém dítěti. O živé bytosti! Co když se pleteš? Co když se tvoje vize pletou?“ zamračí se na ni. „Nepletou. Nikdy se nepletou. Viděla jsem Finnův pád ještě předtím, než jste vyhráli. Viděla jsem Shaneovu smrt, ještě předtím-“ než svou větu stačí doříct, Hayden jí přeruší. „Ty jsi to viděla? Viděla jsi jeho smrt a nic jsi neudělala? Vypadni,“ sykne přes zuby. „Hayden-“ zašeptá Nyla se slzami v očích. „Santiago měl pravdu, vždycky jsi byla na špatné straně.“
Prokleté dítě
Hayden zůstala sedět na lavičce v zahradě ještě několik dlouhých minut, i když Nyla na její příkaz už dávno odešla. Potřebovala být ještě nějakou chvíli sama. Potřebovala být ještě chvíli sama, aby si mohla nově získané informace trochu urovnat v hlavě. Srdce jí říkalo, aby černovlásce nevěřila jediné slovo, ale rozum jí jasně říkal, že jí nelhala. „Kde jsi byla takovou dobu? Začínal jsem se bát, že ti něco udělala,“ vyhrkne Santiago starostlivě, když se jeho snoubenka objeví ve vchodových dveřích. Než mu však stačí blondýnka cokoli říct, všimne si jejího výrazu. „Hayden?“ opatrně jí osloví. Oslovené dívce po tvářích steče několik hořkých slz. „Co se stalo? Ublížila ti?“
zeptá se rozhněvaně. Hayden záporně zavrtí hlavou. Nezvládne ze sebe však dostat jediné slovo. „Lásko,“ špitne Santiago konejšivě a udělá k ní pár rychlých kroků vpřed. Díky bohu za to, protože se Hayden podlomí kolena a nebýt Santiagovy podpory, asi by dopadla na tvrdou zem jako pytel brambor. „To bude dobrý,“ poví konejšivě a pevně plačící blondýnku obejme. Moc dobře ví, že v tomhle stavu z ní nic nedostane. Proto jí nechá, aby se mu vyplakala na rameni. A až bude Hayden chtít, všechno mu to poví. Což se stane po pár minutách, kdy se Hayden v jeho náruči znatelně uklidní. „Měl jsi pravdu,“ zašeptá Hayden. „V čem?“ otáže se jí zmateně. „Vždycky byla na jeho straně. Nikdy… nikdy jí na nás nezáleželo,“ zklamaně zavrtí hlavou a ublíženě se Santiagovi podívá do očí. „Hayden,“ osloví jí Santiago s povzdechem. „Řekla mi, že viděla Shaneovu smrt. Věděla, že umře, a nezastavila to,“ zašeptá Hayden. Santiago se na ní překvapeně podívá, ale neřekne jediné slovo. Nově získaná informace ho zaskočí úplně stejně jako před několika minutami Hayden. „A kvůli tomu přišla?“ zeptá se Santiago nabručeně. „Ne,“ zavrtí Hayden hlavou a odvrátí od svého snoubence zrak. „Proč teda přišla?“ položí jí Santiago další otázku. Když se mu ani teď nedostane vytoužené odpovědi, položí Hayden ruce na ramena a mírně s ní zatřese. „Lásko, řekni mi to!“ pobídne jí se zvýšeným hlasem. „Jsem těhotná!“ vmete mu Hayden odpověď rovnou do tváře. Přesně v ten moment se Santiagův výraz na tváři zjemní. „Hayden,“ zašeptá zaskočeně. „Nyla… řekla mi, že to dítě musím dát pryč. Řekla mi, že je zahalené temnotou a že… že je prokleté,“ poví plačky a vystrašeně se na Santiaga podívá. „Ale já… nemůžu ho dát pryč,“ dodá šeptem. „Hayden-“ pokusí se s ní promluvit santiago, ale Hayden ho přeruší. „Vím, že bych měla. Ale nemůžu. Prostě… nemůžu,“ posmutněle zavrtí hlavou. „Hayden, poslouchej mě. Nedáme ho pryč, ano?“ řekne bez sebemenšího zaváhání. „Myslíš to vážně?“ zeptá se Hayden dojatě. „Stoprocentně,“ přikývne brunet hlavou. „Ale co když…“ zavrtí Hayden hlavou, ale Santiago jí nenechá její myšlenku doříct. „Poslouchej mě, lásko,“ vezme jí za tváře. „Nic ještě nevíme jistě. Nyla se klidně mohla splést, nebo mohla lhát. Co kdyby sis zítra udělala test?“ navrhne. „A podle výsledku se rozhodneme, co budeme dělat dál?“ pousměje se na ni. „Dobře,“ přikývne Hayden s menším úsměvem, „to zní jako plán.“
Skutečnost
Jak se domluvili, tak se také druhý den stalo. Když se Hayden odpoledne vracela z práce, cestou domů se stavila v lékárně pro krabičku s těhotenským testem. S krabičkou, která měla již brzy rozhodnout o její budoucnosti, pospíchala domů. Tam ze sebe rychle sundala kabát a pospíchala do koupelny. Sotva pohledem zabrousila o Santiaga, který se povaloval na gauči začtený do knihy. Než jí stačil pozdravit, zamkla za sebou dveře a vytáhla si z kabelky onu osudnou krabičku. Chvíli na ni mlčky hleděla, aniž by si byla vědomá toho, po jakém výsledku vlastně touží. Vždycky chtěla být matkou. Toužila po hodně dětech, o tom byla rozhodnutá už od útlého věku.
Ale netušila, jestli chce dítě takhle brzy. A už vůbec netušila, jestli je připravená čelit vizi, kterou Nyla předpověděla. Jestli je její dítě prokleté, zvládne se o něj vůbec postarat? Nakonec se rozhodne všechny tyhle myšlenky ignorovat a test si udělat. Těch pár následujících minut je pro ni neúprosných. „Nehledě na výsledek, tohle zvládneme,“ zamumlá si sama pro sebe, když nastane čas se na test podívat. Santiago jí slíbil, že to spolu zvládnou. A ona mu kompletně důvěřovala. „Dobře,“ zašeptá a rozklepaně se po testu natáhne. Její zrak okamžitě spočine na výrazné fialové lince, která značila jediné. Nyla měla pravdu. „Panebože,“ špitne nevěřícně nad výsledkem a znaveně si schová hlavu v dlaních. „Hayden? Jsi tam v pořádku?“ ozve se Santiagův hlas, který jí okamžitě vytrhne z přemýšlení. „Jo,“ vyhrkne neslyšně a pomalu se postaví na nohy. Test si odloží na kraj umyvadla a odváží se vyjít z koupelny ven. Jakmile otevře dveře, spočine její zrak na jejím starostlivém snoubenci. „Lásko?“ špitne opatrně. Hayden se na něj se slzami v očích podívá a bez váhání mu padne do náruče. „Jsem těhotná,“ zašeptá na vysvětlenou a zničeně si schová hlavu do dlaní. „Zvládneme to,“ ujistí jí ihned Santiago. „Vážně?“ vzhlédne k němu. „Vážně. Ani na vteřinu o tom nepochybuj. Budeš úžasná máma, Hayden!“ řekne se širokým úsměvem, což blondýnku zahřeje u srdce. „Ale co když… co měla Nyla pravdu? Co když je opravdu prokleté?“ zeptá se ustaraně. „Tak se s tím nějak vypořádáme. Neexistuje nic, co bychom nezvládli. Ne, když jsme spolu,“ řekne Santiago sebejistě. „Ach, bože. Tolik tě miluju, Santiago,“ zašeptá Hayden dojatě a s povzdechem si opře hlavu o jeho hruď. „Vždyť já tebe taky,“ odvětí Santiago s úsměvem. „A vždycky budu.“
Hořkost
Trvalo jí to několik dní, kdy myšlence nečekaného těhotenství přišla na chuť. Z počátečního strachu se vyklubalo nadšení, že se k nim za pár měsíců připojí nový lidský život. Za tuhle změnu mohl především Santiago. Nebýt jeho neustále podpory a něžných slov, asi by si tímhle rozhodnutím Hayden tak jistá nebyla. Navíc to nebyla představa těhotenství, která Hayden tolik děsila. Byla to slova a vize, o kterou se s ní Nyla podělila. Naléhala na ní, aby dala dítě pryč. Ale copak Hayden mohla, když už od útlého věku toužila po vlastní rodině a dětech, kterým poskytne to nejlepší možné dětství? Odpověď znala. Ať už Nyla viděla cokoli, Hayden nemůže to malé nevinné
dítě odsoudit ještě před tím, než dostane šanci se za sebe samo rozhodovat. Odhodlaná koncem týdne zavolala své rodině. Chtěla se začít o radostné novinky dělit i s ostatními a kde lépe začít, než u její maminky Josie a sestry Maddie? Jejich původní plán v podobě procházky velmi rychle sehnal, když je zradilo ono zrádné podzimní počasí. Za rozhovorem se tedy vydaly do místní kavárny. Když si objednají teplé nápoje, zamíří do klidné části kavárny, kde se společně usadí na pohodlném gauči. „Jak to vypadá se svatbou? Pořád platí jaro, jak jsi mi říkala minule?“ vyzvídá Josie, která se už svatby své jediné dcery nemůže dočkat. Hayden se na ni s úsměvem podívá, odloží si hrneček s nedopitým nápojem na konferenční stolek a zavrtí hlavou. Josie se na ni překvapeně zatváří. „Jak to? Neměli snad volný termín?“ zeptá se udiveně. „Santiago si nic nerozmyslel, že ne?“ dodá ještě. „Ne,“ vyhrkne Hayden. „Díky bohu,“ oddychne si Josie s úlevou. „Tak proč ta náhlá změna?“ vyzvídá dál. Maddie je jen mlčky poslouchá a do jejich konverzace se nijak nezapojuje. „Rozhodli jsme se pro zimní svatbu,“ odvětí Hayden se širokým úsměvem. „Zimní? To zní jako z pohádky, ale má to nějaký důvod, proč jste si to rozmysleli?“ nedá se Josie jen tak odbít. „Chci se ještě vejít do šatů,“ poznamená Hayden s potulným úsměvem. „Proč… panebože, Hayden! Neříkej, že jsi…“ vyhrkne Josie s náznakem slz v očích. „Budeš babička,“ zašeptá Hayden s drobným úsměvem na tváři. „Panebože, Hayden. Gratuluju! Mám takovou radost,“ odvětí Josie dojatě a bez váhání svou dceru popadne do objetí. Maddie je novinkou své sestry také přinejmenším zaskočená. Místo radosti však pociťuje něco úplně jiného. Závist…
Zimní časy
Koncem týdne zavítal do Windenburgu první letošní sníh. Za okny vyhřátého domu to vypadalo jako v pohádce. Z nebe se snášely tisíce sněhových vloček, které s lehkostí dopadaly na zem a barvily krajinu do bílých odstínů. „Bože, to je nádhera,“ zašeptá Hayden se zasněným výrazem a pohledem putuje po krajině, kterou spolu se svým snoubencem kráčí. Jelikož celý svůj život prožila v jednom z těch nejteplejších měst vůbec, na sníh nebyla zvyklá. V Lázeňské Oáze nikdy nesněžilo a ona se teď té sněhové nádhery nemohla nabažit. „Není ti zima?“ zeptá se Santiago starostlivě a pevně stiskne její ruku. „Nechci, abys před svatbou nastydla,“ dodá ještě a nemůže si
nevšimnout, jak se Hayden při zmínce o jejich blížící se svatbě usměje. „Naposledy ses ptal před pěti minutami,“ odvětí Hayden s pobaveným úsměvem. „Já vím,“ přitaká Santiago. „Jsem v pohodě, není mi zima,“ odpoví na jeho předchozí otázku a spokojeně si opře hlavu o jeho rameno. „Nemůžu uvěřit, že už zítra budeš jenom můj,“ špitne blondýnka. „To jsem už teď, Hayden,“ zamumlá Santiago, čímž si od Hayden vyslouží jeden krátký úsměv. „Vždycky jsi byl takový romantik?“ zeptá se ho blondýnka pobaveně. „Skoro vždycky,“ mrkne na ní brunet. „Ty, Hayden,“ z ničeho nic se zastaví a otočí si jí k sobě čelem. „No?“ vyhrkne Hayden zmateně. „Když už padla řeč na zítřek, tak já-“ než ze sebe stačí svou myšlenku dostat, Hayden mu skočí do řeči. „Nerozmyslel sis to, že ne?“ zeptá se ustaraně. „Co tě to napadá, proboha? Musel bych být blázen, kdyby si to chtěl rozmyslet,“ okamžitě vyvrátí její obavy. „Tak co se děje?“ zeptá se Hayden se svraštěným obočím. „Přemýšlel jsem, jak to bude, až se vezmeme. Vím, že ti na tvým tátovi hodně záleží a já bych se zase dost rád zbavil všeho, co mě spojuje s mým bratrem a celkově se vším, čím jsem kdysi býval. A tak mě napadlo, co… co kdybych si vzal tvoje příjmení?“ zeptá se s nejistým výrazem. „Vážně? Ty bys chtěl?“ optá se překvapeně. „Ani nevíš, jak rád,“ odvětí Santiago bez přemýšlení. „Tak jo,“ souhlasí Hayden s úsměvem. „Budu ráda, když si vezmeš moje příjmení,“ řekne se širokým úsměvem a nadšeně si ho k sobě přitáhne do polibku. Když se později vrátí z jejich procházky, usadí se na chody před domem a ještě chvíli zasněně sledují zasněženou krajinu. Mlčky si užívají přítomnost toho druhého a hlavně posledních okamžiků před tím, než se z nich následující den stanou manželé. Jejich klid však netrvá dlouho, protože se v dálce před nimi objeví dívčí postava. Když přijde dřív, rozpozná v ní Hayden svou sestru Maddie. Téměř okamžitě si všimne jejího rozrušeného výrazu. „Maddie?“ vyhrkne. „Kde se tady bereš?“ zeptá se zaskočeně a vymění si krátký pohled se Santiagem, který vypadá podobně zmateně jako ona. „Můžeme si promluvit, prosím?“ zeptá se, aniž by na její předchozí otázku odpověděla. „Jasně,“ přikývne Hayden a vyskočí na nohy. „Pojď dovnitř, dám postavit na čaj,“ navrhne Santiago a společně s dívkami vyrazí vstříc vyhřátému domu.
Problémy
„Dám postavit na ten čaj,“ řekne Santiago s tlumeným hlasem a bez dalších připomínek zmizí v kuchyni. Hayden chvilku zůstane pohledem viset na místě, kde ještě před chvilkou stál, a pak se v rychlosti vysvlékne ze své zimní bundy. „Podej mi kabát,“ pobídne svou sestru, když svou bundu pověsí na poloprázdný věšák u vchodových dveří. Maddie se na ní krátce podívá, přikývne a nepřítomně se dostane ze svého kabátu, který nedlouho na to své mladší sestře podá. Hayden kabát mlčky odloží a opatrně položí Maddie ruku na rameno. „Kuchyň je tudy,“ nasměruje jí směrem, kde se před okamžikem vytratil i Santiago. Maddie na znamení souhlasu přikývne a
bez připomínek se Hayden nechá zavést přes kuchyň rovnou do jídelny. „Máš to tu moc pěkný,“ zamumlá Maddie jen tak mezi řečí a odsune si jednu židli u stolu, kam se také posadí. „Díky,“ odvětí Hayden vděčně a po vzoru své sestry se ke stolu také usadí. Než se stačí dát do řeči, přeruší je Santiago, který jim oběma přinese slíbený šálek teplého čaje. „Nechám vás o samotě,“ zamumlá a něžně svou snoubenku políbí na tvář. Hayden se na něj vděčně pousměje, a pak svou pozornost obrátí na svou ztrápenou sestru. „Tak co se děje, Maddie? Vypadáš utrápeně,“ podotkne starostlivě. „Hayden, já…“ nadechne se, ale svou větu nechá nedokončenou. Slova nepřichází, místo nich se však dostaví slzy, které jí stečou po tvářích. I když si je Maddie rychle hřbetem ruky setře, Hayden si jich nemůže nevšimnout. „Copak?“ zeptá se šeptem a konejšivě ji vezme za ruku. „Hrozně ti závidím,“ zašeptá se slzami v očích. „Závidíš?“ vyhrkne Hayden překvapeně, na což Maddie nepatrně přikývne. „A co, prosím tě?“ zeptá se Hayden nechápavě. „Ten tvůj perfektní život,“ zašeptá skrz zuby. „Vím, že bych neměla. Vím, že bych ti to měla přát, ale… ale je toho na mě moc. Nejdřív to byla svatba a teď… a teď ještě čekáš dítě,“ špitne se sklopeným výrazem. „Ale, Maddie,“ zavrtí Hayden, ale Maddie jí mluvit nenechá. „Neříkej to. Neříkej, že ti nemám, co závidět. Protože mám,“ přizná se šeptem. Hayden jí mlčky poslouchá a s každým jejím dalším slovem začíná chápat, kam tím její sestra míří. „Dean a já jsme se snažili několik posledních měsíců,“ zašeptá Maddie. „Ale vždycky, když jsem si udělala test, tak vyšel negativně. Před týdnem jsem si zašla za lékařem a… nemůžu mít děti, Hayden,“ poslední čtyři slova zašeptá tak tiše, že je překvapení, že je Hayden vůbec zaslechne. „Maddie,“ osloví jí opatrně. Teď už má slzy v očích i ona. „Tolik mě to mrzí,“ špitne upřímně. „Jak… jak to vzal Dean?“ optá se Hayden. Maddie si hlasitě povzdechne a prudce zavrtí hlavou. „Špatně, on… vzal nohy na ramena a teď mi nebere mobil. Asi jsem ho ztratila,“ řekne se sklopeným výrazem. „Pojď sem,“ vyskočí Hayden na nohy a natáhne ke své sestře ruku. Než se Maddie naděje, Hayden jí sevře v pevném objetí. „Spolu to zvládneme, ano?“ zašeptá. Maddie mlčky přikývne a znaveně si opře hlavu o její rameno. Hayden jí konejšivě pohladí po vlasech. „Spolu to zvládneme,“ špitne ještě jednou.
Bílá svatba
„Jak vypadám?“ zeptá se Hayden nejistě svého nevlastního táty Nicka, který jí měl odvést k oltáři. Na sobě měla nádherné bílé šaty s bohatou nabíranou sukní a v pravé ruce svírala velký puget bílých růží. Nick se na ni s úsměvem podívá, nabídne jí rámě a řekne: „Jako princezna, Hayden.“ Blondýnka se na něj pousměje, přijme jeho nabízené rámě a podívá se před sebe. Kromě nádherné zasněžené krajiny její pohled spočine na její rodině a přátelích, které na svůj velký den pozvala. „Připravená?“ zeptá se jí Nick. „Jako nikdy,“ přitaká Hayden a opatrně vyrazí kupředu. Zastaví se až před oltářem, kde už na ně trpělivě vyčkává Santiago, který přicházející dvojici dojatě sleduje.
„Děkuju,“ zašeptá Hayden ke svému otci, jemně ho políbí na tvář a svou veškerou pozornost obrátí na Santiaga, který od ní během celé doby ani na vteřinu neodvrátil zrak. „Jsi tak nádherná,“ zašeptá se zatajeným dechem a pomalu k nevěstě natáhne ruku. Hayden se na něj sladce usměje, vezme ho za ruku a přistoupí k němu blíž. Chvilku na sebe mlčky hledí, ani jeden se pohledu na toho druhého nemůže nabažit. „Hayden,“ osloví Santiago usměvavou blondýnku, „když jsem tě poprvé poznal, ani ve snu by mě nenapadlo, že jednou nastane den, kdy budeš chtít být jenom má. Ukázala jsi mi, že život není jen černobílý a naučila jsi mě znovu milovat. Slibuju, že tě nikdy nepřestanu milovat. Slibuju, že tě budu opatrovat ve zdraví i v nemoci a slibuju, že budu respektovat každé tvé rozhodnutí,“ dokončí Santiago své svatební sliby. Hayden se na něj dojatě usměje a hřbetem ruky si z tváře setře pár kapek slzy. „Santiago, neumím si představit, jak by můj život vypadal, kdybych tě nepoznala. Každým dnem mě děláš šťastnější a šťastnější a já přísahám, že se pokusím o totéž. Už se nemůžu dočkat, co si pro nás budoucnosti připraví. Slibuju, že ať je to cokoli, vždycky budu stát po tvém boku. Budu tě opatrovat ve zdraví i v nemoci a nikdy tě nepřestanu milovat,“ odříká svůj napsaný slib i Hayden a šťastně se na Santiaga podívá. Jakmile jsou jejich sliby vyřčené, vymění si prstýnky. „Pojď sem,“ špitne Santiago a nedočkavě blondýnku políbí. Konečně byli svoji. Hayden a Santiago Armstrongovi.
Nečekaný host
Po nádherném a především dojemném obřadu byla atmosféra mnohem uvolněnější. Z nevěsty už stihla opadnout dřívější nervozita a na tvář jí zdobil široký úsměv. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsi moje žena,“ zašeptá Santiago s úsměvem na tváři při pohledu na nádhernou usměvavou blondýnku v jeho náruči. „Já taky ne. Připadá mi to jako věčnost, co jsme se poznali,“ špitne po chvilce Hayden a s úsměvem se k Santiagovi přitulí ještě o kousek blíž, aby mohla cítit tepot jeho srdce. „Urazili jsme pořádný kus cesty a poprali se se vším, co si pro nás osud připravil, ale víš co?“ zeptá se brunet s vážným výrazem ve tváři. Blondýnka nepatrně zavrtí hlavou. „Bez
váhání bych to všechno udělal znovu, protože ty za to stojíš,“ odvětí Santiago. „Nikdy ses nepochlubil, že jsi až takhle velký romantik,“ broukne Hayden dojatě a letmo ho políbí. Zatímco si zamilovaní novomanželé užívali přítomnosti toho druhého a povídali si o jejich možné budoucnosti, na tom stejném tanečním parketu tančili ještě dva další páry. Josie s Nickem, kteří se při pohledu na jejich šťastnou dceru dmuli radostí a pýchou, ale také Maddie s Thomasem. Poměrně zvláštní dvojice, o které by se nikdo asi jen tak nedomníval, že si budou rozumět, ale oni si k sobě cestu přeci jen našli. „Překvapilo mě, když ses tu ukázala bez doprovodu,“ přizná se Thomas upřímně. „Vážně?“ zeptá se Maddie a zvídavě se na svého tanečního partnera podívá. Thomas místo odpovědi jen nepatrně přikývne. „Proč? Co je na tom tak zvláštního? Ty jsi taky přišel sám, pokud nepočítám tvou sestru,“ podotkne Maddie moudře a při zmínce o Thomasově sestře hlavou nenápadně pokyne k baru, kde si Alissa užívala skleničku bílého vína. „To je sice pravda, ale já jsem single,“ broukne černovlásek. „Možná tě to překvapí, ale já taky,“ zareaguje na jeho poznámku Maddie. „Máš pravdu, překvapilo mě to. Myslel jsem, že ti to s tím tvým klape?“ jeho konstatování vyzní spíše jako otázka. Maddie se na něj s úsměvem podívá a slabě zavrtí hlavou. „Už dávno ne,“ dodá šeptem a elegantně se vyhne pohledu, kterým jí Thomas propaluje. „Takže by to ode mě nebyla úplná troufalost, kdybych tě někam pozval?“ zeptá se Tom sebevědomě, čímž si upoutá dívčinu pozornost. „Jako na rande?“ podiví se Maddie. „No, kdybys chtěla,“ pokrčí Thomas rameny. „Jasně, moc ráda,“ odvětí Maddie s úsměvem a přitulí se k Thomasovi o kousek blíž. „Odskočím si pro něco k pití, dáš si taky?“ zeptá se Hayden svého muže, když už si od toho tancování potřebovala trochu odpočinout. „Jsem v pohodě, díky. Zajdu pozdravit tvoje rodiče,“ položí jí ruku na rameno a chvíli na to zmizí v hloučku lidí. Hayden se mezitím s úsměvem na tváři vydá k baru. Než se k němu však stačí dostat, její zrak spočine na osamělé brunetce postávající dál od všeho dění. Hayden nezaváhá ani na vteřinu a vyrazí dívce naproti. „C-Cassidy?“ vyhrkne zaskočeně. „Ahoj, Hayden,“ pozdraví jí starší upírka s drobným úsměvem na tváři. „Kde… kde se tady bereš?“ zeptá se Hayden zmateně. „Pozvala jsi mě,“ odvětí Cassidy. „Já vím, ale asi jsem nečekala, že přijdeš,“ přizná se blondýnka. „Jak… jak se máš?“ zeptá se opatrně. „Líp,“ odvětí Cassidy a udělá k nevěstě malý krůček vpřed. „Slyšela jsem, že… že jsi teď poslední dobou pryč,“ špitne Hayden. „A já slyšela, že jsi v očekávání,“ zamumlá Cassidy. „Koukám, že neexistuje nic, co by Forgotten Hollow nevědělo, co?“ zeptá se Hayden pobaveně. „V tom se nepleteš. Forgotten Hollow jen tak něco neujde,“ zasměje se Cassidy. „A jak… jak to jde? S Isabellou?“ zeptá se Hayden. Při zmínce jejího jména Cassidy zpozorní a je vidět, že jí tohle téma není příjemné. „Nijak, zmizela a není k nalezení. Tím se ale nestrachuj, Hayden. Já se o to postarám, ty si užij zbytek svatby,“ pousměje se na ni a otočí se k odchodu. „Ty už jdeš? Nezůstaneš ještě?“ zeptá se blondýnka. Cassidy ale zavrtí hlavou a nedlouho na to zmizí jako pára nad hrncem.
Temnota
„Uh, jsem úplně rozlámaná,“ postěžuje si Hayden, když se po dlouhém a náročném dni v práci konečně dostane domů. Po menší návštěvě koupelny automaticky zamíří do ložnice, kde už na ní čeká Santiago. S úlevou skočí do postele a přitulí se k jeho nahé hrudi. „Ahoj,“ pozdraví ho drobným pousmáním a letmo ho políbí na rty. „Náročný den?“ zeptá se Santiago, i když už dopředu ví, jaké odpovědi se mu od manželky dostane. „Pierce mě dneska zahltil hromadou nevyřízeného papírování,“ zamumlá Hayden a hlasitě si při té vzpomínce povzdechne. „Odkdy seš jeho sekretářka?“ zeptá se Santiago se svraštěným obočím. „Každý někde začíná,
lásko,“ pokrčí nad tím blondýnka rameny. „A už dost řečí o práci. Radši mi řekni, jak ses dneska měl?“ pokusí se změnit téma, což se jí koneckonců i podaří. „Skvěle,“ odvětí s úsměvem brunet. „Dopoledne se tu stavil tvůj táta a pomohl mi postavit postýlku pro malé,“ řekne Santiago pyšně. „Vážně? To jsem ráda,“ zamumlá a znaveně si položí hlavu na jeho rameno. „Jak se cítíš?“ zeptá se Santiago opatrně. „Až na ranní nevolnosti dobře, proč se ptáš?“ po očku se na něj podívá. „Před pár dny se tu stavila Nyla,“ přizná se brunet. „A proč se o tom dozvídám až teď?“ vyhrkne Hayden překvapeně. „Nemáme si náhodou všechno říkat?“ podiví se ještě. „Nechtěl jsem tě zbytečně stresovat,“ řekne na svou obhajobu Santiago, ale Hayden se na něj i tak zamračí. „Nejsem ze skla, Santiago. Můžeš se mnou mluvit, nerozbiju se,“ odvětí s povzdechem. „Promiň,“ koukne na ní Santiago. „To je fuk,“ mávne nad tím blondýnka rukou. „Spíš mi řekni, o čem jste se spolu bavili. Přiznala už Nyla, že ta její vize byl nesmysl?“ zeptá se s pobaveným úsměvem, ale Santiago nepatrně zavrtí hlavou. „Ne, vlastně… měla další vizi,“ zamumlá Santiago. „Další? A o čem?“ vyhrkne Hayden nedočkavě. Santiago se vyhne jejímu zvědavému pohledu a odvětí: „O ničem novým, neboj. Pořád ty stejné žvásty o prokletém dítěti a temnotě, která nás obklopuje. Nic, s čím by sis musela lámat hlavu, dobře?“ koukne na ni. Hayden okamžitě pozná, že jí neříká úplnou pravdu. Je ale natolik unavená, že na jeho otázku souhlasně přikývne hlavou. „Tak jo,“ špitne a znaveně zavře oči. „Já už půjdu spát, jo? Jsem úplně zničená,“ zamumlá ještě, ale to už pomalu propadá do říše snů. Santiago jí políbí do vlasů a za chvíli se i on odebere ke spánku. Oba šťastní novomanželé poklidně oddechují, nechávají se unášet svými sny a užívají si tolik zaslouženého odpočinku. Kolem půlnoci se však stane něco zvláštního. Mezitím, co Hayden poklidně spí, se k ní připlíží rudá oblaka energie a zmocní se jejího těla. Prapodivná energie se vypaří až teprve tehdy, když se Hayden brzy k ránu probudí kvůli svým ranním nevolnostem.
Nedůvěra
Následující ráno se Santiago vytratil z domu krátce po té, co jeho manželka s nechutí odešla do práce. Chystal se totiž na schůzku, o které s ní zatím nechtěl mluvit. Sám totiž nevěděl, jak by jí vysvětlil, co se snažil během několika posledních týdnů vyřešit, aniž by jí tím nějak zneklidnil a rozhodil. „Už jsem si začínala myslet, že nepřijdeš,“ podotkne černovlasá upírka, když její zrak spočine na blížícím se Santiagovi. „Prosím tě,“ založí si ruce na hrudi, „jsem muž svého slova. Řekl jsem, že dorazím, tak jsem tady,“ řekne s vážným tónem ve hlasu a podezíravě si dívku před sebou prohlédne. Než aby jí však pustil ke slovu, pokračuje s mluvením on. „Dost
kamarádských řečiček, Nylo. Řekni mi, změnila se ta tvá vize nějak?“ vybalí na ní otázku, kvůli které v první řadě vůbec přišel. „Koukám, že jdeš rovnou k věci,“ poznamená Nyla s menším ublížením ve hlase, ale to se velmi rychle vytratí. „Nemůžu ale říct, že bych se ti divila. Záleží ti na ní,“ podotkne. „Samozřejmě, že mi na ní záleží,“ vyhrkne brunet a nechápavě nad jejím konstatováním zavrtí hlavou. „Miluju jí,“ dodá ještě, jako kdyby to snad nebylo evidentní, a pak rukou Nylu pobídne, aby mu na jeho otázku odpověděla. „Musím tě zklamat, Santiago. Moje vize se nezměnila,“ řekne s povzdechem. „Včera jsem s ní mluvil. Říkala mi, že je jí už líp. Kromě občasných ranních nevolnosti je jí fakt dobře. Jsi si jistá, že ses nespletla?“ zeptá se brunet s nadějí, ale Nyla ho ihned jeho naděje zbaví. Na tváři má podobně utrápený výraz jako Santiago. „Mrzí mě to, Santiago. Opravdu mě to mrzí, ale… ale to, co jsem viděla, je pravda. Viděla jsem jí umřít,“ zašeptá se slzami v očích. „Zatraceně,“ uleví si Santiago a naštvaně si založí ruce na hrudi. Ačkoli už od Nyly tahle slova jednou slyšet, bolest byla pořád stejná. „Musí existovat způsob, jak jí zachránit,“ mumlá si sám pro sebe Santiago, ale Nyla se ujme odpovědi. „Říkala jsem vám, že se ho musíte zbavit. Neposlechli jste mě. Ani jeden,“ vyhrkne naštvaně Nyla. „A co jsi čekala, Nylo? Zradila si nás! Vážně jsi čekala, že se hned chytneme tvých moudrých slov a uvěříme ti?“ nenechá jí, aby na něj svalila všechnu vinu, a tak se začne před jejími slovy bránit. „Celou dobu jsem byla na vaší straně! Už od začátku jsem věděla, že Finn umře! Ještě dávno před tím, než Hayden do Forgotten Hollow přišla. Nemyslíš si, že kdybych byla na jeho straně, že bych mu to neřekla?“ zeptá se rozhněvaně. „Vím, že ti na ní záleží, ale nejsi sám! Hayden je jediná kamarádka, kterou jsem kdy měla! Taky nechci, aby zemřela!“ křikne se slzami v očích Nyla. „Tak s tím něco udělej!“ vyhrkne Santiago zoufale. „A co asi? Vidím sice budoucnost, ale neumím jí měnit!“ hlesne Nyla poraženě. „Alespoň nějaký schopnosti máš! Víš, jak jsem se celou tu dobu cítil? Finn, Isabella, ty, a dokonce Hayden. Všichni jste měli něco, díky čemu jste byli výjimeční. Něco, díky čemu jste jiní. Ale já? Já nic takového nemám, nikdy jsem své speciální schopnosti neobjevil,“ vyhrkne Santiago a naštvaně zavrtí hlavou. „Třeba ještě nepřišla ta pravá chvíle,“ snaží se mi Nyla zvednou náladu. „Chceš mi říct, že za celou dobu mého dlouhého života nepřišla ta pravá chvíle, abych objevil svoje schopnosti? Prosím tě, tomu nevěříš ani ty,“ odfrkne si Santiago a založí si ruce do kapes. „Santiago…“ povzdechne si Nyla. „Zkus jí zachránit, Nylo. Jsi jediná, kdo může,“ požádá jí s viditelně klidnějším hlasem, a pak se černovlásce vypaří před očima.
Zdobení stromku
Po neúspěšné schůzce s Nylou zamířil Santiago zpátky domů. Cítil se příšerně. Nejenže opravdu silně věřil tomu, že mu upírka sdělí nějakou dobrou zprávu, ale také věděl, že se o všechno bude brzy muset podělit s jeho manželkou. Nejdřív jí chtěl od všeho zlého ochránit, ale jelikož hrozivé vize neodstupovaly, bude muset s pravdou ven. Když otočil klíčem v zámku, k jeho překvapení zjistil, že je odemčeno a že je jeho drahá polovička už dávno doma. „Nejsi doma nějak brzy?“ zeptá se zaskočeně, když blondýnku najde na gauči, jak si hraje s jejich kočičkou Fleur. „Necítila jsem se zrovna dobře, tak jsem požádala Pierce, aby mě pustil domů o něco dřív,“ odvětí a poškrábe protahující
se kočičku za ouškem. „Kde jsi vlastně byl?“ zeptá se zvědavě a koutkem oka se na něj podívá. „Um,“ vyhrkne Santiago, „sháněl jsem ještě nějaký dárky,“ zalže. Ačkoli moc dobře věděl, že by jí už měl všechno říct, chtěl si to nechat až po svátcích. Nechtěl zničit krásnu vánoční atmosférou temnou vizí, která mu už několik týdnů nedávala spát. „No, dobře,“ zamumlá Hayden se svraštěným obočím a vezme Fleur do své náruče. „Jestli tě něco trápí, můžeš si se mnou promluvit, to víš ne?“ nepatrně k němu vzhlédne, a když od něj dostane souhlasné přikývnutí hlavy, zase sklopí pohled k chlupaté kočičce v jejím náručí. „Slíbila jsem mámě, že se po Štědrém dni stavíme na oběd. Vyhovuje ti to?“ zeptá se ho blondýnka. „Jasně,“ přikývne Santiago a krátce políbí blondýnku na rty. „Co kdybychom už konečně ozdobili ten stromeček?“ optá se šeptem brunet a hlavou kývne k zelenému smrku, který už několik dní postával v rohu jejich obývacího pokoje. „To zní jako skvělý nápad,“ odvětí Hayden a opatrně položí Fleur na volné místo na gauči, aby se mohla následně postavit na nohy. Těhotenství už na ní bylo znát, bříško už se jí krásně zakulacovalo a narození jejího prvního dítěte se každým dnem blížilo. Termín porodu byl sice ještě daleko, ale Hayden si už před několika dny sbalila tašku do porodnice, kdyby náhodou. „Podej támhle tu, prosím!“ poukáže na krabici plnou červených a zlatých ozdob a netrpělivě ke svému manželovi natáhne ruku. „Tady,“ vydechne Santiago a opatrně jí podá jednu z mnoha ozdob, které Hayden před nedávnem koupila. „Díky,“ pousměje se na něj Hayden a pečlivě ozdobu připevní na jednu z větví. „Vypadá to dobře, viď?“ pyšně hodnotí jejich výtvor. „Lepší první vánoční stromek jsme ani mít nemohli,“ odvětí Santiago s úsměvem a opatrně připevní na stromek finišující prvek – krásnou zlatou hvězdu, která dodá jejich stromku to pravé kouzlo. „Nemůžu uvěřit tomu, že další Vánoce už nebudeme sami,“ zašeptá Hayden se slzami v očích a zamilovaně se k Santiagovi přitulí. V Santiagovi to vyvolá hořkosladký pocit. Na jednu stranu měl radost, že je Hayden takhle šťastná, ale na druhou stranu věděl, že existuje jen maličká šance, že spolu během dalších Vánoc budou. „Jo, taky tomu nemůžu uvěřit,“ popadne Hayden do pevného objetí, aby blondýnka neměla šanci spatřil slzy, které se mu draly do očí.
Umřeš, Hayden
„Uvařil jsem ti čaj,“ oznámí Santiago s drobným úsměvem a opatrně své manželce podá hrnek s teplým nápojem. Jelikož se teď Hayden v posledních dnech necítila úplně sama sebou a častokrát jí bylo špatně, rozhodl se Santiago, že si stejně jako ona vezme volno z práce, aby se o ni mohl starat. Kromě péče na ní však mohl ale i dohlížet a ujistit se tak, že se s ní neděje nic zvláštního. Čas jejího porodu se totiž rapidně blížil a Santiago měl strach, že se jejich společný čas zkracuje. „Díky,“ vyhrkne blondýnka a pomalu si od Santiaga bílý hrníček převezme. „Přidal jsem ti tam i trochu citrónu, přesně jak to máš ráda,“ ujistí jí ještě před tím, než si k
ní váhavě přisedne na gauč. Hayden se na něj děkovně usměje, a pak se dychtivě teplého nápoje napije. „Měli bychom si promluvit,“ rozhodne se Santiago prolomit chvilku ticha, která mezi ním a jeho ženou panovala. „Dobře?“ odtrhne Hayden pohled od hrnku a zamyšleně se mu podívá do očí. „A o čem?“ zeptá se ještě. „O tom malém,“ vysvětlí Santiago a Hayden si při zmínce o jejich budoucím potomkovi položí ruku na své nyní už dosti vypouklé bříško. „Tak mluv,“ mávne nad tím rukou a znovu se napije teplého čaje. „Vzpomínáš si na to, jak jsi mi říkala, že se ti můžu se vším svěřit, kdybych potřeboval?“ ujišťuje se Santiago. „No, ano. To pořád platí, lásko,“ řekne jako by nic a povzbudivě mu položí ruku na koleno. „Chceš se mi svěřit s tím, co tě tak evidentně trápí?“ zeptá se ho starostlivě. „Jde o Nylu,“ odvětí Santiago s povzdechem. Hayden se na něj s kamenným výrazem ve tváři podívá. „Měla další vizi,“ přizná brunet. „To jsi mi už říkal minule. O nic nového přeci nešlo, ne?“ optá se Hayden zaraženě. Santiago se na ni provinile podívá. Měl jí to říct hned, jak se o tom dozvěděl. Věděl, že měl. Ale měl takový strach. „Lhal jsem,“ hlesne. „Lhal? Proč bys to dělal?“ vyhrkne Hayden zaskočeně. Takové chování mu nebylo podobné. Nikdy jí nelhal. „Protože jsem věděl, že bych tě tím vystresoval. Už tak jsi toho měla na talíři dost a já… bál jsem se,“ přizná barvu. Hayden na jeho slova mlčky přikývne. Svým mlčením mu dá jasně najevo, aby pokračoval. „Nyla mi řekla, že… že umřeš, Hayden,“ řekne se slzami v očích. Blondýnka se na něj oněměle podívá. „Santiago,“ vydechne a opatrně mu položí ruku na tu jeho. „Tolik mě to mrzí, Hayden. Měl jsem ti to říct, ale… Doufal jsem, že když to neudělám, že to nebude pravda,“ zamumlá a zničeně sklopí hlavu. „To nic,“ zašeptá Hayden a pevně jeho ruku stiskne. Při pohledu na něj jí bodalo u srdce, ale sama netušila, co mu říct. „Nenechám tě umřít, Hayden. Slibuju, že nenechám,“ vyhrkne Santiago sebejistě a konečně se jí podívá do očí. „Lásko,“ zavrtí Hayden poraženecky hlavou. „Slíbil jsem ti, že tě budu ochraňovat, Hayden. Nedovolím, abys zemřela. Nic se ti nestane. Ani tobě, ani tomu malému. To ti přísahám,“ řekne odhodlaně. Hayden mlčky přikývne a pevně ho obejme. „Já vím, že to dokážeš. Věřím ti,“ zašeptá a znaveně si opře hlavu o jeho rameno. Ačkoli Santiagovi moc důvěřovala, v tomhle ohledu moc naděje neměla. Bála se, že se Nylina vize přeci jen potvrdí. To ale Santiagovi říct nemohla…
Jména po rodičích
Ačkoli vánoční svátky pro manželský pár v očekávání nezačaly zrovna ideálně, oba si je odmítali nechat děsivou vizí zkazit. Štědrý den si užili pěkně po svém. Ráno si trochu přispali, a když se vzbudili, ještě dlouho se spolu váleli v posteli. K obědu si dopřáli pořádný flák masa a odpoledne strávili v objetí na gauči s vánočními pohádkami v televizi. Když nastal večer, ruku v ruce se odebrali k jejich ozdobenému stromečku a vyměnili si dárky, které si pro sebe koupili. Zbytek dne si jen povídali a užívali si přítomnosti toho druhého s vědomím, že se následujících vánočních svátků už oba dost možná nedočkají. Santiago si to samozřejmě odmítal přiznat a Hayden
byla k té myšlence trochu nakloněnější. Na rozdíl od Santiaga totiž v zázraky nevěřila. Druhého dne se svátečně vystrojili, vytáhli zimní oblečení a vyrazili ven do sněhobílé krajiny. Namířeno měli k Haydenině rodině, která je pozvala na oběd. Ruku v ruce kráčeli zasněženou krajinou a jejich kroky směřovali na autobusovou zastávku. „Poslední dobou jsem hodně přemýšlela o jménech," přizná Hayden a nepatrně se usměje, když se na ni Santiago tázavě podívá. „Vím, že si necháváme pohlaví jako překvapení až do poslední chvíle, ale..." odmlčí se blondýnka a s potulným úsměvem se na svého manžela podívá. „Co bys řekl Elizabeth pro holčičku a Edward pro chlapečka?" navrhne a nedočkavě ho popadne za ruku. Santiago se zarazí a se slzami v očích se na blondýnku zadívá. „Ty bys chtěla naše dítě pojmenovat po mých rodičích?" zeptá se dojatě. Hayden mlčky přikývne, čímž si od Santiago vyslouží vášnivý polibek. „Mám to brát jako souhlas?" zeptá se blondýnka pobaveně. „Děkuju," vyhrkne Santiago dojatě a pevně blondýnku sevře ve své náruči. Když se od sebe po dlouhé chvíli objímání konečně odtrhnou, ruku v ruce pokračují v cestě na autobusovou zastávku.
Všichni pospolu
Počasí v Lázeňské Oáze bylo každým coulem odlišné od toho, na které byli Santiago s Hayden zvyklí z Windenburgu. Zatímco jejich město pokrýval několika centimetrový poprašek sněhu, v Lázeňské Oáze to vypadalo jen jako chladnější podzimní den. „Páni, vůbec to tu nevypadá jako v prosinci," poznamená Santiago s úžasem, když spolu s Hayden vystoupí z autobusu. „Takže už chápeš moje nadšení, když napadl první sníh?" zeptá se ho blondýnka pobaveně a s úsměvem přijme jeho ruku, kterou k ní Santiago natáhne. „Už jo," přizná Santiago souhlasně. „Tak pojď, máma s tátou se už určitě nemůžou dočkat, až dorazíme," pobídne ho blondýnka a
pomalými, ale velmi rozvážnými kroky zamíří cestou vstříc jejímu bývalému domovu. „Vůbec se to tu nezměnilo," poznamená Hayden s drobným úsměvem, když spolu se Santiagem během patnácti minut dorazí před dům jejich rodičů. Na rozdíl od jejich společného domova ve Windenburgu nebyl dům Josie a Nicka nijak vánočně ozdoben a vypadal přesně tak, jak si ho Hayden dobře znala. Blondýnka s úsměvem na rtech dojde ke vchodovým dveřím a několikrát na ně zaklepe. Čekat nemusejí dlouho, dveře se totiž během okamžiku otevřou a v nich spočine usměvavá černovláska, Haydenina maminka Josie. „Zlatíčko," přivítá jí s neskrývanou radostí a pevně ji obejme. „Ahoj, mami," pozdraví jí Hayden a její objetí bez váhání opětuje. „Dobrý dopoledne, paní Densonová," usměje se na svou tchýni Santiago a stejně jako Hayden, i on skončí v jejím náručí. „Už několikrát jsem ti říkala, ať mi říkáš jenom Josie, Santiago," napomene ho černovláska, když ho propustí ze svého objetí. „Pojďte dál! Všichni už na vás čekají," obeznámí je Josie a ustoupí ode dveří, aby je mohla pustit dovnitř. A skutečně. Uvnitř malebného domu už na Hayden se Santiagem všichni čekají. Nejdříve oba přivítá Nick, a pak i usměvavá Maddie, která září jako sluníčko. „Tome," usměje se Hayden na svého nejlepšího kamaráda z dětství a šťastně ho sevře v objetí. Ačkoli byla ze začátku z jeho vztahu s její sestrou Maddie trochu zaskočená, měla za ně ohromnou radost. Moc dobře si totiž všímala, jak šťastná její sestra poslední dobou byla. A za to měl největší zásluhu právě Thomas, který si získal její srdce. „Tak," odkašle si Josie, „když už jsme tu všichni, pojďme do jídelny. Myslím, že vám bude všem chutnat," zavelí Josie při pohledu na svou rodinu a s pocitem absolutního štěstí zamíří do jídelny, kde se mělo odehrávat hlavní dění dnešního dne.
Rodinný oběd
Když se celá rodina sešla u vánočně vyzdobeného stolu, přinesla Josie dozlatova opečeného krocana a Nick zase čisté talíře, skleničky a příbory. Vůně pečínky okamžitě naplnila celou jídelnu a všem hostům se okamžitě sbíhaly sliny. „Vypadá to fantasticky, mami,“ řekne Hayden s upřímným úsměvem. „Jsem si jistý, že to tak bude i chutnat,“ podpoří slova své ženy Santiago a šťastně jí pohladí po jejím vypouklém bříšku. Teprve teď doopravdy zažíval, jaké je to mít rodinu. A nemohl být šťastnější, že mohl být její součástí. „Už jste přemýšleli nad jmény?“ zeptá se Josie zvědavě. Už se nemohla dočkat, až si ve své náruči pochová své první vnouče. Hayden má
zrovna plnou pusu jídla, a tak jenom mlčky přikývne. Santiago se nad její reakcí jen pobaveně usměje, a pak se rozhodne ujmout slova sám. „Edward, nebo Elizabeth. Záleží na pohlaví,“ odvětí s drobným úsměvem na rtech. „Po Santiagových rodičích,“ dodá Hayden pyšně a pevně stiskne jeho ruku. „To jsou opravdu nádherná jména,“ vloží se do konverzace Nick, který do teď neřekl jediné slovo. Ostatně jako většina hostů. Všichni totiž měli plné ruce práce s vynikajícím jídlem na jejich talířích. „A co vy dva?“ zeptá se Hayden a nedočkavě svou pozornost obrání na Thomase s Maddie. „M-My?“ vyhrkne Maddie zaskočeně, div se nezadusí kouskem krocana, který se zrovna chystala sníst. „Ještě máme spoustu času,“ odpoví Thomas za svou přítelkyni, která ho okamžitě obdaří vděčným pohledem. O dětech se spolu ještě moc nebavili, přeci jen spolu byli jen krátce. „Ale až se na to budeme cítit, budeš první, kdo se to dozví, Hayden,“ dodá ještě černovlásek a neodpustí si krátké uchechtnutí. „To ráda slyším,“ zasměje se blondýnka. „Do ničeho vás netlačím, ale… nebylo by super, kdyby spolu naše děti vyrůstaly? Mohly by být nejlepší kamarádi už odmalička. Jako my dva, Tome,“ zamumlá ještě, a pak se zase rychle pustí do jídla. „Nikdy jsem si nemyslel, že jsi až takhle sentimentální,“ zasměje se Thomas, „ale ano. Neumím si představit nic lepšího,“ dodá s upřímným úsměvem a pohladí Hayden po rameni. Blondýnka se na něj s úsměvem podívá, a pak rychle odvrátí pohled. Do očí se jí totiž draly slzy a ona si nepřála, aby to někdo viděl. „Všechno v pohodě?“ zeptá se jí Santiago šeptem. „Jo, jen jsem strašně šťastná,“ špitne a letmo ho políbí na tvář. I když to byla rozhodně pravda, za jejími slzami se skrývalo i něco krapet jiného. Hayden si totiž nebyla jistá, jestli se ještě dětí své sestry dožije… Nechtěla však svými negativními myšlenkami zkazit tohle skvělé rodinné posezení, a tak jenom semkla rty do pevné linky a všechny své pocity si nechala jen pro sebe.
Náhlé bolesti
Oslavy konce ruku se Santiago s Hayden rozhodli omezit na minimum. Ačkoli je spousta jejich přátel a rodinných příslušníků pozvalo na jejich večírek, manželský pár je s díky odmítl. Nejenže to nebyla úplně jejich scéna, ale také jim v cestě stálo Haydenino nyní už velmi pokročilé stádium těhotenství. Proto se rozhodli, že konec roku oslaví po svém. Večer měli vyrazit do jedné nobl restaurace, ve které pro ně udělal Santiago rezervaci. Hayden, která se na večeři vážně těšila, se zkrášlovala v koupelně. Navlékla se do pohodlných modrých šatů a vše sladila i s doplňky ve stejné barvě. Když už se chystala koupelnu opustit a připojit se k
Santiagovi, který už na ni čekal v obývacím pokoji, ucítila divný tlak v jejím podbřišku. Zvláštní vlna palčivé bolesti jí okamžitě vehnala slzy do očí. „Panebože," vyhrkne Hayden bolestivě a instinktivně si k bříšku přiloží ruce. „Santiago!" zavolá zoufale jméno svého manžela. Dlouho na něj čekat nemusí, Santiago její volání vyslyší a během několika vteřin se objeví na prahu dveří. „Copak?“ zeptá se zmateně. Jakmile se však na blondýnku svírající se v bolestech podívá, okamžitě si dá dva a dva dohromady. „U-už?“ vyhrkne zaskočeně a rychle k Hayden přispěchá, aby jí mohl podepřít. „Měla jsem mít termín až za pár týdnů,“ vydechne blondýnka při pohledu na Santiaga. „To nic,“ ujišťuje jí hned brunet. „O nic nejde, uvidíš. Občas se to stává, že to přijde dřív,“ pokračuje v konejšivých slovech Santiago. Jestli jimi však uklidňuje sebe, či Hayden je však jiná otázka. „Já nevím, Santiago,“ vydechne Hayden a vystrašeně vyhledá jeho tvář, „hrozně se mi motá hlava a cítím se tak slabě.“ Santiago na ni hledí s obavami v očích. Jednou rukou jí drží kolem pasu a tím jí podpírá a tou druhou jí něžně hladí ve vlasech. „Je mi zle,“ vyhrkne blondýnka a těsně po vyřčení jejích slov zavrávorá. Hlava se jí šíleným způsobem motá, zrak se jí zdvojuje a stát na nohách se pro ni stává nadlidským úkonem. „Santiago,“ zamumlá a znaveně se o něj opře. „Neboj, princezno, mám tě,“ vyhrkne Santiago odhodlaně a bez váhání vezme zesláblou blondýnku do své náruče. „Budeš v pořádku, budeš v pořádku.“
Vlastní schopnost
Svou zeslábnou manželku přenesl do ložnice, kde jí opatrně uložil na postel. Pohled do jejích téměř prázdných očí ho ubíjel. Své srdce cítil až v krku. Strašně se bál. Ještě nikdy v životě se takhle nebál. Dokonce ani když spolu čelili Finnovi nepociťoval ani zdaleka to, co cítil zrovna v tuhle chvíli. Hayden vypadala jako porcelánová panenka. Krásná, ale zranitelná. „Hayden, slyšíš mě?" zeptá se Santiago šeptem. Hlas se mu třásl, tolik se třásl. „Ano," zasípe blondýnka a znaveně otevře oči jen proto, aby se mohla podívat do těch jeho modrých. „Jak se cítíš?" optá se Santiago starostlivě. „Zesláble," přizná Hayden tiše. „Chce se mi spát," zašeptá ještě. Je na ní vidět, že
se opravdu snaží zůstat při vědomí. „Ne, ne, Hayden," vyhrkne Santiago vystrašeně. „Jenom si na chvilku odpočinu," slíbí šeptem s rukou na svém vypouklém bříšku pomaličku zavře oči. „Nesmíš, Hayden. Musíš tu se mnou zůstat, rozumíš?" zareaguje brunet se strachem z vědomí, že ho blondýnka může každou chvílí opustit. „Děkuju za všechno, co jsi pro mě udělal," poví Hayden slabým hláskem a znovu se přinutí otevřít oči. Chtěla ho ještě jednou vidět. „Slib mi, že se o něj postaráš," zašeptá se slzami v očích. „Ne, to ti neslíbím. Postaráme se o něj společně," odvětí Santiago přesvědčivě. Blondýnka však zavrtí hlavou. „Slib mi to, Santiago," dychtivě se na něj podívá a pohled od něj neodtrhne do chvíle, kdy od Santiaga nezíská tolik vytoužené pokývnutí hlavy. „Miluju tě, Santiago. Tolik tě miluju," jsou blondýnčina poslední slova, než se z ní pomalu vytratí i poslední kapičky života. „Hayden?" osloví svou milovanou ženu Santiago. Její oči jsou zavřené a její hruď se vůbec nehýbe. Opustila ho, přesně jak říkala vize. Nyla měla pravdu a neexistovalo nic, co s tím mohl udělat. Ztratil ji. „Panebože, ne," vyhrkne plačky a zoufale vezme její bezvládnou ruku do té své. Přes všechnu tu bolest v jeho srdci a slzy v očích není plně schopný vnímat své okolí. Jen pevně svítá ruku své zesnulé manželky a přeje si, aby tohle všechno byl jen hodně špatný žert. Kvůli tomu ani nezaregistruje prazvláštní zlatavou energii, která vychází z jeho nitra. Ostýchavě se kolem něj vznáší, pomaličku se přibližuje k Haydeninému nehybnému tělu, ve kterém nedlouho na to zmizí. Přesně v ten moment začne dívčino srdce znovu bít. Blondýnka znaveně otevře oči a její pohled se zastaví na Santiagovi. Ten sedí věrně po jejím boku s hlavou sklopenou a slzami, které mu mokří jeho černou košili. „Santiago?" osloví ho a nejistě stiskne jeho ruku. Oslovený sebou prudce cukne a jeho hlava okamžitě vzlétne vzhůru. „H-Hayden?" vyhrkne nevěřícně. „Co se stalo?" špitne blondýnka zmateně při pohledu do jeho pláčem zarudlých očí. „Já... myslel jsem, že jsem tě ztratil. Tvoje srdce přestalo bít. Byla jsi pryč, Hayden," zašeptá plačky. Hayden se na něj pousměje a volnou rukou ho pohladí po tváři. „Ale ty jsi mě zachránil, co?" zeptá se s úsměvem od ucha k uchu. „Asi... asi jo," pokrčí rameny Santiago. Sám totiž vůbec netušil, co se zrovna stalo. „Cítíš se... dobře?" optá se starostlivě. Hayden mlčky přikývne a rukou si přejede po bříšku. „Jen bys mě asi měl vzít do porodnice, to malé chce na svět."
Stal se zázrak
Ačkoli byl Santiago z celé situace zmatený a upřímně ještě dost otřesený, slova své manželky bez váhání vyslyšel. S velkou opatrností a něžností jí pomohl vstát z postele a cestou k autu, které už na ně před domem čekalo, nezapomněl ani popadnout její tašku, kterou měla do porodnice sbalenou už několik týdnů. Po čas celé cesty setrval Santiago po jejím boku, držel jí za ruku a konejšivými slovy adotyky jí pomáhal od bolesti. Jeho mysl sice pracovala jako o závod a snažila se přijít na to, jak mohla blondýnka sedět vedle něj živá a zdravá, ale on se na to snažil nemyslet. Nejdůležitější teď bylo, aby do porodnice dorazili včas a aby to malé přišlo na svět bez sebemenších
komplikací. Všechno ostatní mohlo počkat. Když taxík zastavil před Windenburgskou nemocnicí, Santiago taxikáři za jeho služby zaplatil a pomohl Hayden vystoupit ven. Její kontrakce už začaly být touhle dobou mnohem pravidelnější, a tak bylo oběma velmi jasné, že se k nim jejich první potomek již velmi brzy připojí. Po nezbytné lékařské prohlídce vzali sestřičky Hayden rovnou na sál. Santiago se od ní samozřejmě odmítl hnout a na porodní sál šel s ní. Po tom všech, čím si během uplynulé hodiny prošel, se od ní nechtěl hnout ani na krok. A také jí chtěl být podporou, o tom žádná. Několik následujících okamžiků se seběhlo až příliš rychle, ale přesto na ně mladý pár nezapomene až do konce jejich života. Hayden za pomoci velmi šikovné paní doktorky a porodních sester s lehkostí přivedla na svět nový život. Když porodní sál prořízl dětský pláč, vběhly Hayden i Santiagovi slzy do očí. Jejich malý poklad byl konečně s nimi. I přes všechny ty potíže a komplikace, které si pro ně život připravil, to dokázali. Dostali se společně až do tohoto okamžiku. „Jsem na tebe pyšný," zamumlá Santiago a něžně svou manželku políbí do vlasů. „Vážně jsem a tolik tě miluju, Hayden," řekne ještě, ale to už porodní sestřička pokládá jejich novorozené miminko do Haydeniného náručí. „Gratuluji, máte krásného zdravého chlapečka." Hayden se se slzami v očích podívá na ten malý poklad v její náruči. „Ahoj, zlatíčko," špitne dojatě a koutkem oka vyhledá Santiaga. „Vítej mezi námi, Edwarde," zašeptá Santiago opatrně svého synky políbí na čelo.
Jarní procházka
„Ještě jednou díky, že jdeš dneska s námi,“ řekne své mamince vděčně a obdaří jí drobným úsměvem. Zrovna s ní a s malým Edwardem mířili na jedno menší dětské hřiště ve Windenburgu. Hodně často s nimi chodíval Santiago, ale jelikož musel dneska zůstat v práci o něco déle, společnost jim místo něj dělala právě její maminka Josie. „Ale prosím tě,“ mávne Josie nad jejími slovy úsměvně rukou. Svého malého vnoučka nadevše milovala, a tak se každé šance ho vidět ihned chopila. Edward se se svými prarodiči vídal poměrně často, jelikož ho Hayden za nimi do Lázeňské Oázy brala alespoň dvakrát do měsíce. Dost často také jezdili oni k nim domů, a tak si
Edward ke svým prarodičům velmi rychle vytvořil vztah. Babička Josie ho rozmazlovala hračkami, které mu při každé návštěvě přinesla, a Nick s ním zase vyváděl neplechy, jak už to mají otcové a dědečkové zvykem. Když už usměvavá dvojice dorazila na dětské hřiště, Edward okamžitě ožil. Kromě nich na hřišti moc rodičů s dětmi nebylo, a tak si mohl hráz, kde se mu zachtělo. Jako první ho samozřejmě zaujala dětská skluzavka. „Babí, babí!“ zašišlal na Josie a nedočkavě jí zatahal za sukni, aby si získal její pozornost. Té se mu dostalo okamžitě. „Chceš na skluzavku, Eddie?“ zeptala se ho Josie s úsměvem. Když na její otázku neposedný černovlásek přikývne, vezme ho za ručičku a vydá se s ním ke skluzavce. Hayden vzdalující se dvojici sleduje s úsměvem na rtech. Hrozně ráda totiž viděla svou maminku Josie, která si s Edwardem užívala všeho, co s ní bohužel nemohla zažít. „Tak pojeď,“ pobídla ho Josie a nedočkavě k němu natáhla ruce, čímž se mu snažila dát najevo, že se může sklouznout. Edward nejistě zavřel hlavou a ručičkami se pevně chytil skluzavky. Dolů se mu rozhodně nechtělo. Josie však moc dobře věděla, jak na něj. „Když teď sjedeš dolů, Eddie, tak ti dám za odměnu lízátko,“ řekla s lišáckým úsměvem. Než se stihne nadát, Eddie se pohotově sklouzne a přistane přesně v náručí své babičky. „Tak vidíš! Ani to nebolelo, viď?“ zeptá se ho pobaveně. „Eště, eště!“ dupne si nožkou, a aniž by na odpověď své babičky nějak čekal, otočí se a vyběhne směrem ke schůdkům. „Nezlob babičku, Eddie,“ napomene ho Hayden, která se ke své rodině s pobaveným úsměvem na rtech přidá. Zatímco Edward pospíchá ke sluzavce, vezme Hayden svou maminku kolem ramen. „Je to pořádný raubíř,“ poznamená blondýnka. „To má po tobě, ty jsi byla taky taková,“ neodpustí si Josie poznámku. „Vážně?“ zeptá se Hayden překvapeně. Josie s úsměvem přikývne. „Sawyer byl jediný, kdo tě uměl udržet na uzdě,“ při zmínce jeho jména se nepatrně usměje a opře si hlavu o Haydenino rameno. Zbytek odpoledne stráví na hřišti, kde společně dohlížejí na Edwarda a hrají si s ním. Jakmile se však začne stmívat, dají hřišti sbohem a vydají se zpět domů.
Kreslení
„Ahoj lásko,“ usmál se na svou manželku Santiago, když se později téhož odpoledne vrátila z dětského hřiště s malým a hodně ospalým Edwardem v náruči. Josie se bohužel zdržet nemohla, jelikož poslední autobus do Lázeňské Oázy odjížděl krátce po půl páté, a tak se před domem rodiny Armstrongových musely rozloučit. „Ahoj,“ vydechla Hayden s drobným úsměvem na rtech a ukradla si od něj jeden krátký polibek. „Moc jsi nám dneska chyběl,“ špitla, jakmile se od něj odtáhla. „Viď, Eddie?“ po očku pohlédla na mého rošťáka ve své náruči. Edward něco zamumlal a nespokojeně sebou ošil, když mu Santiago vlepil malý polibek do vlasů. Když všichni náležitě přivítali,
usadili se spolu doprostřed obývací místnosti na pohodlný koberec před krb, ve kterém plápolal přívětivý oheň. „Jaký jsi měl den?“ zeptala se Hayden zvědavě a s únavou si opřela hlavu o Santiagovo rameno. Celodenní péče o malého a hlavně neposedného Edwarda si od ní vyžádala svou daň. I přes to všechno by ale nezměnila vůbec nic. Stát se matkou byla bez pochyb jedna z nejlepších věcí, která jí za celý život potkala. „Dlouhý,“ zamumlal Santiago, „práce v kanceláři není nic pro mě,“ dodal ještě. Hayden souhlasně přikývla, však tohle sama znala až příliš dobře. Ještě než nastoupila na mateřskou, pracovala denně několik hodin v kanceláři a vyplňovala všemožná lejstra pro jejího zaměstnavatele. Nemohla si však stěžovat, práce to byla vážně dobře placená. „Volala mi Nyla,“ řekl jen tak mimo řečí Santiago. „Už zase?“ vyhrkla Hayden otráveně. „Budu hádat… zase ta stejná pohádka jako vždycky?“ zeptala se a přes rameno svému manželu pohlédla do očí. Santiago mlčky přikývl. „Myslela jsem, že už to máme konečně za sebou. Celý ten život plný nadpřirozena,“ dodala poraženecky. Santiago si hlasitě povzdechl. Než však stihl své manželce nějak odpovědět, zatahal do znuděný Edward za ruku. „Copak, prcku?“ zeptal se s pobaveným úsměvem. „Hrát!“ dupl si nožkou a tahat za ruku ho ani v nejmenším nepřestal. Když si něco vzal do hlavy, jen tak nepřestal. Uměl si dosáhnout svého. „Ede,“ povzdechla si Hayden nad jeho chováním. „Co kdyby sis trošku odpočinula, lásko? Dej si třeba kávu nebo něco dobrého k snědku. Já na něj dohlídnu,“ navrhl Santiago. „Díky,“ zamumlala Hayden a ladně vyskočila na nohy. Nemohla popřít fakt, že teplá káva teď zněla až příliš dobře. „Copak bys chtěl dělat, hm?“ zeptal se Santiago toho malého raubíře, který mezitím neposledně pobíhal po obývacím pokoji a přehraboval se ve svých hračkách. Edward mu místo odpovědi do ruky vloží malou červenou voskovku. „No samozřejmě,“ vydechl si Santiago pobaveně a voskovku od svého syna bez váhání přijal. „A ukážeš mi, jak na to?“ zeptal se s úsměvem. Jeho lásku ke kreslení měl Edward určitě po Hayden, o tom nebylo pochyb. „Tak jak to jde?“ optala se Hayden po necelých dvaceti minutách, kdy se vrátila zpět do obývacího pokoje za dvěma nejdůležitějšími muži v jejím životě. „Mami!“ vykvikl Edward nadšeně, když uslyšel hlas své maminky. Hayden se při jeho nadšení nepatrně usmála a bez zaváhání k němu vykročila vstříc. „Tak ukaž, broučku,“ zašeptala nedočkavě, když si k němu a Santiagovi klekla. Eddie se nenechal dvakrát pobízet a pyšně své mamince ukázal obrázek, který se Santiagovou pomocí nakreslil. „To ty? Úplně sám?“ zeptala se a po očku se podívala na Santiaga. Eddie horlivě přikývl. „Jsi můj malý šikulka, Eddie.“
Osobní strážc
Daleko za hustými lesy a mlhou pokrytými kopci se rozprostíralo staré, leč velmi honosné sídlo. Před ním postávala černovlasá upírka s pohledem upřeným do dálky. Na první pohled se mohlo zdát, že na někoho čekala. A skutečně čekala. Jakmile před ní z černého kouře vystoupila mladá štíhlá žena, rozlil se černovlásce na tváři široký, ale zároveň velmi překvapený úsměv. „Budu upřímná, vůbec jsem nepočítala s tím, že dorazíš, Cassidy,“ přiznala a rozvážným krokem udělala ke Cassidy malý krůček vpřed. „Nelichoť si, Nylo,“ sykla na ní nepřátelsky. Stále jí nebyla schopná pohlédnout do očí, aniž by si vzpomněla na jednu z nejhorších nocí jejího života. Na noc, kdy
kvůli ní a jejím přátelům přišla o jedinou lásku jejího života. „Přišla jsem jen proto, že jsi řekla, že je to naléhavé,“ velmi rychle Nylu utvrdila o tom, že mezi nimi žádné přátelství neexistovalo. Nyla chápavě přikývla. Upřímně ani s ničím jiným nepočítala. „A upřímně bych ocenila, kdybys to krapet urychlila. Nemám na tebe celý den, Nylo,“ nevraživě se na černovlásku podívala. „Jde o Hayden a Santiaga,“ vyhrkla Nyla okamžitě, jako kdyby se snad bála, že brzy přijde o její pozornost. „To jsem pochopila,“ zamumlala Cassidy. „O koho jiného by tak asi mohlo jít, že?“ dodala s nepatrným úsměvem, který se jí ze rtů zase velmi rychle vytratil. „Kdy naposledy jsi s nimi mluvila?“ zeptala se Nyla. „Já, nevím? Myslím, že to mohlo být tak tři až čtyři měsíce zpátky? Pár týdnů po tom, co se jim narodilo to dítě,“ odpověděla na její otázku. „Proč?“ vyhrkla ještě Cassidy. „Já jen… věděla jsi, že jsou zase lidi?“ položila jí Nyla konečně otázku, která jí už pár dobrých minut ležela na jazyku. „No tak samozřejmě,“ přikývla Cassidy a při pohledu na Nylin výraz se pobaveně usmála. „Copak?“ uchechtla se a překřížila si ruce na hrudi. „Cassidy, neříkej, že jsi… že jsi jim pomohla,“ zavrtěla Nyla zklamaně hlavou. „A byl by v tom problém, kdybych řekla, že ano?“ naklonila Cassidy hlavu na stranu. „Jak jsi mohla?“ zeptala se Nyla s výrazně zvýšeným hlasem. Cassidy překvapeně zamrkala. „Víš, v jakém nebezpečí teď kvůli tomu jsou? Takže se tě zeptám znovu, Cassidy. Jak jsi mohla?“ zopakovala jí svou předchozí otázku. „Naprosto jednoduše, Nylo!“ vykřikla Cassidy rozhněvaně. Jaké vůbec měla Nyla právo zpochybňovat její rozhodnutí? „Hayden mě o to požádala! Věděla jsi, že je to moje vzdálená příbuzná?“ zeptala se. Nyla nepatrně zavrtěla hlavou. Ne, tohle opravdu nevěděla. „Když jsem se kdysi rozhodla, že chci žít napořád, musela jsem se určitých věcí vzdát a rodina byla bohužel jedna z těch věcí. Takže si asi umíš představit, jaké to je zjistit, že nejsi sama. Že tam někde ještě je někdo, kdo sdílí stejnou krev jako ty. A jelikož je Hayden má rodina, je mou povinností dohlédnout na to, aby byla šťastná. Když mě ona a Santiago oslovili, že chtějí žít normální poklidný život, nezaváhala jsem. Udělala jsem, co jsem musela. Takže mi teď neříkej, že jsem udělala chybu,“ řekla Cassidy s pohledem upřeným do Nyliných tmavých očí. Jakmile domluvila, otočila se na podpatku s cílem se odsud vypařit. „Teď, když jsou zase lidi, jim hrozí ještě větší nebezpečí než předtím. Jejich syn… není jako oni. Je v něm tolik temnoty, Cassidy. A čím starší bude, tím těžší to pro něj bude ovládnout. Jestli ti na tvé rodině doopravdy záleží, musíš na ně neustále dohlížet. Nebo přísahám, že o ně přijdeš,“ varovala jí Nyla. Cassidy se na ní před rameno ohlédla, a než se stihla Nyla nadát, zmizela ve stejném oblaku černého kouře, ze kterého předtím vystoupila.
Rodinná idylka
Konec jara si s sebou přinesl krásné teplé počasí, kterého se rozhodl Santiago i s malým Edwardem využít na maximum. Mezitím, co Hayden v kuchyni připravovala něco dobrého k obědu, oblékli se kluci do plavek a vyrazili ven na zahradu, kde měl Edward připravený svůj malý nafukovací bazének. Jelikož už několik dní svého tatínka prosil o to, aby mu onen bazének nafoukl, nakonec opět dosáhl svého. „Tak šup,“ pobídl svého synka Santiago a opatrně mu do mělkého bazénku pomohl vlézt. Díky teplému počasí se voda krásně ohřála, a tak nehrozilo, že by Eddie nastydl. Jakmile se do teplé vody ponořil, na tváři se mu objevil široký, ale zároveň velmi šibalský
úsměv. Než si stihl Santiago uvědomit, co úsměv toho malého raubíře znamenal, začal kolem sebe Eddie zběsile cákat vodu. Jeho hlavním terčem byl samozřejmě jeho tatínek. „To jsme si nedomluvili, Eddie!“ napomenul ho Santiago, ale vážný výraz na tváři mu příliš dlouho nevydržel. Při pohledu na šťastný úsměv svého syna okamžitě roztál. „To ti nedaruju!“ vyhrkl a ihned začal Edwardovi jeho palbu oplácet. Na rozdíl od něj se ale krotil. Musel ho přeci tuhle vodní bitvu nechat vyhrát, nebo ne? „Tatí!“ vypískl Eddie nadšeně a jednou rukou plácl na volné místo vedle sebe. Santiago se nad tím pousmál a než zaváhání si do bazénku vlezl k němu. Než se stihl nadát, vylezl si Eddie na něj a se spokojeným úsměvem se uvelebil na jeho hrudi. Chvíli tak spolu v dětském bazénku leželi a užívali si toho krásného slunečného počasí, které jim bylo dopřáno. „Oběd je na stole!“ upozornila je Hayden, která se objevila na schodech vedoucí na zahradu. Jakmile její pohled spočinul na dětském bazénku, pobaveně zatřásla hlavou a vykročila ke dvojici naproti. „Ahoj, kluci,“ pozdravila je, když se k nim sehnula. „Maminko!“ vykvíkl Edward nadšeně. „Broučku,“ pohladila ho po té jeho černé hřívě a pohledem sklouzla k Santiagovi. „Tak šup ven,“ pobídla ho nelítostně. „Ale no tak, Hayden,“ zavrtěl Santiaho hlavou a ani na krok se z bazénku nepohnul. „Nechceš se k nám taky přidat? Určitě se k nám vejdeš,“ navrhl s úsměvem, ale blondýnka ho striktním zavrtěním hlavy odmítla. „Nepřipadá v úvahu, lásko. I když bych vážně ráda,“ dodala ještě a letmo ho políbila do vlasů. „A teď ven. Nebo jsi snad zapomněl, že k nám odpoledne přijde Maddie s rodinou?“ zeptala se ho a natáhl ruku k Edwardovi, aby ho mohla z bazénku vytáhnout ven. Ten jí však podobně jako jeho otec odmítl poslechnout. „Copak ty se na Jane netěšíš, Eddie?“ nevinně se na něj pousmála. Při zmínce jejího jména Eddie horlivě přikývl a nechal se svou maminkou bez dalšího odmlouvání z bazénku vytáhnout ven. „Zrádce,“ zavrčel na něj Santiago, nedobrovolně vyhřátý bazének opustil a poslušně následoval Hayden a Edwarda zpět do domu. Ani jeden si nevšiml hnědovlasé dívky, která rodinnou idylku mlčky pozorovala. „Neboj, Hayden, tvou rodinu ochráním,“ zašeptala krátce před tím, než zmizela v oblaku černého kouře, jak už to mívala ve zvyku.
Sestřina rodina
Po vynikajícím obědě, který Hayden během dopoledne pro svou rodinu uvařila, se domem rozezněl zvonek oznamující návštěvu. „Tak pojď, ty raubíři!“ pobídl svého synka Santiago a s úsměvem ho vzal do náruče. On i Hayden totiž moc dobře věděli, jak velkou radost Edward vždycky měl, když ho přišla navštívit jeho milovaná tetička Maddie. „Ahoj, ségra!“ vyhrkla Maddie s ohromnou vervou, jakmile se vchodové dveře otevřely a v nich spočinula Hayden se svou rodinou. „Maddie, tak ráda tě zase vidím!“ usmála se na ni Hayden šťastně. Už se nevídaly tak často, jak byly zvyklé, a tak pro ně byly každé jejich návštěvy o to cennější. Obě sestry totiž měly
hromadu práce s výchovou jejich malé ratolesti, která jim sice na jednu stranu dělala ohromnou radost, ale na stranu druhou i šílené trable a neplechy. Jak se dá konec konců od neposedných batolat očekávat. „Proč nejdeš pozdravit sestřenku?“ pobídl Edwarda Santiago a opatrně ho postavil na zem. Černovlásek trochu zavrávoral, ale ihned zamířil k malé brunetce, která ho celou dobu nejistě propalovala pohledem. Sotva k ní Eddie došel, hned ho holčička s culíky popadla do objetí a šťastně se zasmála. Jelikož si byli věkově velmi blízko, vzniklo mezi nimi velmi silné přátelské pouto. Hayden se s úsměvem podívala na svou malou neteř, která pomalu rostla jako z vody, a zamířila k jejím pyšným rodičům. „Ahoj, vy dva,“ pozdravila je ještě jednou a šťastně se zasmála, když jí oba popadli a sevřeli v pevném objetí. „Taky vás ráda vidím,“ neodpustila si drobnou poznámku, když jí Tom s Maddie konečně pustili z jejich objetí. „Pojďte dál! Dám postavit na kávu a vy mi můžeme říct, co všechno je u vás nového!“ pobídla je Hayden a spolu s Thomasem a Maddie zamířila vstříc svému domu. Santiago si mezitím vzal obě děti na starost a zavedl je do Edwardova pokoje, kde chtěl Eddie své sestřence Jane ukázat všechny hračky, které od svých rodičů nedávno dostal.
Dětský hněv
Zatímco si Hayden dole u jídelního stolu povídala se svou sestrou a jejím přítelem Thomasem nad hrnkem dobré kávy, dostal Santiago na starost obě neposedné ratolesti. Nemohl si však stěžovat. Svého syna Eddieho nadevše miloval a každý den se cílil pyšnější a pyšnější, když viděl všechny ty pokroky, které jeho malý chlapeček dělal, a jeho neteř Jane byla ta nejkouzelnější a nejhodnější malá princezna, kterou znal. „Hned se vrátím, buďte tu hodní,“ upozornil je Santiago, když se zvedal ze svého místa a zamířil do jedné z koupelen, které se v patře nacházely. Ještě než však stihl z dětského pokojíku odejít, otočil se na Eddieho a řekl: „Proč
Jane zatím neukážeš, co ti koupila babička Josie, Eddie?“ Prstem pak ukázal k hromadě vyházených hraček, mezi kterými se mimo jiné nacházela i hračka, kterou Eddie dostal od své babičky, když se posledně viděli. Když se za Santiagem zabouchly dveře, vyškrábal se Eddie nemotorně na nohy a nejistě ke své sestřenici natáhl ruku. „Pojď!“ dupnul si nožkou a zatahal Jane za ruku, aby si získal její pozornost. Jakmile ho brunetka poslechla a po vzoru svého staršího bratrance vyskočila na nohy, stiskl Eddie její ruku a vratkým krokem vykročil k hromadě všemožných hraček, které všechny patřily jemu. Sotva ke hračkám došly, rozzářily se Jane očička. Vždycky obdivovala, kolik hraček její bratranec měl. Jedna z těch hraček jí však zaujala nejvíc. Chtěla ji. Modrý plyšový pejsek. Než se stihl Eddie nadát, Jane jí popadla a spokojeně se k ní přitulila. „Pejsek,“ zašišlala a několikrát se šťastně zasmála. Eddie však její nadšení nesdílel. Pociťoval hněv. Ještě nikdy se necítil takhle naštvaný. Ačkoli měl svou sestřenici vážně rád, o některé hračky se s ní prostě dělit nechtěl. A plyšový pejsek byl jednou z nich. Zuřil. Naštvaně kolem sebe dupal nohama, ale s Jane to ani nepohnulo. Byla natolik zaujatá hračkou ve své náruči, že si ani nevšimla, jak se v Edwardově levačce hromadí černá oblaka zvláštní energie. „Dej mi to! To je moje!“ zakřičel z plných plic, v očích měl hněv…
Sesterská hádka
Hlasitý dětský pláč přilákal do Edwardova pokoje nejen Santiaga, ale i zbývající tři dospělé, kteří si nad hrnek dobré kávy povídali dole v jídelně. „To byla Jane?“ zeptala se Hayden zmateně své starší sestry, zatímco spolu po schodech pospíchaly do horního patra. Brunetka její otázku úplně ignorovala, zavládl v ní totiž její mateřský instinkt a bezpečí její malé holčičky byla její hlavní priorita. Když do dětského pokojíku dorazili, Santiago se už snažil malou plačící brunetku ukonejšit. Jane však ne a ne přestat. Slzy se jí řinuly z očí a její zoufalý pláč se rozléhal celým dětským pokojem. „Co se to tady u všech čertů stalo?“ zeptala se Hayden zaskočeně a zmateně položila ruku
svému manželovi na rameno. „Na chvilku jsem si odskočil na záchod, když v tom jsem uslyšel ten pláč,“ vysvětlil Santiago šeptem, aby snad plačící Jane ještě více nerozrušil. „Já si myslím, že je naprosto jasné, co se tady stalo,“ řekla Maddie se svraštěným obočím a rty staženými do úzké linky. „Hm?“ broukla Hayden a přes rameno se na svou sestru otočila. „To ten váš kluk!“ odvětila se zvýšeným hlasem a přísně se na tichého Edwarda podívala. Ten za celou dobu neřekl jediné slovo, čímž jedině potvrdil domněnky, které Maddie z celé situace získala. „Co jsi Jane udělal?“ obořila se na něj. Edward se na svou tetičku nechápavě podíval, v očích mu tančilo zmatení. „Maddie,“ oslovila svou sestru Hayden, ale ta jí vůbec nevnímala. Nasupeně si to namířila k Jane a ochranitelsky jí sevřela ve svém objetí. „Podívej, je z toho vašeho kluka úplně vystrašená! Úplně se ho bojí!“ lamentovala dál, což Hayden neuvěřitelně rozohnilo. „Mohla by ses laskavě uklidnit? Jsem si jistá, že má tohle všechno nějaké rozumné vysvětlení,“ snažila se své sestře vtlouct do hlavy trochu rozumu. „Víš, co? Co kdyby nám to vysvětlení podal tady Edward?“ zeptala se a znovu pohledem sklouzla k Edwardovi. Ten se stydlivě schovával za svojí maminkou, jako kdyby se snad své milované tetičky Maddie bál. Hayden se na něj s povzdechem otočila, poklekla si k němu a rukou mu zajela do vlásků. „Zlatíčko,“ oslovila ho opatrně, „ty jsi svojí sestřence nic neudělal, že ne?“ zeptala se ho starostlivě. Výraz v její tváři však jasně vypovídal, že o nevinnosti svého syna ani v nejmenším nepochybovala. Když tedy Edward nepatrně zavrtěl hlavou, pyšně ho políbila na čelo a vyskočila na nohy. „Teď jsi to slyšela sama,“ řekla a odvážlivě se Maddie podívala do očí. „Hayden, to jsi opravdu tak naivní?“ zeptala se nevěřícně. „Věřím svému synovi, Maddie,“ stále si pevně za svým. Santiago, který už stál po jejím boku, souhlasně přikývl. „A já zase své dceři,“ nenechala se Maddie odbít. Majetnicky popadla Jane do náruče a láskyplně ji objala. „Nepřeji si, aby moje dcera trávila s vaším klukem čas,“ řekla přísně. Hayden se na ni oněměle podívala. „A víš co? Já už s vámi taky nechci trávit čas,“ dodala ještě. Na okamžik se v její tváři objevilo menší zaváhání a smutek, ale ten se velmi rychle zase vytratil. „Jdeme,“ zavelela a vykročila ke dveřím. „Thomasi!“ pobídla ještě svého přítele a nasupeně z dětského pokojíku odkráčela. Thomas se sklíčeně podíval na svou nejlepší kamarádku a konejšivě jí položil ruku na rameno. „Brzy se uklidní, uvidíš,“ zašeptal a nedlouho na to z dětského pokoje odešel, aby Maddie ještě dostihl. Hayden se naštvaně usadila na malou dětskou postýlku a trochu se uvolnila, když si jí Santiago přitáhl k sobě do malé objetí. „Nenávidí nás,“ zašeptala Hayden se slzami v očích. „Já… nechtěla jsem na ní být hnusná, ale… nedopustím, aby takhle o Eddiem mluvila,“ zamumlala blondýnka s povzdechem a znaveně si opřela hlavu o Santiagovo rameno. „Uklidní se, neboj,“ slíbil jí Santiago. „Ať už se stalo cokoli, tak… jsou to jenom děti. A děti se prostě někdy neshodnou,“ ujišťoval jí dál Santiago. „Snad máš pravdu, lásko,“ zamumlala Hayden a pohledem sklouzla na Edwarda, který si spokojeně hrál se svými hračkami, jako kdyby se snad nic nestalo.
Blížící se narozeniny
„Takže tahle sobota pořád platí?“ zeptala se Hayden s úsměvem do telefonu a drobně se nad zmínkou plánů na onen zmiňovaný den pousmála. Osoba na druhé straně se nepatrně zasmála a hned odvětila: „Že váháš, broučku. Už se s tátou nemůžeme dočkat!“ Hayden se spokojeně usmála a koutkem oka zabrousila k tichému Edwardovi, který si poklidně hrál se svými hračkami. „A Maddie?“ zeptala se Hayden váhavě. Už to byly přinejmenším tři týdny, co se se svou starší sestrou naposledy viděla. Samozřejmě, že se s ní pokoušela spojit, ale bezúspěšně. Maddie se vyhýbala všem jejím snahám se spojit, cíleně ignorovala její hovory a pravděpodobně
nařídila Thomasovi, aby s Hayden své kontakty také utnul. „Zlatíčko,“ povzdechla si Josie. Rozepře jejích dvou milovaných dcer jí nedělala vůbec radost. Nejenže je nerada viděla takhle rozhádané, ale také jí to stavělo do nepříjemné pozice. Nechtěla se stavět ani na jednu stranu, a tak zůstávala nestranná. „Zkusím jí ještě zavolat,“ zašeptala Hayden odhodlaně. „Jak myslíš,“ povzdechla si Josie, která už si začínala připadat bezradná. Tolik chtěla Hayden pomoci, ale netušila jak. Maddie byla totiž pořádně tvrdohlavá a když šlo o její malou princeznu, všechno se jenom znásobilo. „Vždyť má přeci narozeniny,“ zamumlala a s povzdechem se podívala na nic netušícího Eddieho, který si stále poklidně hrál se svými hračkami. „Moc se tím netrap, Hayden. I kdyby nepřišla, tak… tak přijdeme my s Nickem a Hailey slíbila, že s rodinou taky dorazí,“ snažila se Josie svou dceru nějak rozveselit, ale i ona moc dobře věděla, jak moc by Hayden byla zklamaná, kdyby Maddie v sobotu nakonec nedorazila. Sotva se Hayden se svou maminkou rozloučila, celá rozklepaná vytočila velmi známé číslo, na které za posledních pár týdnů volala už nespočetněkrát. I tentokrát hovor po pár vteřinách ticha spadl do hlasové schránky. Hayden si hlasitě povzdechla. „Ahoj, to jsem zase já,“ zamumlala Hayden zklamaně. „Vím, že teď spolu nemluvíme, ale… Eddie má v sobotu narozeniny, tak… tak jsem si myslela, že bys o to přeci nechtěla přijít,“ vyhrkla Hayden se slzami v očích a náhle se zastavila. Několikrát se zhluboka nadechla, a pak pokračovala: „To je všechno, nebudu tě dál zdržovat. Jen… jen mi moc chybíš, Maddie.“ Spěšně pak hovor ukončila a mobil od sebe odsunula tak daleko, jak jen to bylo možné. „Maminko?“ zašišlal Edward a zmateně se na Hayden podíval svýma velkýma modrýma očima. „Copak, broučku?“ usmála se na něj a bez váhání se k němu natáhla, jen aby si ho k sobě mohla pevně přivinout. Eddie se k Hayden okamžitě přivinul, jako kdyby snad věděl, jak moc to Hayden zrovna potřebovala. „Ahoj,“ pozdravil Hayden s Edwardem Santiago, když se do hodiny vrátil domů z práce a našel svou rodinu schoulenou na gauči v obývacím pokoji. „Ahoj, lásko,“ pozdravila ho Hayden a nepatrně se na něj pousmála. „Budu hádat, zase nic?“ zeptal se opatrně. „Hm,“ broukla Hayden nepřítomně, pomalu se na gauči posadila a postavila Edwarda na zem, aby mohla k Santiagovi vyrazit vstříc. „Maddie v sobotu zřejmě nedorazí,“ obeznámila ho zklamaně a trochu se pousmála, když jí Santiago sevřel ve své náruči. „Nic si z toho nedělej. Zbytek tvojí rodiny přijde,“ jemně jí políbil do vlasů. „A užijeme si to i tak, uvidíš. Eddie bude nadšený ze všech těch dárků, které pro něj máme,“ ujišťoval jí dál Santiago. „A navíc se staví i Cassidy!“ dodal ještě. To už se na něj Hayden zeširoka usmála. „Fakticky? Jak se ti jí podařilo přemluvit?“ nechápavě se na něj podívala. „Nebudeš tomu věřit, ale nemusel jsem jí vůbec přemlouvat. Chtěla přijít sama od sebe. Prý už jí začínáme chybět,“ zasmál se Santiago a Hayden se k němu po chvilce přidala. Už se cítila mnohem veseleji.
Nejhorší dárek
Během sobotního odpoledne do rezidence Armstrongových dorazili na narozeninovou oslavu malého Eddieho téměř všichni pozvaní hosté. Jako první dorazili jeho prarodiče – Josie s Nickem, kteří mu přivezli hromadu dárků a sladkostí. Pár chvil po nich na oslavu dorazila také Haydenina teta Hailey se svou rodinou - manželkou Stellou a synem Augustem. Jelikož se s nimi Hayden už nevídala tak často, jak tomu bývalo dříve, měli toho spoustu co dohánět. Jako další a zároveň poslední host dorazila Cassidy, jedna z Haydeniných nejbližších kamarádek a zároveň velmi vzdálená příbuzná. Naštěstí se jim za posledních pár měsíců podařilo
jejich vztah znovu utužit a všechny jejich rozepře zůstaly minulostí. „Pořád nic?“ zeptala se Hayden svého manžela Santiaga. Stále marně doufala, že se přeci jenom její sestra Maddie ukáže. Nechtělo se jí věřit, že by kvůli jedné malé rozepři nepřišla na něco tak důležitého, jako byla oslava narozenin jejího syna. Santiago s povzdechem zavrtěl hlavou a opatrně jí položil ruku na rameno. „Mrzí mě to,“ zašeptal soucitně. Sám moc dobře věděl, že špatné sourozenecké vztahy mají na jednoho dost velký dopad. Dost dlouho si myslel, že by se přeci jeho vztah s bratrem mohl napravit, ale nakonec zjistil, že to není možné a že jeho bratr už dávno ztracený. „To nevadí,“ odvětila Hayden a nepatrně se pousmála, „měli bychom už začít. Skočím pro dort,“ řekla a bez dalších připomínek vyrazila do kuchyně. Edwardův dort to ráno vyzvedla v místní pekárně a už se nemohla dočkat, až ho její chlapeček uvidí. Už odmalička miloval modrou a sladké samozřejmě také, jak už to bývá u dětí zvykem. „Všechno nejlepší, broučku,“ zašeptala se slzami v očích a opatrně ho popadla do náruče, aby mu mohla s dortem pomoci. Těžko se jí věřilo, že její maličký chlapeček tak rychle stárne. Vždyť to bylo jako včera, co přišel na svět. A teď už měl každou chvíli nastoupit do první třídy a začít úplně novou etapu života. Po sfouknutí svíček se celá rodina nahromadila u stolu a Santiago každému z nich podal talíř s pořádným kusem narozeninového dortu. Eddie si chtěl sice nejdříve rozbalil dárky, ale Hayden trvala na tom, že na dárky bude čas až po jídle. „Ještě než si Eddie rozbalí svoje dárky, tak… tak bych vám chtěla něco říct!“ řekla Hayden důležitě. Na tváři měla široký úsměv. „Doufala jsem, že tady bude i Maddie, až vám to řeknu, ale… Santiago a já čekáme miminko!“ vyhrkla nedočkavě a přes stůl nahmatala Santiagovu ruku, aby jí mohla pevně stisknout. O tom, že je opět v očekávání, věděli se Santiagem už pár týdnů, ale rodině to chtěli říct až při téhle příležitosti, kdy byli všichni pohromadě. „Beruško, to je úžasná zpráva!“ rozplývala se Josie, která se už nemohla dalšího vnoučátka dostat. „Moc gratuluju!“ přidala se ke gratulacím i Hailey a hned šťastné rodiče v očekávání objala. Edward byl ovšem jediný, kdo z novinky jeho rodičů zrovna radostí nepřetékal. Snažil se usmívat, ale ve skutečnosti to v něm pořádně bublalo. Nechtěl nového sourozence! Chtěl svoje rodiče jen pro sebe, vždyť spolu byli takhle ve třech tak šťastní! Tak proč jim to musel někdo zkazit? „Těšíš se, Eddie? Bude z tebe velký bráška!“ podívala se na něj Hayden láskyplně. „Už se nemůžu dočkat!“ vyhrkl Eddie s falešným úsměvem. „Můžu si už teď rozbalit dárky, mami?“ zeptal se s pohledem upřeným na tu hromadu dárků. „Ale jasně! Jen běž,“ pobídla ho Hayden a znovu obrátila svou pozornost ke svým rodičům, kteří z ní tahali všechny informace, které měla. Edward líně zvedl ze židle a zamířil si rozbalit své dárky. Neměl z nich však žádnou radost. Tohle byly bez váhání ty nejhorší narozeniny, které pamatoval.
Zmrzlina
Od narozenin malého Edwarda uběhlo několik týdnů a všechno okolo něj se začalo pomalu, ale jistě měnit. Jaro se každou chvílí chýlilo ke konci a počasí začínalo být teplejší a teplejší, což signalizovalo jediné. Léto už nedočkavě klepalo na dveře! Počasí ale nebylo jediné, co se kolem Edwarda měnilo. Před očima se mu doslova měnila i jeho milovaná maminka Hayden a to nejen po fyzické stránce. Nejen, že mu při každém pohledu na její zakulacené těhotenské bříško připomínala, že se k nim brzy do rodiny připojí nový nevítaný host, ale poslední dobou nemluvila skoro o ničem jiném. Jelikož její ranní nevolnosti pomalu odcházely, začala se Hayden ze svého
těhotenství opravdu těšit a dávat to najevo i svému okolí. „Zajdeme pak ještě do města na zmrzlinu, mami?“ zeptal se Eddie nedočkavě a spokojeně se přitom usmál. Moc dobře totiž věděl, že ho maminka jen tak neodmítne. Vždycky dostal všechno, co si usmyslel. A proto nevěřil svým uším, když z Hayden vyšla následující slova: „Dneska ne, broučku. Už jsem hrozně unavená a navíc jsme byli na zmrzlině včera, pamatuješ?“ Ačkoli na něj promluvila opravdu vlídně a nemyslela to nijak zle, Edward se okamžitě rozhněval. Za všechno mohl ten nevítaný vetřelec, kterého nosila Hayden pod srdcem, tím si byl Eddie jistý. Nejdřív mu zkazil jeho narozeninovou oslavu, a pak mu začal pomalu, ale jistě přebírat i jeho milovanou maminku! Tohle se mu ani trochu nelíbilo. „Proč si na chvilku nesedneme?“ navrhl Santiago, jakmile zaslechl manželčinu zmínku o únavě. Po chvilce už spolu seděla celá rodina u volného piknikového stolu a užívala si toho krásného počasí a ničím nerušeného ticha. Dokud si však Hayden nevšimla výrazu, kterým jí Edward doslova propaloval. „Děje se něco, Eddie?“ zeptala se ho starostlivě. „Já… já jen…“ zamumlal a naštvaně se na Hayden podíval. „Ano?“ vyhrkla zmateně. „Když já mám na tu zmrzlinu prostě hroznou chuť!“ postěžoval si Eddie. „Ale, Eddie, vždyť jsem ti říkala, že-“ než ze sebe stačila dostat odpověď, skočil jí Eddie do řeči. „Vždyť to máme prakticky po cestě!“ vykřikl Edward rozhořčeně. „Tak hele,“ vložil se do toho Santiago, „takhle se svou maminkou mluvit nebudeš, prcku. A vůbec! Budeš jí poslouchat, rozumíš?“ řekl přísně. „Santiago,“ zavrtěla hlavou Hayden a něžně mu položila ruku na tu jeho. „Žádné ale, Hayden. Nesmíš na něj být takhle měkká. Vím, že to s ním myslíš dobře, ale musí se naučit, že ne vždycky může být po jeho,“ trval si na svém Santiago, který u svého syna podobné chování neviděl poprvé. Všímal si jeho častých změn nálad a faktu, že vždycky muselo být po jeho. Zdálo se však, že Hayden si toho nevšímala vůbec. „Tak díky za zkažený den, tati,“ odfrkl si Edward naštvaně a se slzami v očích sklopil hlavu. „To jsi tomu fakt dal, Santiago,“ postěžovala si Hayden a pohotově vyskočila na nohy, aby se mohla k Edwardovi vydat blíž. „Víš co? Máš pravdu,“ zašeptala a láskyplně ho popadla do objetí. „Jedna cukrárna je jen pár bloků od našeho domu, tak proč se tam cestou nestavíme?“ zeptala se ho s úsměvem. Eddie bez váhání přikývl a spokojeně se při tom pousmál. Opět dosáhl svého.
Jedináček
Netrvalo to dlouho a brzy začal Edward chodit do školy. I přes jeho počáteční nechuť si ve své třídě našel hned několik kamarádů, a tak tam chodil s trochu větší radostí. I tak by ale mnohem raději zůstal doma se svou maminkou a celý den si s ní hrál, jak bys doposud zvyklý. „Mami?“ ozval se, sotva za ním zabouchly vchodové dveře. „Tady jsem, broučku!“ upozornila na sebe Hayden a pohotově ztlumila televizi, ve které zrovna dávali další díl jejího oblíbeného seriálu. „Jak bylo ve škole?“ zeptala se a s úsměvem vyskočila z gauče, aby mu mohla vykročit naproti. Každý den se neskutečně těšila, až se její chlapeček vrátí domů a povypráví jí o všem, co za celý den dělal.
Stále si těžce zvykala na to, že s ní Eddie nebyl doma, ale na druhou stranu si nestěžovala. Alespoň měla více času i na sebe, což teď, když byla znovu v očekávání, rozhodně nebylo na škodu. „Fajn,“ odvětil Eddie s nepatrným úsměvem. „Ale učitelka nám zase dala hrozně moc úkolů,“ postěžoval si, než k němu Hayden došla a pevně ho sevřela ve svém objetí. „Tak co kdybych ti s nimi pomohla, Eddie?“ zeptala se ochotně. Sice si ze svých školských dnů příliš nepamatovala a v mnoha předmětech tehdy moc neexcelovala, ale to jí rozhodně nemohlo stát v cestě. „Tak jo!“ rozzářil se Eddie a popadl svou maminku za ruku. „Můžeš mi pomoct s úkolem na fyziku,“ rozhodl a vyrazil směrem ke svému pokoji. Za nedlouho už spolu oba seděli nad jejich provizorně vytvořenou pracovní plochou a přemýšleli nad tím, jaký projekt na fyziku by byl nejvhodnější a hlavně, který by spolu dokázali vytvořit. Po chvilce se domluvili, že zkusí vytvořit malý model rakety a hned se dali do práce. Hayden se při příležitosti, kdy byla se svým synem sama, rozhodla vytáhnout událost z minulého týdne. „Už se na tatínka nezlobíš? Nemyslel to špatně,“ řekla opatrně a trochu se zarazila při rychlé změně Edwardova výrazu. Ještě před okamžikem se usmíval od ucha k uchu a teď se viditelně mračil. „Ale myslel,“ zamumlal černovlásek a opatrně přiložil pravítko ke kusu plechu, se kterým zrovna pracoval. „Eddie, takhle už to dál nejde. Už spolu nemluvíte skoro sedm dní a já… vždyť šlo jenom o zmrzlinu,“ zamračila se blondýnka a opatrně Edwardovi asistovala, aby se během řezání plechu neporanil. „Ale nešlo! On… on mě prostě nemá rád!“ řekl Edward dramaticky. Jeho odpověď Hayden zarazila. „Co to říkáš, prosím tě?“ vyhrkla nechápavě. „Nemá mě rád,“ postěžoval si Edward znovu. Tentokrát místo naštvaného výrazu vypadal rozesmutněle. „Ale zlatíčko, tatínek tě má přeci rád. Úplně stejně jako já,“ řekla Hayden opatrně. „To přeci víš, ne?“ zeptala se starostlivě. Edward váhavě přikývl. „A nikdy se to nezmění?“ zeptal se posmutněle. „Jistě, že ne. Vždycky budeš můj malý chlapeček, Eddie. Proč by ses něčeho takového vůbec bál?“ nechápala Hayden. Jakmile však Edwardův pohled sklouzl na její vypouklé bříško, dala si dva a dva dohromady. „Ale Eddie,“ zamyšleně zavrtěla hlavou. „Už teď ho máš radši než mě! A táta taky! A až se narodí, tak… tak na mě úplně zapomeneš! Dáš mu moje oblečení, budeš si hrát jenom s ním a na mě pomalu zapomeneš!“ běsnil Edward. Hayden ho zmateně pozorovala, tohle chování u něj viděla poprvé. „To je nesmysl, Eddie,“ snažila ho uklidnit, ale Eddie si postavil svou hlavu. „Běž pryč!“ dupnul si. „Eddie,“ pokusila se mu položit ruku na rameno, ale černovlásek se postavil na nohy a nasupeně ukázal ke dveřím. „Dobře, půjdu,“ povzdechla si Hayden a vyrazila ke dveřím. „Až se uklidníš, tak přijď dolů na svačinu. Upekla jsem tvůj oblíbený jablečný koláč,“ zamumlala ještě a slabě za sebou zabouchla dveře. Edward naštvaně zavrtěl hlavou, vykročil ke dveřím a jedním ladným tahem je zamknul. Opustil svůj pokoj teď neměl ani přinejmenším v plánu…
Jediné řešení
Když se to odpoledne vrátil Santiago z práce, dům byl až podezřele tichý. Většinou se domem rozléhal dětský smích nebo hlasitý zvuk nějaké dětské pohádky, ale tentokrát tak tomu vůbec nebylo. Nezvyklé ticho ho přivedlo až do kuchyně, kde jeho pohled okamžitě spočinul na jeho ženě. Běžně by mu běžela naproti a políbila ho na přivítanou, ale teď se ani nepodívala jeho směrem. Seděla jako hromádka neštěstí u jídelního stolu a nepřítomně hleděla někam před sebe. „Lásko?" upozornil na sebe Santiago a váhavě k ní udělal krok vpřed. Hayden se okamžitě probrala ze svého transu a svůj zrak zmateně upřela na svého muže. „Ani jsem tě neslyšela přicházet,"
zašeptala a hřbetem ruky si z tváře setřela několik mokrých slz ve snaze, že si jich Santiago nevšimne. Všiml si. „Proč tu takhle sedíš? Stalo se snad něco?" zeptal se starostlivě. „Je to malé v pořádku?" strachoval se hned. „Ale jo, prosím tě," ujistila ho hned blondýnka a nepatrně se na židli narovnala. To už si Santiago povytáhl židli a usedl naproti ní. Hayden si hlasitě povzdechla, bylo evidentní, že se téhle konverzace nevyhne. „Neodejdu, dokud mi neřekneš, proč tu takhle sedíš," upozornil jí hned Santiago a na důraz svých slov si založil ruce na hrudi. „Někdy umíš být fakt tvrdohlavý," neodpustila si Hayden štiplavou poznámku, ale i přes to jí neskutečně zahřálo u srdce, že Santiagovi opravdu záleželo na tom, co jí trápí. „Hrozně jsme se pohádali s Edwardem," zašeptala poraženecky. Santiago se při jméně svého syna napřímil. „Ano?" zeptal se zvědavě. „A o čem?" vyzvídal hned. „Víš, že já ti vlastně ani nevím? V jednu chvíli jsme spolu pracovali na jeho projektu do školy a během vteřiny vybuchl jako sopka," řekne Hayden zničeně. „Vážně nevím, co se s ním děje, Santiago. Vždyť ještě ani není v pubertě, aby měl tyhle výkyvy nálad," dodala ještě a zoufale vyhledala Santiagův pohled. „Víš, hodně jsem o jeho chování za posledních pár dnů přemýšlel," přiznal Santiago. Hayden nejistě přikývla, čímž ho pobídla, aby pokračoval. Upřímně se však bála, co z jeho úst vyjde. „Dlouhou dobu jsem si to nechtěl přiznat, protože se nerad mýlím, ale... ale možná měla Nyla pravdu," vyhrkl a opatrně se své ženě podíval do očí. Spatřil v nich tolik různých emocí, že se v nich ztrácel. „Nyla?" optala se blondýnka. „Když říkala, že je to dítě plné temnoty," špitl, ale to neměl dělat. Hayden se na něj přísně zamračila, vyškubla svou ruku z té jeho a naštvaně si na židli přesedla. „Vím, že se ti to špatně poslouchá, ale-" pokusil se jí nějak ukonejšit, ale Hayden se nedala. „To si sakra piš, že se mi to špatně poslouchá, Santiago! Jak můžeš něco takového říct?" vyhrkla nevěřícně. „S těžkým srdcem," odpověděl okamžitě. „Sama víš líp než kdokoli jiný, jak šíleně toho kluka miluju, ale... takhle to dál nejde, Hayden. Začíná se nám to vymykat z rukou a já... prostě nechci, aby se ti něco stalo," řekl už s trochu uvolněnějším výrazem. „Eddie by mi nikdy neublížil," trvala si na svém Hayden. „Možná ne záměrně, lásko. Ale odmítám to riskovat. Ne teď, když jsi těhotná," odvětil a pohledem zabloudil o její zakulacené bříško. „Co navrhuješ, Santiago?" zeptala se Hayden zničeně. „Existuje jenom jedno řešení," zamumlal Santiago a Hayden se na něj sklesle podívala. Když celá nervózní vyslechla jeho následující slova, srdce se jí rozlomilo na několik částí: „Zavolej Cassidy."
Usmíření
Ačkoli nebyla Hayden z rozhodnutí svého muže vůbec nadšená a každičká část jejího já křičela, aby s tím něco udělala, nakonec podlehla a souhlasila. Celá rozklepaná zavolala Cassidy a ve zkratce jí vysvětlila, co všechno se pod jejich střechou za posledních pár týdnů odehrávalo a co od své dobré přítelkyně potřebovala. Nemusela jí žádat dvakrát, Cassidy souhlasila a slíbila, že dorazí během pěti minut. „Mám pro něj dojít?“ zeptal se Santiago, když mu Hayden sdělila, jak dopadl její hovor s Cassidy. „Ne,“ zavrtěla blondýnka hlavou a nepatrně si povzdechla. „Já pro něj skočím,“ rozhodla a urychleně zamířila po schodech nahoru dřív, než jí to stihl
Santiago vymluvit. Přede dveřmi pokoje jejího syna se zastavila a jemně na ně zaklepala. Jak očekávala, nedostalo se jí žádné odezvy. „Eddie,“ něžně ho oslovila. „Moc mě to dřív mrzí, broučku. Moc mě mrzí, že se takhle cítíš, ale… nikdy mezi tebou a tvým sourozencem nebudu dělat rozdíly, zlato. Vždycky budeš můj malý chlapeček, ať se stane cokoli. Tak co kdybys otevřel ty dveře, Eddie?“ zeptala se vstřícně Hayden a znaveně se o zamčené dveře opřela. „Nelžeš mi?“ vyhrkl Edward, čímž Hayden překvapil. Už přestávala doufat, že z něj nějakou odpověď vytáhne. „Samozřejmě, že ne,“ odpověděla Hayden okamžitě. Nedlouho na to jí ale píchlo u srdce, když si uvědomila, že mu vlastně lhala. Než jí ale stihlo svědomí sežrat zaživa, zámek dveří se otočil a dveře se pomaličku otevřely. „Eddie?“ vyhrkla Hayden se slzami v očích a než se nadála, vrhl se jí Edward kolem krku a pevně ji objal. „Promiň, maminko,“ zašeptal uplakaně a posmutněle se ke své mamince přivinul. „Nechtěl jsem na tebe, ani… ani na tatínka křičet,“ přiznal. „To nic. To nic, Eddie,“ pohladila ho Hayden po vlasech a jeho objetí bez přemýšlení opětovala. „Co kdybychom teď šli dolů, abys mohl to samé říct i tatínkovi? Jsem si jistá, že by to rád slyšel,“ navrhla Hayden a váhavě k Eddie natáhla ruku. Ten přikývl hlavou, pevně její ruku stiskl a vykročil směrem ke schodům. Čím blíže byli prvnímu patru, tím hůře se Hayden cítila. Svého syna nade vše milovala a nechtěla tím, co teď se Santiagem chtěli udělat, ztratit jeho důvěru. Moc dobře ale věděla, že jejich společné rozhodnutí bude pro jejich syna nejlepší. „…uvidíš, že to tak bude nejlepší,“ zaslechla Hayden šepot a když spolu s Edwardem sešli schody do prvního patra, její zrak spočinul na dvojici čekající v chodbě – na jejím muži Santiagovi a Cassidy. „Ahoj, Hayden,“ pozdravila jí hnědovláska. Na její tváři však nebyl ani náznak úsměvu, bylo patrné, že z celé situace neměla radost ani ona. „Kdo to je, mami?“ zeptal se Eddie šeptem a pohledem visel na ženě, kterou neznal. „Eddie, tohle je Cassidy,“ představila jí Hayden a nejistě se na svého syna podívala. „Moje a tatínkova moc dobrá kamarádka,“ řekla ještě na vysvětlenou. „A proč je tady?“ vyhrkl Eddie nedůvěřivě. Hayden pohledem vzlétla k Santiagovi, který na ni povzbudivě kývl. „Aby ti pomohla, Eddie,“ zašeptala Hayden. „A aby ti mohla pomoci, budeš teď muset jít s ní.“
Souhlas
Jako lusknutím prstu se Edwardova poměrně dobrá nálada vytratila a na tváři se mu objevil naštvaný výraz. „Cože?“ vyhrkl zaskočeně a se svraštěným obočím se na svou maminku podíval. „Eddie, já-“ začala Hayden, ale popravdě ani nevěděla, jak má celou situaci svému synovi vysvětlit, aniž by nabral dojmu, že se ho chtějí se Santiagem zbavit. „Já nikam nejdu!“ dupnul si Edward nožkou a nasupeně si založil ruce na hrudi. „My se tě ale neptáme, Edwarde,“ vložil se do toho Santiago, který výkyvy svého syna už odmítal tolerovat. „Santiago,“ napomenula ho Hayden okamžitě. „Chceme ti jenom pomoct, broučku,“ zamumlala Hayden konejšivě. „Ale s čím?“
obrátil se na ní černovlásek nechápavě. Nálada se mu tímhle okamžikem měnila každou chvíli. V jeden okamžik byl naštvaný, pak zase zmatený, a aby toho nebylo málo, cítil se i ublížený a smutný z toho, že se ho chtějí jeho rodiče zbavit. „Především se sebeovládáním,“ ozvala se Cassidy, která za celou dobu promluvila poprvé. „Tvoje výkyvy nálad nejsou normální, Edwarde,“ podpořil Cassidy Santiago, který stál věrně po jejím boku, zatímco Hayden stála vedle svého syna a snažila se ho trochu uklidnit. „Je to jenom dítě,“ zašeptala se slzami v očích. „Výkyvy nálad jsou u dětí přeci normální,“ bránila hned svého chlapečka. „Hayden,“ oslovil jí Santiago a posmutněle se na ni podíval, „sama přeci víš, kde leží pravda.“ Hayden si po jeho slovech založila ruce na hrudi a pohledem vzlétla ke Cassidy, ve které hledala útěchu. „Stačí, když mi dáš nějaké znamení, Hayden,“ ujistila jí hned a Hayden pohledem sklouzla k Edwardovi. „Broučku, není to napořád,“ zašeptala a Eddie si stoupl do defenzivní pozice. „Mami?“ vyhrkl nechápavě. „Tolik tě miluju, zlatíčko. A právě proto… právě proto tě teď musím nechat jít,“ zamumlala a rychle vyhledala pohled své kamarádky, na kterou nepatrně kývla. Tohle znamení však Cassidy stačilo k tomu, aby k matce se synem vykročila vstříc. Nejdřív k Edwardovi natáhla ruku, ale když jí nepřijal, uvědomila si, že to s tím chlapcem po dobrém prostě nepůjde. „Předem se omlouvám, ale nedáváš mi jinou možnost,“ zašeptala, bez dalšího varování popadla Edwarda do náruče a přehodila si ho přes rameno. „Mami!“ zakřičel Edward z plných plic, ale to už Cassidy vyrážela z otevřených dveří ven. Hayden urychleně vyrazila za nimi se Santiagem v patách. Než se mu stačila vyrazit na pomoc, chytl jí Santiago kolem boků a přitáhl si jí k sobě do objetí. „Nech ho jít, lásko,“ zašeptal a konejšivě svou plačící ženu políbil do vlasů. Když Hayden znovu vzhlédla vzhůru, mizela zrovna Cassidy i s jejím jediným synem Edwardem v oblaku černého mračna a po chvilce po nich nebyla ani zmínka.
Utrápená
Několik následujících týdnů bylo pro Hayden opravdu nesmírně těžkých. Zkrátka se nemohla přenést přes to, že byl její milovaný chlapeček pryč. Věděla sice, že je s Cassidy v bezpečí a že se mu s ní určitě dostane tolik potřebné pomoci, ale to jí nemohlo zabránit v tom, aby nesmutnila. Rozbrečela se skoro nad každou maličkostí, a ačkoli na tom velký podíl měly i její hormony, nepřítomnost Edwarda v tom hrála mnohem větší roli. Častokrát se přistihla, jak se plouží domem jako tělo bez duše a navštěvuje pokoj, který patříval Edwardovi. Santiago se už na to nemohl dívat, a tak se jednoho dne rozhodl Hayden přemluvit a vytáhnout jí ven na čerstvý vzduch. „Už
zase kope,“ vyhrkla Hayden a nedočkavě popadla Santiagovu ruku, jen aby si jí mohla přitisknout na své zakulacené bříško. „Vypadá to, že to bude pěkný raubíř,“ neodpustil si poznámku Santiago, který se už na svého dalšího potomka nemohl dočkat. „Jen to ne,“ zarazila ho Hayden okamžitě, „myslím, že jeden raubíř nám bohatě stačí,“ řekla s drobným úsměvem. Její mysl okamžitě směřovala k Edwardovi. Jak pak se asi měl? Od jeho odchodu s ním ještě ani jednou nemluvila, Cassidy jí to výslovně zakázala. Prý by to nepřineslo nic dobrého. „Nebo to bude malá princezna,“ pokusil se jí Santiago rozveselit, což se mu nakonec podařilo. Jestli si něco Hayden opravdu přála, tak to byla holčička. „Třeba,“ pousmála se na něj a její zrak spočinul na dětské houpačce. Bez otálení se na ní usadila a začala se pomalu pohupovat. V okamžicích, jako byly tyto, si hrozně přála, aby tu s nimi byl i Edward. Uměla si živě představit, s jakým nadšením by pobíhal od jedné dětské atrakce ke druhé a jak moc by ho právě tyhle houpačky nadchly. Ale Edward tu bohužel nebyl, na což se snažila Hayden nemyslet. Santiago Hayden chvíli houpal, než se vyrušily kroky, které se zastavily přesně před nimi. Jakmile Hayden zvedla zrak, všimla si svých dvou nejlepších přátel – Alissy a Thomase. „Ahoj!“ pozdravila jí Alissa energeticky a Hayden rychle seskočila z houpačky, aby mohla svou kamarádku náležitě pozdravit. Už to byl nějaký ten pátek, co se naposledy viděly. Sotva pustila Alissu ze svého objetí, nejistě se podívala na Thomase. Od onoho incidentu, kvůli kterému se neskutečně rozhádala s její sestrou Maddie, se jí Thomas vyhýbal jako moru. „A-ahoj,“ pozdravila ho šeptem. „Čau, Hayden,“ špitl na oplátku. Vypadal stejně nejistě jako Hayden. „Jak… jak se má sestra?“ zeptala se opatrně. „Dobře,“ odvětil Thomas. „To… to je moc dobře,“ odvětila Hayden s povzdechem. „Poslyš,“ vyhrkl Thomas a váhavě k udělal k Hayden krok vpřed. Teprve teď si všiml jejího vypouklého bříška. „Nevěděl jsem, že jsi znovu těhotná,“ řekl s údivem. „Um… jsem. Za pár týdnů mám termín,“ špitla a s úlevou se opřela o Santiaga, který stál vedle ní jako morální podpora. „Tak to gratuluju,“ řekl s úsměvem Tom. „A… kde máte Edwarda?“ zeptal se zaskočeně. Hayden odvrátila zrak. „Edward je teď na nějakou dobu mimo město, poslali jsme ho k naší známé, aby… aby mu pomohla s… no však víš s čím,“ odpověděl za ní Santiago. „Aha, to mě mrzí,“ zamumlal Thomas. „Vážně? Protože mě přijde, že přesně tohle jste si ty a moje sestra přáli. Tak se teď netvař, že tě to mrzí, Tome,“ vyštěkla po něm Hayden. „Hayden-“ nadechl se Tom, ale blondýnka ho neposlouchala. Naštvaně se otočila na podpatku a vykročila z parku pryč. „Nic si z toho nedělej, kámo. Jen je to pro ni ještě bolestivý téma,“ ujistil Santiago Toma a rychle se za Hayden rozeběhl. Zmateného Thomase a nic nechápavou Alissu nechal v parku samotné.
Kontrakce
Ani čas nedokázal zahojit tu prázdnotu, kterou v sobě Hayden pociťovala. Nezáleželo na tom, že už byl Edward z domu pryč přes měsíc, pořád to neskutečně bolelo. Vůbec tomu ani nepomáhal fakt, že s ním za tu celou dobu ani jednou nepromluvila. Nebylo to tak, že by se snad nesnažila. Prvních pár týdnů volala Cassidy ve dne a v noci, ale nikdy jí její kamarádka nedala jejího syna k uchu. Slíbila jí však, že se má Edward dobře a pomalu si na své nové prostředí zvyká. K tomu všemu se začínalo její těhotenství chýlit ke konci, což Hayden na klidu rozhodně nepřidalo. Porodu se tolik neobávala, přeci jen už si jím jednou prošla a i přes počáteční komplikace
přivedla na svět zdravého chlapce. Teď se však strachovala, jestli z ní bude dobrá matka. Až do nedávna se domnívala, že si s výchovou Edwarda počínala více než dobře, ale teď si tím až tak jistá nebyla. Co když selže i u jejího dalšího dítěte? To už by si Hayden odpustit nedokázala. Přišlo to uprostřed noci, kdy nic netušící manželský pár ležel v objetí v posteli a tulil se k tomu druhému. Hayden ucítila zvláštní tlak a posléze mokro po celém jejich prostěradle. Nejdřív si z toho nic nedělala, ale jakmile se trochu probrala, prudce se na posteli posadila, čímž Santiaga okamžitě vzbudila. „Děje se něco?“ zeptal se rozespale. „Myslím… myslím, že mi praskla voda,“ vyhrkla Hayden překvapeně a pomalu se sesunula z postele dolů. Jedním ladným tahem rozsvítila lampičku na její straně postele a vystrašeně vyhledala Santiagův pohled. „Takže už je to tady?“ ujišťoval se hned Santiago. Nebyl si jistý, jestli si její slova vyložil správně. Když však Hayden rázně přikývla hlavou, také rychle vyskočil z postele a vzal svou ženu konejšivě za ruku. „Dobře,“ špitl a něžně jí pohladil po ruce, „tohle zvládneme,“ ujišťoval ji hned, ale Hayden moc dobře věděla, že těmi slovy ujišťuje hlavně sebe sama. „Jasně, že to zvládneme. Vezmi prosím tě tu mojí tašku, zavolej taxi a já se zatím převléknu,“ pobídla ho hned Hayden a vykročila ke své skříni, ve které začala hledat nějaké vhodné a hlavně pohodlné oblečení, do kterého by se v tomhle stavu dokázala dostat bez potíží. Jakmile se oblékla a objednaný taxík dorazil před jejich dům, popadl Santiago její připravenou tašku a ruku v ruce zamířili ven do tmy s vědomím, že až se spolu znovu vrátí domů, už to nebudou jen oni dva.
Trojitá nadílka
Cesta do porodnice naštěstí netrvala příliš dlouho, i když manželský pár bydlel celkem z ruky. Jelikož však Hayden praskla voda a kontrakce jí začaly až uprostřed noci, nebyl na silnicích až tak velký provoz. Sotva taxík před porodnicí zastavil, Santiago řidiči s díky zaplatil a starostlivě pomohl Hayden z vozidla ven. V porodnici na sebe okamžitě upozornili a nedlouho po jejich příjezdu jim byl přidělen pokoj, na kterém měla Hayden strávit několik dalších okamžiků, než bude připravená jít na porodní sál a začít rodit. Santiago se od ní za celou dobu nehnul ani na krok, pokud si to však Hayden sama nepřála. Minimálně dvakrát ho požádala, aby jí přinesl něco z
automatu na chodbě, ale jinak zůstával Santiago pořád s ní. Občas mu sice drtila ruku, když se dostavily bolestivější kontrakce, ale to budoucímu tatínkovi rozhodně nemohlo zabránit v radosti a nedočkání, když si vzpomněl, že si už za pár okamžiků ve své náruči pochová své dítě. O svém stavu dala Hayden samozřejmě vědět i své mamince Josie, která jí okamžitě slíbila, že jí s Nickem do porodnice vyrazí navštívit hned brzy ráno. Po několika hodinách, které strávila Hayden v bolestech na přiděleném pokoji, nastal čas, na který všichni čekali. Když jí přišla zkontrolovat její lékařka, informovala Hayden, že už je její tělo na porod připraveno. A tak nebylo času nazbyt a Hayden byla okamžitě převezena na porodní sál. Santiago samozřejmě spěchal s ní, chtěl jí být po čas celého porodu po boku a poskytovat jí psychickou podporu, kterou Hayden rozhodně potřebovala. Jelikož Hayden nerodila poprvé, moc dobře věděla, jak takový porod probíhá. Celou dobu se snažila pravidelně dýchat a pořádně zatlačit vždy, když jí o to paní doktorka požádala. Porod to rozhodně nebyl lehký. V mnoha ohledech byl těžší než ten, který Hayden zažila s Edwardem. Ovšem i tentokrát si vedla bravurně a po několika dlouhých okamžicích plných bolestí a slz přivedla na svět rovnou tři krásné a hlavně zdravé děti. Dva chlapečky a také jednu krásnou holčičku. V nemocničním pokoji strávila Hayden se svými dětmi ještě následující čtyři dny, během kterých se doktoři a zdravotní sestřičky ujišťovali, že jsou miminka i Hayden v samém pořádku. A jelikož neprojevovala Hayden, ani její tři krásné děti žádné známky potíží, mohl si je Santiago po čtyřech dnech vyzvednout a odvést domů. „Jsou nádherní,“ rozplýval se Santiago při pohledu na jeho tři děti, které poklidně spali v jejich dětských postýlkách. „Jsou,“ zašeptala se slzami v očích a dojatě se ke svému muži přivinula. „Malý Flynn, Spencer a naše princezna Jillian.“
Usmíření
Když se Hayden po náročném porodu jejích tří krásných dětí začala konečně cítit lépe a začala si znovu přidat sama sebou, pozvala si k sobě na návštěvu svou rodinu. Její maminka Josie se už totiž nemohla dočkat, až svoje vnoučátka konečně uvidí a pochová si je. Nebyla však jediná, kdo se nových přírůstků nemohl dočkat. Na návštěvu dorazil i Haydenin nevlastní otec Nick a její dvě milované tety, kterým Hayden tolik dlužila. „Tak,“ vzala Hayden svou maminku kolem ramen, „tohle jsou Flynn, Spencer a Jillian,“ představila jí její nová vnoučátka a málem se při pohledu na svou dojatou maminku rozplakala. „Jsou přenádherní, Hayden,“ zašeptala Josie a koutkem oka
vyhledala svoji sestru Hailey, která jí musela dát za pravdu. „Přenádherní,“ přitakala Hailey a nenápadně si hřbetem ruky setřela z tváře několik hořkých slz. „Můžu si je pochovat?“ zeptala se Josie nedočkavě. „Samozřejmě, mami,“ souhlasila Hayden a poukázala na kolébku malého Spencera. Josie se nenechala dvakrát pobízet. Smělým krokem se ke kolébce přiblížila a velice opatrně z ní vyndala jejího malého vnoučka. „Ahoj, Spencere,“ zašeptala se a začala s ním jemně pohybovat. Malý Spencer se na svou babičku zvědavě díval a občas ze sebe vydal slabé zamumlání. „Co kdyby sis pochovala Flynna, teti?“ otočila se na svou tetičku a pobaveně se zasmála, když se na ni Hailey překvapeně podívala. „Já… já ti nevím,“ zašeptala, ale než stihla cokoli namítnout, už jí Hayden opatrně do náruče vložila malého Flynna. Ten na rozdíl od svého bratra Spencera nevydal jedinou hlásku, jen se nepatrně usmíval, když ho Hailey jemně pohupovala. „No a jak se daří v práci, Santiago?“ vyzvídal mezitím svého švagra Nick. „Obyčejná kancelářská práce, pane Densone. To nestojí za zmínku,“ mávl nad tím rukou Santiago. Jelikož neměl příliš dobré vzdělání, jak by taky mohl, stěží si mohl vybírat. Proto vzal první možnou práci, kterou mu nabídli. Naštěstí byla alespoň dobře placená, a tak si nemohl Santiago vesměs stěžovat. „Kdybys chtěl něco zajímavějšího, můžu se za tebe přimluvit na stanici,“ navrhl Nick, ale Santiago ho vděčně odmítl. Ačkoli Haydenina otce za jeho práci v policejním sboru vždycky obdivoval, sám si sebe v jeho botách neuměl představit. I když nemohl popřít fakt, že bojovat proti zlu mu šlo vždycky skvěle. Nick se nadechl, aby mohl svému zeti nějak odpovědět, ale než to stihl udělat, dveře od dětského pokoje se váhavě otevřely. Hayden se prudce otočila přes rameno, a když její pohled spočinul na nečekané návštěvě, málem nevěřila svým očím. „Maddie?“ vyhrkla zaskočeně. Svou sestru na návštěvu rozhodně nepozvala, pořád spolu nebyly zrovna zadobře. „Pozvala jsem jí,“ přiznala se Josie. „Myslím, že už je na čase, abyste se usmířily,“ podotkla a konejšivě svou dceru pohladila po rameni. „Alespoň to zkus, zlato,“ pobídla ji. Hayden si hlasitě povzdechla, opatrně vrátila Jillian zpět do její postýlky a vykročila směrem k nezvaným hostům. „Přiznám se, že vás dva bych tu vážně nečekala,“ řekla trochu přísněji, než původně zamlouvala. „Když mi Thomas řekl, co se stalo s Eddiem, tak… tak mě to fakt vzalo, Hayden,“ zašeptala Maddie a posmutněle vyhledala pohled své sestry. „Vážně?“ špitla Hayden. „Vážně,“ přikývla. „Všechno mě to tolik mrzí, Hayden. Mrzí mě, že jsem na tebe tak vyjela a že… že jsem byla tak tvrdohlavá. Nechtěla jsem zmeškat Eddieho narozeniny, ani… ani celé tvoje těhotenství,“ přiznala. Thomas své přítelkyni položil konejšivě ruku na rameno. „A… udělalo by mi hroznou radost, kdybys mi to odpustila,“ řekla ještě, tentokrát už mnohem tišším hláskem. Hayden se nadechla, a pak řekla: „Ale vždyť já už ti dávno odpustila, Maddie.“ A pak jí Maddie dojatě skočila kolem krku a pevně ji objala. „Co kdyby sis pochovala svoje nové synovce a neteř?“ zeptala se Hayden s úsměvem. „Moc ráda,“ špitla Maddie.