Telefonát
V Lázeňské Oáze panovala hustá atmosféra. Zatímco si malá Hayden hrála ve svém novém pokojíčku, nervózní Hailey vysedávala na gauči v obývacím pokoji a vyčkávala, až se ve dveřích konečně objeví její sestra se Sawyerem. S úderem jedenácté večer už na Hailey začínala doléhat panika. „Neměli by už tu touhle dobou dávno být?“ vyhrkne Hailey a Stella jí opatrně položí ruku na rameno. „Určitě se jenom někde zpozdili,“ uklidňuje jí Stella. „Víš přeci, jaký je v San Myshunu provoz,“ dodá, což Hailey maličko uklidní. Černovláska se však i přes to nemůže zbavit pocitu, že se něco stalo. Možná měla Josie přeci jen pravdu, když se dříve toho dne cítila paranoidní a
skeptická. Když místnost ohluší zvuk telefonu, Hailey značně znejistí. V ten moment už dobře věděla, že je něco špatně. „U telefonu Hailey Mercury,“ řekne nervózně a Stella jí konejšivě stiskne rameno. „Ahoj, Hailey. Tady Nick,“ ozve se hlas muže, který dříve chodil s její sestrou. „Nicku,“ zašeptá Hailey a Stella se na svou snoubenku zmateně podívá. „Proč voláš? Stalo se něco?“ podiví se starostlivá sestra. „Nevím, jak ti to říct, Hailey,“ odvětí Nick a Hailey si hlasitě polkne. „Jde o Josie, že ano?“ vyhrkne Hailey. „Měla autonehodu,“ řekne Nick a Hailey ztuhne. Neschopna jediného pohybu hledí na zeď naproti ní a ignoruje Stellu, která se jí ptá, co se stalo. „Je… je v pořádku?“ zeptá se s obavami. „Ano, vyvázla bez zranění,“ odpoví Nick a Hailey ze srdce spadne ohromný balvan. Dokud si neuvědomí, že Josie nebyla jediná, kdo v tom autě ten večer jel. „A Sawyer?“ zeptá se hned. Nick neodpoví. „Nicku? Co Sawyer je v pořádku?“ naléhá na něj. Stelle v tenhle moment už dojde, co se muselo stát. „On… on zemřel, Hailey,“ řekne tichých hlasem Nick a Hailey po tvářích steče několik hořkých slz. Nemohla tomu uvěřit, nemohla to prostě být pravda! „Hailey, vím, že je toho na tebe teď hodně, ale… mohla by ses dostavit na stanici, prosím?“ zeptá se Nick. „Na stanici? Jako na policii?“ vyhrkne zmateně Hailey. Hlava jí neskutečně bolela a ona nebyla schopná vstřebat všechny ty informace, které od Nicka obdržela. „Jde o Josie,“ řekne Nick. „Hned tam budu,“ nezaváhá ani na chvíli Hailey. Jakmile zavěsí, vyrazí do chodby se obout. „Hailey, kam jdeš?“ zavolá na ní zmateně Stella. „Na policii. Něco se stalo a… Josie mě teď potřebuje. Všechno ti řeknu, až se vrátím, jo? Postarej se o Hayden,“ při zmínce jejího jména se málem znovu rozbrečí. Nemohla uvěřit tomu, že ta malá princezna právě přišla o otce. Když Hailey odejde, vyrazí Stella do dětského pokoje za malou Hayden. „Tak pojď, je čas jít na kutě,“ osloví jí. Hayden si spokojeně hraje se svými hračkami, ale jakmile jí její teta osloví, přestane. „Kde je tatínek? A maminka?“ zašišlá. „Až se ráno probudíš, už tu s tebou budou,“ ujistí jí nic netušící Stella. Uloží Hayden do postýlky a na spaní jí přečte jednu z jejích oblíbených pohádek.
Policejní stanice
Když dorazí před policejní stanici, je už opravdu hodně pozdě. Na celé město dopadá tma a věznice tím vypadá mnohem děsivěji, než ve skutečnosti je. To však Hailey nemůže vystrašit. Směle se vydá k hlavním dveřím a vejde dovnitř. Na recepci se ohlásí. „Pan Denson už na Vás čeká, slečno Mercury,“ informuje jí žena na recepci a ihned poté jí dá instrukce, kde má Nicka najít. Hailey vyjela výtahem do druhého patra a v dlouhé chodbě vyhledala poslední dveře po pravé straně. Opatrně zaklepala a po vyzvání vešla dovnitř. Nick seděl za hnědým stolem s pohledem upřeným do nějakých lejster. „Ahoj, Nicku,“ pozdraví ho nejistě Hailey. Hnědovlasý policista k ní
vzhlédne. „Hailey, posaď se,“ pobídne jí a rukou ukáže na volnou židli naproti sobě. Hailey si bez váhání sedne a její pohled okamžitě sklouzne ke složce, kterou si Nick prohlížel. „Případ tvé sestry,“ řekne na vysvětlenou a ihned složku zavře. Na chvíli místnost zahltí ticho. Ani jeden z přítomných neví, jak správně začít. „Co se stalo, Nicku?“ zeptá se Hailey a Nick si povzdechne. „Kolem půl desáté jsme dostali hlášení, že se v San Myshunu vyštípalo nějaké auto. Rozhodl jsem se toho případu ujmout, vzal jsem s sebou svého parťáka a vyrazili jsme na místo. Když jsme dojeli, uviděl jsem Josie. Vypadala příšerně bledě, stěží se držela pohromadě. Josh, můj parťák, mezitím zkontroloval řidiče a potvrdil to, co Josie už dávno věděla. Nepřežil,“ konstatuje Nick a Hailey posmutněle přikývne. Stále měla problém tomu uvěřit, zdálo se jí to tak nereálné. Ještě dříve téhož dne se Sawyerem mluvila a teď… teď byl pryč. „Proč jste sem Josie odvezli? Neměla by být spíš v nemocnici?“ podiví se černovláska. „Hailey,“ chytne jí Nick konejšivě za ruku, „věděla jsi, v čem tvoje sestra v San Myshunu jela?“ zeptá se a Hailey pokrčí rameny. „Ne, nikdy mi nic neřekla. Byla hrozně tajnůstkářská,“ přizná Hailey popravdě. „Proč?“ vyhrkne. „Asi den před tou nehodou sem někdo volal. Nějaký anonym. Dal nám tip ohledně případu, který máme otevřený už řadu let. Šlo o nějaký gang, který nelegálně pracoval s drogami, se zbraněmi a bůhví čím ještě. Šéf měl o ten případ velký zájem, protože v tom bylo spoustu špinavých peněz. Ale nikdy jsme ten případ nevyřešili, ať už šlo o cokoli, ti lidi si po sobě uměli dobře zakrýt stopy. Ale včera… ten volající věděl věci rovnou z jádra. Ať už šlo o kohokoli, dost toho věděl. Měl fotky, kamerové záznamy, dokumenty. Sawyer tam patřil,“ vzhlédne k poslouchající dívce zrak Nick. „A tvoje sestra taky,“ řekne Nick. „Moje sestra? To musí být nějaký omyl,“ vyhrkne Hailey. „Obávám se, že ne,“ sklopí zrak Nick. „Kvůli tomu jí chcete zatknout? To je nesmysl, Nicku,“ zakroutí hlavou Hailey. „To nedopustím, Nicku. Nedovolím ti, abys mi jí vzal!“ vykřikne. „To není moje rozhodnutí, Hailey. Sama moc dobře víš, že bych pro ni udělal cokoli. Hailey, kdybych mohl tak… tak jí odsud hned odvezu, ale nemůžu. Ty moc dobře víš, jak moc Josie miluju, ale… Hailey, Sawyer někoho zabil. A Josie… pravděpodobně se na tom podílela,“ poví Nick. Než stihne Hailey něco namítnout, otevřou se dveře. „Tady jí máš, Nicku,“ ozve se ženský hlas. Když se Hailey otočí, spatří ji. Dříve sebevědomou divokou dívku a teď… zlomenou ženu, která přišla o všechno, na čem jí v životě záleželo. „Nechte nás.“
Postarám se o ní
Ze začátku na sebe bez jediného slova hleděly. Ani jedna nevěděla, co té druhé říct. Byla to Josie, která po minutě mlčení poprvé promluvila. Zněla zlomeně. Vlastně i taková byla. Její hlas byl tichý a nakřáplý, ale i přes to jí Hailey rozuměla každé slovo. „Je Hayden v pořádku?“ zeptala se starostlivě a Hailey mlčky přikývne. Bála se, že když promluví, neudrží se a rozpláče se před ní. Starší ze sester si s úlevou vydechne. „To je dobře,“ zašeptá a opatrně vezme Hailey za ruku. Třese se a v očích se jí třpytí slzy. „Hailey,“ osloví jí něžně Josie a její ruku pevně stiskne. „Tolik mě to mrzí, Josie,“ odhodlá se promluvit Hailey. Josie přikývne a po tvářích jí steče několik
hořkých slz. „Pojď sem,“ natáhne k ní ruce Josie a pevně svou sestru obejme. Nick mezitím vstane ze židle a vykročí směrem k sestrám. Ani jedna tu druhou nepouští. „Má v tom prsty Vincent,“ zašeptá své sestře do ucha Josie. „Vsadím se, že to na nás všechno nastražil,“ zakroutí hlavou Josie a Hailey jí ještě pevněji obejme. Poslouchala každé sestřino slovo. „Nejdřív nás do toho oba zatáhl, a pak nás stáhl až na samé dno. Zabil mu matku, Hai. A znáš Sawyera, ruply mu nervy,“ zamumlá Josie. Hailey dojde, proč se dříve chovala Josie tak paranoidně. Měla strach, že Vincent udělá nějakou šílenost. A nemýlila se. „Stříleli po nás. Sawyer… nemůžu uvěřit, že je pryč,“ zavrtí hlavou Josie. Ještě před pár dny spolu byli tak šťastní a teď o něj nadobro přišla. „Dostanu tě z toho, Josie. Seženu ti toho nejlepšího právníka!“ řekne sebevědomě Hailey, ale Josie ihned zavrtí hlavou. „I kdybys sehnala toho nejlepšího právníka pod sluncem, z tohohle mě nevysekáš. Neumíš si ani představit, jakou moc Vincent má. Vždyť on má prsty úplně ve všem. Pravděpodobně na mě hodí všechnu tu špínu, kterou má na rukách on,“ pustí jí ze svého objetí Josie a její pohled spočine na Nickovi. Nemohla uvěřit tomu, že jejich znovushledání proběhlo zrovna takhle. Když se spolu rozcházeli a ona mu řekla, že se ještě uvidí, takhle si to nepředstavovala. „Jestli na mě hodí i Hunterovu vraždu tak…“ nedokončí svou myšlenku Josie. „Vždyť jsi nic neudělala, je to jen jeden velký omyl,“ nevěří vlastním uším Hailey. „Za všechno může ten parchant!“ rozhodí rukama Hailey. „Už je čas jít, Josie,“ vloží se do jejich rozhovoru Nick. Josie mlčky přikývne. „Postaráš se za mě o Hayden, prosím? Chci, aby měla krásné dětství,“ špitne a Hailey přikývne. „Josie, ty se z toho ale dostaneš, rozumíš mi?“ trvá si na svém Hailey. „Jasně, že dostanu,“ zalže Josie. Její pohled znovu spočine na Nickovi. Už chtěla jít. Nemohla se dívat do očí její milované sestře. Věděla totiž, že se odsud jen tak nedostane. „Postarám se o ní,“ jsou poslední Nickova slova před tím, než vezme Josie za předloktí a odvede jí zpět do její cely.
Lepší nálada
„Cítíš se lépe?“ zeptá se starostlivě Stella své snoubenky, jakmile se k ní během pozdního dopoledne připojí na verandě. Jelikož se včera Hailey do postele dostala až po půlnoci, spala déle než normálně. Stella jí nechala a už od probuzení se dobrovolně starala o malou Hayden. Vykoupala jí, dala jí něco k snídani a vzala jí ven na terasu na čerstvý vzduch. Hayden si spokojeně hrála s kostičkami a Stella na ní dohlížela se skleničkou osvěžujícího ledového čaje. „Mnohem,“ přizná Hailey a posadí se k zrzečce na pohovku. Stella si jí k sobě přitáhne a věnuje jí krátký polibek na rty. „To jsem ráda,“ přizná a Hailey se zahledí na malou hrající si blondýnku. „Díky, že jsi na ní
dohlídla. Vím, že Hayden není tvoje rodina, takže-“ nestačí svou myšlenku doříct, protože jí Stella přeruší. „Blázníš? Je to tvoje neteř a ty už brzo budeš moje manželka. Copak to z ní nedělá mou rodinu?“ argumentuje. „Navíc Josie je moje nejlepší kamarádka,“ dodá a Hailey se pousměje. „Mám fakt velký štěstí, že jsem tě potkala,“ přizná Hailey a Stella jí políbí na tvář. Hayden si mezitím poklidně hraje se svými hračkami, dokud se k ní nepřiplíží její čtyřnohá kamarádka Maggie. Několikrát do ní dloubne čumáčkem, než konečně získá její pozornost. Hailey měla ze začátku strach, jak bude na Hayden reagovat, ale brzy jí její obavy přešly. Maggie byla přátelská kočka, neublížila by ani mouše. Natož malé Hayden, kterou si snadno zamilovala. Od jejího narození se od ní nehnula ani na krok a neustále jí následovala. „Čiči!“ zašišlá na zvídavou kočičku Hayden a ihned ztratí o hračky zájem. Maggie spokojeně zamrouká a pokorně sklopí hlavičku. Hayden se k ní sehne a začne jí hladit za oušky, jak to měla Maggie ráda. „Koukni na ní,“ špitne Hailey při pohledu na Hayden. „Je tak šťastná,“ konstatuje. „Neumím si představit, co by se s ní mohlo stát, kdyby Josie nepustili,“ zamumlá a Stella rázně zavrtí hlavou. „Pryč s těmi pesimistickými myšlenkami, zlato. Ráno jsem mluvila s tvým tátou, zná skvělého právníka, který z toho Josie určitě vyseká,“ ujistí ji Stella. „Mluvila jsi s tátou?“ zarazí se Hailey. Stella mlčky přikývne, což Hailey vykouzlí úsměv na tváři. „Až se to všechno s Josie vyřeší, tak… tak si tě už chci vzít,“ přizná Hailey, s čímž Stella nemůže nesouhlasit. Už se taky nemohla dočkat, až se ta krásná černovláska stane její ženou.
Patnáct let
Její případ byl otevřený několik dlouhých měsíců, a ačkoli se její právník intenzivně snažil, nedokázal jí během soudu zachránit. Jeho slova neměla žádnou váhu. Vincent na ní hodil úplně všechno, co měl na rukách on sám. Od nelegální práce se zbraněmi a drogami až po spolupráci na vraždě. Soud jí dne čtrnáctého srpna shledal vinou, i když se dvacetiletá Josie Mercury nedopustila ani poloviny jí přisuzovaných činů. Za přítomnosti svých milujících rodičů – Carmen a Cliffa, její sestry Hailey a nejlepší kamarádky Stelly obdržela Josie až příliš mastný trest. Odnětí svobody na patnáct let strávených za mřížemi. Za činy, které nespáchala. Jakmile soud
skončil, skončil i její život. Naposledy se podívala na svou plačící maminku, zničenou sestru a zklamaného otce. Strážníci jí odvezly pryč ze soudní síně a Josie ztratila veškerou naději, která v ní stále dřímala. Nemohla uvěřit tomu, že během pár měsíců přišla o úplně všechno. O nejlepšího kamaráda z dětství, který se později stal její životní láskou. O celou rodinu, kterou zklamala. A především o její malou holčičku, kterou neuvidí vyrůstat. Stačilo tak málo a přišla o všechno. Vincent jí vzal všechno, co měla. Bezmocně držela ceduli se svým jménem a vězeňským číslem, zatímco jí jeden z policejních důstojníků vyfotil. Pak následovala ještě jedna fotka z profilu a bylo dokonáno. Nick jí zavedl zpět do její cely, ale tentokrát to bylo jiné. Josie věděla, že už se z ní jen tak nedostane. Věděla, že v ní stráví následujících patnáct let. „Mrzí mě to,“ přizná Nick při pohledu na dívku, která byla ještě před pár lety jeho přítelkyní. A on ještě do nedávna věřil, že by zase jednou mohla být. „Mě taky,“ zašeptá Josie. Pevně k sobě tiskne oční víčka a zadržuje slzy. „Později se stavím, přinesu ti tvou uniformu,“ obeznámí jí před tím, než odejde zkontrolovat ostatní vězně. Josie se bezmocně svalí na tvrdou vězeňskou postel a upře pohled na chladnou zeď před sebou. „Kéž bych tu noc taky umřela,“ zašeptá před tím, než naprostým zoufalstvím usne.
Odreagování
Nejhůře to všechno snášela Hailey, které její dvojče scházelo každým dnem víc a víc. Ačkoli jí byla Stella neustálou podporou, ne vždycky jí zvládla rozveselit. Hayden z toho ještě neměla pořádně rozum, a tak si po pár měsících na nepřítomnost svých rodičů zvykla. Samozřejmě, že jí chyběli. Občas se dokonce svých tetiček ptala, kdy se už konečně vrátí, ale čím déle byli pryč, tím více si začala zvykat, že s ní nejsou. Stellu a Hailey si však zamilovala a obě mladé dívky dělaly všechno pro to, aby jí nepřítomnost jejích rodičů co nejvíc vykompenzovaly. Během jednoho slunného odpoledne vyrazila celá rodinka do místního parku. Stella si trvala na tom,
že musí Hailey konečně ven mezi lidi. Hayden se už od rána těšila, až si v parku najde nějaké kamarády. „Tak pojď, žížalko,“ pobídne Stella Hayden, která nejistě vysedává na skluzavce a ne a ne dolů. „Neboj, chytnu tě,“ slíbí zrzečka. „Slibuješ?“ zeptá se nejistě malá blondýnka. „No, jasně!“ odvětí bez zaváhání Stella. Hailey všechno sleduje s úsměvem na rtech. Každou chvílí si víc a víc uvědomovala, jak skvělým rodičem jednou Stella bude. „Hailey, jsi v pořádku?“ zeptá se jí Stella, když se spolu usadí na lavičku. Hayden mezitím odběhla k bazénku s míčky, a tak měly Stella s Hailey chvilku jen pro sebe. „Ale jo,“ zamumlá nejistě Hailey. „Jen je mi z toho všechno zle,“ neodpustí si poznámku. „Je to nespravedlivý! Dali jí patnáct let za něco, co vůbec neudělala,“ zavrtí hlavou. „Já vím,“ povzdychne si Stella, „ale co s tím chceš dělat? Nemůžeš pro ni už nic udělat. Můžeš se ale postarat o to, aby měla její holčička skvělé dětství,“ řekne a Hailey přikývne. „Je tu ještě jedna věc, která mi nedá spát,“ zamumlá Hailey a Stella se na ní zvědavě podívá. Než se jí však stačí zeptat, o co jde, přeruší je křik malé Hayden. „Tetičko! Podívej, jak jsem vysoko!“ pochlubí se a z dětské prolézačky zamává na své dvě tety. „Ta mrška,“ zavrtí hlavou Stella a vyskočí na nohy. „Jdu radši za ní, ať se nezraní. To je poslední věc, kterou teď potřebujeme. Nezapomeň ale na svou myšlenku, jo?“ políbí černovlásku na tvář a urychleně vyběhne za Hayden.
Pohřeb
Když se Hailey, Stella a malá Hayden konečně vrátily z parku, mohlo být kolem třetí odpoledne. Jejich volno bylo u konce, protože na ně doma čekalo spoustu nedokončené práce. Zatímco si Hayden hrála ve svém pokojíčku, Stella a Hailey se pustily do domácích prací. Stella poklidila špinavé talíře z oběda, trochu poklidila v kuchyni a na závěr uvařila něco dobrého k večeři. Hailey zase vyprala prádlo a také ho později pověsila ven na šnůru, aby stihlo do večera uschnout. Nejvíce času ale strávila v dětském pokoji, kde přerovnávala šuplíky s Haydeniným oblečením a pouklízela volně se povalující hračky. Po náročném úklidu padla únavou na měkký
gauč na terase. Moc času pro sebe se jí ale nedostalo. Malá Hayden se totiž rozhodla, že jí bude dělat společnost. „Ahoj, beruško,“ pozdraví jí Hailey a sklopí k ní pohled. „Chceš jít ke mně?“ zeptá se. Hayden jí neodpoví a rovnou k ní nahoru vyleze. „Páni, ty jsi ale malý dobrodruh!“ neodpustí si poznámku Hailey. „Po kom to asi máš, co?“ dodá šeptem. Místy jí až zaráželo, jak moc se Hayden na Josie podobala. Jistě, vzhledem byla celý její tatínek, ale povahou by Josie nezapřela. Chvíli si spolu povídaly a mazlily se. Ale brzy na obě dolehla únava. Když je Stella na terase našla, už obě spaly jako zařezané. Nechtěla je budit, a tak si k nim na gauč přisedla a čekala, až se jedna z nich probudí. „Jak dlouho tu už jsi?“ zeptá se rozespale Hailey. „Jen pár minut,“ špitne na ní Stella, aby malou Hayden neprobudila. Vlastně byla ráda, že ta malá neposedná kobylka konečně spala. Chtěla si s Hailey promluvit. Hailey se posadí a odloží malou blondýnku na druhou stranu gauče a překvapivě se jí povede v procesu neprobudit. „Chci s tebou mluvit,“ přizná Stella. „Tak mluv,“ poví Hailey a rozespale si promne oči. „O čem jsi se mnou chtěla v parku mluvit, než nás Hayden přerušila?“ zeptá se. „Jo, tohle,“ vyhrkne Hailey, jakmile si vzpomene. „Ráno mi volal Nick,“ zašeptá. „Sawyer má příští týden pohřeb,“ řekne a Stella sklopí hlavu. „A?“ pobídne jí. „Nebude mít ani obřad, prý ho rovnou pohřbí… a Josie… vůbec u toho nebude,“ zakroutí hlavou. „Nevím, co ti na to říct,“ přizná Stella. „Tak mi jen řekni, že tam se mnou půjdeš. Nechci tam být sama,“ zašeptá Hailey a Stella přikývne. „Jasně, že tam s tebou půjdu.“
Hlídání
Nejistě se prohlížela v zrcadle a nespokojeně se na svůj odraz mračila. Černá barva jí vůbec neslušela, Hailey se mnohem lépe cítila v barevném oblečení. Ale kvůli pohřbu udělala výjimku. Upřímně to ani pohřeb nebyl. Šlo spíš o rozloučení s osobou, kterou měla Hailey ráda. Pochybovala, že tam kromě ní a Stelly někdo bude. Kromě jich dvou Sawyera měli rádi jen dva další lidé. Jeho matka, která už ovšem nežije, a jeho přítelkyně, která si odpykává mastný trest. „Vypadáš skvěle,“ přeruší černovlásku z myšlenek Stella. „Myslíš?“ otočí se na ní Hailey a Stella ihned přikývne. „Tobě sluší všechno,“ políbí jí na tvář a Hailey se pousměje. Stella vždycky věděla, co říct,
aby jí zlepšila náladu. „Tvoji rodiče už jsou tady,“ informuje jí zrzečka. „Fakt?“ vydechne nadšeně Hailey a bez dalších připomínek opustí ložnici, aby se mohla ujistit na vlastní oči. Carmen s Cliffem jí slíbili, že malou Hayden pohlídají, aby si holky nemusely dělat starosti s hlídáním. Všichni se totiž shodli, že by pohřeb malá ještě vidět neměla. Když Hailey vstoupí do obývací místnosti, ihned své milované rodiče spatří. I přes svůj věk vypadali pořád skvěle. Carmen si nechala zkrátit vlasy a Cliff změnil svůj tvrďácký styl za ležérní a pohodový. „Mami, tati!“ vyhrkne s úsměvem Hailey a vrhne se svým rodičům do náruče. Naposledy je viděla u soudu, ale neměla sílu s nimi mluvit. Jakmile Josie dostala svůj trest, utekla s pláčem ze soudní místnosti a ani se s nimi nerozloučila. „Tak ráda tě zase vidím, holčičko,“ zamumlá Carmen a pevně svou dceru obejme. Po všem, co se stalo s Josie, si své rodiny vážila ještě víc. Docházelo jí totiž, jak málo stačí k tomu, aby o ní přišla. „Děkuju, že jste přišli. V ledničce máte něco k jídlu,“ obeznámí je. „Hayden chodí spát kolem půl sedmé,“ pokračuje s instrukcemi, ale Carmen jí rázně zarazí. „S Cliffem si poradíme, neboj se. Když jsem se zvládla sama postarat o tebe s Josie, s Hayden to bude hračka,“ ujistí jí hned Carmen. „I tak nebudeme pryč dlouho,“ řekne i přes to Hailey. „Moc nesmutni, ano?“ pohladí jí po tváři Cliff. Moc dobře svou dceru zná a ví, jak špatně všechno snáší. „Jasně, neboj se,“ mávne nad tím rukou. Po tom, co se náležitě přivítá se svou rodinou, se chopí své kabelky a spolu se Stellou nasednou do taxíku a vyrazí směr hřbitov.
Pláč
Dopadlo to přesně tak, jak Cliff předvídal. Hailey se od pláče neudržela ani pět minut. Jakmile spatřila hrob jejího dobrého kamaráda Sawyera Armstronga, rozplakala se. Vzpomínala na staré dobré časy, kdy spolu i s Josie a Stellou chodívali ven a skvěle se bavili. „Nemůžu uvěřit tomu, že sem vážně nikdo jiný nepřišel,“ vzlykne Hailey a Stella jí konejšivě pohladí po vlasech. „Sawyer by tu stejně žádné falešné lidi nechtěl,“ konstatuje Stella, na což Hailey souhlasně přikývne. Ještě chvíli u jeho hrobu posmutněle postávají a truchlí nad ztrátou tak úžasného člověka. Byl to úžasný kamarád, přítel, syn a později dokonce i otec. Stella mu u hrobu zapálí
svíčku, kterou spolu s Hailey přinesly. Zatímco spolu Hailey a Stella truchlí, na druhém konci hřbitova postává další dvojice. Beze slova se drží za ruku a sledující truchlící dívky, které se loučí s jejich blízkým. „Kéž bychom mohli jít blíž,“ zašeptá dívka, která je oblečená celá v černém, jak se sluší a patří. Muž si nad její poznámkou přikývne a pevně stiskne její ruku. „Nepřál bych si nic jiného, ale šéf by mě asi zabil,“ poznamená a dívka chápavě přikývne. A tak spolu dál čekali vpovzdálí. Hailey se obrátí na svou snoubenku se žádostí ve tváři. „Půjdeme, prosím? Já už to tu dál nezvládnu. Ne bez Josie,“ špitne a Stella chápavě přikývne. „Tak pojď,“ vezme jí kolem ramen a společně s ní se vydá ven ze hřbitova. Jakmile obě odejdou, druhá dvojice vykročí kupředu a zastaví se u stejného hrobu, který Hailey se Stellou opustily.
Poslední rozloučení
„Připravená?“ zeptá se hnědovlasý muž a černovláska na jeho slova nejistě přikývne. Jeden se nikdy nemůže cítit dostatečně připravený na to říct milovaného člověku navždy sbohem. Svým způsobem se s ním Josie rozloučila už před pár týdny. Nepočítala totiž s tím, že by se k jeho hrobu měla šanci v blízké době dostat. To však neměla sebemenší tušení, co všechno byl pro ni Nick schopný udělat. Několik dlouhých týdnů přemlouval svého šéfa, aby jí dovolil poslední rozloučení s člověkem, který pro ni tolik znamenal. „Nemůžu uvěřit tomu, že tu jsem,“ špitne Josie a Nick jí konejšivě pohladí po zádech. Moc dobře věděl, jak moc důležité to pro Josie bylo.
Potřebovala tuhle kapitolu v jejím životě konečně uzavřít a Nick byl odhodlaný udělat cokoli, aby se tam stalo. „Stále mě to spoustu prémií a přimlouvání se u nadřízeného,“ přizná Nick, zatímco spolu s černovláskou míří rovnou ke hrobu. „A já ti za to nikdo nebudu schopná dostatečně poděkovat,“ stiskne jeho ruku a Nick se pousměje. Slova nedokázala vyjádřit, jak zoufale moc tuhle dívku miloval. „Máme už jen pár minut,“ obeznámí jí, když se spolu zastaví před Sawyerovým hrobem. „Nebude to na dlouho,“ ujistí ho Josie. Pomalým krokem dojde k náhrobku a z posledních sil se u něj posadí. Když se její ruka dotkne vyrytého nápisu, který hlásal jeho jméno, steče jí po tvářích několik hořkých slz. „Nelituju ničeho, Sawyere,“ zašeptá. „Nikdy bych nevzdala zpět to, co jsme spolu měli. Vždycky jsem toužila po dobrodružství a ty jsi mi ho dal,“ špitne a slabě se zasměje. „Nedal jsi mi jen dobrodružství, dal jsi mi celý svět. Dal jsi mi Hayden,“ poví s pláčem. „Nikdy na tebe nezapomenu, lásko,“ dokončí svůj monolog a s Nickovou pomocí se postaví zpět na nohy. „Kéž bych ho mohl poznat, musel to být skvělý člověk,“ zašeptá Nick a Josie se schová v jeho náručí. „To byl,“ přizná a Nick kývne hlavou k východu, kde na ně čekalo policejní auto. „Mrzí mě, že jsi nemohla pozdravit svou sestru. Ale už za pár dní jí uvidíš, slibuju. Brzo ti povolí návštěvní hodiny,“ ujistí jí a Josie přikývne. „Díky,“ špitne. Nick jí vezme kolem ramen a bez dalších slov jí zavede k autu, které už na ně netrpělivě čekalo. Když jí nasazují pouta a strkají do auta, Josie se plačky dívá na vzdalující hřbitov a dává poslední sbohem své životní lásce.
Máš návštěvu
Po událostech z minulého týdne, kdy se Josie díky Nickovi mohla se Sawyerem jednou provždy rozloučit, v sobě našla vnitřní klid. Ačkoli se s jeho smrtí stále nebyla schopná srovnat, alespoň dostala její kapitola tolik potřebný konec. Zrovna seděla zády opřená o mříže její cely, když za sebou zaslechla kroky. „Josie?“ zaslechne za sebou mužský hlas patřící člověku, díky kterému se na tomhle místě ještě nezbláznila. Upřímně si nebyla jistá, co by si teď bez něj počala. „Nicku?“ osloví ho a pomalu vyskočí na nohy. Cítila se poměrně unavená. Celodenní nicnedělání se na ní podepsalo a Josie se častokrát cítila vážně vysíleně. Když se vyškrábala na nohy, intuitivně se rukama
chytla mříží a její pohled vyhledal Nicka. „Jak se cítíš?“ zeptá se jí starostlivě. „Mizerně,“ odvětí upřímně Josie. „V tom případě pro tebe mám zprávu, která ti zaručeně zlepší den,“ řekne povzbudivě a Josie si povzdechne. „Vážně?“ pochybovačně na něj povytáhne obočí. „Nejsem si jistá, že mi nějaká zpráva dokáže zlepšit náladu,“ dodá a Nick mezitím klíčem odemkne její celu. „Máš návštěvu,“ vysvětlí, když se na něj Josie nechápavě podívá. Jakmile zaslechne ona dvě slova, rozbuší se jí srdce. „Návštěvu?“ zaskočeně se na něj podívá a Nick jen souhlasně přikývne. „Tvoje sestra Hailey,“ řekne a Josie bez váhání opustí svou celu. Svou sestřičku neviděla už několik týdnů a každým dnem jí chyběla čímž dál víc. Nemohla uvěřit tomu, že jí zase konečně uvidí. Nick Josie zavedl do místnosti, která byla určená výhradně na návštěvy mezi vězni a rodinnými příslušníky. „Támhle ten stůl v rohu,“ obeznámí jí Nick. „Deset minut,“ dodá a Josie bez váhání vyrazí za svou sestrou, která si jí do teď nevšimla.
Deset minut
„Tak ráda tě zase vidím,“ řekne po chvilce ticha Josie. Hailey se opatrně dotkne její ruky, kterou měla položenou na stole, ale nic se říct neodváží. „Hailey?“ osloví jí. „Vím, že je pro tebe těžké, ale nemusíš se přede mnou bát něco říct,“ ujistí jí a pevně její ruku stiskne. „Ostříhala ses,“ jsou první slova, která je ze sebe Hailey schopná dostat. Josie se uchechtne a rukou si prohrábne své nyní už mnohem kratší vlasy. „Pořád si zvykám,“ přizná, „ale dost o mně. Jak se máš ty a Stella? A co Hayden, jak to zvládá?“ zeptá se nedočkavě. „Všechno je v pořádku, nemusíš se bát. Stella a já děláme všechno pro to, aby měla Hayden normální dětství. Pěkně roste,
mimochodem. Před pár týdny začala chodit, rozvíjí se a pořád vyvádí nějaké neplechy,“ zasměje se Hailey a Josie se k ní přidá. „Kéž bych u toho mohla být,“ neodpustí si poznámku Josie, ale ihned jí zalituje, když si všimne výrazu své sestry. „A co svatba? Už máte termín?“ vyzvídá dál. „Josie,“ zakroutí hlavou Hailey. „Neříkej mi, že to chceš pořád odkládat jen kvůli tomu, že jsem tady,“ vyhrkne Josie. „Ale Josie,“ povzdechne si Hailey, „jak bych teď mohla jen pomyslet na svatbu?“ zeptá se zoufale. „Hailey, chci, abys byla šťastná. A se Stellou šťastná jsi, tak na mě neber ohledy, ano?“ znovu jí chytne za ruku. „Samozřejmě, že bych u toho chtěla být, ale bohužel tam být nemůžu. To ale neznamená, že bys to kvůli mně měla zrušit. Vždyť já tam s tebou budu, i když ne fyzicky,“ řekne povzbudivě a Hailey přikývne. „Asi máš pravdu. Jo, určitě máš pravdu. Vlastně jsem se měla jít zítra s mámou podívat na nějaké svatební šaty,“ řekne zamyšleně a Josie horlivě přikývne. „Vidíš? Máma už s tebou počítá, tak neblázni a běž tam. Umím si úplně živě představit, jak krásně bude vypadat,“ usměje se na ní a Hailey trochu podvolí. „Ale až sem příště přijdu, tak ti ukážu všechny fotky, dohodnuto?“ povytáhne na ní obočí a Josie souhlasně přikývne. „O to ani nepochybuj, ségra,“ odvětí. Hailey se chystá ještě něco říct, ale přeruší je Nick, který je upozorní na to, že jejich čas nadešel. Josie se bez námitek zvedne. „Zase někdy přijď, ségra,“ usměje se na ni. Její nálada je rázem mnohem lepší. Opravdu moc jí pomohlo, že svou sestru znovu viděla. Naposledy se na ní přes rameno podívá, rozloučí se s ní mávnutím ruky, a pak se nechá Nickem zavést zpět do její cely.
Svatební salón
Ačkoli se z toho Hailey cítila dost špatná, dalšího dne vyrazila spolu se svou maminkou Carmen do víru velkoměsta si najít ty pravé svatební šaty. Obešly spolu nejeden svatební butik, než se jim podařilo najít ten, který měl dle jejich názoru ty nejkrásnější šaty. Jakmile vešly do svatebního butiku v Rozkvetlé Promenádě, okamžitě se zamilovaly. Prostředí je ihned oslovilo. Atmosféra se nedala slovy popsat a pracovníci byli neuvěřitelně milí a obětaví. „Nemůžu uvěřit tomu, že se moje maličká holčička vdává,“ rozplývá se Carmen dojatě a Hailey jí vezme za ruku. „Zase tak maličká nejsem,“ poví Hailey s úsměvem, ale ani ona se nemůže nabažit té myšlenky, že
už za pár týdnů nastane její dlouho očekávaný den. „Škoda, že tady s námi není i Josie,“ povzdechne Carmen a Hailey jí konejšivě vezme kolem ramen. „Jsem si jistá, že tu jednou budeš i s ní, až se bude vdávat ona,“ ujistí ji černovláska, na což Carmen pochybovačně zavrtí hlavou. „Nevím, zlato. Nikdy jsem si nemyslela, že by se tvoje sestra nějak na vdávání hrnula,“ řekne a Hailey se zasměje. „To je asi pravda,“ pokrčí nad tím rameny. Když jejich povídání o možné budoucnosti ustanou, vyrazí spolu na obhlídku nabízených šatů. Hailey se jí zalíbí hned několik, a tak si je vezme do kabinky všechny. V prvních se cítí nejistá. Šaty mají totiž poměrně dost odhalená záda. „Ale vypadají elegantně,“ argumentuje Carmen, když Hailey šaty rázně zamítne. Ve druhých se cítí o poznání lépe, vlastně je s nimi dost spokojená. Není si však jistá, jestli nejsou až moc. Třetí šaty. Jakmile si je oblékne, okamžitě se zamiluje. Byla to perfektní kombinace šat prvních a druhých. Měly všechno, co Hailey požadovala. Skvělý střih, který zdůrazňoval její přednosti. Úžasnou barvu, kterou doplňovala krásná krajka. A hlavně se v nich cítila skvěle. „Jsi tak nádherná,“ rozplývá se znovu Carmen, tentokrát se to neobejde ani bez slz. „Pojď, teď vybereme něco i pro tebe!“ rozhodne se Hailey. O hodinu později odcházejí naprosto spokojené s nedočkavostí na svatbu, která byla už za rohem.
Svatební den
Svatba se konala na stejném místě, kde Stella před pár měsíci požádala Hailey o ruku. Krásné zámecké zahrady perfektně vyhovovaly představám, které Hailey měla. Jelikož ani jedna z nevěst o velkou svatbu nestála, pozvána byla jen nejbližší rodina. Přišli jak rodiče Hailey, tak i rodiče Stelly. Nechyběla ani malá Hayden, která zářila v jejích běloučkých šatičkách jako princezna. K samotnému obřadudošlo během brzkého dopoledne, kdy sluníčko osvěcovalo tekoucí vodu za oltářem. Stella už u oltáře stála a nejistě vyčkávala, až se k ní připojí i její drahá polovička. Hailey k oltáři odvedl její otec Cliff, který ze své nádherné dcery nemohl spustit zrak. Nemohl uvěřit, jak rychle vyrostla. I
Carmen byla lehce naměkko, ale úspěšně se jí podařilo zadržet slzy, které se jí hrnuly do očí. Nemohla na svoji holčičku být pyšnější. I Hayden se usmívala od ucha k uchu a svatbu jejích tetiček si užívala tak, jak jen dítě jejího věku mohlo. „Jsi tak krásná,“ zašeptá Cliff, když dovede svou dceru k oltáři a pevně jí sevře ve svém objetí. „Celá maminka,“ dodá a Hailey se dojatě usměje. Odjakživa obdivovala, jak skvělý vztah její rodiče měli i přes všechny ty komplikace, které si pro ně život připravil. Při pohledu na Stellu ale věděla, že i na ně čeká podobná budoucnost. „Tak běž,“ pobídne jí Cliff a nechá černovlásku, aby k její vyvolené došla sama. Stella k ní natáhne ruku a sevře její ruku v té své. Obě mohly na té druhé oči nechat, nemohly se pohledu na tu druhou nabažit. „Připravená?“ zeptá se Stella a Hailey horlivě přikývne hlavou. „Nikdy jsem si ničím nebyla jistější.“
Manželky
Ze začátku na sebe jen mlčky hleděly, neschopné jediného slova. Hailey se ještě nikdy necítila takhle šťastná, a tak se nemohla zbavit toho širokého úsměvu, který se usídlil na její tváři. Jejich rodiče je s úsměvem a dojetím sledovali. „Když jsem tě poprvé spatřila, úplně jsi mi vyrazila dech,“ řekne Stella a Hailey se usměje, „a nenastal jediný den, kdy bych se s tebou cítila mizerně. Vždycky jsi mi uměla zlepšit náladu a já si brzy uvědomila, že seš ta pravá. Proto ti, Hailey, slibuji, že tě budu milovat, ať se děje cokoli. Dokud nás smrt nerozdělí, budu stále po tvém boku,“ dokončí Stella své svatební sliby a Hailey po tváři steče slza dojetí. „Stello, jsi má první velká
životní láska a já věřím, že jsi i má poslední. Nikdy jsem nepochybovala, že spolu strávíme zbytek života. Když se všechno kolem mě hroutilo jako domeček z karet, držela jsi mě nad hladinou. A tak ti i já slibuji, Stello, že tě nikdy nepřestanu milovat. Chci s tebou být v dobrém i ve zlém, ve zdraví i nemoci. A dokud nás smrt nerozdělí, se mě nezbavíš,“ odříká svůj slib i Hailey a Stella se na ní zamilovaně usměje. Hayden k nim nemotorně dojde a přinese jim jejich prstýnky. „Díky, beruško,“ políbí jí na vlasy Hailey a vezme si jeden z prstýnků. Byly na chlub identické. Opatrně ho navlíkne na Stellin prsteníček a zrzečka udělá totéž s prstýnkem Hailey. Jejich manželství stvrdí prvním novomanželským polibkem. Po svatební hostině, kdy si celá rodina pochutná na vynikajících pokrmech a kdy Stella s Hailey nakrojí jejich svatební dort, nastane čas na oslavy. „Smím prosit?“ zeptá se Stella a natáhne ke své manželce ruku. „Ale samozřejmě,“ zasměje se Hailey a přijme její ruku. Nechají se spolu unášet rytmem pomalé písničky a užívají si jedna druhou. „Vím, že jsi měla z dneška obavy,“ zamumlá Stella a Hailey se na ni překvapeně podívá. „Nejsem slepá a vím, jak důležité pro tebe bylo, aby všechno proběhlo naprosto perfektně. Tak doufám, že jsi alespoň z poloviny tak šťastná jako já,“ řekne Stella a přitáhne si k sobě Hailey ještě blíž. „Stello, o tom nemusíš vůbec pochybovat. Konečně jsi jen moje, jak bych nemohla být šťastná?“ odvětí Hailey a Stella se usměje. Ani jedna z přítomných dívek nemohla uvěřit tomu, že jsou konečně manželkami.
Narozeniny
Pár týdnů po svatbě byl opět důvod k oslavám, tentokrát se ale slavily narozeniny malé Hayden, která každým dnem rostla jako z vody. Na onen den se Hailey pečlivě připravovala, chtěla totiž, aby všechno bylo naprosto perfektní. V místní cukrárně si objednala jahodový dort a sehnala i ohromnou spoustu balónků. Ty totiž Hayden zbožňovala. Co se týče dárků, ani na těch se nešetřilo. Kromě snad tisíce plyšáků dostala Hayden i dětskou sadu pro začínající umělce, protože už jako maličká milovala kreslení. Hailey i Stella se rozhodly, že její nadšení pro umění podpoří. „Podívej, jak jsi velká!“ žasla s úžasem Hailey, která se na svou neteř nemohla vynadívat. Stále si
pamatovala den, kdy se narodila. „Připravená sfouknout svíčky, beruško?“ zeptá se jí, když jí vezme do náruče. Stella opatrně zapálila všechny svíčky na dortu a s nadšením sledovala, jak se malá Hayden nemotorně snažila svíčky sfouknout. Hailey jí musela pomoci, ale rozhodně Hayden nezabránilo v nadšení, že sfoukla všechny najednou. Když uhasla i poslední svíčky, Hayden oslavila své narozeniny a vyrostla v mladou krásnou slečnu. S každým rokem se čím dál tím více podobala svému otci. Povahou však stále připomínala svou matku. Byla divoká, nespoutaná a šíleně vychytralá. Hailey se Stellou si ani netroufaly hádat, jaká bude, až se dostane do puberty. Jestli bude alespoň z poloviny jako její matka Josie, no… to bude ještě pořádná jízda.
Špatné sny
Ten večer toho Hayden moc nenaspala. Ať se snažila usnout sebevíc, vždycky jí ze spánku probudily děsivé noční můry. Nejdříve seděla celá vystrašená ve svém pokojíčku, než se rozhodla jít vzbudit svou tetu. Při cestě do jejich pokoje našlapovala po špičkách, aby nevzbudila Maggie, která pochrupovala ve svém pelíšku v chodbě. Když Hayden proklouzla do ložnice svých tetiček, opatrně za sebou zavřela dveře a nejistě přistoupila ke spící dvojici. „Teto?“ osloví šeptem svou tetu Hailey, ale s tou to ani nehne. „Tetičko,“ osloví jí ještě jednou, tenkrát však o poznání hlasitěji. Ruku jí umístí na rameno a slabě s ní zatřese. Hailey se s trhnutím probudí a spící Stella
vedle ní rozespale zabručí, aniž by se probudila. „Hayden?“ zašeptá Hailey, když si své malé neteře všimne. „Děje se něco, zlatíčko?“ starostlivě se na ní podívá a rukou jí pohladí po uslzené tváři. „Nemůžu spát,“ přizná blondýnka. „Jde o zítřek, že ano? Máš strach?“ zeptá se opatrně Hailey. Hayden mlčky přikývne. „Ale beruško,“ povzdechne si Hailey. Celou dobu mluví tiše, aby nevzbudila svou spící manželku na druhé polovině postele. „Najdeš si tam spoustu kamarádů,“ snaží se vystrašenou holčičku přesvědčit o tom, že se prvního školního dne nemusí vůbec bát. „Co když mě nebudou mít rádi?“ zeptá se slabě. Po tvářích jí steče několik hořkých slz. „Nesmysl,“ pousměje se Hailey. Hayden mlčky přikývne. Hailey jí políbí na tvář a sleduje, jak malá blondýnka pomalu odchází z její ložnice. U dveří se však zastaví a ohlédne se před rameno. „Teto Hailey?“ špitne. „Ano?“ vydechne černovláska. „Zůstaneš dneska v pokojíčku se mnou?“ zeptá se. Hailey mlčky přikývne. Bez dalších připomínek se zvedne a dojde ke své neteři. „Tak pojď, zlatíčko,“ vezme jí za ruku, „přečtu ti nějakou pohádku, ano?“
Snídaně
Ráno si Hailey přivstala, aby se ujistila, že všechno stihne bez sebemenších komplikací. Na první školní den její neteře se připravovala už pár týdnů, chtěla, aby bylo všechno perfektní. Sehnala jí uniformu a potřebné školní pomůcky. „Voní to krásně!“ řekne se širokým úsměvem na rtech Hayden, když vyjde ze svého pokojíčku a ucítí tu líbeznou vůni vycházející z kuchyně. „Dělám tousty, dáš si?“ zeptá se její teta Hailey. „Jasně!“ usměje se drobná blondývka. Horlivě vyskočí na barovou židličku a hladově se podívá na svůj prázdný talíř před sebou. Než Hailey dodělá snídani, připojí se k nim i Stella. „Sluší ti to, beruško. Vypadáš jako pravá školačka,“ mrkne na ní a
Hayden se slabě pousměje. „Už se to nese,“ přeruší povídající si dvojici Hailey. Opatrně rozdělí tousty na tři stejné porce a usadí se na poslední barovou židličku. „Dobrou chuť,“ zamumlá Hayden před tím, než se nedočkavě pustí do jídla. Jakmile do sebe dostane celou snídani, ukazují hodiny na zdi půl osmé. „Musím běžet,“ vyhrkne Hayden, seskočí z barové židličky a rychlým krokem vyrazí do chodby, kde si nemotorně nazuje boty a zaváže si tkaničky. Hailey za ní okamžitě vyrazí. „Počkej!“ zavolá za ní, to už ale malá blondýnka vyjde ze dveří. „Ano?“ otočí se přes rameno Hayden. „Chci ti popřát hodně štěstí, beruško,“ klekne si k ní Hailey. „Dobře,“ vyhne se jejímu pohledu Hayden. „Nezapomeň na to, o čem jsme spolu večer mluvily, ano? Buď jen sama sebou,“ pohladí jí po tváři. „Jasně,“ špitne Hayden. „Až se vrátíš, Stella a já pro tebe máme menší překvapení,“ řekne Hailey. „Fakt? A jaký?“ zeptá se nedočkavě Hayden, což Hailey vykouzlí úsměv na tváři. „Kdybych ti to teď řekla, asi by to už nebylo překvapení, nemyslíš?“ podívá se na ní moudře. „Máš pravdu,“ sklopí hlavu Hayden. „Tak utíkej, ať nepřijdeš hned první den pozdě,“ zvedne se na nohy Hailey. Pak už s naprostou hrdostí sleduje svou malou neteř, jak peláší ke školnímu autobusu, který stál na konci jejich ulice, a s nejistým úsměvem mizí uvnitř.
Spolužačky
Ze školního autobusu vystoupila jako jedna z posledních. S ohromnými obavami a se srdcem až v krku vyrazila vstříc budově, která měla následujících pár let být její školou. Její třídu se jí podařilo najít ještě před zvoněním, což v Hayden vyvolalo trošku lepší náladu. Většina lavic už byla obsazená, ale i tak se jí podařilo ulovit místo ve třetí řadě u okna. Mlčky zapadla na svou židličku a nejistě se ohlížela po svých spolužácích. Když do třídy vešla jejich paní učitelka, šumot ve třídě utichl. Ke konci školního dne měla Hayden poměrně dobrou náladu. Jakmile vyšla ze školní budovy a usadila se na lavičku před školou, dostavil se pocit naprosté volnosti. Nakonec to
nebylo vůbec tak hrozné, jak se domnívala. Sice si ještě žádné kamarády neudělala, ale nepochybovala o tom, že se to v blízké době nezmění. Zrovna, když se chystala odejít směrem na autobusovou zastávku, vyrušil jí klapot něčích bot. „Máme to ale štěstí,“ ozve se dívčí hlas, který byl pro Hayden zcela neznámý. Když si však dívku prohlédla a její hlas si spojila s její tváří, poznala v ní jednu ze svých spolužaček. Domnívala se, že její jméno bylo Samantha. Hnědovláska však nebyla sama, doprovázely jí totiž i její dvě kamarádky. Působily jako její stín. Černovláska se jmenovala Veronica a krátkovlasá brunetka zase Heather. „Ty jsi Sam, že? Jsme spolu ve třídě,“ pokusí se navázat přátelský hovor Hayden, ale Samantha jí ihned přeruší. „Nehraj na nás tuhle komedii. Já moc dobře vím, co seš zač.“
Dcera vraha
Hayden svraští obočí a pomalu vstane z lavičky, na které do teď seděla. Pečlivě studovala výrazy dívek před ní, ale nemohla z nich absolutně nic vyčíst. „Jak to myslíš?“ zeptá se nechápavě Hayden. „Přesně tak, jak jsem to řekla. Rodiče mi o tobě povídali. Vím, co seš zač. A brzy to bude vědět i celá škola,“ řekne výhružně Samantha. Hayden k ní udělá maličký krůček vpřed. Ačkoli měla z dívek špatný pocit, stále věřila tomu, že jde jen o nějaký omyl. „Co ode mě chceš, Sam?“ vydechne poraženě. „Od tebe? Od tebe nechci nic. A jsem Samantha, jen přátelé mi můžou říkal Sam,“ dodá a přistoupí k Hayden o krok blíž. Rázem je u ní blízko. Tak blízko, až je to Hayden nepříjemné.
„Tak dobře,“ špitne blondýnka a otočí se k odchodu. „Ještě jsem s tebou ale neskončila,“ chytne jí za loket Samantha a prudce si jí k sobě otočí. Hayden by si tohle chování za normálních okolností líbit nenechala, ale teď si přišla příliš slabá na to, aby se dívkám vzepřela. „Nechápu, kde jsi sebrala tu odvahu se tu dneska vůbec ukázat. Já být tebou, tak se asi hanbou propadnu,“ zakroutí hlavou Samantha. „O čem to mluvíš?“ zeptá se nechápavě Hayden. „Nedělej ze sebe hlupáka,“ vloží se do toho Veronica. „Všichni tady víme, co byli tvoji rodiče zač. Tvoje matka a ten tvůj povedený otec,“ založí si ruce přes prsa černovláska. „O tátovi takhle nemluv, nebo-“ snaží se bránit čest svého otce, ale Samantha jí rychle přeruší. „Nebo co? Povíš to mamince? Počkat, já zapomněla, ty nemůžeš. Protože sedí za mřížemi za vraždu!“ hrubou silou do ní strčí. Bezbranná Hayden se sotva udrží na rameno, ale k jejímu štěstí byla její záchrana na blízku. „Vidíš to, brácha?“ ozve se hlas dívky postávající u hlavních dveří. „Jo,“ broukne její společník, „tak pojď, Alisso,“ plácne jí po rameni. Oba sourozenci bez váhání vyrazí Hayden na pomoc.
Zachráněná
„Tak dost!“ zakřičí černovlasý kluk, čímž vyruší Samanthu, Veronicu a přihlížející Heather z veřejného ponižování jejich spolužačky, která v sobě nenašla sílu se bránit. „Tři na jednu, fakt?“ zakroutí hlavou s viditelným odporem. S odhodláním si stoupne před Hayden, zatímco jeho sestra jí ihned popadne do pevného objetí. „Neboj, Thomas je vyžene,“ zašeptá hnědovláska a konejšivě pohladí plačící dívku po rameni. „Chceš se jí zastávat? Vážně? Možná změníš názor, když ti řeknu, co udělali její rodiče,“ řekne pyšně Samantha, ale její slova jdou úplně mimo rozhodnutého Thomase. „Asi tě zklamu, ale to mě vůbec nezajímá,“ založí si ruce na hrudi. „Měly byste odejít,“
zabručí. „Nebo co?“ pobízí ho Sam. „Nebo to řeknu učitelce a jsem si jistý tím, že ona to zase poví tvým rodičům,“ mávne rukou Thomas a svraští své obočí. „Kašli na ně, Sam,“ položí své kamarádce ruku na rameno Veronica. „Nestojí za to,“ dodá a Samantha souhlasně přikývne. „Tohle není konec, Hayden,“ řekne dramaticky. Než stačí někdo něco namítnout, Samantha se otočí a naštvaně vyrazí směrem na parkoviště. Veronica se za ní rozeběhne jako věrná ovečka a Heather se s lítostí podívá na plačící blondýnku, kterou Alissa ochranářsky svírala ve svém náručí. „Já… moc mě to mrzí,“ zašeptá, a pak už se rychle rozeběhne za svými kamarádkami.
Kamarádi
Když Samantha, Veronica i Heather odejdou, schoulí se Hayden na vzdálenou lavičku u školy a dá průchod slzám. Až teď jí pomalu docházelo, co Samantha řekla o její mamince. Než se stačí uplakaná blondýnka vzpamatovat, Alissa si k ní přisedne a konejšivě jí položí ruku na rameno. „Nevšímej si jich, jsou to jen závistivé zlé holky,“ řekne povzbudivě. „Ale,“ pokusí se něco říct Hayden, ale přeruší jí hlas Thomase, který se usadí na zem před ní a Alissu. „Ségra má pravdu,“ zamumlá a Hayden se za něj se slzami v očích podívá. „Víš, co? Znám místo, které ti zaručeně zlepší náladu!“ řekne s úsměvem Tom a znovu se postaví na nohy. Než se stačí Hayden vzpamatovat,
černovlásek k ní nedočkavě natáhne ruku. Hayden jím nabízenou ruku váhavě chytne a nechá se jím vytáhnout na nohy. Trojice studentů spolu kráčí ulicemi Lázeňské Oázy zhruba půl hodinu, než konečně dorazí na místo. Thomas s Alissou Hayden zavedou na odstrčenou pláž, kde nebylo ani živáčka. Všichni se usadí do písku a zadívají se na šumějící vlny. „Ještě jsi nám ani neřekla svoje jméno,“ ozve se Alissa, čímž utne to ničím nerušené ticho. Hayden se na ni otočí a nejistě řekne: „Hayden, jsem Hayden Armstrongová.“ Jakmile prozradí své jméno, sklopí pohled. Uměla si živě představit, co se teď sourozencům honilo hlavou. „Ráda tě poznávám, Hayden. Já jsem Alissa a tohle je můj bratr Tom,“ odvětí usměvavá hnědovláska. Hayden se na ni překvapeně podívá. Předpokládala, že zareaguje podobně jako Samantha, ale tak se nestalo. „Proč jste mi pomohli?“ zeptá se šeptem Hayden. „Proč bychom neměli?“ odvětí Thomas, na což se Hayden slabě usměje. „Já jen… všechno, co řekla Samantha. O mých rodičích… nevěděla jsem to a… myslela jsem, že zareagujete stejně jako ona,“ pokrčí rameny Hayden. „Rodiče si nevybereš,“ špitne Alissa. „Přesně tak a navíc jsi fakt fajn holka,“ dodá Thomas. Na pláži spolu zůstanou ještě půl hodinu, během které si spolu jen letmo povídají. Hayden byla radostí bez sebe. Nemohla uvěřit tomu, že si hned první den našla kamarády.
Překvapení
Poprvé za svůj život se Hayden netěšila, až se vrátí domů. Po rozloučení se svými novými kamarády se cestou z pláže loudala, a tak nebylo žádným překvapením, že se domů dostala asi o hodinu a půl později, než měla. Než vůbec stačila vkročit na trávník, vchodové dveře se prudce otevřely a vystrašená Hailey vyrazila své neteři naproti. „Hayden, kde jsi byla tak dlouho?“ zeptá se starostlivě a klekne si na kolena, aby jí lépe viděla do očí. „Promiň,“ zamumlá nepřítomně Hayden, „nechtěla jsem tě vyděsit,“ sklopí pohled. „To nevadí, beruško. Jak to šlo ve škole? Všechno v pořádku?“ zeptá se a Hayden mlčky přikývne. Nechtěla teď s tetou Hailey
mluvit o těch holkách a o všem, co jí řekly o jejích rodičích. „Víš, co? Pojď se mnou na zahradu, tvoje překvapení už na tebe čeká!“ vyhrkne Hailey se snahou své neteři trochu zlepšit náladu. Než se na zahradu dostanou, zakryje jí Hailey oči. Nemohla se dočkat na její reakci, až uvidí, co si pro ni ona a Stella připravily. „Už můžu?“ zeptá se nedočkavě Hayden. Hailey místo odpovědi pomalu stáhne ruce z jejího obličeje. Když Hayden otevře oči, její pohled se automaticky zastaví na její druhé tetě Stelle, která stojí u jejího překvapení. „Kolo?“ zeptá se překvapeně Hayden. „Líbí?“ zeptá se Hailey. „Jestli se mi líbí? Je to fantastické! Vždycky jsem kolo chtěla!“ vyhrkne s úsměvem Hayden. „Děkuju, tetičko,“ vrhne se jí kolem krku. „A tobě taky, tetičko Stello,“ pevně obejme i svou druhou tetu. „Tak co? Otestujeme ho?“ mrkne na ní Stella. „Ano, prosím!“ vykřikne Hayden nadšeně.
Celá pravda
Ani tenhle večer se Hayden s usínáním příliš nedařilo. Vlastně ležela v posteli přinejmenším hodinu před tím, než se odhodlala opustit svůj pokojíček. Zrovna mířila do ložnice svých dvou tetiček, když si všimla Hailey, která seděla na barové židličce v kuchyni s obličejem ve dlaních. „Teto Hailey?“ osloví jí starostlivě a pomaličku k ní přicupitá. „Hayden,“ cukne sebou černovláska, která si své neteře vůbec nevšimla, „pročpak nespíš, beruško? Zase nějaké špatné sny?“ zeptá se. „Stalo se něco?“ přejde její otázku Hayden. Opatrně položí svou ručičku na tu její a starostlivě na Hailey pohlédne. „Pláčeš kvůli mamince?“ zeptá se. „Proč bys něco takového říkala, zlatíčko?“
podiví se Hailey. „Tetičko, je pravda, že moje maminka někomu ublížila?“ položí jí opatrně otázku, která jí celý den tolik tížila. Hailey se na ní zaskočeně podívá. Vždycky věděla, že jí bude muset pravdu o jejích rodičích říct, ale netušila, že to bude takhle brzy. Při pohledu na nevinnou Hayden jí rázem došlo, proč se odpoledne chovala tak zvláštně. Tak odtažitě. „Beruško, někdo ti řekl něco ve škole, že ano?“ ujišťuje se. Hayden neřekne ani slovo, jen mlčky přikývne. „Ach, Hayden,“ pevně sevře její ruku. „Teď mě poslouchej, ano?“ podívá se na ni. Hayden znovu přikývne. „Ať už ti někdo bude ve škole říkat cokoli, pamatuj, že tvoje maminka nikomu neublížila. Nikdy, Hayden. Rozumíš?“ zadívá se jí do očí. „Ale proč tu tedy není s námi? Proč tu není se mnou?“ zeptá se se slzami v očích. „Jeden opravdu zlý člověk udělal spoustu špatných věcí, které hodil na svou maminku. Všichni uvěřili tomu, že je to pravda, ale já ne. A ty taky nesmíš, ano?“ naléhá na ní. „Takže je maminka nevinná?“ vyzvídá dál Hayden. „Samozřejmě, že je nevinná,“ pohladí jí po tváři Hailey. „A už brzy budeme zase všichni spolu, dobře? Už jen… už jen pár let,“ zašeptá. Než se Hayden znovu vrátí do svého pokoje, Hailey ji pevně obejme. Pak už zůstane v kuchyni sama. „Už jen pár let,“ zopakuje si pro sebe poslední větu, kterou řekla své neteři. Ačkoli už si Josie velkou část trestu odseděla, ještě druhá velká část jí čekala. Toho si byla Hailey vědomá, a proto na ní tak často doléhal smutek a stres.
Podivný sen
Po rozhovoru se svou tetou se Hayden cítila o poznání lépe, a tak se jí podařilo usnout během chvilky. Jakmile ulehla do své měkké postele, okamžitě propadla do říše snů. Z počátku to vypadalo jen jako další obyčejný sen, ale to se brzy změnilo. Hayden měla pocit, jako kdyby se v tom snu nacházela ona sama. Všude kolem ní panovala nekončící temnota a nad zemí se snášela oblaka husté mlhy. Hayden to místo neznala, ale necítila se tam v nebezpečí. Něco jí našeptávalo, že tam patří. Chvíli pokukovala po okolí a vstřebávala všechno nové, než se rozhodla dát do pohybu. Okamžitě si všimla, jak rychlá a hbitá je. Jakmile sklopila hlavu níž, všimla si svých nohou.
Nebo spíše pacek? Hayden nebyla člověk, ale vlk. Nádherný majestátní vlk, který se ostražitě rozhlížel po okolí a opatrně našlapoval. Hayden byla jako u vytržení, tohle byl ten nejdivnější a zároveň nejlepší sen! Pobíhala jako zběsilá. Nejdříve lesem, a pak zabloudila k panství na kopci. Ohromný dům byl pro lidské oči téměř neviditelný, ale za to mohla především hustá mlha. Hayden se svými schopnostmi nemohla nabažit. Viděla dokonale. Viděla všechno a všechno také cítila. Zrovna se toulala místním hřbitovem, nasávala temnou atmosféru, když zaslechla neznámý hlas. Rozléhal se ve všech stran, ale ať se Hayden podívala kamkoli, nikoho nespatřila. To však neznamenalo, že cizinec neviděl ji. „Hayden,“ zašeptá tajemně. Jeho hlas slyší tak zřejmě, jako kdyby stál onen cizinec rovnou za ní. „Vím, jak se cítíš. Připadáš si, jako kdybys nikam nezapadala, ale to není pravda. Tvé místo je po mém boku. Tvoje schopnosti jsou čím dál tím silnější. Až nastane ten správný čas, znovu se shledáme,“ s posledním slovem se cizinec vytratí a ním zmizí i Hayden. Když se s trhnutím probudí ve své posteli, kolem ní je už světlo, které značí nový den.
Skateboard
Hayden nebyla schopná přestat myslet na ten divný sen, který se jí zdál pár nocí zpátky. Všechno jí přišlo tak skutečné, až se začala domnívat, že to nemohl být pouze sen. Potřebovala si o tom s někým promluvit, aby se z toho nezbláznila. Ze začátku přemýšlela, jestli to má říct Hailey a Stelle, ale pak si uvědomila, že by jí asi nepochopily. Přesně proto se všechno rozhodla říct Thomasovi a Alisse, kteří se velmi rychle stali jejími nejlepšími kamarády. Trávili spolu každou volnou chvíli. Byli prostě nerozluční. O víkendu spolu vyrazili do nedalekého parku, ale protože se jim nechtělo jít pěšky, vzali si s sebou své skateboardy. Hayden jela o pár metrů před svými kamarády, protože si
potřebovala v hlavě utříbit všechno, co se sourozencům chystala říct. Když dorazili do parku, seskočili ze svých prken a bez váhání se na ně posadili. „Jsi nějaká zamlklá,“ podotkne Thomas, který si nemohl nevšimnout chování jeho kamarádky. „Tom má pravdu, tohle ti není podobné,“ souhlasí se svým bratrem Alissa. „Děje se něco? Něco doma?“ zeptá se opatrně, na což Hayden ihned zavrtí hlavou. „Ne, doma je všechno fajn, Al,“ odpoví Hayden. „To je dobře,“ řekne s úlevou hnědovláska, „ale něco se děje, že jo?“ nenechá se jen tak odbýt Alissa. „Před pár dny jsem měla úplně šílený sen,“ zamumlá Hayden. „Dobře?“ svraští Alissa obočí. „Ale já si nemyslím, že to byl jenom sen. Vím, že to zní šíleně, ale… bylo to tak skutečné,“ špitne Hayden. „Každý máme takové sny,“ mávne nad tím rukou Alissa. Pomalu se zvedne a vyrazí na hřiště. Když dojde k prolézačkám, bez váhání vyleze rovnou nahoru. „Co si myslíš ty?“ obrátí svůj zrak na Thomase, který neřekl ani slovo. „Nevím,“ pokrčí rameny černovlásek, „ale jestli věříš tomu, že to nebyl jenom sen, tak tomu věřím i já, dobře?“ navrhne. Hayden přikývne. S takovou odpovědí se dokázala smířit. Spolu s Thomasem se zvedne a zamíří k prolézačce, kde už na ně čeká Alissa. Ale i tak na ten sen nemůže zapomenout…
Hlasy
Na rozdíl od svých vrstevníků Hayden víkendy nenáviděla. Mělo to jednoduché vysvětlení, šíleně se během nich totiž nudila. Stella většinou touhle dobou navštěvovala svou rodinu a Hailey zase jezdila do Brindleton Bay, kde pomáhala Carmen s prací na veterinární klinice. Mnohokrát Hayden nabízela, aby se k ní připojila, ale blondýnka vždycky odmítala. Tenhle víkend byl naštěstí úplně jiný, protože ho Hayden trávila se svými kamarády ze školy. „Ty jsi ale vyrostl, Mango,“ nedopustí si poznámku při pohledu na velkého pejska, kterého si s sebou sourozenci přivedli. Naposledy ho viděla, když byl ještě malé štěňátko. Hayden, Alissa, Thomas a věrný psí
společník Mango zamířili na procházku do města, kam chodili moc rádi. Jejich nejoblíbenější místo bylo u vody, a tak tam skončili i dneska. Když si spolu Tom a Alissa povídají, přicupitá k Hayden Mango s míčkem ve své tlamičce. „Chceš si házet?“ navrhne Hayden, když se fialový míček dokutálí před její nohy. Když se Hayden sehne pro míček, aby ho mohla Mangovi hodit, zaslechne hlas. Prudce se zvedne a otočí se ke svým kamarádům. „Říkali jste něco?“ zeptá se zmateně. „Ne, proč?“ zavrtí hlavou Alissa. Hayden nad tím jen mávne rukou a obrátí svou pozornost znovu k Mangovi. „Tak přines!“ řekne a hned míček odhodí do dálky. Když jí Mango míček přinese znovu k jejím nohám, uslyší Hayden onen hlas znovu. „Mango? To děláš ty, že jo?“ sehne se k němu. Jakmile pejsek zavrtí ocáskem, má Hayden jasno. „Já věděla, že to nebyl jenom sen,“ špitne s úžasem Hayden.
Puberta
Pár dní po tom, co Hayden s vyznamenáním dokončila své studium na místní základní škole, byl opět důvod k oslavám. Tentokrát na menší oslavu přijeli i její prarodiče Carmen s Cliffem, kteří si kvůli své vnučce vzali volno v práci. Stella s Hailey všechno nachystaly na jejich zahradě za domem. Nádherně prostřený stůl byl plný vynikajícího jídla a héliem nafouknuté balónky plápolaly vzduchem pokaždé, když do nich foukl vítr. „Babičko, dědo!“ přivítá své prarodiče s čirou radostí Hayden. Nemohli se vídat tak často, jak by si obě strany přály, a tak byly tyhle rodinné okamžiky nezaplatitelné. „Všechno nejlepší, zlatíčko!“ obejme svou vnučku Carmen. Nemohla uvěřit tomu,
jak rychle čas utíkal. Nejdříve si celá rodina pochutnala na jídle, které uvařila Stella. Během jídla si povídali o všem, co se v jejich životech stalo. Carmen básnila o své práci na veterině a Cliff si zase nemohl odpustit poznámky o své kariéře umělce. Už dávno s Černými Kočkami nehrál, ale hudbě se věnovat nepřestal. Po vydatném jídle nastal všemi očekávaný okamžik. Sfouknutí svíček. Hailey zapálila všechny svíčky na dortu s modrou polevou a hrdě sledovala svou neteř. Když uhasla úplně poslední svíčka, Hayden vyrostla v nádhernou mladou slečnu.
Překrásná
Hayden vyrostla v překrásnou mladou slečnu se srdcem ze zlata. Její dětská záliba v umění se jedině prohloubila. Velmi ráda trávila volný čas venku v přírodě se svými kamarády ze školy, nebo jenom na své terase u malířského stojanu. Kreslila ráda, byla to její vášeň. Své rodiče však zapřít nedokázala a podobná jim byla každým coulem. Vzhledem připomínala svého zesnulého tatínka Sawyera, o čemž vážně nebylo pochyb. Povahou připomínala zase svou maminku Josie. Kromě svých uměleckých zálib totiž také milovala dobrodružství. Neustále pobíhala někde venku. Ráda poznávala nová místa a lidi. Ničeho se jen tak nezalekla, až snad na jednu věc. Měla
ohromný strach s někým navázat romantický vztah, za což mohl nepovedený vztah jejích rodičů. To však neměnilo nic na tom, že kluky přitahovala jako magnet. Ona je však všechny úspěšně odmítala. Její šestnácté narozeniny znamenaly mnohem víc, než jen příchod pubertálních výlevů. Její tety Hailey a Stella jí každým dnem připomínaly, že její maminku Josie už velmi brzy propustí z vězení. A Hayden z toho měla z nějakého neznámého důvodu spíše strach, než radost. Čtrnáct let svou maminku neviděla, do vězení se jí bála jít navštívit. A teď se strachovala, že jí to bude mít Josie za zlé. Hayden netušila, co si pro ni život připraví. Jedno ale věděla jistě, jestli někdy bude mít děti, udělá všechno pro to, aby měly lepší dětství než ona.
Šílená nuda
„Bože, to je nuda,“ neodpustí si poznámku znuděná Alissa. Páteční večer teprve začínal a ani jedné z dívek se ještě jít spát nechtělo. Přeci jen úspěšně zvládly první týden na střední škole, a tak to bylo na místě pořádně oslavit. Než stačí Hayden něco namítnout, přeruší jí zvuk mobilu její kamarádky, který ohlašoval příchod nové zprávy. Alissa se s trhnutím posadí a znaveně se natáhne pro svůj mobil, který ležel na druhé straně postele. Hayden jí zvědavě sleduje. Hned si všimne, jak její znuděný výraz nahradí výraz absolutního nadšení. „Copak?“ zeptá se nechápavě blondýnka. „Esther u sebe pořádá večírek,“ podívá se své kamarádce do očí Alissa. „Esther? Nechodí náhodou o
ročník výš?“ povytáhne na nadšenou brunetku obočí. „Záleží na tom snad? Pozvala nás,“ řekne na vysvětlenou a bez dalších poznámek seskočí z postele. Když Hayden neudělá totéž, nechápavě se na ni otočí. „Neříkej mi, že tu radši zůstaneš,“ založí si ruce v bok a Hayden si povzdechne. Nijak zvlášť večírky nevyhledávala. Nebyl to její šálek kávy. Ale na druhou stranu to byl skvělý způsob, jak poznat nějaké nové lidi. Kromě Toma a Alissy moc přátel neměla. Vlastně kromě nich nikoho jiného neměla. „Tak dobře,“ svolí nakonec. „Jen se musím zeptat tety Hailey,“ dodá. Jakmile Hayden odejde ze svého pokoje, chopí se Alissa opět svého mobilu a vytočí číslo svého bratra Thomase. „Čau, brácha. Máš dneska večer čas?“ zeptá se a přitom si kartáčem pročesává svoje vlnité vlasy. „Tak kdyby sis to rozmyslel, tak na tebe budeme s Hayden čekat u Esther doma,“ řekne se širokým úsměvem. Zavěsí přesně ve chvíli, kdy se Hayden vrátí do pokoje. „S kým jsi mluvila?“ zeptá se zvědavě Hayden. „Jen s rodiči,“ mávne nad tím rukou Alissa. Když se Hayden převlékne ze svého pyžama, už dívky nic nebrání v tom, aby vyrazily směrem na Estheřin večírek.
Nečekaný host
„Pořád si nejsem jistá, jestli byl dobrý nápad sem jít,“ zamumlá Hayden. Čím více se blížily na adresu, kde se měl večírek konat, tím více byla nervóznější. Nijak zvlášť se svými spolužáky totiž nevycházela a ani nebyla tak společenská jako její kamarádka Alissa. Nerada se seznamovala s novými lidmi. Když se jim totiž měla představit, nehorázně se děsila jejich reakce. Každý si její příjmení propojil s tím, co udělal její otec. A fakt, že je její maminka ve vězení, tomu vůbec nepomáhal. Jediní lidé, kteří ji nikdy neodsoudili, byli Alissa s Tomem. Její jediní přátelé. „Ale hloupost,“ poplácá jí po rameni Alissa. „Bojíš se zbytečně, určitě to bude fajn,“ usměje se na ni. Před
Estheřin dům dorazily do pěti minut, během kterých se Hayden trochu uklidnila. Obě dívky se před domem zastaví a se zájmem si ho prohlíží. Je to však Hayden, která si okamžitě všimne černovlasého chlapce, který nervózně postává před domem. „Tome? Kde se tady bereš?“ zeptá se překvapeně. „Přesně, copak tady děláš, brácha?“ přitaká hraně Alissa s potulným úsměvem na tváři, čehož si však Hayden nevšimne. „Snad jste si nemyslely, že bych si tenhle večírek nechal ujít,“ odvětí s drobným úsměvem a pomalu si k dívkám razí cestu, aby je mohl pozdravit. Jakmile k nim dojde, Hayden ho pevně obejme. „Jsem ráda, že tu jsi,“ řekne upřímně, a pak ho zase rychle pustí. „Připravení?“ přeruší je nedočkavě Alissa. „Asi jo,“ špitne Hayden. Společně se odeberou ke dveřím, na které Alissa posléze zaklepe.
Chris
Jelikož jejich klepání přes hlasitou hudbu nikdo nezaslechne, rozhodne se Alissa otevřít a vejít dovnitř i bez pozvání. Hayden s Thomasem jí tiše následují, rozhodnou se totiž, že nechají jejich společenskou kamarádku udělat všechnu těžkou práci za ně. Jakmile vejdou dovnitř, ucítí Hayden povědomý puch alkoholu. Nikdy moc nepila, ale ten smrad jí byl povědomý. To a ta ohraná hudba, která zaplňovala celou místnost. O lidi tu také nebyla nouze. Skupinky lidí se spolu hlasitě bavili a hulákali jeden přes druhého, což Hayden utvrdilo v myšlence, že tohle přeci jen nebyl dobrý nápad. „Thomasi,“ zašeptá Hayden ke svému kamarádovi, jakmile si všimne
trojice dívek postávající ve středu dění. Hayden měla tušení, že by tu mohla narazit na její nejmíň oblíbené dívky ze školy, ale i tak jí neudělalo radost, když je spatřila. „Měla jsem vědět, že tu budou,“ zamumlá nevěřícně. Thomas se nadechne, ale nedostane příležitost nic říct. Přispěchá k nim totiž o rok starší dívka, která měla celý večírek na svědomí. „Alisso! Tak ráda tě vidím!“ přivítá jí se širokým úsměvem. „A přivedla sis s sebou kamarády,“ konstatuje při pohledu na Hayden s Tomem. „Moc ráda vás poznávám, jsem Esther,“ pozdraví je přátelsky. „Hayden a tohle je Tom,“ představí se za oba Hayden. „Díky za pozvání,“ broukne nesměle Thomas. Rozhodně podobné akce nevyhledával, a tak se teď cítil jako na trní. Nebýt Hayden, ani by nepřišel. „Maličkost,“ zazubí se na ně černovláska. „Alkohol je v kuchyni,“ mrkne na ně. „Kdybyste cokoli potřebovali, budu tady,“ mávne rukou kolem sebe krátce před tím, než se vytratí věnovat ostatním hostům. „Fajn holka, jak se vlastně znáte?“ podiví se Hayden. „Esther je roztleskávačka, potkaly jsme se na tréninku. Ale známe se jen od vidění,“ vysvětlí Alissa. Hayden jí ale nevěnuje příliš velkou pozornost, protože její oči spatří neznámého kluka, který na ní doslova visel pohledem. „A on?“ šťouchne do ní. „Jeho znáš?“ zeptá se. Alissa se rychle podívá jejím směrem. „To je Chris, chodí do druháku. Kapitán fotbalového družstva, všemi oblíbený,“ konstatuje Alissa. „I tebou, hádám,“ neodpustí si poznámku Hayden. „A kým by nebyl, hm?“ potulně se usměje. „Slyšela jsem, že po něm Samantha už pár dnů pěkně jede, ale on jí pořád odmítá,“ špitne Alissa. „Fakt?“ vydechne zaujatě. Po chvíli mlčení Hayden konstatuje: „Půjdu se mu představit.“ Alissa s Thomasem se na ni překvapeně podívají. Oba mají na tváři nečitelný výraz. „P-proč?“ vyhrkne Thomas. „Nevím, prostě chci,“ zamumlá Hayden před tím, než se odhodlaně vydá Chrisovi naproti.
Setkání
Sama nechápala, kde se v ní všechno to odhodlání vzalo. Většinou se rozhovorům s neznámými lidmi vyhýbala, ale teď se ho chystala sama navázat. Možná se v ní probouzela povaha, kterou netušila, že má. Jakmile dojde ke chlapci, který se měl údajně jmenovat Chris, nejistě se na něj podívá. Než však stačí cokoli říct, promluví on sám. „Promiň, jestli jsem tě vyděsil,“ zamumlá a Hayden se na něj tázavě podívá. „Obvykle takhle na holky nezírám, ale ty… ještě nikdy jsem tě tu neviděl,“ zdůvodní to, proč se předtím choval tak, jak se choval. „Chodíš taky místní střední?“ zeptá se a Hayden přikývne. „Ale teprve týden, jsem v prváku,“ dodá na vysvětlenou. „Jasně, to
dává smysl,“ konstatuje Chris. „Vážně? Jak to?“ nakloní hlavu na stranu Hayden. „Myslím, že tvojí tvář bych jen tak nezapomněl,“ odvětí, na což se Hayden slabě pousměje. „Kdyby sis chtěl náhodou k té tváři přiřadit i jméno, tak jsem Hayden,“ řekne a natáhne k brunetovi ruku. „Chris,“ pevně stiskne její ruku. Chvíli si spolu povídají o jejich škole, než se Hayden rozhodne změnit téma. „Nedáš si něco k pití?“ zeptá se. „Moc rád,“ řekne souhlasně Chris, položí blondýnce ruku na záda, aby jí mohl zavést směrem ke kuchyňskému koutu, kde je pití více než dost.
Hodně společného
O chvilku později už spolu seděli u baru s drinkem dle vlastního výběru. Ani jeden z nich alkoholu moc neholdoval, a tak se to na jejich skleničkách projevilo. Zatímco Hayden se mohla jen na červené víno, Chris se rozhodl pro pivo. Ze začátku mezi nimi panovalo ticho. Hayden mlčky usrkávala ze skleničky s vínem a přemýšlela, jestli nemá něco říct. „Přišla jsi sama?“ zeptá se z nenadání Chris. „Ne, jsem tu s kamarády,“ odvětí Hayden. „Vlastně nebýt mé kamarádky Alissy, asi bych tu teď nebyla,“ přizná se Hayden. „V tom případě jsem rád, že jsi jí poslechla,“ usměje se na ní Chris, což Hayden donutí udělat totéž. U baru spolu seděli dlouho. Povídali si o všem možném. O jejich
zájmech, rodinách a plánech do budoucna. Hayden by si nikdy netroufala říct, že si toho budou mít tolik co říct. Chris totiž na první pohled vypadal jako klasický namyšlený kapitán fotbalového družstva, ale pravda byla úplně jiná. On takový vůbec nebyl, vlastně byl naprostý opak. V každém směru se lišil od kluků, které znala. „Fakt? Nemůžu uvěřit tomu, že to udělala,“ zasměje se Hayden nad historkou, kterou jí Chris vypráví. Bavili se spolu o Samanthě a jejích pokusech Chrise sbalit. „Přísahám, že se to stalo! Když jsme se s kluky po zápase vrátili do šatny, byla tam!“ řekne a Hayden se pobaveně zasměje. „Mohla bych ti vyprávět o věcech, které udělala mě. Přísahám, že mě ta holka nenávidí do morku kostí,“ zavrtí hlavou Hayden. Chris jí položí ruku na rameno. „Vůbec si to neber osobně, jen ti závidí,“ řekne s úsměvem Chris. „Jo? A co prosím tě? Vždyť má úplně všechno, na co si ukáže prstem,“ odfrkne si Hayden. „Někdy si říkám, že to má v životě mnohem jednoduší,“ konstatuje. Na to Chris nic neřekne. „Tahle je moje oblíbená,“ pronese, když se místností ozve hlasitá písnička. „Tak si zatancujeme, ne?“ mrkne na něj Hayden a prudce seskočí z barové židličky. Když si v obývací místnosti najdou svoje vlastní místečko, dají se do tance. Jelikož si všímají jen toho druhého, nevšimnou si černovlasého chlapce, který bez jediného slova upustí prostory večírku.
V temnotách
Blondýnka se proplétala davem propocených teenagerů ve snaze najít své přátele. Cítila se provinile, že se jim skoro celý večer nevěnovala. Původně si chtěla s Chrisem promluvit jenom na chviličku, ale měli si toho spolu tolik co říci, že jí to úplně zhatilo plány. Její srdce zaplesá radostí, když po minutách neúspěšného hledání konečně spatří svou kamarádku. Alissa seděla v malém odstrčeném křesle v rohu místnosti a společnost jí dělala jen lahev piva. „Tady seš,“ vyhrkne s úlevou Hayden, „všude tě hledám,“ přizná, když si sedne na kraj zmiňovaného křesla. Alissa se na ni podívá, ale neřekne jediné slovo. „Děje se něco? Kde je Tom?“ podiví se Hayden.
„Šel domů,“ broukne Alissa, aniž by se na svou kamarádku podívala. „Aha,“ zamumlá Hayden překvapeně, „a proč? Stalo se něco, o čem bych snad měla vědět?“ zeptá se, na což Alissa zavrtí hlavou. „Nelámej si s tím hlavu, prostě se tu nebavil,“ poví Alissa a nad vším mávne rukou. „Ale ty vypadáš, že se bavíš skvěle,“ neodpustí si poznámku. Hayden pokrčí rameny. „Docela jo,“ přizná, „ale už jsem připravená jít domů. Co ty?“ zeptá se, na což Alissa s úsměvem kývne. „Mluvíš mi z duše,“ vyskočí na nohy. „Tak půjdeme, ne?“ kývne hlavou ke dveřím. „Jo, jasně. Hned, jen se chci ještě s někým rozloučit,“ obeznámí ji. A tak se každá vydá svou cestou. Alissa vyrazí ke dveřím a Hayden se začne zrovna drát davem lidí s cílem najít Chrise. Naposledy ho viděla u baru, ale to už bylo pár minut zpátky. „Hledáš mě?“ ozve se hlas za ní. Hayden se překvapeně otočí, přičemž jen díky štěstí Chrise nesrazí k zemi. „Jo, přesně tebe hledám,“ přizná a udělá k němu nepatrný krůček vpřed. „Kamarádka a já už to tady balíme, tak jsem se chtěla rozloučit,“ obeznámí ho s drobným úsměvem. „Dobře,“ položí jí ruce kolem boků, „tak se uvidíme v pondělí ve škole?“ zeptá se Chris, na což Hayden přikývne. „Jo, jasně,“ špitne. „Tak zatím,“ vyklouzne z jeho objetí a urychleně vyhledá dveře, u kterých už na ní čekala Alissa. Bez jediného slova zamíří ven, kde je okamžitě přivítá vzduch bez příměsi alkoholu, což obě ocení. Obě se vydají zpět cestou, kterou na večírek v první řadě vůbec přišly. Nemají však tušení, že je někdo sleduje. Neznámý muž byl skrytý za hustými keři v tmě tak tmavé, že ho lidské oko jen tak spatřit nemohlo. Obě dívky sledoval pozorně, ale jen jedna z nich pro něj něco skutečně znamenala. „Hayden Armstrongová, už brzy nastane ten správný okamžik,“ řekne do tmy krátce před tím, než se rozpustí v černý kouř a nezmizí někde v neznámu.
Finn Nightshade
Domů přišla krátce před půlnocí. Celým domem už panovala tma, jelikož obě její tety už dávno spaly. V naprosté tichosti se odebrala do svého pokoje, kde si našla něco na převlečení, a vyrazila se očistit do koupelny. Po krátké sprše se cítila mnohem lépe. Jakmile se převlékla a stáhla si vlasy do vysokého culíku, vyčistila si zuby, a pak zamířila zpátky do pokoje. Moc se jí ale spát nechtělo. Neustále musela myslet na všechno, co se během večírku odehrálo. Jednalo se totiž o snad nejlepší večer jejího života. Poznala úžasného kluka a konečně se dokázala skvěle bavit, aniž by myslela na své rodiče. Konkrétně na svojí matku Josie, která se měla z vězení každým
dnem vrátit. Hayden se usadila na gauč s knihou. Chtěla si před spaním ještě něco přečíst. Zrovna, když se chystala knihu zavřít, zaslechla zvláštní zvuk. Trochu se vyděsila, ale strach necítila. Zvědavě se na gauči posadila a vykoukla z okna, které bylo hned po její pravici. Ze začátku nebyla schopná vidět nic jiného, než jen tmu. Pak si ale všimla muže, který stál pod jejím oknem. Měl havraní vlasy a tmavé oči. Celý byl oblečený v černém a Hayden měla zvláštní pocit, že už ho někdy viděla. Rukou se dotkla skla. „Kdo jsi?“ zeptala se šeptem. Její otázka nebyla směřovaná na toho neznámého muže, šlo jen o řečnickou otázku. Hayden si byla jistá, že jí onen muž nemohl slyšet. To se ale spletla. „Jsem Finn Nightshade,“ promluví na ní. Hlas má hluboký a chraplavý. Ale i přes to tolik přívětivý. „To jsi ty,“ zašeptá Hayden nevěřícně, „z mého snu.“ Zavrtí nad tou úvahou hlavou. Už dávno na onen divný sen z dětství zapomněla, ale teď se jí to všechno začalo vracet zpátky. Tajemný muž se nad jejím poznatkem slabě pousměje, jako kdyby ho to snad potěšilo. Pak zvedne ruce k nebi. Okolo něj se objeví černá mlha, která ho začne pomalu pohlcovat. „Počkej,“ vyhrkne Hayden. „Mám tolik otázek,“ začne otevírat okno, ale už je pozdě. Tajemný muž je už dávno pryč.
Pořád tvá matka
Následujících pár týdnů uteklo jako voda a život mladé Hayden naplnil nejeden stereotyp. Každý den probíhal téměř na chlup stejně jako ten předchozí. Ráno se probouzela ještě za tmy, připravila se do školy a do půl hodiny opouštěla dům. Před školou se setkala se svými kamarády Alissou a Thomasem, se kterými trávila většinu školního dne. Během obědových přestávek často sedávala u stolu s Chrisem a jeho přáteli. Od Estheřina večírku se dost sblížili. Když se kolem čtvrté vrátila domů, pozdravila se se svými tetičkami a hned se pustila do úkolů. Zbytek odpoledne buď malovala, nebo ho trávila s přáteli. Dnešek nebyl ničím jiným, protože ho
trávila s Chrisem. „Trápí tě něco?“ probere jí z myšlenek Chris. Nemohl si totiž nevšimnout jejího ztrápeného výrazu. Poslední dobou se tak tvářila často. Hayden se na něj na chvilku podívá, než sklopí pohled a řekne: „Já… dá se to tak říct.“ Chris se k ní na lavičce přisune o něco blíž, aby jí mohl položit ruku na rameno. Tohle malé gesto Hayden zahřeje u srdce a přiměje jí se chlapci otevřít. „Jde o mámu,“ špitne s kamenným výrazem. „Koncem týdne jí propouští z vězení a já… nevím, jak… prostě nevím, co mám dělat, až jí uvidím,“ přizná. Chris jí opatrně vezme za ruku. „Hayden, neboj se. Až jí uvidíš, všechno to přijde přirozeně,“ pousměje se na ní. „Asi máš pravdu, zbytečně nad tím přemýšlím,“ špitne blondýnka. „Jen jsem jí neviděla tolik let. Pomalu si už ani nepamatuju, jakou má barvu očí,“ řekne s úsměvem Hayden. Pomalu se začínala těšit, až Josie zase uvidí.
Uklouznutí
Rozhovor s Chrisem jí dost pomohl. Díky němu si uvědomila, že se nemá čeho bát. Ačkoli svou mámu už dlouho neviděla, pořád to byla její máma. Hayden díky svým tetám sice prožila nádherné dětství, ale pravé rodičovské lásce se nemůže nic vyrovnat. O svého otce sice přišla, ale o maminku ne. Seděli spolu na okraji fontány. Bosé nohy si máchali ve studené vodě a mlčky pozorovali tekoucí vodu. Chris jí objímal kolem pasu. Když už je nic nedělání nebavilo, skočili spolu do fontány. Naštěstí kolem nich nebyli žádní kolemjdoucí lidé, kteří by je mohli napomínat. „Necákej na mě!“ zakřičí Hayden a rychle se dá na útěk. Dno fontány je však velmi kluzké. Hayden
podklouzne noha a v mžiku je úplně mokrá. „Jsi v pohodě?“ zeptá se Chris s obavami. „Hrozně to bolí, asi jsem si zvrtla kotník,“ zasténá Hayden. Chris se jí okamžitě vydá na pomoc. Jakmile k ní však natáhne ruku, Hayden ho hbitě stáhne k sobě. „Mám tě!“ zasměje se. „Hej, lhářko!“ zamračí se na ní Chris. Jeho naštvání mu však dlouho nevydrží a brzy se mu na tváři objeví široký úsměv. „Díky za dnešek,“ zašeptá Hayden, „přesně tohle jsem teď potřebovala,“ přizná. Stresu teď měla ve svém životě hodně, ale s Chrisem měla pocit, že nic z toho neexistuje. „Rádo se stalo,“ pousměje se na ní Chris. „A teď pojď, měli bychom odsud zmizet. Nebo nastydneme,“ zasměje se Chris. Pomalu se začne zvedat, ale Hayden ho zastaví. „Co-“ nechápavě se na ní podívá, ale svou myšlenku nestačí doříct. Hayden se k němu nakloní a přitiskne své rty na ty jeho.
Schůzka?
„Tak za patnáct minut?“ navrhne Hayden. Už nějakou chvíli si volala s Chrisem a domlouvala se s ním na jejich schůzce. Chris si totiž stál za tím, že už je čas na to, aby si spolu zašli na jejich první oficiální rande. „Dobře, budu se těšit,“ ukončí jejich hovor Hayden. Sejít se měli v jejich oblíbeném parku, ze kterého potom měli vyrazit do restaurace na oběd. Než odejde ze svého pokoje, nejistě se prohlédne v zrcadle. Slabě se na svůj odraz pousměje a vyrazí ven. V obývacím pokoji spatří Hailey a Stellu, které sledují nějaký televizní pořad. „Ahoj,“ pozdraví své tetičky blondýnka a posadí se do volného křesla. „Chystáš se někam?“ podívá se na ní podezíravě Stella. „Jdu
ven s Chrisem,“ odvětí Hayden. „Takže rande, jo?“ mrkne na ní Stella. Blondýnčiny tváře naberou lehký načervenalý odstín, čehož si všimne Hailey. „Ale Stello, nech jí,“ začne bránit svou neteř. „Dělám si srandu, prcku,“ usměje se na ní Stella. „Užij si to a Chrise ode mě pozdravuj,“ řekne mile. „Jasně, budu,“ přislíbí hned Hayden. Bez dalších slov vyskočí z křesla a vyrazí ke dveřím. V botníku si najde svůj oblíbený pár černých tenisek, do kterých se v rychlosti nazuje. Už se nemohla dočkat, až zase Chrise uvidí. Když otevře dveře od domu, okamžitě si všimne dvojice, která stojí na terase. Hayden si zaskočeně dá ruce před pusu a nevěřícně na dvojici hledí. „M-mami?“
Znovu spolu
Oněměle hleděla na ženu před sebou. Její tvář jí byla neznámá, ale zároveň i tolik blízká. Hayden si na svou maminku moc nepamatovala. V jejím životě nezůstala dlouho, než je svět nespravedlivě rozdělil. Stačil však jediný pohled do jejích očí a Hayden se cítila v bezpečí. Josie se na ní dívala s láskou, které je schopná jen opravdová matka. „Dál už to zvládnu sama, Nicku,“ promluví Josie na muže, kterého si Hayden téměř ani nevšimla. „Dobře,“ přikývne Nick a položí černovlásce ruku okolo boků. „Později ti zavolám,“ slíbí Josie s drobným úsměvem. „Děkuju. Děkuju za všechno,“ řekne dojatě. Nick jí krátce obejme, věnuje Hayden krátký úsměv a dá se na
odchod. Josie se pomalu otočí na mladou blondýnku a nejistě k ní udělá první krůček. Tolik o tomhle okamžiku snila. Představovala si, jaké jejich znovushledání asi bude. Připravovala si, co své holčičce řekne. Ale teď? Její představy se staly skutečností a Josie netušila, jak má správně zareagovat. Nevěděla, co říct. „Maminko,“ osloví jí plačky Hayden. Stačilo jediné slovo, aby se Josie rozplakala. Rázem zapomněla na všechny ty dlouhé roky za mřížemi. Neexistovalo nic, co by se mohlo tomuhle okamžiku vynahradit. „Holčičko,“ zašeptá Josie a pomaličku k Hayden dojde. Vezme si její tvář do rukou a konečky prstů z ní setře slzy, které zdobily její tvář. „Tolik jsi vyrostla,“ vydechne nevěřícně. Tolik toho zmeškala. „Jsi tak nádherná a jsi… jsi jako tatínek,“ zašeptá. Hayden se jí vrhne kolem krku. Její hlava spadne na její rameno a její slzy začnou pomalu vlhčit sako, které měla Josie na sobě. „Neplač, zlatíčko,“ zašeptá Josie a pevně si k sobě svou dceru přitáhne. „Už jsme zase spolu. Teď už nás nic nerozdělí, slibuju,“ řekne se slzami v očích a něžně Hayden pohladí po vlasech. Takhle tam spolu stojí ještě dlouho. Nic neříkají, jen se objímají.
Zase rodina
Když se Josie konečně po všech těch letech za mřížemi přivítá se svou dcerou Hayden, přijde řada i na Hailey se Stellou, které ještě neměly nejmenší tušení, že se Josie vrátila. Blondýnka svou maminku vezme dovnitř domu, který měl být původně její. „Je to tu ještě hezčí, než si pamatuju,“ řekne Josie a Hayden se k ní přitulí. Nemohla se nabažit toho pocitu, který jí teď naplňoval. Její maminka byla zase s ní a byl to neuvěřitelný pocit. Jakmile Hailey zaslechne kroky mířící do obývacího pokoje, pobaveně se za nimi otočí a řekne: „Zapomněla jsi něco, Hayden?“ Když však vedle své neteře spatří Josie, její srdce se rozbuší jako o závod. Do očí se jí nahrnou slzy. „J-Josie!“
vykřikne zaskočeně a rozeběhne se své sestře naproti. Stella je přinejmenším z poloviny zaskočená jako její manželka, ale ani ona ani na vteřinu nezaváhá. Vyskočí na nohy a vyrazí svou kamarádku náležitě přivítat. „Ahoj,“ zašeptá dojatě Josie. Než se stačí nadát, vrhne se jí Hailey kolem krku. „Tolik jsi mi chyběla,“ špitne Hailey. „Taky jsi mi chyběla, ségra,“ zašeptá Josie se slzami v očích. „Všichni jste mi chyběli,“ dodá a přitáhne si k sobě do objetí i svou kamarádku Stellu. Později už spolu všichni sedí na gauči v obývacím pokoji. „Neumím slovy popsat, jak vděčná vám jsem,“ přeruší ticho Josie. „A za co, prosím tě?“ obrátí se na ní Hailey s drobným úsměvem. „Nezlehčuj to, Hailey. Udělala jsem spoustu chyb. Vím to. Ale i přes to všechno jste na mě nikdy nezanevřely. Nikdy ti nebudu schopná dostatečně poděkovat za to, co jste se Stellou udělaly pro Hayden,“ řekne dojatě Josie. Hayden se na ní obrátí a vezme jí povzbudivě za ruku. „Od toho jsme rodina,“ odvětí Stella. „Přesně tak,“ usměje se Hailey. Po menší odmlce je to Hailey, kdo opět promluví. „Tak do konce týdne ti to tu uvolníme,“ otočí se na Josie. „Co?“ svraští zmateně obočí Josie. „Tenhle dům, přeci. Není náš,“ vysvětlí Hailey. „Neblázni, ségra. Tenhle dům? Chci, abys tu zůstala. Ty i Stella. Po všem, co jste pro mě udělaly, je to to nejmenší, co pro vás můžu udělat,“ řekne s úsměvem Josie. Hayden se ke své tetě Hailey přitulí. „Ale kam půjdeš ty?“ podiví se Stella. „Něco si najdu,“ zamumlá Josie. Už měla menší představu, ale tuhle zprávu si prozatím chtěla nechat jen pro sebe.
Rodinná grilovačka
Od jejího návratu z vězení uběhlo pár dní, během kterých se začala Josie pomalu aklimatizovat na běžný život. Se vším jí samozřejmě pomáhala rodina a především její dcera Hayden, která chtěla své mamince co nejvíce ulehčit život. Zatím žila v podnájmu u jedné postarší paní, dokud si nenajde lepší bydlení. Hayden věděla, že se bude brzy muset rozhodnout, kde chce žít. Logická volba by byla jistě u její matky, ale vzhledem k tomu, že toho pro ni Hailey se Stellou tolik udělaly, nebylo to vůbec lehké přemýšlení. O víkendu celá rodina vyrazila do Brindleton Bay navštívit Carmen s Cliffem, kteří se už na jejich dceru nemohli dočkat. Všichni se sešli
kolem půl dvanácté, což byl ideální čas na oběd. O jídlo se postaral Cliff, který chtěl pro všechny něco ugrilovat na grilu. Jelikož už značně zestárl, opustil své bývalé zájmy a našel si jiné. Vaření k těm zájmům patřilo. Carmen zase přestala pracovat na veterině, protože s přibývajícím věkem začínala slábnout. Celou kliniku přepsala na svou dceru Hailey, která jí tam tolikrát pomáhala. Velkou část našetřeným peněz zase dala Josie, aby si mohla znovu vybudovat nový a lepší život. „Vypadáš úžasně, mami,“ řekne Josie s úsměvem na svou maminku. „Ty taky, Josie. Jsem moc ráda, že jsi zase s námi,“ odvětí s úsměvem. „Tak povídej, mami. Co všechno jsem zmeškala?“ zeptá se zvědavě. Carmen se hned pustí do řeči. Nejdříve mluví o životě v městě, pak zase o klinice a nakonec o svých rodičích Jackovi a Elize. „Ach, to mě mrzí, že jsem zmeškala jejich pohřeb,“ povzdechne si Josie. Se svými prarodiči si byla vždycky velmi blízká, a tak jí jejich smrt dost zasáhla. Umřeli pár měsíců po sobě krátce po tom, co Josie nastoupila do vězení. „A co ty? Konečně jsi volná, copak plánuješ?“ zeptá se zvědavě Carmen. „Chci si najít dům v Lázeňské Oáze, abych byla Hayden pořád na blízku. A chci si najít práci, abych jí mohla v budoucnu podporovat,“ řekne pyšně. Dost za ta léta přemýšlela. Chtěla začít žít jiný život. Mnohem jiný než ten, co měla se Sawyerem. Už nechtěla zažít dobrodružství, těch už měla až po krk. Chtěla žít skromně a chtěla být hlavně šťastná. A ačkoli jí ztráta Sawyera stále bolela, věděla, že se musí pokusit zapomenout a jít dál.
Nemůžu, promiň
Mohl to být tak týden od toho, co se její maminka konečně vrátila domů. Hayden s ní trávila každou volnou chvíli, což samozřejmě znamenalo, že začala zanedbávat své kamarády a Chrise. Věděla sice, že má k tomu pádný důvod, ale i tak se cítila špatně. „Tak polez!“ popožene Chrise. Zatímco ona už dávno seděla nahoře dětské prolézačky, Chris na ní teprve lezl. Jakmile konečně vylezl nahoru, usadil sevedle Hayden a položil jí ruku kolem pasu. „Tak jak ses měla?“ zeptá se zvědavě blondýnky. „Měla jsem se dobře,“ odvětí hned Hayden. „Promiň, že jsem byla posledních pár dnů nedostupná. Hlavně po tom všem, co se mezi námi stalo. Já… nechci, aby sis
myslel, že toho lituju… protože to tak vážně není. Záleží mi na tobě a-“ Chris jí přeruší tím, že jí položí ruku na koleno. „Hayden, to je v pořádku. Já to chápu. Rodina je důležitá,“ řekne chápavě. Hayden se na něj usměje. „Díky, Chrisi,“ opře si hlavu o jeho rameno. Nemohla si přát lepšího přítele. Pokud ho tam mohla vlastně nazývat, o tomhle spolu totiž ještě nemluvili. „A co mamka? Jak to všechno probíhalo?“ zeptá se Chris. Hayden měla radost, že se o ni takhle zajímá. Přišla si, že mu na ní opravdu záleží. „Všechno to proběhlo tak šíleně rychle, že si skoro ani na nic nepamatuju. Vím jen, že jsem byla v ten moment neskonale šťastná. Vidět jí po všech těch letech… nedokážu to popsat slovy. Byl to neuvěřitelný pocit,“ řekne s úsměvem. Chris z ní celou tu dobu nemohl spustit zrak. Vypadala tak šťastná, když o své mamince mluvila. Po všem, čím si prošla, si to zasloužila. „Dopoledne dávají v kině ten nový akční film, o kterém jsem ti říkal. Slyšel jsem, že to fakt povedený film. Nechceš na něj se mnou zajít?“ zeptá se Chris. „Jé, to bych vážně moc ráda, ale… nemůžu. Slíbila jsem mámě, že s ní dneska zajdu na oběd. Říkala, že mi potřebuje něco důležitého říct. Promiň,“ zamumlá Hayden. „To nevadí, tak někdy jindy,“ navrhne Chris. „Jasně, já… vynahradím ti to,“ nakloní se k němu a krátce ho políbí na rty. Spolu zůstanou ještě asi půl hodinu před tím, než musí Hayden odejít.
Až po jídle
Po jejich malé schůzce v parku jí Chris jako pravý gentleman doprovodí až přede dveře jejího domu, i když mu Hayden nespočetněkrát říkala, že to není potřeba. Po tom, co se rozloučili polibkem, vyrazila se Hayden do svého pokoje převléct do něčeho hezčího. Nakonec se rozhodla pro pěkné letní šaty s nižšími botkami na podpatku. Na smluvené místo přesně na čas, takže nebylo žádným překvapením, že už tam na ni Josie čekala. „Ahoj, mami,“ pozdraví jí s úsměvem Hayden, jakmile jí spatří. „Moc ti to sluší, zlato,“ řekne s úžasem Josie a pevně svou dcerku na přivítání obejme. Když se náležitě přivítají, vkročí dovnitř restaurace, ve které chtěly poobědvat. Nešlo o žádnou luxusní
restauraci, ale o malé příjemné bistro. Ani jedné to však nevadilo, vlastně se jim místní prostředí opravdu líbilo. Obsluha tam byla vážně příjemná. Sotva se spolu usadily ke stolu, už k nim přispěchala servírka, aby mohla vzít jejich objednávku. Jakmile je servírka opustí, obrátí se Hayden na Josie. „Tak? O čem jsi chtěla mluvit, mami?“ zeptá se nedočkavě. Josie se na ní pobaveně usměje, a pak jen zavrtí hlavou. „Proč spěchat? Všechno ti řeknu až po jídle, ano?“ navrhne Josie. „Jak myslíš,“ svraští obočí Hayden. Nerada na něco dlouho čekala, a tak jí tajůplnost její vlastní matky začala trochu trápit. O čem s ní mohla chtít mluvit? Měla by se snad začít bát?
Přítel
Když jim jejich servírka konečně přinesla jídlo, Hayden s Josie se hned pustily do jídla. Nečekala sice na jídlo nijak dlouho, ale oběma docela vyhládlo. „Hm,“ usměje se spokojeně Josie, když se zakousne do pizzy. Stále si nemohla zvyknout na to, jak skvěle jídlo chutnalo. Nedalo se to ani porovnávat s tím, co jí dávali ve vězení. „Chutná?“ zeptá se Hayden s úsměvem. Josie jen mlčky přikývne, protože má plnou pusu jídla. Jakmile ale spolkne sousto pizzy, obrátí se zvědavě na Hayden. „Co?“ vyhrkne hned Hayden, když si všimne pohledu své matky. „Jen… pověz mi něco o sobě. Skoro nic o tobě nevím a…“ sklopí pohled Josie. Hayden jí chytne za ruku a slabě se na ní
pousměje. „Co bys chtěla vědět, mami?“ zeptá se opatrně. „Co ráda děláš? Máš nějaké zájmy? Co kamarádi?“ položí jí nejednu otázku Josie. Ačkoli je přívalem otázek Hayden zaskočená, zasměje a hned je začne zodpovídat. „Kde začít? Moc ráda kreslím. Už od dětství, tety mě v tom vždycky podporovaly,“ řekne s úsměvem. Josie jí pečlivě poslouchá, nechce, aby jí uteklo jediné slovo. „V budoucnu bych asi chtěla studovat umění. Taky ráda čtu, když mám čas. A kamarádi? Moji nejbližší kamarádi se jmenují Alissa a Thomas, známe se už od základky. Moc ráda ti je někdy představím, jestli budeš chtít,“ navrhne Hayden. „To bych moc ráda,“ přizná Josie. „A co nějaká láska?“ zeptá se Josie. Hayden trochu zčervená, ale odpoví i tak. O Chrisovi s nikým ještě nemluvila. Nikdo nevěděl, jak moc se za poslední dobu sblížili. „Je tu jeden kluk, který se mi líbí, ale… ještě to není oficiální,“ přizná Hayden. „Jmenuje se Chris,“ dodá. „Ale dost o mně. Už mi řekneš, o čem jsi se mnou chtěla mluvit, mami?“ zeptá se nedočkavě Hayden. „Pamatuješ si na toho muže, který mě doprovázel v ten den, kdy jsem se vrátila domů?“ zeptá se Josie. Hayden souhlasně přikývne. „Než jsem se zamilovala do tvého otce, milovala jsem ještě někoho jiného,“ řekne opatrně Josie. Nevěděla, jak tuhle informaci Hayden vezme. „Dobře? Takže hádám, že to byl on?“ navrhne, na což Josie přikývne. „Mami, jestli mi chceš říct, že s ním chceš zase být, tak mi to nevadí,“ řekne hned Hayden. „Ne?“ zarazí se Josie. „Ne, samozřejmě, že ne. Zasloužíš si být šťastná. Jestli jsi šťastná s ním, tak proč ne?“ řekne s úsměvem Hayden. Josie se na ní s úlevou podívá. „Hayden, děkuju,“ vydechne Josie a pevně svou dceru obejme. „Nemáš zač, mami. Jen mi slib, že mi ho už brzo představíš,“ poví Hayden. „Už brzy, holčičko,“ zašeptá Josie a ještě pevněji svou dcerku obejme.
Nazdar, cizinče
Už od dětství milovala kreslení. Nejenže jí to neuvěřitelně naplňovalo, ale také to byl způsob, kterým ze sebe dostávala všechny své aktuální emoce a starosti. Od oběda, během kterého se od své matky dozvěděla, že má nového přítele, uběhlo pár dní. Ačkoli jí to Josie ještě stále nepředstavila, dokázala si o něm Hayden udělat vlastní obrázek. Josie jí o něm dost vyprávěla. Řekla jí, jak se poznalia jak se do sebe bezhlavě zamilovali. Co na Hayden však udělalo největší dojem, bylo to, jakým způsobem se o ni Nick staral, když jí neprávem zavřeli do vězení. Udělal i nemožné jen pro to, aby byla Josie šťastná a v rámci možností spokojená. A to Hayden prozatím stačilo, aby o něm
neměla jen dobré mínění. „Klep, klep,“ ozve se dívčí hlas, který blondýnku přeruší v její činnosti. Instinktivně se za hlasem otočí a spatří svou nejlepší kamarádku. „Alisso!“ vyhrkne nadšeně. Hned odloží paletu s barvami a štětec, aby jí mohla náležitě přivítat. „No nazdar, cizinče,“ rýpne si do ní brunetka a hned na to se rozvalí na gauči. Hayden s úsměvem zakroutí hlavou a i ona se posadí na gauč. „Tak povídej,“ pobídne jí Alissa. „Copak úžasného v tvém životě stalo, že jsi mezi námi úplně přerušila kontakt?“ zeptá se. „Jo, tohle,“ poškrábe se na zátylku Hayden. „Promiň, já… poslední dobou toho mám fakt hodně. Nevyhýbám se ti a Tomovi záměrně, vlastně teď tak trochu zanedbávám i Chrise a-“ Hayden nestačí svou omluvu ani doříct, protože jí Alissa při zmínce Chrisova jména hned přeruší. „Počkej, Chrise?“ vyhrkne zaskočeně. „Jo, no… my jsme… spolu?“ řekne nejistě. „Spolu?“ zamumlá Alissa. „To je super! Fakt, přeju vám to,“ pousměje se na ni, ale její úsměv jí z tváře velmi brzy zmizí. „No, máma se před týdnem vrátila domů. Takže teď doháníme všechno, co jsme zmeškaly. Alisso,“ chytne svou kamarádku za ruku, „máma si někoho našla!“ vyhrkne. „Fakt? Takže budeš mít nevlastního taťku? A jak to bereš? V pohodě?“ zeptá se opatrně. „Jo, asi jo. Máma vypadá, že je vážně šťastná. Vlastně už zítra se máme s Nickem konečně potkat, takže ti pak řeknu, jaký je,“ slíbí Hayden. „Dobře, ale musíš mi slíbit, že si brzy všichni někam vyrazíme. Ty, já a Thomas, jako za starých časů,“ obrátí se na ní. „Slibuju.“
Seznámení
Nastal ten den, kdy se měla Hayden seznámit s mužem, který si získal srdce její matky. Ačkoli se na to ze začátku těšila, teď začínala být čím dál tím více nervózní. Nemohla se zbavit strachu, že si nebudou rozumět. Nechtěla tím své mamince zlomit srdce. Všechno mělo proběhnout v malé kavárně během jednoho slunného dopoledne. „Ještě ses ani nenapila,“ poznamená Josie s pohledem upřeným na hrnek s kávou, kterého se Hayden ani nedotkla, zatímco ona už měla svou kávu dávno vypitou. „Děje se něco, zlatíčko?“ zeptá se opatrně Josie. „Ne,“ zavrtí hlavou, „jen jsem trochu nervózní,“ přizná a trochu upije ze svého hrnku. Káva s mlékem jí trochu uklidní.
„Nemusíš se bát, Nick ti určitě padne do noty,“ řekne povzbudivě. Samy tam spolu sedí ještě pět minut, než se k nim připojí i Nick. Oblečený je dost ležérně a na tváři má omluvný výraz. „Omlouvám se, že jdu pozdě. Musel jsem ještě na skok do práce,“ řekne omluvně a posadí se k dívkám ke stolu. „To je v pořádku,“ vezme ho za ruku Josie a její pohled sklouzne k nejisté blondýnce. „Hayden, tohle je Nick. Nicku, moje dcera Hayden,“ představí je. „Moc rád tě poznávám, Hayden. Josie o tobě hodně mluvila,“ řekne přívětivě. „Snad jen v dobrém,“ odvětí Hayden. „O tom nepochybuj,“ usměje se na ní. „Chtěla jsem ti poděkovat, Nicku,“ promluví po chvilce Hayden. „Za všechno, co jsi pro mámu udělal. Vím, že je to tvoje práce, ale i tak… děkuju, že jsi tam pro ni vždycky byl, když já nemohla,“ věnuje mu úsměv Hayden a znovu se napije ze svého hrnečku s kávou. U stolu spolu sedí přinejmenším další hodinu. Povídají si o všem možném. Hayden se s Nickem sbližuje a poznává ho, jak jen může. Vyzvídá, jak se s Josie vůbec před lety poznali. Josie je při té vzpomínce na jejich seznámení rudá až za ušima, přeci jen se seznámili v baru. Nejdůležitější moment rozhovoru však přijde v moment, kdy se Josie rozhodne své holčičce oznámit, že by možná mohla mít v budoucnu nevlastní dceru, kdyby to mezi ní a Nickem napodruhé vyšlo. Ačkoli je Hayden ze začátku zaskočená, tu novinku vezme docela dobře. „Příště bychom si mohli někam vyrazit všichni čtyři,“ navrhne blondýnka. „Moc ráda bych Maddie poznala,“ řekne s úsměvem. Josie jí pyšně vezme za ruku a s úlevou se podívá na Nicka. Oběma ze srdce spadne ohromný kámen. Tahle schůzka dopadla mnohem lépe, než mohli vůbec doufat.
Tak zase příště
Když se kolem jedenácté začala kavárna hromadit cizími lidmi, zaplatil Nick za útratu Hayden a Josie a všichni spolu zamířili ven na čerstvý vzduch. Jelikož jim dnes počasí opravdu přálo, rozhodli se vyrazit dolů k přístavu. Vůně slané vody je udeřila do nosu hned, jak se k moři přiblížili. Nad vodou poletovali v hejnech racci, slunce jim pražilo do zad a přístav opouštěla nejedna loď. Hayden kráčela vedle Nicka pár kroků před svou matkou. Povídala si s ním o jeho dceři Maddie. Chtěla se toho o ní dozvědět, co nejvíce než se poznají osobně. „Myslím, že si budete rozumět,“ ujistí jí Nick. „Maddie je sice hodně velký introvert, ale podle toho, co jsi mi o sobě řekla, máte hodně
společných zájmů. Určitě se z vás časem stanou dobré kamarádky,“ položí jí ruku na rameno. Hayden se na něj vděčně usměje, pomalu se zastaví a počká, až se k nim připojí i Josie. Ta do teď kráčela schválně až pár kroků za nimi, aby jim dopřála soukromí. „Obávám se, že se už od vás budu muset odpojit,“ vydechne Nick. „Hádám, že už zase musíš do práce?“ zeptá se tázavě Josie, na což Nick jen přikývne. „Tak mi tě nebudeme zdržovat. Jsem ráda, že sis na nás našel čas,“ řekne s úsměvem Josie. „Na vás vždycky,“ zareaguje hned Nick a svůj pohled upře na Hayden. „Moc rád jsem tě poznal. Doufám, že se zase brzo uvidíme, Hayden,“ natáhne k ní ruku, kterou blondýnka okamžitě přijme. „To bych byla jedině ráda,“ usměje se na něj. „Třeba příště i s Maddie,“ navrhne. „Promluvím s ní,“ slíbí Nick. Jakmile se rozloučí s Hayden, vykročí k Josie, která je mlčky pozoruje o kousek dál. Když k ní Nick dojde, všimne si jejího širokého úsměvu. Pravou ruku jí položí kolem pasu a přitáhne si jí k sobě blíž. „Tak? Jaký je tvůj verdikt? Myslíš, že mě má ráda?“ zeptá se s nejistým úsměvem. „Jsem si tím jistá. Byl jsi skvělý, Nicku,“ odvětí Josie a rukou mu zajede do vlasů. „Ať ti to v práci rychle uteče,“ řekne před tím, než ho políbí na rozloučenou.
Maddie
Později téhož týdne přijde čas na další rodinné setkání, tentokrát ale i s Nickovou dcerou Maddie, na kterou už byla Hayden patřičně zvědavá. Celé dny se připravovala, co jí řekne, až se uvidí. Strachovala se, jestli si budou přeci jen rozumět. Nick sice říkal, že se nemá čeho obávat, ale Hayden vyšilovala i tak. Přeci jen byla Maddie o tři roky starší než ona. „Neměli by už tu být?“ zeptá se Hayden, která už začínala nabývat domnění, že Nick s Maddie nedorazí. Měli si všichni udělat krásné odpoledne u hry bowlingu, ale druhá část rodiny ne a ne dorazit. Josie se chystá své dceři odpovědět, ale přeruší jí hlas jejího přítele, který zrovna dorazil do bowlingové haly. „Promiň za
čekání, autobus měl zpoždění,“ řekne Nick a Josie se na něj ihned usměje. „Ahoj, zlato,“ políbí jí na tvář. „Hayden,“ kývne na pozdrav blondýnce, ze které byla znatelná nervozita. Nebyla však jediná, kdo se cítil nesvůj. Brunetka, která Nicka doprovázela, postávala na místě se sklopenou hlavou a z jejího postoje bylo patrné, že se necítí úplně svá. „Běž se jí představit, zlatíčko,“ pobídne jí Josie, zatímco se Nick usadí na pohovku vedle ní. Hayden se nejistě postaví na nohy a pomalým krokem dojde k až podezřele tiché dívce. Chvíli se na ni jen dívá, než se rozhodne promluvit. „A-ahoj. Jsem Hayden,“ představí se a váhavě k ní natáhne ruku. Kudrnatá brunetka se na ní nesměle podívá. „Maddie,“ špitne a váhavě přijme ruku, kterou jí Hayden nabízí. „Ráda tě poznávám. Nick mi říkal, že chodíš na školu v San Myshunu,“ pokusí se s ní navázat rozhovor Hayden. „Jo, studuju umění,“ odvětí tiše Maddie. „Vážně?“ vydechne Hayden. Sice už tuhle informaci od Nicka dávno věděla, ale byl to skvělý způsob, jak Maddie přimluvit mluvit. „Já chodím na gympl v Oáze, ale v budoucnu chci na vysokou s uměleckým zaměřením. Co konkrétně studuješ? Já se specializuju na kreslení,“ věnuje jí vřelý úsměv Hayden. „Hudbu, já hraju na kytaru a… občas napíšu i nějaký ten text,“ řekne. „Holky, proč si nejdete zahrát?“ navrhne Josie, která je celou dobu pozoruje. „Co ty na to? Zahrajeme si?“ zeptá se Hayden. „K-klidně,“ souhlasí Maddie.
Budoucnost
Zatímco se v Lázeňské Oáze jedna malá rodinka připravovala na stěhování, ve Forgotten Hollow vládl neklid. Na tmavém nebi se ten večer pyšnil zářivý měsíc, který značil půlnoc. Další půlnoc a další noc, kdy se předpověď nenaplnila. Finn Nighshade neklidně postával na balkónu svého sídla a shlížel z něj na město, které měl jako na dlani. „Chtěl jsi se mnou mluvit?“ přeruší ticho tmavovláska. Tvář jí zdobí znepokojený výraz. Když jí muž neodpoví, jedině se potvrdí její původní myšlenka. Hněval se. „Nylo,“ osloví dívku Finn a prudce se na ní otočí. „Kde je?“ vykřikne a naštvaně rozmáchne rukama. Z očí mu šlehají blesky a Nyla nemusí překypovat svými
schopnostmi, aby věděla, že je to kvůli jí. „Finne, já-“ pokusí se bránit, ale naštvaný hrabě jí nenechá. „Neříkala jsi snad, že přijde během dalšího úplňku? Kde je?“ vyhrkne. „Finne, budoucnost se nejasná a-“ položí si ruku na hruď, ale i tentokrát jí hrabě přeruší. „Ano, budoucnost je nejasná, ale ne pro tebe. Ne pro někoho s takovými schopnostmi. Jsi tu, protože jsi výjimečná a talentovaná. Nebo už nejsi, Nylo?“ povytáhne na ni obočí. „Samozřejmě, že jsem. Ale stejně tak je i ona, Finne,“ řekne moudře, čímž naštvaného hraběte trochu obměkčí. „Moje vize jsou vždycky přesné, ale s Hayden je to jiné. Jestli je už teď takhle silná a výjimečná, co se stane, až nastane čas?“ zeptá se s obavami Nyla. „Tím si nelámej hlavu,“ odvětí Finn. „O tuhle se postarám sám,“ ujistí jí. Nyla souhlasně přikývne. „Můžeš jít,“ mávne rukou Finn a znovu se otočí vstříc městu, které tak usilovně sledoval. Nyla se otočí k odchodu, ale než stihne udělat krok, ucítí kolem sebe pro ni tak známou vlnu energie. Bílý oblak jí pomaličku zahalí a odhalí jí další vizi. Vizi, která jí div nevyrazí dech. „Nylo? Co jsi viděla?“ zeptá se jí Finn. „Nic,“ zalže Nyla, „vůbec nic.“ Tmavovláska se dá rychle na odchod před tím, než jí stihne hrabě položit nějakou další otázku. Sotva se za Nylou zavřou dveře, hned se zase otevřou. Finn Nightshade si povzdechne. Copak nemohl mít alespoň chvíli klid? „Finne? Zase nic?“ zabručí nepříjemně žena oděná v rudé róbě. „Teď ne, Isabello,“ zavrčí Finn. „Nemám na tvoje vychytralé řeči náladu,“ řekne, aniž by se na ní otočil. „Poslouchej, třeba bych za ní měla vyrazit a popostrčit jí naším směrem,“ navrhne. Stačí tahle jediná věta a ve Finnovi opět zavládne zlost. „Tak podívej,“ prudce se na ní otočí, „budeš se od ní držet dál, rozumíš? Opravdu si mě nepřej, Isabello. A teď mi zmiz z očí. Tvůj snoubenec už tě beztak musí hledat,“ kývne ke dveřím a naposledy se otočí směrem k městu. Když Isabella s prásknutím dveří odejde, Finn si povzdechne a zadívá se na tak zářící měsíc. „Tak snad příští měsíc, Hayden,“ řekne, a pak se odebere do svých komnat.
Nové bydlení
Stěhování bylo už za rohem, což znamenalo jediné. Konec všech těch hektických dnů, kdy se všichni členové rodiny cítili jako na trní. Zatímco Nick s Josie téměř každý den vyřizovali něco ohledně jejich nového domu, trávila Hayden hodně času se svými přáteli a hlavně s Maddie. Dost se za posledních pár týdnů sblížily, což bylo jedině dobře. Maddie s nimi měla v novém domě také bydlet, pokud tedy zrovna netrávila čas se svou matkou a jejím přítelem. Ačkoli byla Maddie už skoro dospělá, bydlela u obou rodičů střídavě. Stěhování nebyla lehké ani pro Hayden, která se musela rozloučit s domem, ve kterém strávila téměř celé své dětství. Nejtěžší ale bylo
říct sbohem svým tetám Hailey a Stelle, které se o ní v dětství staraly. To díky nim se Hayden stala tou dívkou, kterou teď je. Loučení se neobešlo bez slz. Obě strany však věděly, že to tak pro ně bude lepší. Hayden mohla být blíže své mamince Josie a Hailey se Stellou zase získaly volný pokoj. Už dlouhou dobu totiž uvažovaly nad tím, že by se pokusily o adopci. A volný pokoj byl prvním krokem správným směrem. Nick s Josie se rozhodli koupit dům v Lázeňské Oáze, aby si Hayden nemusela zvykat na novou školu a hledat si nové přátele. Navíc si i Josie tohle město zamilovala, a tak neviděla důvod proč ho pouštět. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že je to celé naše,“ řekne Josie a zasněně se přitulí k Nickovi.
Den s přáteli
Ačkoli si to původně nechtěla přiznat, poslední dobou Hayden své kamarády zanedbávala. Nedělala to sice vědomě, ale i tak jí hryzalo svědomí. Od návratu její maminky Josie si začínala uvědomovat, že je čas strávený s rodinou k nezaplacení. Nejdříve doháněla ztracený čas s matkou, pak se sbližovala s jejím přítelem a nakonec se snažila najít cestu i ke své možná budoucí sestře Maddie. K tomu všemu si ještě nacházela čas na Chrise, se kterým trávila tolik času, kolik jí jen zbylo. Když však upadl všechen ten povyk ohledně stěhování, odhodlala se udělat krok vpřed a pozvat své nejlepší kamarády ven na něco dobrého k snědku. Sešli se lehce před dvanáctou u jejich
oblíbeného bistra, kde nakonec strávili asi dvě hodiny. Seděli nad pizzou a povídali si o všem možném. Hayden jim vyprávěla o své rodině a o nových členech, kteří se do ní nedávno přidali. Alissa jí zase vyprávěla různé vtipné příhody, které se jí během uplynulých měsíců staly. Po jídle se všichni odeberou ven před bistro. „Tak já už budu muset pomalu letět,“ řekne s povzdechem Alissa. „Fakt ráda bych ještě zůstala, ale musím do práce,“ položí Hayden ruku na rameno. „Tak někdy jindy?“ pousměje se na ní Hayden. „Určitě,“ vydechne Alissa a její pohled spočine na Thomasovi. „Ale Tom ještě nikam nemusí, tak proč nepodniknete něco jenom vy dva?“ navrhne. Thomas okamžitě sklopí hlavu a Hayden nad návrhem své kamarádky jen pokrčí rameny. Alissa však nečeká na jejich odpovědi. „Tak jo, mějte se vy dva,“ řekne náhle, čímž prolomí ticho, které mezi nimi panovalo. Hayden se se svou kamarádkou rozloučí objetím. Když Alissa odejde, zůstane Hayden jenom s Thomasem. „Tak co podnikneme?“ zeptá se nedočkavě. „Já… vlastně, už bych asi měl jít domů,“ zamumlá nervózně. „Aha,“ sklopí pohled Hayden. „Ale můžu tě doprovodit domů, jestli chceš,“ dodá nejistě. „Jestli chceš,“ špitne Hayden. Normálně spolu netrávili čas, aniž by s nimi nebyla Alissa. Proto si Hayden přišla tak nějak zvláštně. Thomas jí vezme za ruku, což ho stojí hodně úsilí a sebe se přemlouvání, a společně vyrazí směrem, kde Hayden nově bydlela. Během cesty spolu skoro nepromluví. Hayden se s ním snad desetkrát pokusí navázat rozhovor, ale marně. Snad po dvou větách jejich rozhovor pokaždé vyhasne, a tak to Hayden nakonec vzdá. Když dojdou k jejímu domu, výrazně se jí uleví. Nikdy se s Thomasem necítila podobně jako teď. Normálně spolu žertovali, bavili se a smáli se. Teď se jí ale zdálo, jako kdyby se jí snad štítil. „Tak… užij si zbytek dne,“ řekne se sklopeným výrazem blondýnka a začne se od Thomase pomalu vzdalovat. „Hayden, počkej,“ zarazí jí Thomas. Hayden se na něj váhavě otočí přes rameno. „Copak?“ vydechne. „Chci s tebou o něčem mluvit a… pokud to neudělám teď, už se k tomu asi nikdy neodvážu.“
Jen přátelé
Nad jeho slovy se zastaví. Rázem jí naplní zvědavost a touha znát význam jeho slov. Zajímalo ji, jestli se za jeho slovy skrývá vysvětlení k tomu, proč se choval tak zvláštně. Váhavě se na něj otočí a udělá k němu krok vpřed. „Tak mluv,“ pobídne ho a položí mu ruku na rameno. Stačí jeden jediný dotek a Thomasovi se rozbuší srdce jako o závod. Všechna ta odvaha je rázem pryč. Thomas sklopí pohled a Hayden si hlasitě povzdechne. „Thomasi, dělám něco špatně?“ zeptá se náhle, což chlapce přinutí se jí zadívat do očí. „Co? Ne, samozřejmě, že ne,“ odvětí. „Tak proč mám pocit, že kolem mě chodíš jako po špičkách?“ zeptá se zmateně. „Nikdy předtím jsi neměl problém se mi
říct sbohem svým tetám Hailey a Stelle, které se o ní v dětství staraly. To díky nim se Hayden stala tou dívkou, kterou teď je. Loučení se svěřit. Tak co se změnilo?“ svraští obočí. Thomas jí položí ruku na tvář a zadívá se jí do očí. „Ty,“ špitne. „Já?“ vydechne Hayden a nechápavě zavrtí hlavou. „Jak jsem se změnila?“ podiví se. „Vyrostla jsi,“ odpoví nejistě Thomas. Se slovy to nikdy neuměl, v tom byla jeho sestra Alissa tisíckrát lepší. „To ty přeci taky, Tome,“ zasměje se Hayden. „Hayden, já… už dlouho ti chci říct, že…“ zamumlá. Hayden ho netrpělivě poslouchá. Ani na vteřinu z něj neodtrhne pohled. „Ty víš, že to se slovy neumím,“ zavrtí hlavou Thomas. „Alissa mi pořád říká, že už bych se měl vymáčknout, ale já to prostě nezvládnu,“ vyhrkne, přičemž Hayden jeho slova před jeho drmolení sotva postřehne. „Kašlu na to,“ hlesne Thomas. Činy mluví hlasitěji než slova, pomyslí si. Než se stačí Hayden vzpamatovat, Thomas jí políbí. Zaskočená Hayden úplně ztuhne a neudělá jedinou věc. Když se od ní Thomas odtáhne, nejistě mu hledí do očí. „Tak a teď to víš. Tohle jsem ti chtěl říct už nějakou dobu, ale nedokázal jsem to,“ špitne Thomas. „Tome,“ zašeptá Hayden. Nevěděla, jak správně zareagoval, ale věděla, že musí. „Proč?“ hlesne. „Vždyť víš, že s někým jsem,“ dodá nechápavě. Thomas se nadechne, pootevře ústa, ale nic neřekne. Hayden ho vezme za ruku, proplete si s ním prsty a nejistě se na jejich ruce zadívá. „Mám tě ráda, vážně mám, ale… asi ne tak, jak by sis přál,“ zavrtí hlavou. „Hayden,“ špitne Tom. „Promiň, Tome. Jsem s Chrisem a ty… jsi pro mě spíš jako bratr,“ řekne, otočí se k němu zádi a se slzami v očích zmizí za zdi svého domu.bez slz. Obě strany však věděly, že to tak pro ně bude lepší. Hayden mohla být blíže své mamince Josie a Hailey se Stellou zase získaly volný pokoj. Už dlouhou dobu totiž uvažovaly nad tím, že by se pokusily o adopci. A volný pokoj byl prvním krokem správným směrem. Nick s Josie se rozhodli koupit dům v Lázeňské Oáze, aby si Hayden nemusela zvykat na novou školu a hledat si nové přátele. Navíc si i Josie tohle město zamilovala, a tak neviděla důvod proč ho pouštět. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že je to celé naše,“ řekne Josie a zasněně se přitulí k Nickovi.
Jsi v pořádku?
Maddie se to odpoledne vrátila kolem čtvrté a okamžitě si všimla, že je celý dům až podezřele tichý. Nijak zvlášť nad tím nedumala. Usoudila, že je její táta možná ještě v práci a Josie možná tráví slunné odpoledne na zahradě. „Hayden?“ zavolá jméno své nevlastní sestry, když vyjde nahoru po schodech. Nedostane se jí však žádné odpovědi, a tak se Maddie rozhodne vyrazit k jejímu pokoji a zjistit, jestli je Hayden vůbec doma. Jakmile k jejímu pokoji dojde, zaklepe na dveře a sama se pozve dál. Netrvá jí vůbec dlouho, než si Hayden všimne. Blondýnka seděla schoulená na podlaze a zády se opírala o svou postel. „Hayden,“ osloví jí nejistě Maddie, „stalo se něco?“
zeptá se ustaraně. Hayden na její otázku ale neodpoví. Brunetka si k ní klekne a opatrně jí položí ruku na rameno. Hayden sebou vystrašeně cukne. „Šš, to jsem jenom já,“ zašeptá Maddie, čímž uplakanou blondýnku uklidní. „Maddie,“ špitne Hayden a zničeně jí padne kolem krku. Maddie je ze začátku zaskočená, ale nakonec nezaváhá a její objetí opětuje. Pevně si jí k sobě přitáhne a drží jí do té doby, dokud se Hayden neuklidní. „Copak se stalo?“ pokusí se z ní znovu vytáhnout odpověď. Hayden se mlčky postaví na nohy a hřbetem ruky si z tváří setře viditelné stopy po slzách. Maddie jí hned položí ruku na rameno, aby jí trochu ukonejšila. „Asi jsem ztratila svého nejlepšího kamaráda,“ vzlykne Hayden a si opře hlavu o brunetčino rameno. Maddie jí konejšivě hladí po ruce a nechá ji, aby se jí vyplakala na rameni.
Zasnoubení
Zatímco se Maddie snažila ukonejšit svou plačící nevlastní sestru Hayden, zamilovaná dvojice se spolu procházela přístavem a užívala si mořského vzduchu. Krásné počasí jim nahrávalo do karet a Josie už snad ani nemohla být šťastnější. Pár uplynulých měsíců jí znovu vneslo chuť do života a ona pomalu zapomínala na všechny ty promarněné chvíle za mřížemi, kdy jí nad vodou držela jen myšlenka, že tam na ní někde venku čeká její malá holčička. „Josie,“ osloví černovlásku Nick a pomalu se zastaví. Josie se zastaví a tázavě se na Nicka podívá. Znala ho dobře, a tak si okamžitě všimla, že je s ním něco v nepořádku. „Copak? Děje se něco?“ zeptá se
zmateně při pohledu na jeho výraz, který byl pro ni v tenhle okamžik naprosto nečitelný. „Jen jsem se tě chtěl na něco zeptat,“ řekne. „No, dobře. Tak se zeptej,“ pobídne ho nechápavě Josie. Než jí Nick svou otázku položí, klekne si na koleno. „Co to zase vyvádíš?“ podiví se Josie. „Josie,“ osloví jí s nejistým úsměvem Nick. „A-ano?“ vyhrkne Josie. Pomalu si začíná uvědomovat, co že se to vlastně děje. „Dlouho jsem přemýšlel, co bych ti měl v tenhle okamžik říct, ale nemyslím si, že existují nějaká slova, která by dokázala správně popsat to, co k tobě cítím. Vím jen, že jsi neuvěřitelná a nikdy jsem nebyl šťastnější než teď, když jsem s tebou. Jsi úžasná žena a úžasná matka. A kdybys řekla ano, byla bys určitě i skvělá manželka. Takže, Josie. Moje otázka. Vzala by sis mě?“ zeptá se Nick s nadějí v očích. „Nicku, jak bych mohla říct ne?“ špitne dojatě. „Ano, hrozně ráda si tě vezmu,“ odvětí Josie. Než se Nick stačí postavit na nohy, skočí mu Josie kolem krku a pevně ho obejme.
Prázdniny
Od onoho incidentu se Hayden Thomasovi vyhýbala, jak jen to bylo v jejích fyzických silách. Nemohla se mu ani podívat do očí, protože v nich viděla jen bolest z toho, že ho odmítla. Nenáviděla se za to, ale nemohla jinak. Nechtěla mu dávat falešné naděje, nechtěla mu lhát. „Škola příští týden konečně končí, co plánuješ na prázdniny?“ položí jí Chris otázku, nad kterou už i ona sama přemýšlela nějakou tu chvíli. Před pár dny jí přišel dopis z její vysněné školy. Nevzali jí. „Popravdě? Nemám sebemenší tušení,“ odvětí Hayden upřímně. „Myslela jsem, že mám všechno perfektně naplánované, ale spletla jsem se. V září jsem chtěla nastoupit na uměleckou školu v New
Crestu, ale… ale nevzali mě,“ špitne s povzdechem blondýnka. Chris jí vezme konejšivě za ruku a řekne: „Moc mě to mrzí, lásko. Vím, jak moc sis přála se tam dostat.“ Hayden se nad jeho slovy slabě pousměje, pomalu se zvedne a přistoupí k němu. Chris jí okamžitě položí ruce kolem boků a přitáhne si jí k sobě blíž. „Ale jsem ráda, že ty ses dostal tam, kam sis přál. A i se stipendiem,“ řekne s pyšným úsměvem. „Možná bychom mohli během prázdnin podniknout něco spolu, co ty na to?“ navrhne Chris, na což Hayden slabě přikývne. „To zní skvěle, Chrisi,“ řekne spokojeně. Pár následujících chvil spolu leží mlčky v její posteli a jednoduše jen užívají toho druhého.
Plážová svatba
Všemi dlouho očekávaný den nadešel jen pár dnů před tím, než měla Hayden se svým přítelem odjet na týden do přírody pod stan. Ani jeden z budoucích manželů o velkou svatbu nestál, a tak se událost konala ve skromném počtu na pláži v Brindleton Bay. Pozvána byla jen ta nejbližší rodina a pár přátel. Počasí zamilované dvojici přálo. Slunce krásně hřálo a ohřívalo tak písek, který u břehu omývala voda z oceánu. „Je tak šťastná,“ zašeptá Hayden a s úsměvem si opře hlavu o rameno svého přítele. Chris se slabě pousměje a přitáhne si k sobě Hayden blíž. Za přítomnosti svých nejbližších si Nick s Josie řeknou svá dlouho vytoužená ano a jejich svazek
manželský stvrdí polibkem. „Nemůžu uvěřit tomu, že mám sestru,“ vykvikne nadšením blondýnka a pevně Maddie obejme. Ačkoli se znaly sotva několik měsíců, byly jako opravdové sestry. „Ani já ne,“ odvětí Maddie a její objetí opětuje. „Podívej, jak jsou šťastní,“ řekne s úsměvem při pohledu na svého otce a Josie. „Po všem čím si prošli, si nic jiného než štěstí nezaslouží,“ špitne Hayden, čemuž musí dát Maddie za pravdu. Po patnácti neúprosných letech za mřížemi se Josie cítila opět neskonale šťastná a velký podíl na tom měl právě Nick.
Výlet
Několik dní po svatbě svých rodičů dokončila Hayden své studium na místní střední škole. Její snaha a píle se přenesly do jejích výsledků. Ze svého ročníku dosáhla těch nejlepších výsledků a byla na sebe náležitě hrdá. Druhý den se konal menší rozlučkový večírek, na kterém se Hayden rozloučila se svými spolužáky. Jelikož si skoro s nikým ze svého ročníku nerozuměla, nijak zvlášť jí ono loučení nedojalo. Vlastně byla spíše ráda, že už některé lidi nikdy neuvidí. Alissa jí slíbila, že budou stále v kontaktu a to bylo jediné, na čem Hayden záleželo. „Máš všechno?“ zeptá se starostlivě Josie. „Mám, už ses ptala nejmíň dvakrát,“ připomene jí onu skutečnost Hayden. „Já
vím, jen… jen mi budeš chybět,“ řekne s pochmurným výrazem Josie. „Ale, mami,“ zasměje se Hayden a pevně ji obejme. „Vždyť jedu pryč jenom na týden,“ řekne moudře a koutkem ona zabrousí ke Chrisovi, který mezitím o něčem mluvil s Nickem. „Zavolej mi, až přijedeš, ano?“ vydechne se slzami v očích Josie. Od jejího návratu z vězení se od Hayden nehnula ani na krok, a tak se jí ani trochu nelíbila skutečnost, že se teď Hayden chystala na výlet do divočiny. Na její žádost Hayden jen přikývne, a pak se vyrazí rozloučit s Maddie. „Dohlídni mi na ní, prosím,“ špitne prosebně. „Neboj, ségra. Postarám se o ní,“ přislíbí Maddie. Hayden stihne svou nevlastní sestru ještě krátce obejmout, než jí přeruší hlas jejího přítele Chrise. „Už bychom měli vyrazit, než nám ten taxík i s našimi zavazadly ujede,“ upozorní ji Chris. Hayden souhlasně přikývne a ještě jednou se podívá na svou rodinu. „Uvidíme se za týden,“ řekne s drobným úsměvem, vezme Chrise za ruku a spolu s ním nastoupí do taxíku, kde už na ně čeká jejich netrpělivý řidič.
Na místě
Cesta je dlouhá a neúprosná, za což může především provoz na silnici. Většina pracujících lidí se totiž touhle dobou vracela domů, a tak byly silnice zasekané a přeplněné auty. Hayden se však už nemohla výletu s Chrisem dočkat, a tak jí menší komplikace nemohly rozhodit. I když je pravda, že jí nervózní nadávající taxikář za volantem jejich vozu rozhodně netěšil. „Konečně,“ vydechne s úlevou Chris, když spolu s Hayden vystoupí na kraji silnice. Zatímco Hayden během cesty vypadala poměrně spokojeně, Chris byl nadšený, že už je z toho auta konečně venku. „Tak pojď, jdeme najít náš kemp,“ vydechne Chris a natáhne k blondýnce ruku. Hayden se na něj podívá,
usměje se a proplete si s ním prsty. Bez dalších slov se spolu vydají vstříc lesu, ve kterém se někde musel skrývat jejich kemp. „Vypadá to, že jdeme správným směrem,“ poznamená Chris při pohledu na mapu. Hayden se mezitím kochá okolní krajinou. Ještě nikdy předtím na podobném místě. Cítila se nadšeně. Ještě nikdy neviděla podobné místo, které bylo zcela nedotčené lidmi. K jejich kempu dorazí asi po půl hodinové procházce lesem. „Jsme tu!“ vykvikne nadšeně Hayden a prstem ukáže na ceduli, která její tvrzení potvrdila. „Nechceš se tu vyfotit? Můžeme tu fotku poslat tvé rodině,“ navrhne Chris. „Jasně, to je skvělý nápad,“ špitne Hayden a vytáhne si z batohu svůj mobil. Jakmile se několikrát vyfotí a výsledek jejich focení pošlou Haydenině matce Josie, rozhlédnou se kolem sebe. V kempu se nacházelo pár stanů, které patřily ostatním návštěvníkům Žulových Kaskád. Nebylo jich naštěstí tolik, takže si Chris s Hayden našli své vlastní místečko. „Pojď sem,“ špitne Chris a Hayden se k němu přivine do objetí a následného polibku. Po dlouhé době se cítila opravdu šťastná.
Stan
„Měli bychom postavit stan, než se setmí,“ řekne Hayden při pohledu na čistě modré nebe, které se však už velmi brzy změní na tmavě modré a následně černé. „Máš pravdu,“ souhlasí s ní Chris, zvedne se ze židle a vyrazí k jejich zavazadlům, které si s sebou na výlet přivezly. „Pomůžu ti,“ vyhrkne ihned Hayden, když se Chris pustí do skládání jejich menšího stanu. „Hayden, to nemusíš. Zvládnu to i sám,“ pokusí se blondýnka zastavit, ale už je dávno pozdě. Když si Hayden vezme něco do hlavy, jen tak si to nerozmyslí. „Ty už jsi někdy stanoval?“ zeptá se zvědavě Hayden, zatímco se snaží do země zatlouct jeden ze čtyř kolíků, s jejichž pomocí bude celý stan držet na jednom
místě. „Jo, hned několikrát. Dřív jsme s tátou jezdívali stanovat často, ale… to už je několik let,“ zamumlá Chris, aniž by se na Hayden podíval. Hayden si to ale nebere nijak zvlášť k srdci, protože se Chris soustředil na stavbu jejich stanu. „Moc o něm nemluvíš,“ podotkne blondýnka. „Spíš nikdy,“ opraví se a Chris si povzdechne. „Promiň, jestli je to citlivé téma,“ špitne s obavami a podívá se jeho směrem. Tentokrát se jejich oči střetnou a ona v nich okamžitě spatří záblesk bolesti. „Rodiče se rozvedli, když mi bylo asi dvanáct. Zůstal jsem u mámy a s tátou se už moc nestýkáme. Asi rok po rozvoru si našel nějakou novou přítelkyni a na mě a mámu pomalu zapomněl,“ vydechne a pomalu se postaví na nohy. „Tak, hotovo,“ pokusí se změnit téma, ale to se mu nepodaří. Hayden k němu dojde, vezme ho za ruce a starostlivě se mu zadívá do očí. „Vím, jaké to je vyrůstat bez otce,“ špitne. Chris jí konejšivě pohladí po tváři. Nechtěl, aby byla smutná. „Zanechá to v tobě prázdné místo,“ poví se sklopeným výrazem. „Vím, že je to těžké, ale co kdybys ho zkusit kontaktovat? Když to neudělá on, proč ne ty? Chci říct… nepředstírám, že vím, čím si procházíš, ale… kdybych byla ve tvých botách, neváhala bych,“ špitne. „Máš pravdu,“ povzdychne si Chris. On tu příležitost měl a nevážil si jí. Ona svého otce kontaktovat nemohla, i kdyby chtěla. „Až se vrátíme domů, tak… tak mu zavolám,“ slíbí a Hayden ho pevně obejme.
Další den
Další den na Hayden nečekalo zrovna dvakrát přívětivé probuzení. Celou noc jí štípali komáři, špatně se jí spala a k tomu jí ráno probudil hluk přicházející z tábora. Někde se ráno rozhodl vstát ještě před sedmou a začít se přehrabovat ve svých zavazadlech. Zatímco Chris měl tvrdý spánek a prakticky nic ho nemohlo vzbudit, Hayden byla naprostý opak. A když už se jednou vzbudila, usnout už nezvládla. Rozhodla se proto začít nový den s předstihem. Oblékla si na sebe čisté oblečení a vyrazila na veřejné toalety. Ani tam na ni nečekalo nic dobrého. Všude poletovaly mušky a voda ve sprchách byla studená jako led. Náladu jí zvedla až snídaně, kterou si
připravila. Jakmile se pustila do jídla, získala trochu více energie. Zrovna si pochutnávala na müsli s mlékem, když se otevřel stan a z něj vyšel Chris. „Dobré ráno,“ pozdraví jí s úsměvem. Na rozdíl od Hayden měl skvělou náladu. Vyspal se do přímo do růžova a energie měl na rozdávání. „Ahoj,“ odvětí s plnou pusou blondýnka. „Vyspala ses dobře?“ zeptá se, když se usadí na volnou židli u plápolajícího ohně. „Relativně jo,“ mávne nad tím rukou. „Takže ne,“ vyloží si její odpověď po svém. Hayden se zasměje. Znal jí dobře. „Co kdybychom vyrazili k vodě? Slyšel jsem, že je tu někde řeka,“ navrhne. „To zní fajn,“ přikývne Hayden. Možná jí menší procházka Žulovými Kaskádami mohla zlepšit náladu.
Jezero
Na procházku Žulovými Kaskádami vyrazí hned, jak se Chris také trochu opláchne a nasnídá. Nejdříve se spolu procházejí lesy, a pak zamíří rovnou k vodě. Najít onu slavnou řeku, která se postupně vlévá do průzračného jezera, není vůbec těžké. Stačí bedlivě poslouchat a následovat poklidný šumot vody. Jelikož je ještě brzy ráno, nenachází se u jezera skoro nikdo. „Páni,“ vydechne Hayden s úžasem a opře si hlavu o Chrisovo rameno. „Krása, co?“ zamumlá Chris s pohledem upřeným na špičky hor tam v dáli. Jelikož oba většinu svého života strávili ve městě, tak jim tahle nedotčená panenská příroda úplně vyrazila dech. Hayden se mlčky usadí na vlhkou zem a hned se zase zadívá na
panorama před sebou. Chris si k ní přisedne a přisune se k ní blíž. „Jsem moc ráda, že jsme sem vyrazili,“ zašeptá Hayden. „Já taky,“ souhlasí s ní Chris. „A jsem rád, že jsem tu s tebou. Není nikdo jiný, s kým bych teď byl raději,“ dodá a Hayden se dojatě usměje. „Ani já ne,“ odvětí. U jezera spolu zůstanou skoro celé dopoledne. Povídají si o všem možném, mazlí se a užívají si chvíle, kdy je absolutně nic netrápí.
Úplněk
Když večer Žulové Kaskády pohltila tma, výrazně se ochladilo. Chris se rozhodl rozdělat oheň, aby mu ani Hayden nebyla zima. Při té příležitosti se rozhodli, že si na ohni opečou něco dobrého k jídlu. Jelikož měli oba slabost pro sladké, vůbec nezaváhali a pustili se do opékání marshmellows. „Abych byl upřímný, tak jsem nečekal, že se ti tu bude až takhle líbit,“ přizná Chris, což Hayden okamžitě zarazí. „Vážně? A proč?“ zeptá se zvědavě, letmo se na něj podívá, a pak zase svou pozornost upře na své jídlo, které rozhodně nechtěla spálit. „Já ti ani nevím. Jen bych tě asi nikdy netipovat na dívku, které nevadí kempování a spaní ve stanu,“ řekne s drobným úsměvem.
Hayden si ihned vybaví své ráno, během kterého v ní rozhodně vládla negativní a špatná nálada. Poštípali jí komáři, vzbudili jí hluční sousedé z vedlejšího stanu a v koupelně jí přivítala maximálně studená voda. Její nálada se zlepšila až díky Chrisovi. „Bez tebe bych si to tu určitě tolik neužila,“ řekne s drobným úsměvem. „Ale máš pravdu, celý tenhle výlet je mimo mou komfortní zónu. Tak si toho važ. Jen tak pro někoho bych to neudělala,“ mrkne na něj a opatrně ochutná svůj první opečený marshmellow. Chvíli spolu sedí u dohořívajícího ohně, objímají se a pozorují hvězdy. Brzy však začne Hayden únavou klimbat hlava. „Asi si odskočím do koupelny a pro dnešek to už zalomím,“ zamumlá. Chris slabě přikývne a políbí jí do vlasů. „Mám tě doprovodit? Už je tam docela tma,“ nabídne se, ale Hayden ho odmítne. „To ještě zvládnu sama, lásko,“ řekne s pobaveným úsměvem a nemotorně se vyškrábe na nohy. Při cestě na veřejné toalety si ze stanu vezme mikinu, do které se navleče, aby se alespoň trochu ubránila tomu chladnému počasí. „Páni, úplněk,“ zamumlá s drobným úsměvem, když si všimne nad korunami stromů jasně svítícího měsíce. Chvíli na něj zasněně hledí a úplně se v jeho svitu ztrácí. Přijde si jím úplně okouzlená. „Hayden…“ Blondýnce se zdá, jako kdyby slyšela, jak někdo volá její jméno. Kolem ní ale nikdo nebyl. Aniž by si to Hayden nějak uvědomovala, následuje šepotající hlas a nechává jasně svítící měsíc, aby jí vedl, kam se mu zlíbí.
Neznámé město
Okouzleně procházela lesem, aniž by dvakrát přemýšlela nad tím, co dělá a kde se nachází. Zrak upírala vzhůru a kochala se pohledem na jasně svítící měsíc. Ještě nikdy jí nic nepřišlo tak krásné. Svit měsíce jí zavedl hluboko do lesa, kde to Hayden neznala. Za normálních okolností by asi začala vyšilovat, ale teď si přišla klidná. Během chůze se rukou dotýkala stromů, které míjela, a opatrně našlapovala. Sem tam pod ní praskla nějaké větvička, ale to jí nemohlo rozhodit. Zastavila se, až když dorazila k zarostlé jeskyni. Nebo se to na první pohled jevilo jako jeskyně. „Fascinující,“ zamumlá Hayden a rukou odhrne hustou vrstvu trny porostlých větviček. O jeden
trn se omylem poškrábe, ale sama to vůbec nezaregistruje. Všechno v jejím těle jí říká, aby pokračovala. Uvnitř jeskyně Hayden zjistí, že to jeskyně vůbec není. Jedná se o nějaký průchod, protože z druhé strany prosvítá nepatný pramínek světla. Když Hayden průchodem upustí, ocitne se na pro ni úplně neznámém místě. Poprvé pocítí paniku a strach z neznáma. Jakmile se ale podívá na tmavé nebe, úplný měsíc jí ihned uklidní. Hayden se několikrát pravidelně nadechne, a pak pokračuje v její cestě.
Dorazila
Čím déle kráčela, tím více se vzdalovala od vysokých stromů a vycházela tím z lesa. Brzy si uvědomila, že se nachází v nějakém městě, která však neznala. „Páni,“ zamumlá se zatajeným dechem. Něco jí na tomhle místě fascinovalo. Všude kolem ní se vznášelo nepopsatelné tajemno, které jí neuvěřitelným způsobem lákalo. „Kam teď?“ zeptá se sama sebe, zatímco se ohlížela přes rameno a prohlížela si své okolí. Zrovna se nacházela na menším náměstí, které působilo jako jediné centrum města. Alespoň to si Hayden myslela, protože na žádné jiné centrum nenarazila. Chvíli se jen náhodně prochází po okolí a prohlíží si místní domy. Většina
v nich je dost zastaralých, což Hayden zarazí, ale neznepokojí. Když se podívá vzhůru, spočine její zrak na ohromném honosném sídle v dáli. „Páni,“ vydechne s úžasem a bez sebemenšího zaváhání vykročí směrem k onomu sídlu. Chtěla se na něj podívat z blízka, ještě nic podobného neviděla. „Tady to znám,“ zašeptá. Okolí sídla jí bylo podezřele povědomé, ale Hayden netušila proč. Zatímco si Hayden zaujatě prohlížela obrovské sídlo, někdo si se spokojeným výrazem přihlížel ji. Finn jako každý úplněk pozoroval Forgotten Hallow z balkónu svého sídla a vyčkával, zda se ona vize konečně naplní. Do teď neměl štěstí a každou noc odcházel do svých komnat s naprostým zklamáním. Jakmile však spatří zvídavou blondýnku, na tváři se mu objeví širokým úsměv. „Hayden,“ zašeptá její jméno. Oslovená dívka si svého pozorovatele vůbec nevšimne. Dál si prohlíží své okolí a kochá se výhledem na město, které bylo z kopce skvěle vidět. Z čista jasna na ní však dolehne únava, která jí velmi rychle pohltí. Než se stihne Hayden nadát, podlomí se jí kolena a ona zkolabuje na zem.
Se mnou
Finn Nightshade se jen tak něčeho nezalekl. Když mu však blondýnka zkolabovala přímo před očima, výjimečně v něm zavládl strach. „Hayden!“ vykřikl zaskočeně a instinktivně před sebe natáhl ruce. V ten okamžik to bylo, jako kdyby se kolem něj zastavil čas. Stačil jediný pohled na její bezvládné tělo a Finn nezaváhal ani na vteřinu. Prudce se otočil a rychlostí blesku vyrazil dolů. Během několika vteřin byl u ní. Nemohl jí teď ztratit. Čekal na ni několik dlouhých měsíců, každý úplněk jí netrpělivě vyčkával a teď, když konečně přišla, jí odmítal ztratit. Okamžitě si k ní poklekne a dvěma prsty vyhledá její puls. S úlevou si oddechne, když ho najde. „Díky bohu,“
zašeptá a něžně jí pohladí po tváři. Hayden něco nesrozumitelně zamumlá, ale ani se nepohne. Na to si přišla až moc slabá. „Klid,“ špitne Finn a rukou jí přejede po tváři. „Všechno bude v pořádku. Se mnou budeš v bezpečí, pricezno,“ řekne konejšivě a s lehkostí vezme Hayden do náruče, aby jí mohl odnést dovnitř svého sídla. Než to však udělá, jeho pohled spočine na úplňku a na tváři se mu objeví spokojený úsměv. Konečně. Konečně se vize splnila a on měl vše, po čem toužil.
Vystrašená a zmatená
Noc velmi rychle vystřídalo ráno. Když do pokoje začaly skrze okno pronikat sluneční paprsky, začala se Hayden pomalu probouzet. Ačkoli toho na ní předchozí večer bylo hodně, cítila se odpočatá. Letmo otevřela oči a začala vstřebávat své okolí. Ze začátku jí ani nedocházelo, že nemá sebemenší tušení, kde se nachází. Nevědomky hleděla na uklidňující šedé zdi před sebou a lebedila si v příjemně měkké posteli. A přesně v ten moment jí to dojde. „Kde to sakra jsem?“ vyhrkne. Okamžitě na ní začne působit panika a Hayden se těžce dýchá. Prudce se posadí a očima těká po místnosti. Šedé zdi se jí už nezdají uklidňující, zdají se jí cizí a chladné.
Starobylý nábytek jí zvláštním způsobem děsí a nahání hrůzu. „Koukám, že jsi už vzhůru,“ ozve se neznámý ženský hlas, který Hayden vyděsí ještě víc. Až teď si všimne neznámé ženy, která jí bedlivě pozorovala z rohu místnosti. „Kde to jsem?“ zeptá se udýchaně Hayden. „Klid, cizinko,“ řekne konejšivým hlasem černovláska. „Nejsem tu od toho, abych ti ublížila. Nikdo z nás ti neublíží,“ věnuje jí drobný úsměv. „Nikdo z nás?“ zeptá se zmateně Hayden. „Všechno ti povím, neboj se, Hayden,“ přislíbí a s lehkostí vstane z křesla, které se nachází hned vedle menší komody. „Odkud znáš moje jméno?“ podiví se blondýnka. „Vím o tobě hodně věcí, Hayden,“ odvětí. „Jsem Nyla, mimochodem. Ráda tě konečně poznávám tváří v tvář.“
Tváří v tvář
Blondýnka na ni oněměle hleděla. I když jí rozum jasně radil, že jí nemá věřit jediné slovo, z nějakého zvláštního důvodu ho nemohla poslouchat. „Můžu si přisednout?“ zeptá se Nyla a rukou se opatrně dotkne měkké postele, na které blondýnka seděla. Hayden mlčky přikývne a usadí se do pohodlnější pozice. Nyla si přisedne až po jejím souhlasu a přátelsky se na ní zadívá. Uměla si živě představit, jak pro ni musela být celá situace matoucí a děsivá. „Asi máš miliony otázek, nedivím se ti,“ začne Nyla a chápavě se Hayden zadívá do očí. „Možná bych mohla začít tím, kde se nacházíš? Umím si představit, že to tě zajímá,“ navrhne a Hayden horlivě
přikývne. „Jsi ve Forgotten Hollow,“ odvětí Nyla a pečlivě studuje výraz v blondýnčině tváři. Tvářila se zmateně, jako kdyby jí její odpověď vůbec nepomohla. „Hádám, že jsi o tohle městu ještě neslyšela,“ konstatuje. „Ne, nikdy,“ špitne stydlivě Hayden. „Jak jsem se sem dostala?“ nakloní zvědavě hlavu na levou stranu. „V pozdních hodinách tě Finn našel ve stavu bezvědomí před naším domem,“ odpoví Nyla na jednu z jejích mnoha otázek. „Finn?“ zeptá se zvídavě. Z minulé noci si nepamatovala vůbec nic. V hlavě měla jedno obrovské okno. Nylu její otázka nepřekvapí a ani neurazí. Celou tuhle situaci už dávno viděla své vizi. Už jednou s ní tenhle rozhovor vedla a věděla, jak skončí. „Pán tohoto domu, Hayden,“ odpoví a jemně se dotkne její ruky. „Když už o něm mluvíme, čeká na tebe,“ vyhrkne a rychle vyskočí z její postele. Hayden se na ni zmateně dívá a ani na vteřinu z ní nespustí pohled. „Zlato, prosím,“ natáhne k ní ruku a naznačí jí tím, aby jí následovala. „Převlékni se do něčeho vhodnějšího a sejdi se s ním na balkónu, ano? Dveře jsou na konci chodby,“ vřele se na ní usměje. „Nenech ho dlouho čekat, nesnáší čekání,“ řekne a ihned na to se vypaří z jejího pokoje. Hayden chvíli zmateně hledí na dveře, ve kterých Nyla zmizela. Pak se ale přiměje a vyrazí k vysoké komoře v jejím pokoji. Najde v nich ohromné množství luxusních šatů a kusů oblečení, o kterých se jí nikdy ani nesnilo. Přišla si jako v pohádce. Nakonec si oblékne šaty vínové barvy a vyrazí se najít Finna. Dveře na balkón najde bez problémů, jsou přesně tam, kde Nyla říkala, že budou. Opatrně vezme za kliku a pozve se dál. „Chtěl jste se mnou mluvit?“ zeptá se nejistě černovlasého muže, který k ní stál otočený zády.
Gentleman
Jakmile zaslechne její nejistou otázku, pomalu se za jejím hlasem otočí. Při pohledu do jejích šedivých očí okamžitě pozná, že se necítí nejlépe. Vypadala zmateně a trochu vystrašeně. Možná se tak i cítila, což by Finna vůbec nepřekvapilo. „Ano, to jsem chtěl,“ odvětí a se slabým úsměvem na rtech k ní natáhne ruku. Vstřícně na ní hledí, dokud se sama neodhodlá a jeho ruku nepřijme. Jakmile se takstane a její ruka spočine v té jeho, Finn jí něžně políbí na její hřbet. „Vítám tě v mém skromném domově, Hayden,“ vřele se na ní usměje. Hayden se nad jeho slovy jen pousměje. Tenhle honosný dům totiž za žádných okolností nespadal do kategorie skromných obydlí.
„Jsem Finn Nightshade, ale to už zřejmě víš,“ představí se, aniž by z blondýnky spustil zrak. Hayden na jeho slova jen přikývne a přistoupí k zábradlí, o které se lokty opře. Fascinovaně hleděla na město, které měla z balkónu jako na dlani. „Nádhera, co?“ zeptá se Finn a opatrně k dívce přistoupí blíž. Hayden souhlasně přikývne, za celou dobu neřekla jediné slovo. „Asi… asi bych Vám měla poděkovat,“ špitne blondýnka, aniž by se podívala Finnovým směrem. „Nyla mi říkala, že jste mě včera našel a nechal jste mě tady strávit noc,“ rozvede svou předchozí děkovací řeč a konečně v sobě najde odvahu, aby se otočila a podívala se mu do očí. „Nemusíš mi tykat,“ odvětí Finn s přívětivým úsměvem, „a děkovat mi také nemusíš. Už je to dlouho, co jsme tu měli naposledy nějakého hosta. Můžeš zůstat, jak jen dlouho budeš chtít,“ přislíbí, což Hayden vykouzlí drobný úsměv na tváři. „Kampak se podělo moje vychování? Nedáš si něco ke snídani? Musíš mít šílený hlad!“ vyhrkne černovlásek a Hayden nesměle přikývne. I když nechtěla nikoho obtěžovat, hlad měla opravdu šílený. „Následuj mě, jídelna je tímhle směrem,“ odvětí Finn a bez dalších zbytečných slov opustí zázemí balkónu. Hayden nezbude nic jiného, než ho slepě následovat.
Bledá jako stěna
Jelikož se jídelna nacházela až na opačném konci domu, Hayden měla šanci si prohlédnout téměř celé sídlo, ve kterém se nacházela. Slova mohla jen těžko popsat, jak neuvěřitelné tohle místo bylo. Nejen dům samotný, který zcela předčil její očekávání, ale i okolní prostředí. Výhled na zdejší město a hustý les, který se rozprostíral okolo tohoto obrovského domu, se Hayden vážně zamlouval. „Prosím,“ ozve se Finn, když dojde před dveře ve spodním patře. Než se Hayden naděje, jsou dveře otevřená a Finn čeká, až vejde dovnitř jako první. „Díky,“ usměje se a opatrně vstoupí dál. Jídelna je plná světla, což je způsobeno ohromným množstvím oken. „Jak ses k
tomuhle domu dostal?“ zeptá se zvědavě Hayden, když se s jeho pomocí usadí na jednu z mnoha židlí. „Rodinné dědictví,“ odvětí Finn a usadí se na židli kousek od ní. „A žiješ tu sám? Jen ty a Nyla?“ zeptá se zvědavě, zatímco její pohled těká po místnosti. „Kdepak,“ zavrtí hlavou Finn. „Tenhle dům je jen pro dva lidi až příliš velký,“ odvětí, s čím Hayden nemůže než jen souhlasit. „Žije tu se mnou ještě můj bratr a jeho snoubenka,“ dodá. Hayden chápavě přikývne a přemýšlí nad tím, jestli se s nimi také v blízké době potká. „A Nyla je tvoje…?“ svou otázku nechá volně odeznít s nadějí, že Finn pochopil, kam směřovala. „Ne,“ zavrtí hlavou Finn. „Ne, Nyla je něco jako rodina, ale… ne v tomhle smyslu. Pár let zpátky přišla o celou rodinu, neměla kam jít, a tak jsem jí nabídl, aby zůstala s námi,“ odvětí. „Páni, to je od tebe opravdu hezké gesto,“ řekne s úžasem Hayden. Pár následujících chvil vedle sebe sedí v naprosté tichosti. Hayden mlčky pozoruje dění za okny a Finn prsty netrpělivě bubnuje o desku stolu. „Kde je?“ zeptá se sám pro sebe. „Cassandro!“ zavolá dívčí jméno, které Hayden neznala, a jeho pohled sklouzne ke dveřím. Ty se brzy otevřou a dovnitř urychleně vejde bledá černovláska. „Volal jste, pane?“ zeptá se s nejistým výrazem. „Kde jsi byla? Copak nevidíš, že máme hosta?“ svraští obočí. „Omlouvám se, pane,“ sklopí pohled Cassandra. Hayden se neodváží cokoli říct. „Na co čekáš?“ vyhrkne nevěřícně Finn. „Seber se, běž do kuchyně a připrav tady Hayden něco dobrého ke snídani,“ máchne rukou. Cassandra se na Hayden omluvně podívá a urychleným krokem odejde z místnosti, aby mohla splnit to, co jí Finn nakázal. „Omluv jí, už dlouho jsme tu neměli návštěvu,“ podívá se na Hayden. Jeho výraz se okamžitě změní. Už není tak tvrdý a přísný. „To je v pořádku,“ odvětí Hayden nejistá tím, co by měla říct.
Jak jsi to věděl?
Během nanejvýš deseti minut se dveře od jídelny znovu otevřou a dovnitř s ostychem vejde stejná černovlasá dívka z dřívějška. „Že ti to trvalo,“ neodpustí si kousavou poznámku Finn. Cassandra se při jeho slovech urychleně omluví a s talířem plným jídla vyrazí k Hayden, která za celou dobu neřekla jediné slovo. Bála se, aby tím tuhle situaci ještě nezhoršila. „Budou Vám vyhovovat míchaná vajíčka se slaninou, má paní?“ zeptá se Cassandra s pohledem upřeným na Hayden, čímž jí zaskočí. S tímhle oslovením nepočítala, a tak nevěděla, jak na něj zareagovat. „Děkuju, Cassandro,“ poděkuje s vřelým úsměvem. Cassandra se ukloní a její pohled sklouzne k
jedinému muži, který se v místnosti nacházel. „Můžeš jít,“ ukáže rukou ke dveřím. Cassandra přikývne a na rozkaz pána domu odejde. Hayden se na Finna tázavě podívá. „Nevěděla jsem, že tu máš i služebnictvo,“ řekne s údivem a opatrně si nandá na talíř trochu míchaných vajec a slaniny. „Ohromný dům, ohromná spousta práce,“ konstatuje Finn, na což Hayden mlčky přikývne. Jakmile si na menší talíř nandá přiměřené množství jídla, znovu věnuje svou pozornost svému společníkovi. „Ty si nedáš?“ zeptá se zvědavě, zatímco si bere příbor a pouští se do jídla. „Já už jsem snídal dříve,“ řekne na vysvětlenou. Hayden chápavě přikývne a bez dalších otázek pokračuje v jídle. V jednom měl Finn rozhodně pravdu, hlad měla příšerný. Když po pár minutách z talíře zmizí i poslední zbytek jídla, vrátí se Cassandra pro špinavé nádobí a i s ním odejde asi do kuchyně. „Rád bych se ti věnoval i po zbytek dne, ale mám nějakou práci,“ řekne Finn, když jí vede zpátky do prvního patra, kde měla svůj pokoj. „Mám pro tebe ale něco, co by tě mohlo zabavit,“ dodá a zavede jí zpět do její komnaty, kde otevře dveře vedoucí na menší balkón, o kterém do teď neměla Hayden ani ponětí. Na něm se nacházelo menší posezení, spoustu voňavých květin a především malířský stojan. „Finne? Jak jsi věděl, že ráda maluju?“ zeptá se zaskočeně. „Jen šťastný odhad.“
Tady jsi skončil!
Josie byla jako časovaná bomba. Předurčená k ohromnému a nekontrolovatelnému výbuchu. Alespoň tak se teď starostlivá matka cítila po tom, co zjistila, že se její jediná dcera pohřešuje. Všechno uvnitř ní křičelo a ona chtěla všechno kolo sebe zničit. „Chci, abys věděl, že jsi tady skončil!“ vykřikne Josie a přísně ukáže prstem ke dveřím. „Už tě u své holčičky nechci nikdy vidět, rozumíš?“ řekne výhružně a Chris se neodváží říct jediné slovo. „Vyhoď ho odsud, Nicku. Už se na něj nedokážu ani podívat,“ poví se slzami v očích Josie směrem ke svému muži. Nick souhlasně přikývne a sleduje ji, jak se rozeběhne směrem na terasu. Jakmile Josie odejde,
odváží se Chris promluvit. Doufal, že alespoň s Nickem bude nějaká řeč. „Chtěl jsem Vám říct, pane Densone, že udělám všechno, co bude v mých silách, abych jí našel. Já… nezastavím se, dokud se tak nestane,“ řekne opatrně, ale Nick ho utne. „Neslyšel jsi snad, co ti řekla moje žena? Hayden se pohřešuje, protože jsi na ní nebyl schopný dohlédnout. Odsud to převezmou profesionálové, chlapče. Tak buď rozumný a kliď se nám z cesty. Už tak jsi toho udělal víc než dost,“ zvedne se z gauče a vyrazí najít Josie. Chris si s povzdechem svolá hlavu do rukou. Věděl, že mají pravdu. Podělal to. Byla to jeho vina, že je Hayden pryč. A jestli se s ní něco mělo stát, tak věděl, že by si to nikdy neodpustil. Maddie se na něj posmutněle podívá. „Bude to dobrý, Chrisi. Hayden je silná holka, zvládne to,“ řekne konejšivě, pak se sebere a odejde do svého pokoje. Mezitím se Nickovi podaří najít svou ke smrti vystrašenou manželku. Bez zaváhání k ní přijde a pevně jí obejme kolem pasu. Josie se při jeho doteku ještě více rozpláče. „Přijdu si jako ta nejhorší matka pod sluncem,“ poví plačky. „Celé dětství jsem tu pro ni nebyla a teď jsem dovolila, aby se jí něco stalo,“ vzlykne. „Najdu jí, Josie. I kdybych měl prohledat každý kout každého města, tak jí najdu,“ slíbí Nick. Josie se na něj podívá a bez jediného slova mu padne kolem krku. Doufala, že má pravdu.
Santiago
Zatímco její rodina a přátelé v Lázeňské Oáze z jejího náhlého zmizení náležitě vyšilovali, nic netušící Hayden si každičký den v honosném sídle užívala. Laskavost pána domu jí nepřišla vůbec nepříjemná a ona se rozhodla přijmout jeho velkorysou nabídku v jeho sídle zůstat, dokud jen bude chtít. Úplněk na ní ještě stále působil a zapříčiňoval, že si Hayden na svůj minulý život vůbec nevzpomínala. Nebo lépe řečeno, absence jejích vzpomínek jí vůbec nevadila. Za těch pár dnů, které ve Forgotton Hallow strávila, ani jednou neopustila zázemí sídla. Finn jí to přísně zakázal, prý to tam venku není bezpečné. Ačkoli to Hayden mrzelo, neodporovala. Navíc to nebylo tak, že by
se za zdi sídla nudila. Spoustu času trávila s Finnem, který jí dělal společnost kdykoli, když měl čas. Sblížila se s Nylou a občas prohodila i pár slov s Cassandrou, když se zrovna pán domu nedíval. „Jestlipak ty nejsi ta dívka, kterou si vzal můj bratr pod svá křídla,“ ozve se zpoza jejích zad mužský hlas, který neznala. Hayden zrovna trávila večer na balkónu, pozorovala vzdálené město a kochala se výhledem, jak už to měla ve zvyku. Blondýnka se za hlasem prudce otočí a její oči přistanou na osobě, kterou viděla poprvé v životě. Hayden ale měla na štěstí docela dobré tušení o tom, s kým měla tu čest. „Budu hádat… Finnův bratr?“ zeptá se nejistě a získá si tím od bruneta souhlasné přikývnutí. „Preferuju spíš své jméno, ale máš pravdu. Santiago,“ natáhne k ní ruku, kterou Hayden nemůžu odmítnout. „Říkala jsem si, kdy se tu ukážeš,“ neodpustí si připomínku. „Měl jsem nějaké zařizování mimo město,“ odvětí na vysvětlenou, „ale teď už jsem zase zpátky,“ dodá. Hayden přikývne a pohledem zabrousí zpět ke vzdálenému městu. „Nechceš se projít? Vypadáš, že bys možná mohla chtít,“ navrhne. „Finn to zakázal,“ odvětí a Santiago se usměje. „No a? Porušovat nakázání mého bratra bylo vždycky mou nejoblíbenější činností,“ řekne nevinně. Hayden se zasměje a udělá k němu krok vpřed. „Tak jo. Proč ne?“
Vodopád
Santiago jí vezme na menší prohlídku městem, kde však zůstanou jen krátce. Ačkoli by si Hayden ještě ráda prohlížela staré budovy a náměstí, Santiago trvá na tom, že jí chce ukázat jeho ze svých nejoblíbenějších míst, které tohle město skrývá. „Tak co ty na to? Stálo to za to?“ zeptá se, jakmile jí zavede k menšímu jezírku s vodopádem. „Stálo,“ zašeptá Hayden se zatajeným dechem. Odjakživa milovala přírodu. Nacházela v ní mnohem větší krásu a kouzlo než v kdejakém sebekrásnějším městě. Santiago k ní natáhne ruku a řekne: „Pojď se mnou. Ukážu ti místo, odkud je vodopád nejkrásnější.“ Okouzlená blondýnka nezaváhá ani na vteřinu a nechá se jím
zavést na menší konec, o kterého už byl vodopád jen pár metrů. „Nemůžu uvěřit tomu, že si Finn nepřál, abych tohle viděla,“ poví nechápavě Hayden a usadí se do měkké trávy. Santiago si k ní mlčky přisedne a zadívá se jí do tváře. „Má o tebe jen starost,“ řekne s nic neříkajícím výrazem. „Já vím,“ špitne blondýnka. Chvíli jen hledí na tekoucí vodu, aniž by si cokoli řekli. „Dříve jsem sem chodíval často,“ prolomí ticho Santiago. Hayden na něj tázavě pohlédne. „Co se změnilo?“ zeptá se. „Já… ani nevím. Asi jsem se změnil já,“ pokrčí rameny a zadívá se jí do očí. „Dává to smysl?“ povytáhne na ní obočí. „Já si myslím, že dává,“ přikývne Hayden. „Každý se časem mění,“ špitne. „Ale co když ne k lepšímu?“ zeptá se nejistě Santiago. Než mu stačí Hayden jakkoli odpovědět, vyskočí Santiago na nohy. „Stalo se něco?“ vyhrkne zmateně Hayden při pohledu do jeho očí, ve kterých se odrážely plameny strachu. „Křik,“ zamumlá s nastraženýma ušima. „Nic jsem neslyšela,“ řekne upřímně. Sotva to však dořekne, ozve se onen křik znovu. Tentokrát ho zaslechne i ona. Někdo volal o pomoc.
Zůstaň tady
„Co budeme dělat?“ vyhrkne starostlivě Hayden. Nemohla z hlavy dostat křik, který před chvíli slyšela a který se ještě stále rozléhal celým lesem. Santiago vypadá, jako že o celé situaci usilovně přemýšlí. Jakmile zaslechne blondýnčinu otázku, zpozorní a s vážným výrazem se na ní podívá. „Ty v první řadě nebudeš dělat vůbec nic,“ řekne přísně, což se Hayden vůbec nelíbí. „Cože?“ vydechne nechápavě. Santiago si povzdechne a rukou se dotkne jejího ramene. „Zůstaneš pěkně tady, rozumíš?“ na chvíli se mu na tváři mihne starostlivý výraz, který ale zase rychle zmizí. Ačkoli jsou jeho slova krásná a milá, Hayden se nehodlá vzdát. Nikdy to neměla v povaze. Průbojnou
povahu a ostré lokty měla po Josie a to nemohla jen tak zapřít. „Santiago, já… co chceš dělat? Jestli je ta dívka v nebezpečí, což očividně je, vážně tam chceš jít sám? Je to rozumné?“ zeptá se nejistě a Santiago se sebevědomě usměje. „Jsem rád, že o mně máš strach, ale tohle zvládnu, Hayden,“ ujistí jí. „Zůstaň tady, vyřeším to a hned jsem u tebe,“ dodá, poplácá jí po rameni a bez dalších slov se rozeběhne za křičícím hlasem. Když je Hayden z dohledu, nasadí na tempu, které nevypadá lidsky. Na náměstí doběhne v rekordním čase a pohled mu okamžitě spadne na dívku, která dělala všechno pro to, aby přežila. Křičela, kopala nohama, ale všechny její snahy byly marné. Její útočník byl silnější. „Proč si nenajdeš někoho, kdo pro tebe bude alespoň nějakou výzvou, srabe?“ zeptá se Santiago s rukama založenýma na své hrudi. Spokojeně se usměje, když si získá útočníkovu pozornost.
Neumíš poslouchat?
Útočník se na něj krátce podívá a vyhrkne: „Proč se neotočíš a nehledíš si svého? Určitě bys nechtěl, abych ti ublížit.“ Nad jeho konstatováním se Santiago pobaveně zasměje. Černovlasý muž se prudce zvedne a nechá bezvládné dívčino tělo jen tak ležet. Stejně už měl dost. „Hele, kamaráde,“ rozpřáhne ruce a udělá k Santiagovi menší krůček vpřed. Očekává, že mu se strachem ustoupí, ale to se nestane. „Nebojíš se mě,“ nakloní hlavu na stranu. Santiago se chladně zasměje. „Samozřejmě, že se nebojím, ty jeden červe. Nemáš nejmenší ponětí, s kým zrovna mluvíš,“ zasyčí. Jeho tvář začne odkrývat své pravé barvy. Oči naberou
červené barvy, tvář mu pokryjí výrazné žilky a v ústech se mu objeví ostré špičáky. „Jsi jako já,“ zavrtí nechápavě hlavou černovlásek. „Ne,“ vydechne Santiago, „to tedy nejsem. Ty jsi jen bezvýznamný červ a já jsem Santiago Nightshade,“ nakloní hlavu na stranu a nepřátelsky na něj zasyčí. Přesně v ten moment se za ním ozve dívčí křik. Santiago ztuhne. Chvíli zaváhá, ale nakonec se otočí přes rameno a jeho zrak spočine na vystrašené blondýnce. „Proč jsi mě zatraceně poslechla, Hayden?“ vykřikne nevěřícně. Hayden neřekne jediné slovo. Se strachem na něj hledí. „Já… o tomhle si promluvíme později,“ sklopí hlavu Santiago. Tolik si nepřál, aby ho takhle viděla. Nechtěl, aby se ho bála. Teď ale neměl na výběr. Musel vyřešit problém, který před ním ležel. „Prosím, prosím, zůstaň stát támhle, Hayden,“ ukáže daným směrem. „Alespoň teď mě poslechni,“ při jeho posledních slovech jeho hlas změkne a jeho oči na maličký moment naberou svou původní barvu. „Dobře,“ poví šeptem Hayden. Santiago si s úlevou vydechne a obrátí svou veškerou pozornost na černovláska, který jejich rozhovor celou dobu s úšklebkem pozoroval.
Vítěz
Černovlásek se chladně zasměje. Santiago se na něj podívá s vraženým pohledem. „Nechci tě soudit, každý máme nějakou slabinu. Ale je komické, že tou tvojí je obyčejný člověk,“ nakloní hlavu na stranu a na tváři se mu mihne škodolibý úšklebek. „Nemám nejmenší ponětí, o čem mluvíš,“ odvětí chladně Santiago a udělá k neznámému upíru krok vpřed. Netajil se svou smělostí a odhodlaností. Věřil, že si s ním hravě poradí. „Možná zatím,“ špitne černovlásek. Santiago nakloní hlavu na stranu, vycení na něj zuby a zasyčí: „Dost s těmi zbytečnými řečmi. Už je na čase, aby ses postavil svým činům a zaplatil za ně.“ Posledním krokem k němu dojde a
s lehkostí ho chytne za lem trička. Než se černovlasý upír naděje, přitáhne si ho k sobě Santiago blíž. „Nepředstírej, že jsi lepší než já. Jsi krvelačná stvůra. Byli jsme k tomu stvořeni. Proč s tím bojuješ?“ zeptá se nechápavě. „Já už takový nejsem, změnil jsem se. A už jsem řekl, dost těch řečí!“ vykřikne a bez sebemenších potíží ho odhodí do výšky. Než stačí upír dopadnout na zem, Santiago ho hravě chytí a vší silou ho přirazí k zemi. „Počkej, já-“ snaží se zabránit nevyhnutelnému, ale už je pozdě. Santiago mu během vteřiny zlomí vaz. Hayden celou situaci sleduje zpovzdálí se strachem v očích a se zatajeným dechem. Když zůstane útočníkovo bezvládné tělo ležet jen tak na zemi, ztuhne na místě a nejistě pozoruje, jak se k ní Santiago pomalu blíží.
Pravda
Jakmile porazil svého útočníka, jeho první myšlenky směřovaly k Hayden, která stála opodál a všechno se strachem sledovala. Santiago se bál, že ho bude nenávidět. Vlastně ani nerozuměl tomu, proč mu tolik záleželo na tom, co si o něm myslí. Vždyť jí vůbec neznal. „Vysvětlím ti to,“ špitne a udělá k ní nepatrný krok vpřed. Hayden prudce zavrtí hlavou a se slzami v očích se zadívá do těch jeho nelidsky červených. Chtěla mu toho tolik říct. Chtěla mu vmést do očí všechno, co zrovna cítila, ale nenacházela slova. Proto ho od sebe vší silou odstrčila. Se Santiagem to však ani nepohnulo, což jí akorát potvrdila myšlenku, kterou už dávno věděla. Není člověk. „Proč?“
zašeptá nechápavě. „Řekni mi opravdový důvod toho, proč mě tvůj bratr zachránil a dovolil mi ve vašem sídle zůstat. Neudělal to z dobroty svého srdce, že ne?“ zeptá se ublíženě. Santiago pokrčí rameny. „Bratr mi o svých plánech nic neříká, Hayden. Ale vypadá, že mu na tobě opravdu záleží,“ řekne s povzdechem. „A tobě? Tobě na mně taky záleží?“ zeptá se nejistě. Hned, co tu větu řekne, zalituje svých slov. Jak by mohlo? Vždyť se sotva znali. „Asi… asi ano,“ přizná. „Proč?“ zeptá se blondýnka. „Nevím, já… nedokážu si to logicky vysvětlit. Sotva tě znám, ale přitom mám pocit, jako kdybych tě znal roky. Připomínáš mi, kým jsem kdysi býval,“ řekne Santiago upřímně. Hayden se na něj tázavě podívá, ale nic neřekne. „Měli bychom se vrátit,“ špitne Santiago. Aby dal svým slovům ještě větší význam, otočí se na odchod. Hayden na něm zůstane viset pohledem. „Počkej,“ špitne. Santiago se na ní tázavě otočí, ale než stačí cokoli říct, skočí mu Hayden kolem krku. Zaskočený Santiago jí váhavě položí ruce na záda a přitáhne si jí k sobě do pevného objetí. „Jsem ráda, že jsi v pořádku,“ zašeptá blondýnka. Její slova ho zahřejí u srdce. Už si ani nepamatoval, kdy by se o něj někdo bál. Byl to osvěžující pocit. Jakmile jí pustí ze svého objetí, ukáže rukou směrem, kde se nacházelo sídlo. „A teď už bychom vážně měli jít,“ řekne. Hayden mlčky přikývne a nechá se jím zavést zpět do sídla.
Snoubenka
Během cesty domů si opět povídali, jako kdyby se vůbec nic nestalo. Ačkoli se ještě před chvílí bála, teď už strach neznala. Santiago jí neděsil. I když věděla, co je ve skutečnosti zač. I když věděla, že není člověk. „Doufej, že si nás Finn nevšimne,“ řekne s pobaveným úsměvem Santiago, když se natahuje po klice. Hayden se na něj s úsměvem podívá. „Útočníka se nebojíš, ale vlastního bratra ano?“ zeptá se nechápavě a vejde dovnitř, když jí Santiago přidrží dveře. „Samozřejmě, že ne. Nejsme si ale úplně blízcí,“ odvětí a zavře za nimi vchodové dveře. Než se stačí Hayden na jeho vztah s bratrem zeptat, všimne si vysoké brunetky postávající v chodbě. Sršelo z ní
sebevědomí a charisma. „Santiago, kde jsi byl?“ zeptá se, ruku si položí na bok a nakloní hlavu na stranu. Byla nádherná, což je první myšlenka, která se Hayden při pohledu na tuhle ženu dostaví. Až tak nádherná, že to nebylo lidsky možné. Aha, samozřejmě. „Isabello,“ vyhrkne překvapeně Santiago, „proč jsi ještě vzhůru?“ podiví se. „Čekám na tebe, hlupáčku,“ řekne s pobaveným úsměvem. Santiago se pousměje, bez jediného slova k ní vyrazí a nechá tak Hayden stát samotnou u dveří. Nejistá blondýnka sleduje scénu před sebou. Isabella se na ní ani jednou nepodívá, jako kdyby odmítala přijmout fakt, že se nachází ve stejné místnosti jako ona. „Co kdybys šla napřed, hm?“ navrhne Santiago Isabelle. „Co kdybys šel se mnou?“ mrkne na něj a hned na to mu skočí kolem krku. Než se stihne Hayden vzpamatovat, přitiskne Isabella Santiagovi své rty na ty jeho a přitáhne si ho k sobě do hlubokého polibku. Zatímco se Hayden snaží dostat zpět do svého pokoje, aniž by upoutala pozornost zamilované dvojice, vzpomene si na to, co jí před pár dny říkal Finn. „Žije tu se mnou ještě můj bratr a jeho snoubenka.“ Snoubenka. Měl snoubenku. Až by tušila, proč se cítí tak mizerně, uteče do svého pokoje a zamkne za sebou. Ten večer svůj pokoj neopustí.
Tady jsi
Vstávala hned za svítání, nemohla totiž spát. Aniž by se převlékla, vyrazila na své nejoblíbenější místo v celém sídle. Se zamyšleným výrazem pozorovala probouzející se město a přemýšlela, jak se asi cítí obyvatelé tohohle na první pohled klidného města. Až do včerejšího večera neměla nejmenší ponětí, co je tohle město skutečně zač. Netušila, že tu všichni mají svá tajemství. A nevěděla, jak ohromná tajemství skrývá rodina, která jí velkoryse přivítala ve svém domově. „Tak tady jsi, všude tě hledám,“ ozve se přívětivý hlas za jejími zády. Aniž by se Hayden otáčela, pozná, že se jedná o Nylu. „Tak jsi mě našla,“ hlesne Hayden. Nyla okamžitě pozná, že je něco špatně.
„Copak se stalo?“ zeptá se opatrně a vyrazí k blondýnce blíž. Hayden se za jejím hlasem otočí a se slzami v očích k ní vzhlédne. Výraz v její tváři Nylu zaskočí. „Hayden?“ osloví jí. „Včera jsem poznala Santiaga,“ odvětí šeptem blondýnka. Nyla překvapeně zamrká. Santiago nikdy nebyl poslíčkem dobrých zpráv, kam se hnul, tam ho následovaly problémy. „Ublížil ti?“ zeptá se okamžitě. „Co? Ne,“ zavrtí hlavou Hayden. „Proč? Měl by snad?“ optá se nejistě. „Ne,“ zavrtí hlavou Nyla. Důkladně se na dívku před sebou podívá. Netrvá jí dlouho, aby si všimla, že se na ní dívá nějak jinak. „Ty to víš,“ zašeptá nevěřícně. „Já… ano,“ špitne Hayden. „Chceš odejít?“ zeptá se Nyla. Hayden pokrčí rameny. „I kdybych chtěla, tak kam bych šla? Nemám, kam jít,“ odvětí Hayden. Nyla si s úlevou oddechne. Nechtěla, aby Hayden odešla. Nejenže by byl Finn zlostí bez sebe, ale také by jí chyběla. Zvláštním způsobem jí na tomhle človíčkovi záleželo. „Bojíš se mně?“ zeptá se zvědavě. „Ne, Nylo. Jsi moje kamarádka,“ špitne. Nyla se usměje. „Už si ani nepamatuju, kdy naposledy mě takhle někdo nazval,“ přizná. „Vážně? Ani Finn? Myslela jsem, že si jste blízcí,“ podiví se Hayden. „Ne, takhle ne,“ zavrtí hlavou Nyla. „Co kdybychom si promluvily, až se oblékneš? Nechci, abys nastydla,“ řekne starostlivě. „Dobře,“ souhlasí Hayden. „Musíš mi říct o všem, co se mezi tebou a Santiagem včera odehrálo!“ vyhrkne nedočkavě Nyla, vezme Hayden za ruku a společně vyrazí zpět do jejího pokoje.
Neprojdeme se?
Jakmile se Hayden převlékla do něčeho reprezentativnějšího, vzala jí Nyla na procházku do zahrady za domem, kde blondýnka zatím ještě nebyla. Usadily se spolu na lavičku u menšího jezírka a hned na to se spolu daly do řeči. Lépe řečeno, mluvit začala Nyla. „Takže jsi poznala Santiaga, hm?“ nakloní hlavu na stranu. Hayden na její otázku mlčky přikývne a šikovně se vyhne jejímu pohledu. „Nestihl ti snad poplést hlavu, že ne?“ zalekne se a Hayden se na ní posmutněle podívá. Upřímně? Neměla nejmenší tušení. Věděla jen, že si včera přišla po dlouhé době opravdu sama sebou. A také věděla, že neměla zrovna radost, když ho viděla s jinou ženou. „Jak… jak dlouho jsou
s Isabellou spolu?“ zeptá se místo toho, aby odpověděla. „Už to bude nějaká doba,“ odvětí Nyla. „Santiago vždycky nebýval, jako je teď. Dlouhou dobu nebyl schopný vyrovnat se svou proměnou, byl plný zlosti a Finn nevěděl, co si s ním počít. Proto ho seznámil s Isabellou, aby ho přivedl na jiné myšlenky,“ pokrčí rameny Nyla „Popravdě je to dlouhá historie, možná ti o ní jednou Santiago poví sám,“ zamumlá. Hayden její odpověď moc nepomůže, vlastně jí to v hlavě zaseje ještě více otázek. Než se však stačí na cokoli zeptat, přeruší je Finn. „Myslel jsem, že tě tady najdu,“ řekne s drobným úsměvem. Hayden se podívá jeho směrem a pomalu se zvedne na nohy. „Ahoj,“ špitne blondýnka. „Nechám vás o samotě,“ zareaguje okamžitě Nyla a bez dalších slov vyrazí zpět do sídla. „Napadlo mě, jestli se nechceš projít?“ zeptá se s drobným úsměvem Finn, když k Hayden dojde blíž. „Jako po zahradě?“ vyhrkne. „Ne,“ zavrtí hlavou a nabídne jí rámě. „Uvědomil jsem si, že už tu jsi docela dlouho a kromě tohohle domu jsi nic neviděla. Tak co bys řekla na procházku městem?“ zeptá se. „To bych moc ráda,“ špitne s drobným úsměvem a přijme jím nabízené rámě.
Vodopády podruhé
Jelikož je Forgotten Hollow opravdu malé městečko, nebylo příliš mnoho možností, kam by se mohla jít dvojice projít. Chvíli se procházeli kolem náměstí, povídali si o všem možném a nakonec skončili u vodopádů, které už Hayden znala z předchozího večera. „Je to tady krásné,“ zašeptá blondýnka, aniž by mu řekla, že tu není prvně. „Poslyš,“ zašeptá Finn a přitáhne si jí k sobě blíž. Levou rukou jí pohladí po tváři, což Hayden vykouzlí úsměv na rtech. „Záleží mi na tobě, Hayden,“ řekne upřímně. „Však mě na tobě taky,“ odvětí nechápavě blondýnka. „Víš, jsou tu věci, které jsem ti neřekl. Chtěl jsem, ale bál jsem se, že tě tím vyděsím,“ přizná. Hayden si okamžitě
všimne, jak těžce se mu mluví. „Nemusíš nic říkat, já to chápu,“ rozhodne se ho přerušit, ale Finn rázně zavrtí hlavou. „Ne, nechápeš,“ řekne rázně a konečky prstů jí pohladí po tváři. „Finne,“ osloví ho něžně, „opravdu tě chápu. Já… já vím, co jsi zač. A neděsí mě to,“ řekne odhodlaně. Na Finnovi je patrné, je ho její odpověď zaskočí. Na malý moment přemýšlí, jak je možné, že to ví. A pak mu to dojde. Santiago. Samozřejmě, že v tom musel mít prsty on. To by mu taky bylo podobné. „Takže hádám, že už jsi poznala mého bratra,“ pronese Finn. „Ano, je… vážně charismatický,“ pokrčí rameny Hayden. „A nebezpečný, drž se od něj dál,“ řekne s temným výrazem v očích, „prosím, Hayden,“ dodá. Blondýnka přikývne. „Budu,“ slíbí. Ačkoli si včera po dlouhé době přišla opravdu sama sebou, možná to tak bylo nejlepší. Koneckonců měl Santiago snoubenku a Hayden se nechtěla zaplést do něčeho, čeho by mohla později litovat. „Jsem rád, že jsem tě měl šanci poznat, Hayden. Možná to byl osud, který nás svedl dohromady,“ řekne s letmým pohledem do jejích očí. „Už to tak vypadá,“ odvětí souhlasně Hayden. Chvíli na sebe mlčky hledí, než se Finn rozhodne ujmout iniciativy a blondýnku políbit. Hayden jeho činy nejdříve zaskočí, ale pak slabě usměje a bez váhání jejich polibek prohloubí.
Chci být jako ty
Den se setkal se dnem, týden s týdnem a i měsíc s měsícem. Čas, který Hayden v sídle strávila, běžel jako splašený. Ačkoli se tu ze začátku viditelně nudila a nevěděla, kam se má vrhnout, to se s časem změnilo a ona si začala připadat jako doma. Velký podíl na tom měl samozřejmě Finn, díky kterému se cítila svá a především milovaná. Nikdy si nemyslela, že se dokáže tak snadno zamilovat, ale přeci jen k tomu došlo a ona mu naprosto propadla. „Hodně jsem přemýšlela,“ zamumlá nejistě Hayden a Finn na její informaci jen přikývne, čímž jí jednoznačně naznačí, aby pokračovala. „Jak se ze člověka stane upír?“ zeptá se tiše. Finn nad její otázkou zpozorní. „Proč
se ptáš?“ obezřetně se zeptá, ale jeho otázka zůstane nezodpovězená. Hayden se totiž rozhodne jen pokrčit rameny. „Upřímně? Není za tím žádná věda. Pokud tě upír kousne, přenese ti do těla jed, který po pár dnech získá absolutní kontrolu nad tvým tělem, a ty se přeměníš,“ odvětí se zamyšleným výrazem. „Není to něco, čím si chceš projít. Věř mi,“ stiskne její ruku. „Bolí to?“ položí mu další otázku. Finn se pomalu zvedne a posadí se, čímž Hayden donutí udělat totéž. „Proč tolik otázek, princezno?“ zeptá se starostlivě. „Finne, já… chci být jako ty,“ vyhrkne blondýnka. „Jako já?“ svraští obočí. „Proč bys něco takového chtěla? Dobrovolně?“ podiví se. „Dlouho jsem hledala místo, kam opravdu patřím. A s tebou jsem ho našla. Moje místo je po tvém boku, Finne,“ řekne s úsměvem. „Vážně to chceš?“ ujistí se Finn. Hayden horlivě přikývne. V tenhle moment netoužila po ničem jiném. Toužila po věčnosti. Po věčnosti strávené s ním. Finn jí položí ruku kolem pasu a pomaličku se k ní přisune blíž. Jakmile se jeho rty dotknou jejího krku, zavře Hayden oči a čeká. Finn tesáky zabrousí o její horkou kůži. Všechno v něm křičí, ale on se na poslední chvíli odtáhne. Když se na něj Hayden tázavě podívá, pohladí jí po tváři a řekne: „Nechci, abys něčeho litovala, princezno. Chci, abys o tom ještě popřemýšlela. Jestli je tohle opravdu něco, co si přeješ, tak přijď před setměním na zahradu a já to udělám.“ Blondýnka se nad jeho slovy usměje. Viděla, jak moc mu na ní záleží a hřálo jí to u srdce. S úsměvem si lehce do jeho náruče a nechá se jím políbit do vlasů.
Přišla jsi
Celý zbytek odpoledne Finn strávit zavřený ve svém pokoji jen sám se sebou a svými myšlenkami. Stál u okna a přemýšlel nad vším, co mu dříve toho dne Hayden řekla. Stále nemohl uvěřit tomu, že chtěla zcela dobrovolně podstoupit proměnu a stát se tím, kým on ze začátku nenáviděl být. A to jen z lásky k němu, což na tom bylo nejzvláštnější. Nikdy nevěřil tomu, že by se mohl skutečně najít někdo, komu by na něm doopravdy záleželo. Zrovna seděl na lavičce u menšího jezírka za svým sídlem. Nervózně si pohrával s prsty a hleděl na deštěm promoklou trávu. Slunce pomalu zapadalo a on pomalu přestával věřit tomu, že by mohla ještě přijít. Když se
chystal k odchodu, zaslechl kroky. Nevěřícně zvedl pohled dopředu a jeho zrak se zastavil na odhodlané blondýnce. „Přišla jsi,“ řekne si sám pro sebe a pomalu jí vyrazí naproti. Jakmile k ní dojde, pravou ruku jí umístí kolem pasu a tou levou jí něžně pohladí po tváři. „Hayden,“ osloví jí se značným překvapením ve hlase. „Říkala jsem, že si nemusím nic rozmýšlet. Vím, co chci, Finne,“ řekne odhodlaně. Ještě nikdy si nebyla ničím jistější. „Chci věčnost s tebou po svém boku,“ zadívá se mu očí a zeširoka se usměje. „V tom případě bych asi měl dostát svého slova a dopřát ti to, po čem tolik toužíš, co?“ zeptá se s pobaveným úsměvem Finn. Hayden souhlasně přikývne. „Pojď sem, princezno,“ natáhne k ní ruku Finn. Hayden nezaváhá ani na vteřinu, přistoupí k němu blíž a nechá si jím položit ruku na krk. Instinktivně zakloní hlavu a dopřeje tak Finnovi lepší přístup k jejímu krku. „Jsem připravená.“
Kousnutí
„Nebude to bolet, slibuju, princezno,“ zašeptá Finn. Touhle chvílí už držel blondýnku ve své náruči a hleděl na její odhalený krk, na kterém se přímo vyjímala pulzující krční žíla. Zatímco jeho tvář pomalu nabírá svých pravých barev, pohladí jí nedočkavou dívku po tváři. Jeho běžně fialové oči nabraly mnohem tmavší odstín a v ústech mu vyrašily ostré špičáky. Než se stihne Hayden nadát, ucítí jeho rty na svém krku a jen o vteřinu později dva ostré vpichy. Blondýnka zalapá po dechu a z úst jí vyjde slabé bolestivé vzdychnutí. Ačkoli to pro Hayden nebyl zrovna příjemný zážitek, Finn si určitě nemohl stěžovat. I když už za ta léta okusil ohromné množství lidské
krve, žádná z nich se nemohla vyrovnat jeho Hayden. Její krev byla unikátní, sladká a jako pohlazení po duši. Finn měl na chvíli pocit, že nebude schopný přestat. Pil, pil a užíval si každou vteřinu. Nedocházelo mu, že s každou další kapičkou mu blondýnka chřadla v náruči a pomalu z ní odcházel život. „Finne…“ zasípe Hayden, což je přesně ten moment, kdy se od ní Finn odtáhne. Jazykem si přejede po špičácích a setře si z nich tak přebytečné množství krve. „Motá se mi hlava,“ zamumlá Hayden a ruku si přiloží na čelo. Kolena se jí podlamovala a ona si ještě nikdy nepřišla tak slabá. „Hayden,“ vyhrkne Finn a okamžitě jí chytne za boky. Než však stihne cokoli říct, zavře Hayden oči a z naprostého vyčerpání upadne do bezvědomí. Finn jí bez váhání zachytne a vezme si jí do náruče. „Budeš v pořádku, slibuju,“ zašeptá a vyrazí směr sídlo, aby jí mohl uložit do postele. „Až se proměníš, všechno se ti bude znát lepší. A než se naděješ, budeme ten nejsilnější pár, který Forgotten Hollow zažilo. To ti přísahám,“ políbí jí do vlasů a sám pro sebe se usměje.
Poslední slunce
Následující ráno se Hayden probudila celá zpocená a se šílenými bolestmi v celém těle. Cítila se slabá a bezmocná, jelikož neexistovalo nic, co mohlo její bolest utlumit. Možná až čas. Hned po probuzení jí přispěchala na pomoc Nyla, která jí přinesla míchaná vajíčka a horký šálek čaje. Hayden se jídla skoro ani nedotkla, neměla na něj chuť. Čaj ale vypila okamžitě. Když se trochu probrala a nabrala sil, její první myšlenky směřovaly k Finnovi. Chtěla ho vidět. Přála si, aby byl po jejím boku. To ale nebylo možné, protože Finn časně z rána odjel z města, aby mohl pro Hayden sehnat nemocniční krev. Nebo alespoň to jí Nyla tvrdila, když se po něm Hayden
ptala. Jelikož byl Finn bůhvíkde, rozhodla se Hayden jeho nepřítomnosti využít a vyrazit na menší procházku do města. Chtěla si užít slunečného počasí, protože nevěděla, kdy znovu to bude po její proměně možné. Procházet se ale dlouho nevydržela, protože neměla příliš mnoho sil. Usadila se proto u menší fontány na náměstí a pozorovala své okolí. Užívala si slunečních paprsků, které jí hladily po kůži, a také krásného čerstvého vzduchu. Přemýšlela nad tím, jak bude vypadat pár následujících dnů. Utápěla se ve vlastních myšlenkách, a tak si vůbec nevšimla, že se kousek od ní z neznáma vynořil malý černý netopýr, ze kterého se během okamžiku stala mladá brunetka. „Vypadáš ztraceně,“ řekne při pohledu na Hayden. Blondýnka vyklouzne ze svých myšlenek a hbitě se postaví na nohy. „To ale nejsem,“ odvětí okamžitě. Neznámá brunetka se k ní mezitím vydá, pečlivě studuje každý prvek jejího obličeje. „Neznám tě náhodou?“ zeptá se obezřetně, ale Hayden prudce zavrtí hlavou. „To pochybuju, vidím tě prvně,“ zareaguje Hayden. Než stačí brunetka cokoli namítnout, chytne se Hayden za hlavu a zavrávorá. Znovu na ní doléhala vlna bolesti, tentokrát ale mnohem bolestivější a intenzivnější.
Bolesti
„Jsi v pořádku?“ zeptá se starostlivě brunetka a instinktivně jí chytne za tváře. Jakmile se jí dotkne, překvapeně zamrká. „Úplně hoříš, holka,“ nechápavě zavrtí hlavou. Přesně v ten moment její zrak sklouzne k jejímu krku, kde se pyšní dvě malé dírky po kousnutí. Brunetce netrvá vůbec dlouho, aby si uvědomila, co se s Hayden dělo. „Kdo ti to udělal?“ vyhrkne nevěřícně. Než stačí Hayden odpovědět, podlomí se jí kolena a ona dopadne na chladnou zem. Všechno jí bolela. Hlava jí bušila jako o závod a Hayden byla jako v ohni. Brunetka si k ní poklekne a starostlivě k ní natáhne ruku. Moc dobře věděla, čím si teď prochází. Ta bolest jí byla tak známá. Vždyť jí i ona
jednou zažila. To už je ale dávno. „Co se to se mnou děje?“ zeptá se nechápavě Hayden. „Měníš se,“ zašeptá brunetka. „Ne, to ne. Nemůžu se změnit. Ne teď,“ zamumlá Hayden a pokusí se postavit na nohy. Bolest jí to však nedovolí. „Možná bys měla jít se mnou. Až se proměníš, neměla bys být sama,“ věnuje jí drobný úsměv brunetka, ale Hayden zavrtí hlavou. „Ne, já… musím se dostat domů. A navíc… vůbec tě neznám,“ řekne okamžitě a tentokrát se jí podaří postavit na nohy. „Jsem Cassidy,“ představí se brunetka. „Ráda jsem tě poznala, Cassidy, ale už musím jít,“ odvětí odhodlaně Hayden a i přes veškerou bolest vykročí směrem k sídlu. Jakmile si na nový příval bolesti zvykne, dá se do běhu. „Počkej! Jak se jmenuješ?“ zavolá za ní Cassidy, ale Hayden už jí neslyší. Utíká, co jí to jen tělo dovoluje, směrem k sídlu. Potřebovala Finna.
Upírka
K sídlu se však nedostala. Sotva se dostala ke hřbitovu, už nemohla dál. Znaveně dopadla na tvrdou zem a vysíleně dýchala. Snažila se znovu nabrat sil, ale proměna už na ní za rohem číhala. Jed pomalu zabíjel všechno lidské, co v sobě Hayden měla, a přebíral nad jejím tělem veškerou kontrolu. Když se Hayden znovu postavila na nohy, sama poznala, že proměna doopravdy započala. Celé tělo měla jako v ohni, všechno jí svědělo a srdce jí bušilo jako o závod. Aniž by to blondýnka nějak postřehla, začala z ní vystupovat podivná vlna energie. Čím více energie jí opouštělo, tím pomaleji její srdce bilo. Ačkoli to byl doopravdy jen okamžik pár vteřin, pro Hayden to byly
dlouhé minuty neustále bolesti a utrpění. Než se nadála, oblaka růžové energie byla pryč a místo jí se objevily černé paprsky, které se po ní natahovaly. Jakmile jí pohltila temnota, veškerá bolest polevila a následně kompletně zmizela. Během finálních chvil proměny Hayden zaznamenala, jak se její tělo mění. Najednou viděla a slyšela úplně všechno. I věci, které od ní byly na míle vzdálené. V ústech ucítila ostré špičáky. Samotnou jí překvapilo, jak ostré opravdu jsou. Její oči svítily výraznou fialovou barvou a dříve blonďaté vlasy ztratily svůj původní odstín. Zešedivěly. Největší změna přišla jako poslední. Když se vytratil i poslední plamínek temnoty, dívčino srdce se zastavilo a přestalo bít. A tím byla proměna dokonána. Hayden se stala upírem.
Nový účes
Nedlouho po své proměně si Hayden našla cestu zpět do sídla. Během cesty prozkoumávala své nové dovednosti, ze kterých jí šla hlava kolem. Připadala si jako divoké zvíře. Byla rychlá a mrštná. Její sluch a zrak se viditelně zlepšil a ona slyšela všechno, co se kolem ní jenom šustlo. „Finne?“ zvolala, jakmile se vrátila zpět do sídla. Žádné odpovědi se jí však nedostalo, z čehož Hayden usoudila, že Finn ještě není doma. „Hayden, tady jsi. Nemůžeš se takhle vypařit a-“ snědá dívka zůstane oněměle stát na schodech, když jí spatří. „Proměnila ses,“ vydechne s úžasem. Hayden s drobným úsměvem přikývne. „Jak vypadám?“ vyhrkne nedočkavě. „Úžasně,“ odvětí Nyla, „ale
myslím, že by ti přišel nový sestřih vhod,“ dodá. Hayden při pohledu na své šedivé vlasy přikývne. Jestli jí něco na její proměně vadilo, musely by to být její vlasy. Milovala svůj dřívější blond odstín a teď si nepřišla úplně sama sebou. Nyla jí vezme do horní koupelny, kde se pustí do práce. S nůžkami pracuje s naprostou lehkostí, jako kdyby přesně věděla, co dělá. Po pár minutách neustálého stříhání nůžky odloží. „Co ty na to?“ nasměruje jí k ohromnému zrcadlu a nedočkavě čeká na její reakci. Hayden se při pohledu na svůj odraz usměje. Vlasy měla o poznání kratší, ale překvapivě se jí nový účes líbil. „Jsi úžasná, díky,“ vrhne se jí kolem krku a šťastně jí obejme. Jejich objetí přeruší zaklapnutí dveří v dolním patře. Za normálních okolností by tenhle jev Hayden jen tak neslyšela, ale s novými dovednosti se jí otevíraly nové možnosti a ona si vůbec nestěžovala. „To musí být Finn,“ vydechne. „Klidně běž,“ pobídne jí Nyla. Hayden se usměje a během pár vteřin doběhne do spodního patra. Jakmile Finna spatří, skočí mu kolem krku. „Jsi rychlá,“ poznamená Finn. „Mhm,“ broukne Hayden a ukradne si pro sebe jeden sladký polibek. „Chyběl jsi mi, Finne,“ zašeptá Hayden a vmžiku z něj seskočí. „Co ti tak dlouho trvalo?“ podiví se. „Sehnat nemocniční krev bez povšimnutí není tak lehké, jak by sis mohla myslet,“ konstatuje. Hayden chápavě přikývne a přivine se k němu do objetí. „Sluší ti to, mimochodem,“ zamumlá Finn a jemně jí políbí na tvář.
Neobyčejní
Následujících pár dnů bylo pro Hayden úžasných. Jelikož vůbec nepotřebovala spánek, prodloužily se její dny hned o pár hodin. Po večer často hleděla na hvězdy a kochala se nočním pohledem na město, které se stalo jejím novým domovem. Kdykoli byla s Finnem, všechno cítila intenzivněji. Každý jeho dotek rozeslal mravenčení po celém jejím těle a jeho polibky byly ještě úžasnější, než si pamatovala. Zkrátka a prostě, Hayden se cítila neskonale šťastná. „Mm,“ broukne s úsměvem Hayden, jakmile se od Finna odtáhne. Zrovna se spolu mazlili na gauči a užívali si jeden druhého. Finn se prudce posadí a zadívá se Hayden do očí. „Promluvme si,“ navrhne. Hayden
zmateně přikývne, posadí se a nechá ho, aby si položil hlavu na její klín. „Říkala ti už Nyla, že tě začne trénovat?“ zeptá se a Hayden souhlasně přikývne. O tomhle tématu jí už Nyla stihla obeznámit a Hayden se nemohla dočkat, až se začne učit a chápat své nové schopnosti. „Chtěl bych ti něco říct,“ řekne nejistě Finn. „Něco důležitého,“ opatrně dodá, po čemž Hayden výrazně zpozorní. „Dobře?“ svraští zmateně obočí. „Nejsem úplně obyčejný upír, jak se asi může na první pohled zdát. Ani Nyla, ani Santiago a ani Isabella,“ vydechne a zvědavě sleduje dívčin výraz na tváři. Trpělivě čeká na její reakci. „Jak… jak to myslíš, Finne?“ zavrtí nechápavě hlavou Hayden. „Mám… schopnosti, které ostatní upíři nemají,“ pomalu se posadí, aby jí lépe viděl do očí. V těch teď nenachází nic jiného než čiré zmatení. „Jaké schopnosti?“ zeptá se Hayden. „Umím… umím se přemisťovat na libovolné destinace. I… i do snů,“ poslední větu řekne šeptem, což však pro Hayden není žádná překážka. „Do snů?“ vykulí na něj oči. „Ano, do snů,“ přikývne Finn. „Takže jsem tě tenkrát vážně viděla? Nebyl to jen sen, opravdu jsi tam byl?“ zeptá se šokovaně. Rázem jí všechno dávalo smysl. Nebyla blázen, opravdu to nebyl sen. Bylo to skutečné. „A ten vlk? To jsi byl taky ty?“ položí mu další otázku. Finn se pousměje, ale zavrtí hlavou. „Ne, to jsi byla ty,“ odvětí a opatrně se jí dotkne na rameni. „Já?“ nakloní hlavu na stranu. „To nedává smysl, jak bych…“ svou větu nedořekne, není totiž jak. „To je tvoje schopnost, Hayden. Jsi jako my. Každý máme schopnost a tahle je tvoje. Jsi schopná nabrat zvířecí podobu.“ Hayden na něj zaskočeně hledí. I když jí to nedávalo smysl, věřila mu každé slovo. Pomalu jí totiž všechno začínalo docházet. Ten sen, který byl až příliš skutečný. A Mango, rodinný pes jejích kamarádů, tenkrát měla pocit, že na ní mluví. Tak dlouhou dobu si myslela, že je to jen její dětská představivost. Ale nebyla. „Jsi výjimečná, Hayden. A proto jsi tady.“
Koncentrace
Dalšího dne nastal čas, aby se začala Hayden učit kontrolovat a ovládat své nové schopnosti. Protože jí se vším měla pomáhat její kamarádka Nyla, nebyla Hayden ani poloviny nervózní, jak by jinak určitě byla. Jelikož jim počasí přálo, mohly s tréninkem namísto večera začít už odpoledne. Léto totiž pomalu odcházelo a místo něj nastupoval podzim, který si s sebou přinášel pochmurnější počasí. Za normálních okolností Hayden tohle počasí nenáviděla, ale tentokrát to bylo jiné. Měla radost, že mohla opustit zázemí sídla i během dne, aniž by jí sluneční paprsky pálily po celém těle. „Jak se cítíš? Jsi připravená?“ zeptá se Nyla se širokým
úsměvem. „Jako nikdy,“ odvětí Hayden. „Začneme zlehka,“ ujistí jí černovláska. „Nechci tě hned vyděsit. Než se naučíš plně zacházet se svými silami, potrvá to. A proto bude nejlepší, když se nejdříve naučíš kontrolovat svou vnitřní energii a sílu,“ řekne na vysvětlenou. „A jak to udělám?“ zeptá se nedočkavě Hayden. „Základem je koncentrace. Musíš přestat vnímat své okolí a soustředit se jen na sebe. Konkrétně na své nitro,“ vysvětluje Nyla. „Myslíš, že to zvládneš?“ nakloní hlavu na stranu a ohleduplně na ní hledí. Už to bylo vážně dlouho, co někoho naposledy učila všemu, co ona umí. Hayden na její otázku přikývne. Cítila se připravená. „Můžu se tě ještě na něco zeptat, než začneme?“ pokusí se si získat její pozornost. „Jasně, střílej,“ pobídne jí Nyla a zvědavě se na ní podívá. „Jaké jsou tvoje… speciální schopnosti?“ zeptá se dychtivě. „Och,“ vyhrkne Nyla, „Finn o tom s tebou už mluvil, jo? No, um… já vidím budoucnost,“ řekne se sklopeným výrazem. „Vážně? To je neskutečný! Vždycky jsem chtěla umět vidět do budoucnosti, jaké to je?“ vyzvídá hned Hayden. Všechno tohle se jí zdálo dech beroucí, jako kdyby to bylo z nějakého filmu. „Komplikované. Věř mi, že to není tak růžové, jak se může na první pohled zdát. Nevidíš jen dobré věci, ale i špatné. Je to těžké, protože i když se snažíš sebevíc, nemůžeš se vyhnout tomu, co je předurčeno k tomu, aby se to stalo,“ řekne upřímně Nyla. „Narážíš na něco konkrétního?“ zeptá se zmateně Hayden. „Ne, ne!“ vyhrkne Nyla. „A dost mluvení, dejme se do práce.“ Následujících patnáct minut už se soustředí jen sebe samotné, koncentrují a snaží se objevit svou vnitřní energii. Jelikož se obě plně koncentrují, ani jedna si nevšimne, že je někdo zpovzdálí pozoruje. Jakmile Hayden po pár minutách naprostého soustředění otevře oči, její zrak spočine na povědomé tváři. „Santiago?“
Trénink
Santiago si zaujatě prohlížel dívku před sebou. Tolik se změnila, ale přitom se nezměnila vůbec. Stále v ní viděl tu stejnou dívku, kterou měl během oné noci tak silnou potřebu ochránit. „Ahoj, Hayden,“ pozdraví jí se širokým úsměvem a vykročí k ní vstříc. „Ahoj, cizinče,“ vřele se na něj pousměje a bez váhání ho obejme. „Koukám, že už jsi taky jedna z nás,“ podotkne, jakmile se od něj Hayden odtáhne. Nemohl si toho nevšimnout. I kdyby po vzhledové stránce neprodělala takové viditelné změny, všiml by si. „Jak se cítíš?“ zeptá se starostlivě. „Proč se mě na to každý ptá?“ podiví se Hayden, ale i přes to mu na jeho otázku odpoví. „Cítím se dobře, Santiago. Kdybych si to sama
nepřála, tak bych se upírem nestala,“ založí si ruce na prsou. „Ty sis to přála? Proč by sis něco takového přála?“ zeptá se zmateně. On sám dlouhou dobu zápolil s tím, aby si na své nové já zvykl. Nenáviděl, kým se po proměně stal, a tak nechápal, proč by si něco takového Hayden přála. Hayden nad jeho otázkou zavrtí hlavou. „Kvůli Finnovi a taky kvůli sobě. Prostě vím, že sem patřím,“ odvětí. Santiago si hlasitě povzdechne. Jistě, že v tom měl prsty jeho bratr. Už delší dobu ho podezíral, že to s Hayden nemyslí moc vážně. Teď se mu jeho domněnky pomalu potvrzovaly. „A jak ovládáš svoje schopnosti?“ zeptá se zaujatě Santiago, na což se Hayden pousměje. „Teprve začínám. Tady Nyla mě učí, jak využívat svou vnitřní energii,“ poví a pohledem sklouzne ke své kamarádce, která povídající dvojici mlčky pozorovala. „Všiml jsem si. Proč ale nezkusíš i něco pro pokročilejší. Jsem si jistý, že bys to hravě zvládla,“ navrhne. „Co konkrétního máš na mysli?“ povytáhne na něj obočí. „Fyzický souboj, jen tak doopravdy zjistíš, jak tvé schopnosti fungují.“ Hayden si ho změří pohledem. „Tak dobře, uč mě,“ pobídne ho a nechá, aby se její nová tvář znovu objevila. Nyla jí naučila, jak má své upíří tesáky a fialový odlesk v očích skrývat, aby se alespoň trochu vypadala jako obyčejný člověk. „Opatrně, Santiago,“ vyhrkne Nyla. Brunetův nápad se jí příliš nezamlouval, ale stát v cestě mu nemohla. Upíří souboj mezi Santiagem a Hayden je opravdová podívaná. S neuvěřitelnou rychlosti se vyhýbají úderům toho druhého a způsobují, že všechno vypadá jako ta nejlehčí záležitost na světě. Santiago krotí své schopnosti a léta zkušeností, aby dal Hayden alespoň malou šanci se mu rovnat. A že se mu Hayden rovná. „Skvělý souboj, Hayden,“ natáhne k ní ruku a prudce jí vytáhne na nohy. „Díky za trénink,“ přikývne vděčně Hayden. „Co kdybychom spolu trénovali častěji, hm?“ navrhne Santiago. Hayden se po očku podívá na Nylu, která jí vydá nenucené přikývnutí hlavy. „Tak jo! Proč ne,“ usměje se na něj Hayden a spokojeně si s ním potřese rukou. „Tak zítra touhle dobou.“
Bolest
Hayden každým dnem prokazovala větší a věcí pokroky v jejích schopnostech, na čemž měl podle ní největší podíl Santiago. Jak se domluvili, tak se také stalo. Scházeli se téměř každé odpoledne, během kterého spolu poctivě trénovali a pilovali její dovednosti. Zatímco Santiago s ní cvičil její mrštnost a obratnost v soubojích, Nyla jí zase učila, jak ovládat svou vnitřní stránku a jak dokázat kontrolovat svou žízeň po krvi. Protože buďme upřímní, s tím teď Hayden zápolila nejvíce. Ačkoli měla nemocniční krve více než dostatek, ovládat se ještě neuměla. „Kam mě vedeš, Santiago?“ zeptá se zmateně Hayden. Santiago jí vedl úplně jiným směrem, než kde spolu
běžně trénovali. „Posledních pár dnů jsi na sobě bez přestávky pracovalo a mě napadlo, že bys možná ocenila menší pauzu,“ řekne Santiago na vysvětlenou a Hayden se na něj potěšeně usměje. „Děkuju,“ zašeptá, „ale jen pro tvou informaci, dneska bych to zvládla taky. Nepotřebuju pauzu,“ dodá sebevědomě. Santiago se nad její odpovědí zasměje. Věděl, že takhle odpoví. „Samozřejmě,“ přikývne. Hayden pustí jeho ruku, které se do teď držela, a udělá pár krůčků vpřed, než se úplně zastaví. „Rodinný hřbitov?“ zeptá se šeptem. Santiago k ní pomalu přistoupí, a když ho může Hayden vidět, přikývne. „Jsou tu pohřbeni naši předci a také… také naši rodiče,“ řekne s pochmurným výrazem. „Víš,“ odmlčí se Hayden, než v sobě najde odvahu se na něj podívat, „já si na svou rodinu vůbec nepamatuju,“ vydechne s pohledem upřeným do jeho modrých očí. „Vlastně ani nevím, jestli nějakou mám. Nevím, jestli… jestli mě někdo hledá, nebo jestli jsem byla vždycky sama,“ řekne upřímně. „Hayden,“ natáhne ruku k její tváři Santiago, ale oslovená dívka ho přeruší. „Ale ať už je to jakkoli, novou rodinu jsem našla tady,“ řekne pevným hlasem. „Tím si jsem jistá,“ přikývne. Santiago se slabě usměje. Stáli si sobě tak blízko, že mohli slyšet dech toho druhého. A kdyby byli živí, možná by slyšeli i tepot jejich srdcí. „Hayden, já-“ vydechne Santiago, ale i tentokrát ho Hayden přeruší. „Santiago,“ vyhrkne udýchaně, „špatně se mi dýchá. Já… já,“ než stačí říct cokoli dalšího, podlomí se jí kolena a ona pomalu padá k zemi. Jinak běžně dobrý zrak se jí nyní rozmazával a rovnováhu, kterou za normálních okolností oplývala, nyní ztrácela. Pociťovala bolest. Bolest, která byla mnohem horší než během její proměny. „Hayden?“ osloví jí starostlivě Santiago a bez jediného zaváhání si k ní poklekne. „Co… co se to se mnou děje?“
Vlk
Všechno uvnitř ní křičelo. Bolest to byla neúprosná, tisíckrát horší než během její proměny. Její proměna se jí teď zdála jako procházka růžovou zahradou. Krev v žilách jí pálila, v hlavě jí hučelo a Hayden měla pocit, jako kdyby se jí někdo snažil rozervat vejpůl. Z posledních sil se postaví na nohy s nadějí, že tu bolest rozchodí. Santiago na ní vystrašeně hledí. Tak rád by jí pomohl, ale netušil jak. Ještě nikdy nic podobného neviděl, připadal si tak bezmocný. Jediné, co teď mohl dělat, bylo zůstat po jejím boku. A to také udělal. Zatímco Hayden křičela bolestí, Santiago setrval a nehnul se od ní ani na krok. A pak se to stalo. Hayden začala cítit, jak se všechna ta bolest pomalu
přemisťuje do jejích kostí a tak eskaluje. „Hayden?“ osloví jí Santiago. Hayden se na něj zoufale podívá, a pak její bezvládné tělo dopadne na chladnou zem. Když se na ní Santiago znovu podívá, aby se ujistit, že je v pořádku, překvapením vykřikne. Místo krásné dívky se na zemi pyšnil majestátní vlk, který svůj zrak upíral přímo na něj. „H-Hayden?“
Zůstal jsi
Oněměle na ni zíral a nemohl ze sebe dostat jediné slovo. Měl tušení, že je výjimečná. Netušil však, že až takhle. „Hayden,“ osloví jí a opatrně ke zvířeti natáhne ruku. Vlk ostražitě sklopí uši a obezřetně si Santiagovu ruku prohlédne. „To jsem jenom já,“ řekne konejšivě. „Mě přeci věříš, Hayden. Nebo ne?“ povytáhne na ní obočí. Vlk si odfrkne a čumáčkem zavadí o jeho nataženou ruku. „Vidíš? Neublížím ti,“ usměje se Santiago. Kdyby nevěděl, že se za tím hebkým kožíškem skrývá Hayden, asi by si připadal jako naprostý blázen. Kde to kdo viděl, aby si povídal se zvířetem? Vlk si ho nepřetržitě prohlíží, jako kdyby se snažil přijít na to, jestli mu může skutečně věřit. Než se
Santiago naděje, udělá k němu vlk nesmělý krok vpřed. Santiago zaváhá, ale ani o krok se nepohne. Když se k němu zvíře přiblíží a hlavou se otře o jeho nataženou ruku, vydechne si Santiago úlevou. „Neublížím ti,“ zopakuje svá poslední slova. Vlk si spokojeně lehne na zem a čumáčkem přejede po volném místě vedle sebe. „Chceš, abych si sedl k tobě?“ zeptá se brunet. Když zvíře několikrát zavrtí ocáskem, rozhodne se Santiago, že si k němu přeci jen přisedne. Takhle spolu sedí několik hodin, během kterých se výrazně setmí a z tmavých oblak se začnou pomalu snášet dešťové kapičky. „S-Santiago?“ ozve se slabý dívčí hlas. Jakmile se oslovený muž za hlasem otočí, zůstane jeho zrak viset na známé tváři. „Hayden,“ poví s drobným úsměvem, „jsi zpátky.“ Hayden se zeširoka usměje. „Zůstal jsi,“ vydechne překvapeně a rukou se dotkne jeho tváře. „Samozřejmě, že jsem zůstal,“ odvětí okamžitě. „Promiň, jestli jsem tě vyděsila,“ zašeptá dívka. „Nevyděsila,“ špitne Santiago, „vlastně jsem si s tebou jako vlkem docela rozuměl,“ řekne a Hayden se pobaveně zasměje. „Vážně?“ povytáhne na něj obočí. „Vážně,“ přitaká Santiago s vážným výrazem, ale ten mu moc dlouho nevydrží. Brzy na to se začne znovu smát. „Ale ve vší vážnosti, takhle se mi líbíš mnohem víc,“ řekne s úsměvem. „To jsem ráda,“ poplácá ho po rameni a pomalu se postaví na nohy. „Měli bychom jít dovnitř, vypadá to na pořádný liják,“ podotkne Hayden. Santiago jí vezme kolem ramen a bez protestu s ní vyrazí zpět k sídlu. Jedno věděl naprosto jistě. Na tenhle moment, kdy existovali jen oni dva, nikdy nezapomene.
Blíží se boj
Když jí pozdě v noci Santiago doprovodil až k jejímu pokoji, zavřela za sebou Hayden dveře a znovu je otevřela, až když začalo vycházet slunce. Několik hodin seděla v tureckém sedu na posteli a přemítala nad tím, co se dříve stalo. Poprvé se u ní objevily její speciální schopnosti a Hayden přemýšlela nad tím, proč se objevily zrovna teď. Věděla, že se s časem objeví, ale nečekala, že to bude takhle brzy. Přeci nebyla upírem dlouho a teprve před pár týdny začala trénovat a učit se všemu, co by umět měla. „Slyšel jsem, že už máš svoje schopnosti,“ promluví Finn. Zrovna spolu seděli na zahradě za sídlem a pozorovali, jak se listy na stromech zabarvují do
oranžových a červených barev a pomaličku ze stromů opadávají. „Um,“ vydechne zaskočeně Hayden. „Jak to víš? Řekl ti o tom Santiago?“ podiví se. Někdy jí až nepříjemně překvapovalo, o čem všem měl Finn přehled. Kdyby mezi nimi nebyl takový vztah, jaký mezi nimi je, nabírala by snad i domnění, že jí sleduje. Což určitě nebyla skutečnost, která by jí nějak zvlášť těšila. Hayden měla ráda svůj klid a soukromí. Zakládala si na něm. Finn na její otázku zavrtí hlavou. „Tak jak?“ zeptá se nechápavě. „To není podstatné, princezno. Hlavní je, že už své schopnosti máš,“ řekne pevným hlasem. Hayden si od něj odsedne a se svraštěným obočím se na něj podívá. Nelíbilo se jí, kam tenhle rozhovor směřoval. „Proč je dobře, že už je mám?“ vyhrkne. „Hayden,“ pokusí se jí vzít za ruku, ale Hayden se nenechá. „Proč, Finne? Proč tolik záleží na tom, že už své schopnosti mám?“ zeptá se odhodlaně. Ještě nikdy s ním takhle nemluvila a sama ani nevěděla, co to do ní vjelo. Měla však otázky a vyžadovala odpovědi. „Nechtěl jsem ti tím zatěžovat hlavu, Hayden,“ řekne na svou obhajobu. „Sama se rozhodnu, čím si nechám zatěžovat hlavu. Jestli mi něco neříkáš, tak přestaň. Jestli máme mít budoucnost, jestli ti mám věřit, budeš mi muset začít všechno říkat. Tímhle počínaje,“ máchne rukou a nepřetržitě se na něj dívá. „Dobře,“ přikývne Finn. „Blíží se boj, Hayden. Když jsme se před pár lety vrátili do Forgotten Hollow, vzbudilo to tu jasné nepokoje. Ne každý nás uvítal s otevřenou náručí. Našlo se pár jedinců, kteří nás tu nechtějí, protože… protože neoplývají takovými schopnostmi, které máme my. Závidí nám, bojí se nás a chtějí nás odsud vyhnat, ale tohle město je náš domov! Náš domov,“ podívá se na ní a vezme jí za ruku. „A za to se vyplatí bojovat, nemám pravdu?“ zeptá se. Hayden na něj oněměle zírá. Neví, co mu na to odpovědět. „Kdo jsou ti lidi, se kterými chceš jít do boje?“ zeptá se šeptem. „Třeba není boj jediná možnost, jak dosáhnout svého. Třeba… třeba si s nimi můžeme jen promluvit,“ navrhne, ale na její odpověď se Finn pobaveně zasměje. „Jsi ještě mladá, Hayden, to tě omlouvá. Takhle svět bohužel nefunguje,“ pohladí jí po tváři. „Ale přeci jenom, bychom-“ pokusí se změnit jeho názor, ale Finn jí rychle utne. „Ne, nemohli. Ale nemusíš se bát, vyhrajeme. Společně si vezme zpátky to, co nám patří. Tohle město potřebuje svého krále a každý král,“ odmlčí se a podívá se dívce do tváří, „potřebuje svou královnu.“
Hra, nebo skutečnost
Několik následujících dnů dělala Hayden všechno proto, aby si nepřišla s Finnem do kontaktu, což si nesla dost těžce. Běžně spolu trávili spoustu času a byli téměř nerozluční. Avšak jejich rozhovor, který spolu naposledy vedli, zanechal Hayden značně neklidnou a donutil jí zpochybňovat vše, čím si byla až doposud naprosto jistá. „Řekneš mi, co se děje?“ zeptá se opatrně Nyla, která své kamarádce dělala tolik potřebnou společnost. Hayden si hlasitě povzdechne a zatlačí slzy, které se jí tak intenzivně draly do očí. „Jde o Finna,“ zašeptá Hayden a pomalu se postaví na nohy. Nyla při zmínce jeho jména zpozorní, ale toho si Hayden nevšimne.
„Jsem tak pitomá,“ vzlykne Hayden, tentokrát už dá svým emocím volný průchod. „Nejsi,“ zareaguje okamžitě černovláska a konejšivě jí položí ruku na rameno. Při jejím dotyku se Hayden rozpláče ještě víc, přijde si tak bezmocná. „Myslela jsem si, že mu na mně opravdu záleží,“ řekne Hayden se sklopeným výrazem. Nyla zmateně svraští obočí. „Jsem si jistá, že tomu tak je. Věř mi, Hayden. Už dlouho jsem ho neviděla tak šťastného, jako když je s tebou,“ řekne sebejistě Nyla, ale Hayden jejím slovům odmítá věřit. „To říkáš jenom proto, že jsi moje kamarádka. Nylo, říkala jsi, že vidíš budoucnost,“ se slzami v očích se na ní podívá. „Ano?“ broukne zmateně Nyla. „Musela jsi vidět, že se tohle stane. Řekni mi,“ odmlčí se. „Hraje to Finn na mě? Využívá mě jen pro mé schopnosti, aby ovládl Forgotten Hollow, nebo mu na mě doopravdy záleží?“ zeptá se. Nyla na ní zaskočeně hledí. Čekala jakoukoli otázku, ale ne tuhle. „Záleží mu na tobě,“ vyhrkne po menší odmlce a nejistě se na Hayden pousměje. „Dobře,“ vydechne si Hayden, „děkuju za tvou upřímnost, Nylo,“ letmo jí obejme a s úlevou si oddechne. Stále si nebyla jistá, ale slovu své kamarádky věřila. „Půjdu si s ním promluvit,“ řekne na vysvětlenou a bez dalších slov vyrazí zpět do sídla. Po čas cesty k jeho pokoji přemýšlí nad tím, co mu řekne, až se uvidí. Dlužila mu omluvu za to, že se mu vyhýbala? Tím si Hayden nebyla jistá, ale jedno věděla jistě. Musela si to nechat vysvětlit. Když se zastaví přede dveřmi jeho pokoje, rozvážně se natáhne ke klice. Než jí však stihne stisknout, zaslechne dva hlasy vycházející zpoza dveří.
Šok
Jakmile zaslechne hlasy vycházející z pokoje svého přítele, nechápavě svraští obočí a přitáhne si svou ruku zpět k tělu. Hbitě nastraží uši, ale kvůli tlustým zdem není schopna rozpoznat povídající si osoby. Když se Hayden rozhodne otočit a vrátit se později, zaslechne svoje jméno. Bavili se o ní. To jí přiměje svou veškerou pozornost upřít zpět ke dveřím. Hayden uvažuje, jestli má vtrhnout dovnitř a na vlastní oči zjistit, co se děje. Než však stačí otevřít dveře, zastaví se. „Takhle ne,“ zašeptá si sama pro sebe. Poslouchat cizí rozhovory se sice nemá, ale Hayden si nemůže pomoci. Chtěla zjistit, o čem si osoby ve Finnově pokoji povídali. A existoval jen jeden způsob, jak to zjistit.
Hayden se soustředí na vlastní energii a snaží se přijít své speciální schopnosti na kloub. Než se naděje, přemění se v mourovanou kočku. Dostatečně malou na to, aby do pokoje nepozorovaně pronikla. Hayden přijde zvláštní, jak odlišně Finnův pokoj vypadá z jejího úhlu pohledu. „Opravdu to máš pod kontrolou?“ zeptá se dívčí hlas. Hayden nastraží ouška a mrštně se za hlasem podívá. Jakmile její zrak spočine na ženské postavě, ucítí své srdce až v krku. Isabella Bloodrose, Santiagova snoubenka. Co zatraceně dělala v pokoji jejího přítele? Hayden si hned všimne, jak blízko si ti dva jsou. A i když se opravdu přemáhala, nemohla ignorovat ten zvláštní pohled v jejím srdci. Žárlivost. „Zbytečně se bojíš, Isabello. Jak jsem ti už milionkrát říkal, všechno jde podle plánu. Hayden… věří mi každé slovo, věřila bys tomu?“ zeptá se s potulným úsměvem na tváři. „Samozřejmě, umíš být přesvědčivý,“ zasměje se brunetka. „Nehraj si na nevinnou, lásko. To ty přeci taky,“ vezme jí kolem pasu Finn, „nebo už snad nemáš mého bratříčka omotaného kolem prstu?“ zeptá se. Isabella se nad jeho otázkou chladně zasměje. „Už jen pár týdnů a Forgotten Hollow bude naše,“ zamumlá Finn a přitáhne si k sobě brunetku blíž, jako kdyby si už tak nebyli dostatečně blízko. „A Santiago a Hayden?“ zeptá se pochybovačně. „Až Cassidy a její partner padnou, můžeš si s nimi dělat, co budeš chtít. Budou tvoji,“ slíbí. Isabella se nad jeho odpovědí spokojeně usměje a vrhne se mu kolem krku. Finn nezaváhá ani na vteřinu a přitiskne své rty na ty její. Hayden plačky mňoukne, prudce se otočí a nepozorovaně uteče z pokoje. Jakmile se za ní zavřou dveře, změní se Hayden do své lidské podoby a v slzách se zhroutí k zemi.
Odcházím
Hayden se ještě nikdy necítila takhle bezmocně. Schoulená v klubíčku si v hlavě přehrávala všechno, co v posledních týdnech zažila. Krásné okamžiky strávené s mužem, o kterém si myslela, že je pro ni ten pravý. Jenže nebyl, protože všechno byla lež. „Nebudu kvůli němu brečet,“ řekne pevným hlasem a pomalu se přinutí se postavit na nohy. Chvíli se rozhlíží kolem sebe a zvažuje, co by měl být její další krok. „Santiago,“ zašeptá se nakřáplým hlasem a bez dalšího zaváhání vyrazí k pokoji, který Santiago sdílel se svou snoubenkou Isabellou. Zlomená dívka zničeně zaklepe na dveře a s trhnutím kliky vejde dovnitř, aniž by počkala na pozvání. „Hayden?“
vydechne zmatený Santiago, kterého dívčin příchod přinejmenším zaskočil. Stačí mu jediný pohled na její ztrápenou tvář, aby mu došlo, že je něco špatně. Než se Hayden naděje, je Santiago u ní. „Copak se stalo?“ zeptá se a opatrně jí vezme za ruku. Dívka se na něj se slzami v očích podívá. „Všechno to byla lež,“ zašeptá Hayden. Santiago svraští obočí. „Co byla lež, Hayden?“ podiví se. „Finn,“ vyhrkne, „celou tu dobu to na mě jen hrál. On… nikdy mu na mě nezáleželo. Nikdy mě nemiloval,“ poslední tři slova zašeptá, protože jí začínal selhávat vlastní hlas. Každé slovo jí bolelo. I když si nejmíň desetkrát řekla, že kvůli němu brečet nebude, nemohla tomu zabránit. Zatímco jemu na ní evidentně nezáleželo a nikdy jí nemiloval, ona ano. A nemohla jen tak přepnout a předstírat, že tomu tak není. „Jsem si jistý, že je to jen nějaký omyl,“ snaží se plačící Hayden uklidnit, ale ta jeho slova vůbec nevnímá. „Hayden,“ osloví jí, čímž si získá její pozornost. „Co se stalo?“ zeptá se. Až teď si Hayden uvědomí, že nešlo jenom o ni. Lusknutím prstu se k němu otočí zády. Nemohla se mu dívat do očí. „Hayden?“ zkusí to ještě jednou. „Nevím, jak ti to říct,“ zašeptá a rukou si promne spánky. „Prostě to řekni, ať je to cokoli, snesu to,“ řekne pevným hlasem. To ale netuší, co má pro něj Hayden přichystáno. „Finn a já jsme se před pár dny neshodli, a tak jsem se mu záměrně vyhýbala. No, to je jedno, ale… chtěla jsem si s ním o tom promluvit. Jenže když jsem šla do jeho pokoje, zaslechla jsem z něj dva hlasy. Finnův a… Isabellin,“ vyhrkne Hayden. Santiago dívku zaskočeně pozoruje. „Chceš říct, že-“ zarazí se. Ta slova mu nešla na jazyk, nedávala mu smysl. „Jo,“ hlesne Hayden. Santiago si frustrovaně vydechne. Neměl slov. Hayden se na něj přes rameno podívá a řekne: „Každopádně, já… přišla jsem se s tebou rozloučit,“ zašeptá. „Odcházím.“
Společně
„Počkej,“ vyhrkne Santiago a rychle chytne Hayden za ruku, než mu stačí zmizet před očima. Nemohl jí nechat jen tak odejít. „Kam chceš jít?“ zeptá se a Hayden se na něj zoufale podívá. „Nemám tušení, ale tady zůstat nemůžu,“ zašeptá a se slzami v očích se na něj podívá. „Nemůžeš odejít,“ zareaguje okamžitě, což Hayden vykouzlí úsměv na tváři. „Nedělej mi to ještě těžší, Santiago. Zůstala bych, ale nemůžu. Tvůj bratr… nesouhlasím s tím, co má v plánu. A odmítám být jeho hračkou, kterou odhodí, až dostáhne svého,“ založí si ruce přes prsa. „Jsem ráda, že jsem tě poznala, Santiago. Jsi jediný, kdo to tady se mnou myslel upřímně,“ zašeptá upřímně.
„Nyla?“ podiví se brunet. Hayden zavrtí hlavou. Slova nedokázala popsat, jak šíleně moc jí zrada od její kamarádky zranila. Ačkoli to nebyla ona, kdo jí ublížil, měla unikátní schopnostmi, pomocí kterých jí mohla od bolesti pomoci. Uměla pohlédnout do budoucnosti, a tak Hayden nepochybovala o tom, že měla Nyla naprostý přehled o tom, co s ní Finn dělá. Slepě tomu přihlížela a předstírala, že je Haydeninou kamarádkou. Lhala jí do poslední chvíle. I tohle ráno, kdy byla Hayden nejzranitelnější a kdy jí nejvíce věřila. „Nechci ti dát sbohem. Nech mě jít s tebou!“ vyhrkne Santiago, což Hayden naprosto zaskočí. „Proč bys opouštěl všechno, co máš tady?“ zeptá se nechápavě. Tahle otázka je pro je však Santiaga hračkou. „Všechno, co tady mám, jsou jen lži a trápení. Vlastní bratr mě proměnil proti mé vůli a sehnal mi snoubenku, díky které se mnou pouze manipuloval. Navíc mi na Isabelle nikdy tolik nezáleželo,“ řekne s pohledem upřeným do Haydeniných šedivých očí. „Nikdy jsem se necítil tak jako s tebou. Připomínáš mi, jaké to to být živý,“ přizná. „Dobře,“ zašeptá Hayden a natáhne k němu ruku, „zmizme odsud.“ Ze sídla se nepozorovaně vyplíží, což pro ně není sebemenší problém. Jakmile se dostanou ze sídla ven, ani jeden se na jejich dřívější domov neotočí. Santiago jí stále drží za ruku, čímž jí dodává tak potřebnou odvahu. „Jdeme?“ zeptá se. „Ano, prosím,“ vyhrkne Hayden. Ruku v ruce se rozeběhnou pryč daleko od sídla. Nemají nic, jen jeden druhého.