Hlídání na zahradě
Týden se setkal s týdnem, měsíc zase s měsícem a leccos se během té doby změnilo. Sesterské pouto mezi dvěma sestrami se opět ucelilo a Hayden s Maddie byly opět nerozlučná dvojka, jak tomu bývalo od chvíle, co se jejich rodiče dali dohromady. Spencer, Jillian a Flynn mezitím rostli jako z vody a každým dnem se u nich rýsovaly jejich vlastní osobnosti. Spencer, přesná kopie své maminky Hayden, byl ze tří dětí asi nejhlučnější a nejmazanější. Každou chvíli k tomu navíc vyváděl nějaké lumpárny a k tomu samému přemlouval i své dva sourozence. Flynn byl na rozdíl od svého bratra viditelně klidnější a poslušnější, ale velice snadno se nechal svým bratrem
svést z cesty. Navíc mu to od chvíle, co se naučil trochu mluvit, neuvěřitelně mlelo a přestat žvatlat přestal jenom tehdy, když ho rodiče uložili do postele a zhasli světlo od jeho pokojíčku. A Jillian, jediná holčička rodiny, už snad nemohla být od svých bratrů odlišnější. Převládala u ní neskutečně stydlivá povaha, která se projevovala především okolo cizích lidí. „Díky, že mi dneska pomáháš,“ řekla Hayden se širokým úsměvem své sestře Maddie, která s ní během krásného slunného odpoledne hlídala její tři neposedné děti, zatímco byl Santiago stále v práci. „To je úplná maličkost, Hayden,“ pousmála se na ní brunetka a se stejným úsměvem pohlédla na svou malou neteř, se kterou si zrovna hrála. „Navíc mám tvoje synovce a neteř moc ráda. Ty máš tetičku taky ráda, že ano, Jill?“ obrátila pozornost na nesmělou holčičku. Ta se jen slabě zasmála a šťastně se k Maddie přitulila. „Mamí, podívej!“ upozornil na sebe Flynn, který si mezitím hrál s kostičkami. „Pěkné, Flynne. Co kdybys mamince něco pěkného postavil?“ pobídla ho Hayden, která zrovna v náruči držela neposedného Spencera. „Slyšelas něco od Cassidy?“ zeptala se zvídavě Maddie. „Jen něco málo,“ odvětila Hayden. „Eddie prý začíná dělat pokroky, ale… ale jeho trénink ještě pořád není u konce,“ poslední slova řekla spíše šeptem. Maddie jí však slyšela. „Bude v pořádku, neboj. Jestli je alespoň z poloviny jako ty, tak to zvládne,“ ujistila jí. „Díky, Maddie,“ usmála se na ní blondýnka. „Kohopak to tady máme?“ ozval se Santiagův hlas. Zrovna se vrátil z práce a jeho první kroky ho zavedli rovnou na jejich zahradu, protože nepochyboval, že zrovna tam svou rodinu najde. „Tatínku!“ vyhrkla Jillian a neohrabaně se za ním rozeběhla. „Ahoj, princezno,“ zašeptal a bez váhání svou malou holčičku sevřel ve svém objetí. Zbytek odpoledne pak už na zahradě se svou rodinou strávil i on…
Telefonát od syna
Jednou k večeru, zrovna když se Hayden chystala uspat i poslední z jejích tří neposedných trojčat, zazvonil telefon. Nejdříve se hovor chystala ignorovat, protože jí v klíně ležela malá ospalá Jillian, ale když si všimla neznámého čísla, vyhrála v ní zvědavost a Hayden příchozí hovor zvedla. Netrpělivě čekala, až se volající představí, ale na druhé straně nebylo nic jiného než ničím nerušené ticho. „Haló?“ upozornila na sebe Hayden a už se chystala hovor ukončit, když volající konečně promluvil. „M-mami?“ vyhrkl chlapecký hlásek a Hayden se okamžitě rozbušilo srdce. I když onen chlapecký hlásek už několik měsíců neslyšela, poznala ho okamžitě.
Nepatřil nikomu jinému, než jejímu synovi Edwardovi. „Eddie?“ zašeptala blondýnka se slzami v očích. „Jsi to opravdu ty, broučku?“ zeptala se tichým hláskem ve snaze neprobudit spící Jillian v její náruči. „Jsem,“ odvětil po chvilce. „Povídej, Eddie, jak se máš? Hrozně moc mě mrzí, že teď nemůžeš být s námi. Vím, že se asi zlobíš, a nedivím se ti, ale… tatínek a já jsme to s tebou mysleli dobře. Chtěli jsme ti jen pomoct,“ začala drmolit Hayden. Věřila, že je na ní Edward naštvaný kvůli tomu, co se před několika měsíci seběhlo. „Však já vím, mami,“ řekl s překvapivě klidným hlasem. „Vážně?“ vyhrkla Hayden zaskočeně. Nečekala, že se od něj v blízké době podobnou odpověď. „Vážně a mám se dobře, slibuju. Cassidy mi se vším pomáhá a učí mě, jak svoje schopnosti konečně ovládat,“ ujišťoval hned svou vystrašenou maminku. „A kdy už tě zase uvidím, Eddie?“ zeptala se Hayden nedočkavě. „To… to nevím, mami. Cassidy říká, že můj trénink ještě pořád není u konce a že se mám pořád ještě co učit. Nechci… nechci ti ublížit,“ poslední slova řekl spíše šeptem, ale Hayden ho moc dobře slyšela. Než stihl říct Edward cokoli dalšího, ozvalo se na dveřích jeho hlasité zaklepání. „Už bys měl vážně jít spát, Edwarde,“ ozval se zpoza dveří dívčí hlas, který nepatřil nikomu jiného než Nyle. „Zítra tě čeká pořádný kus práce,“ řekla ještě a bez dalších připomínek se dala na odchod. Edward si hlasitě povzdechl a už se chystal zavěsit, když to přerušil hlas jeho maminky. „Eddie, počkej ještě!“ vyhrkla naléhavě. „Ano?“ zeptal se. Hayden mu toho chtěla říct ještě tolik. Chtěla mu povědět o Spencerovi, Flynnovi a Jillian, jeho třech sourozencích, ale netušila, jestli by mu tím udělala radost. Proto se se slzami v očích nadechla a špitla: „Miluju tě, Eddie. Hrozně, hrozně moc.“ Edward se slabě pousmál a řekl: „Já tebe taky, mami. Řekni tátovi, že… že ho mám moc rád a že to všechno mrzí.“ A s těmito slovy bez upozornění zavěsil, svůj mobil schoval do šuplíku jeho nočního stolku a přiměl se zavřít oči, i když moc dobře věděl, že toho v noci asi moc nenaspí.
Zasnoubení
Onen pozdní hovor s jejím synem Hayden neskutečně pomohl. Celou dobu sice věděla, že je s Cassidy v tom nejlepším pořádku, ale slyšet ta slova od přímo od něj celou situaci měnila. A i když ho Hayden stále nemohla vidět, dokázala se s tím lépe vypořádat. Obzvláště, když věděla, že se na ni její milovaný syn nezlobí a že její rozhodnutí chápe. „…a pak jsem řekla ano,“ dokončila své vypracování Maddie a názorně své mladší sestře ukázala ruku, na které se jí přímo vyjímal nádherný stříbrný prsten. „Panebože,“ vyhrkla Hayden zaskočeně, „nikdy bych do Toma neřekla, že je takový romantik,“ zamumlala pobaveně a hřbetem ruky si z tváře setřela těch
několik kapek slz dojetí. „A samozřejmě, Hayden, že by nám oběma udělalo hroznou radost, kdybys nám šla za svědka,“ podívala se na ni Maddie s úsměvem, který jí Hayden bezmyšlenkovitě opětovala. „Ach, Maddie,“ vydechla a dojatě svou sestru objala. „Mám to brát jako ano?“ zeptá se starší ze sester pobaveně. „Jistě,“ vyhrkne Hayden. Nemohla tomu uvěřit, opravdu se bude její sestřička vdávat? „Mamí!“ ozval se slaboučký chlapecký hlásek, který Hayden okamžitě probral zpět do reality. „Už jdu, broučku,“ odvětila a okamžitě se postavila na nohy. Rozhovor o svatbě bude holt muset počkat. „Copak?“ zeptala se ho s úsměvem, když se jí malý Flynn přivinul k noze. Flynn něco nesrozumitelně zamumlal, a pak ručičkou poukázal k dětské skluzavce. „Má ti maminka pomoct, zlatíčko?“ zašišlala na něj Haydena a aniž by nečekala na odpověď, popadla svého chlapečka do náruče. Zbytek odpoledne spolu opět celá rodina strávila na dětském hřišti, jak už to mívala ve zvyku. Odcházeli až, když už byly děti unavené. Jillian a Spencer pochrupovali v náruči své maminky a Flynn si to šouravým krokem kráčel těsně za nimi, i když mu Maddie nespočetněkrát nabídla, že ho klidně také ponese.
Hlídání a svatba
„A kdyby se cokoli stalo, tak vůbec neotálej a zavolej nám, Laro,“ kladla mladé dívce na srdce Hayden a nejistě se přitom tiskla k Santiagovi. „Samozřejmě, paní Armstrongová,“ ujistila jí hned Lara a přívětivě se při tom na manželskou dvojici podívala. „A dávej, obzvláště velký pozor na Spencera, začíná být pěkně neposedný a taky-“ začala nervózně jejich mladou slečnu na hlídání zásobovat informacemi a žádostmi, ale Santiago jí však zarazil. „Hayden,“ oslovil jí s úsměvem Santiago a něžně jí pohladil po rameni. „Myslím, že to Lara hravě zvládne. Navíc jsi jí už všechno jednou detailně říkala,“ upozornil jí a pousmál se během toho na mladou Laru, která měla každou
chvíli zůstat s jejich dětmi o samotě a měla je mít po většinu dne na starosti. „Dobře,“ zašeptala Hayden. „Měli bychom už vyrazit, ať nepřijdeme pozdě,“ navrhl Santiago, nabídl své ženě rámě a pomalým, ale rázným skokem vyrazil ke dveřím. „Užijte si to!“ zvolala za nimi Lara, než manželská dvojice rozešla ven z domu. Ačkoli bylo teprve dopoledne, venku panovalo opravdu krásné slunné počasí. Nebylo se, ale čemu divit, protože jaro mělo každým dnem končit a již brzy ho mělo nahradit léto. A právě toto krásné počasí bylo jako zrozené pro událost, na kterou se Hayden se Santiagem chystali. „Jsi v pohodě?“ zeptal se Santiago své ženy a starostlivě vzal její obličej do svých rukou. „Ano, jen… ještě nikdy jsem je nenechala samotné,“ zašeptala Hayden s provinilým výrazem. „Budou v pohodě, uvidíš. Navíc je to jenom na pár hodin,“ ujistil jí hned brunet. „S Larou budou v pohodě, slibuju. Tak proč se trochu neusměješ? Jedeme přeci jen na svatbu,“ upozornil jí Santiago a šťastně se usmál, když se Hayden nepatrně pousmála a sevřela jeho ruku v té své. „Máš pravdu,“ špitla a zamilovaně se k němu přivinula. „Tak pojďme, ať na nás budoucí novomanželé dlouho nečekají…“ řekla s pobaveným úsměvem, a pak manželská dvojice vyrazila směrem do Lázeňské Oázy.
Sestřina svatba
Jestliže bylo ve Windenburgu teplé počasí, o Lázeňské Oáze to platilo dvojnásobně. Většina tamějších obyvatel horké odpoledne trávila naložená v bazéně, nebo se uvnitř ochlazovala díky klimatizaci, ale jedna rodina měla úplně jiné plány. Snoubenci Maddie a Thomas po nijak velké svatbě netoužili, a tak se rozhodli pro skromnou rodinnou sešlost na zahradě jejich domu, na kterou také Hayden se Santiagem mířili. Obřad byl sice malý, ale o to krásnější. Snoubenci si vyměnili novomanželské sliby, během kterých si slíbili svou věrnost a lásku. Došlo i na pár slz dojetí, hlavně ze strany nevěstina otce Nicka, který nemohl uvěřit tomu, že se jeho malá holčička konečně
vdává. Po opravdu nádherném obřadu nastal čas onen velký den pořádně oslavit, a tak zahradu naplnila hlasitá hudba a téměř celá rodina se pustila do tance. „Už jsem ti řekl, jak hrozně moc ti to dneska sluší?“ zeptal se Santiago své ženy, zatímco s ní udělal malou otočku. „Asi tisíckrát,“ přiznala Hayden se širokým úsměvem. „Nediv se mi, nemůžu si zkrátka pomoct. Někdy se mi pořád těžko věří, že jsi vážně moje žena,“ zašeptal a letmo jí políbil na tvář. „Nápodobně,“ zasmála se Hayden. „Nikdy bych netušila, že ten šarmantní chlap, kterého jsem tenkrát ve Forgotten Hollow poznala, se stane mým mužem,“ přiznala šeptem a něžně svého muže pohladila po tváři. Santiago se nad jejími slovy nepatrně zasmál a šťastně si k sobě blondýnku přitáhl blíž. Mezitím, co ostatní tančili, trávil Nick čas s Josie a nad skleničkou dobrého vína si s ní povídal. Vzpomínali společně na časy, kdy si ani jeden z nich nemyslel, že spolu budou mít nějakou budoucnost. Vzpomínali na jejich první setkání, vášnivou lásku a také na onen bolestivý rozchod. Kdo by to byl tenkrát řekl, že i přes to všechno nakonec přeci jen skončí spolu? Když se odpoledne pomalu nachýlilo ke konci, začala se rodina pomalu rozcházet a odcházel do svých patřičných domovů. Hayden se Santiagem odcházeli mezi prvními, přeci jen na ně doma čekali jejich tři malé děti, a tak nechtěli být venku příliš dlouho. Před odchodem se se všemi rozloučili, popřáli novomanželům ještě jednou hodně štěstí, a pak ruku v ruce zase vyrazili směrem do Windenburgu.
Zdrcující zprávy
Čas se zdál letět jako šílený a než se obyvatelé Windenburgu nadáli, jaro se nachýlilo ke konci a místo něj nastoupilo léto. Ačkoli se horké počasí ani zdaleka nedalo rovnat s tím, které prožívali lidé v Lázeňské Oáze, i tak zažíval Windenburg jedno ze svých nejteplejších období. V době Armstrongových zatím panovala krásná a klidná atmosféra, která se s rodinou držela už od svatby Maddie a Thomase. S utíkajícím časem došlo k mnoho změnám, přičemž ty největší byly viditelné především na dětech. Rostly svým rodičům jako z vody a každým dnem nabíraly více a více vědomostí a začínaly být také samostatnější. Nebylo se ovšem čemu divit, jejich narozeniny už
totiž byly přímo za dveřmi. Během jednoho odpoledne Hayden svá neposedná dítka hlídala v jednom z dětských pokojíčků, jak už měla koneckonců zvykem. Většinu času strávila tím, že je pozorovala, jak si spolu hrají a něco nesrozumitelného si žvatlají. „Hayden,“ ozval se hlas jejího manžela krátce po tom, co se dveře od dětského pokojíčku pomaličku otevřely. „Ano?“ otočila se Hayden přes rameno, aby Santiagovi viděla do očí. „Můžeš na chviličku?“ zeptal se a hlavou kývl směrem na chodbu, odkud on sám předtím přišel. „Jo, jasně,“ vyhrkla Hayden nechápavě, pomalu se postavila na nohy a vyrazila hned za ním. Jakmile za sebou pomaličku zavřela dveře, tázavě se na svého muže otočila. „Před chvílí mi volala Cassidy,“ vyhrkl Santiago. Rozhodl se, že nebude chodit kolem horké kaše. „Proč volala tobě a ne mně?“ zeptala se Hayden zmateně. Běžně totiž volala jí, a tak teď Hayden nechápala, proč ta náhlá změna. „Nestalo se nic, že ne? Je Eddie v pořádku?“ vyhrkla ustaraně ještě před tím, než jí stačil Santiago odpovědět na její předchozí otázku. „Všechno je v pořádku, nemusíš se bát. Cassidy mě ujistila, že je Edward v pořádku. Jeho trénink prý pokračuje přesně podle plánu,“ ujistil jí Santiago a konejšivě blondýnce položil ruku na rameno. „Tak proč ten ustaraný výraz?“ zeptala se. „Edward na tu oslavu nedorazí, Hayden,“ zamumlal Santiago a starostlivě vyhledal blondýnčin výraz. „Co? Ale Cass mi říkala, že to není problém. Vždyť už dělá Eddie pokroky a umí ty svoje nálady lépe ovládat, tak proč-“ než však ze sebe stačila dostat něco dalšího, Santiago jí přerušil. „On nechce dorazit, Hayden,“ uvedl Hayden na pravou míru. „Co… cože?“ špitla nechápavě. „Tomu nerozumím. Já myslela, že se už nemůže dočkat, až se po vší té době konečně uvidíme. Víš, jak dlouho mi trvalo, než jsem k tomu Cass vůbec přemluvila?“ vzhlédla na Santiaga, který se také netvářil nejšťastněji. „Já vím, lásko. Mrzí mě úplně stejně jako tebe,“ ujistil jí hned a konejšivě ji pohladil po tváři. „Tak se alespoň uvidíme na oslavě jeho narozenin,“ pronesla s úlevou. Zarazila se ale, když si všimla Santiagova výrazu. „Uvidíme se na oslavě jeho narozenin, že jo? Santiago?“ vyhrkla se slzami v očích. Santiago však zavrtěl hlavou. „Edward o to nestojí, Hayden,“ zašeptal Santiago. „Proč ne?“ nevěřila vlastnímu uším. Proč se jí začínal její malý chlapeček tolik stranit? Proč nechtěl, aby byla součástí jeho života? „To netuším, lásko. To netuším,“ špitl Santiago posmutněle. Jakmile zahlédl, že Hayden propadá slzám, pohotově jí sevřel ve svém náručí a nechal jí, aby se mu vyplakala na rameni.
Trojité narozeniny
Ačkoli byla nepřítomnost jejího prvorozeného syna zdrcující, Hayden odmítala dopustit, aby to nějak ovlivnilo průběh oslavy a nedejbůh to dětem zkazilo jejich narozeniny. Soustředila se tedy na to, aby bylo všechno perfektní a negativní myšlenky si ani na chvíli nepřipouštěla. Jelikož Windenburg zastihl jeden z letních deštivých dnů, narozeninová oslava se konala uvnitř, a tak měla Hayden o to více práce. S pomocí Santiaga se jí však podařilo v domě poklidit a také patřičně nazdobit prostory jídelny, kde se měla oslava konat. Celou jídelnou se pyšnily všemožné veselé barvičky, ve vzduchu poletovaly balónky a nechyběla ani kupa
dárků, které Hayden předešlý večer pečlivě zabalila a nadepsala. Ani o jídlo nebyla nouze. Na svědomí ho měl Santiago, který pro svá tři dítka svědomitě upekl a nazdobil dorty tak, jak jen to bylo v jeho silách. „A musíš pořádně fouknout, broučku!“ pobízela Hayden malého Flynna, kterého s úsměvem držela nad jeho dortem a netrpělivě čekala, až sfoukne svoje svíčky. „Šikulka!“ pochválila ho Hayden s neskrývanou pýchou, když Flynn hned několik svých svíček sfoukl. S ostatními mu pak pomohla Hayden. Když si Flynn svíčky na svém dortu sfoukl, nastal čas i na jeho dva další sourozence. Jillian s nimi pomohl Santiago a o druhého chlapce se postarala zase Hayden. Brzy už na žádném dortu nezbyla jediná hořící svíčka a Jillian, Spencer a Flynn vyrostli do školního věku. Jak už to v téhle etapě života bývá, u každého z nich se začala vyvíjet jejich vlastní osobnost. A více se už snad ani lišit nemohli. Nejstarší ze tří dětí, Jillian, zdědila nejen krásu po obou svých rodičích, ale také matčinu vášeň k umění. Kromě toho si však zachovala svou stydlivost z raného dětství a do konverzace s ostatními se jen tak nehrnula. Prostřední ze sourozenců si zase zachoval svou průbojnou povahu. Spencer si jen tak něco líbit nechal a jeho okolí to o něm moc dobře vědělo. Snadno si dokázal prosadit svou a dát ostatním najevo, co si myslí. Stejně jako jeho sestra, i on něco málo podědil po svých rodičích. Nejenže byl přesnou kopií své maminky Hayden po fyzické stránce, ale leccos po ní podědil i po stránce psychické. Například jeho odhodlání si jít za svým, v tom svou mamku rozhodně nezapřel. A nejmladší Flynn měl od každého něco. Stejně jako jeho sestra nacházel v umění krásu a stejně jako jeho bratr disponoval svéráznou povahou. Už od dětství se uměl ze všeho vykecat a to mu rozhodně zůstalo. „Všechno nejlepší, děti!“ vyhrkl Santiago s pohledem upřeným na své tři ratolesti. Bylo až k nevíře, jak rychle ty děti vyrostly. „Tak šup,“ tleskla Hayden, „na co čekáte? Rozbalte si je!“ pobídla je a nedočkavě pohledem zabrousila k té velké hromadě dárků. Už se nemohla dočkat, až uvidí ty natěšené výrazy svých dětí, až si ony dárky rozbalí. Zbytek odpoledne byl plný dětského smíchu a balicího papíru, který lítal všemi světovými stranami. A i když s nimi nebyl Edward, užila si rodina jedno opravdu krásné odpoledne…
Horký letní den
Až na pár dní, během kterých několik hodin v kuse neúprosně pršelo, panovalo ve Windenburgu ničím nefalšované teplé léto. Městem pofukoval teplý vzduch, květiny vypadaly na první pohled povadle a tamější obyvatelé chodili oblékaní dosti na lehko. „Panebože, to je vedro,“ postěžoval si Spencer. Naštěstí byl zrovna víkend, a tak jemu a jeho sourozencům nic nebránilo v tom, aby si užívali pořádného nicnedělání. A co jiného se dá během takhle teplého dne dělat, než se povalovat u bazénu? „Nestěžuj si pořád,“ odbyla ho hned Jillian, která si na rozdíl od Spencera tohle počasí celkem užívala. „Jill má pravdu,“ vložil se do toho Flynn, který výjimečně nezastával stejný názor
jako jeho starší bratr. „Kdybys teď seděl v zapařený učebně, tak neřeknu ani slovo. Ale válíš se v bazéně, tak si pořád nestěžuj,“ řekl a po očku se podíval na svou sestru, která na jeho slova souhlasně přikyvovala. „Zrádce,“ odfrkl si Spencer a s hraným naštváním Flynn pocákal. „Hej!“ vyhrkl Flynn a okamžitě mu jeho útok oplatil. Jillian se při pohledu na své bratry od srdce zasmála, čímž si od nich také jeden pořádný cákanec vysloužila. „Ale je tu pořádná nuda,“ zamumlal ještě Spencer, když vodní souboj mezi ním a jeho sourozenci konečně utichl. „Mohli bychom jít do bazénu,“ navrhl Flynn a pohledem zabrousil k velkému bazénu, který se rozprostíral na jejich zahradě. „To je nápad! Zajdeme si na koupálko!“ vyhrkl Spencer s úsměvem a bez jediného varování se začal škrabat ven z dětského bazénku. „Proč?“ nechápala Jillian. „Protože tam určitě budou nějací naši spolužáci, proto!“ vysvětlil jí své motivy Spencer a zatvářil se při tom, jako kdyby to snad bylo samozřejmé. Flynn z bazénku také hned rychle vyskočil, na rozdíl od svého bratra ale počkal na Jillian a natáhl k ní ruku, aby jí pomohl ven. „Když mě se nechce,“ postěžovala si brunetka, ale bratrovu ruku stejně přijala. „Třeba tam bude nějaká tvoje kámoška ze třídy,“ utěšoval jí hned Flynn a poslušně vykročil za Spencerem, který byl už touhle dobou na půli cestě domů. „Když já žádný nemám,“ zamumlala Jillian tiše, ale Flynn její slova úplně přeslechl. Ještě než však mohla trojčata na koupaliště zamířit, musela se nejdříve zeptat jednoho ze svých rodičů. Nemohli se přeci jen tak vypařit z domu, aniž by o tom jejich rodiče věděli. „Prosím, prosím!“ škemral Spencer a andělsky se přitom na svou maminku usmíval. Jak už to mívali sourozenci ve zvyku, o podobné věci vždycky žádal Spencer. Nejenže většina nápadů byla vždycky jeho, ale také rodiče uměl nejlépe přemluvit. „Musíte mi ale slíbit, že budete opatrní,“ vydechla Hayden a pohledem přejela od jednoho dítěte ke druhému. „Jasně, mami!“ vyhrkl Spencer a už se otáčel k odchodu. „A do pěti budete doma,“ řekla za nimi ještě blondýnka. „Neboj,“ ujistil jí hned Flynn, krátce jí políbil na tvář, popadl Jillian za ruku a rychlým krokem zamířil za Spencerem.
Koupálko
Koupaliště ve Windenburgu, kam trojčata během perného odpoledne zamířila, se přímo hemžilo lidmi. Nebylo se čemu divit, teplé letní počasí k tomu přímo vybízelo. Lidi byli skoro na každém kroku. Smáčeli se v bazénu, skákali ze skokanského můstku a našlo se i pár jedinců, kteří teplé počasí využili k opalování. Spencer s Flynnem se usadili na kraj jednoho z mnoha bazénů a jen tak si v příjemně osvěžující vodě smáčeli nohy. „Tak jaký jsem?“ zeptal se Spencer s drobným úsměvem. „Hm?“ vzhlédl k němu nechápavě Flynn. „Neříkal jsem, že to tady bude super?“ pobízel ho blonďák a spokojeně se při tom usmíval. „No, jo pořád,“ mávl nad jeho slovy Flynn a dál si
užíval onu osvěžující vodu, ve které si máčel nohy. Zrovna když se Spencer nadechoval, aby svému mladšímu bráškovi ještě něco řekl, přerušil je neznámý klučičí hlas. „Čau, vás dva znám ze školy,“ promluvil k nim neznámý černovlasý chlapec. „To mluvíš na nás?“ otočil se na něj Spencer. Flynn chování svého bratra napodobil, ale na rozdíl od něj ze sebe nevydal jedinou hlásku. „Jasně! Vidíš tady někoho jinýho, nebo co?“ zareagoval s pobaveným úsměvem černovlásek. „Potřebuješ něco?“ protočil očima Spencer. „Spencere,“ okřikl ho hned Flynn. „Jen mě napadlo, jestli bych se k vám nemohl přidat. Ale jestli je to takový problém, tak-“ zavrtěl hlavou a pomalu pokračoval v chůzi směrem po obvodu bazénu. „Můžeš!“ vyhrkl Flynn, aniž by nějak čekal na odpověď svého bratra. „Co?“ zeptal se Spencer nechápavě. „Můžeš se k nám klidně přidat, jestli chceš! Spencer bude určitě rád, co brácha?“ pobaveně do blonďáka šťouchl. „Neříkal jsi, že sem jdeme hlavně proto, abychom si našli kamarády?“ otázku mu položil spíše šeptem. „Tak dík,“ odfrkl si černovlásek a kecnul si rovnou vedle Flynna. „Jsem Parker, mimochodem,“ představil se ještě. „Flynn a tohle je můj brácha Spencer,“ odvětil Flynn s kamarádským úsměvem a plně ignoroval pohled, kterým ho Spencer propaloval. Mezitím, co se její bratři užívali u bazénu a poznávali se s jejich spolužákem, posedávala Jillian daleko od všeho dění. Už od malička nesnášela velké davy lidí, mívala z nich hrůzu a tohle místo rozhodně nebylo nic pro ni. Nemohla uvěřit tomu, že se Flynnem a Spencerem nechala ukecat k tomu, aby sem šla. „Hej, jsi v pohodě?“ z myšlenek jí vytrhl dívčí hlas. Jillian sebou cukla a prudce se za ním otočila. Její pohled zůstal viset na brunetce zhruba v jejím věku. „Jo,“ špitla Jill. „No nevypadáš tak,“ pronesla dívka a bez svolení si k Jillian přisedla. „Seš tu sama?“ zeptala se zvídavě. „Ne, jsem tu s mými bratry,“ zamumlala po chvilce ticha. „A proto tu sedíš jako hromádka neštěstí?“ neodpustí si poznámku. „To není pravda,“ hlesne Jillian. „Jasně,“ zasměje se brunetka, „tak co kdyby ses teď zvedla a dělala mi společnost?“ navrhla neznámá dívka s úsměvem. „To možná není úplně špatný nápad,“ odvětila Jillian a pomaličku se z lavičky vyšvihla. „Tak fajn! Takhle se mi líbíš mnohem víc! Jsem Sandra, ty jsi Jillian, viď?“ zeptala se ještě, ale to už pomalu mířila směrem k bazénu. „Jo, jak to víš?“ zeptala se Jill nechápavě a rychle s ní srovnala krok. „Chodím do stejný školy, konkrétně o třídu výš. Už jsem tě tam párkrát viděla, i tvoje bratry. Přišla jsi mi fajn, tak jsem se zeptala tvého bratra a on mi řekl tvoje jméno,“ odvětila Sandra s úsměvem, čapla Jillian za ruku a bez dalších okolek jí zatáhla rovnou k hlavnímu bazénu.
Překvapení!
Daleko za hustými a širokými lesy se rozprostíralo malé městečko s hrstkou obyvatel zcela odtrhnuté od zraku ostatních. Mírné teplé počasí, příjemný letní vánek a květiny všemožných barev městu přímo vévodily. I přes všechna tato pozitiva zely ulice Forgotten Hollow prázdnotou podobně jako ve Windenburgu, kde obyvatelé kvůli horkému počasí odmítali opustit zázemí svých domovů. Důvodem však nebylo počasí, ale čistý strach. Nebylo to ještě tak dávno, kdy měl nad městem absolutní nadvládu překrutý upír Finn Nightshade. Ačkoli už doba jeho teroru skončila a od jeho svržení uběhlo několik let, většina obyvatel městečka Forgotten
Hollow ještě stále žila v obavách. Situace se trošku zlepšila, když se do hlavního sídla přestěhovala Cassidy Phoenixová a spolu s Nylou začala na město dohlížet. Není však pochyb, že potrvá ještě hodně dlouho, než se město znovu vrátí do starých kolejí. „Ťuk, ťuk,“ ozvala snědá dívka a ladně proklouzla do jednoho z mnoha pokojů obrovského sídla, ve kterém žila. Znala ho jako vlastní boty, vždyť zde také strávila většinu svého života. Nejdříve zde žila s Finnem, k čemuž se teď nerada hlásila, a teď tu žila po boku Cassidy a Edwarda, kterého se společně snažily trénovat a naučit ho všemu, co mladý upír jako on bude jednou v životě potřebovat. „Eddie?“ oslovila ho, jakmile na něm spočinul její zrak. Posledních pár týdnů byl nezvykle tichý. Nikdy nebýval příliš výřečný, ale těch pár uplynulých týdnů bylo přímo nesnesitelných. „Hm?“ broukl černovlásek, aniž by se na Nylu podíval. „Cassidy s tebou chce mluvit,“ obeznámila ho. „Kvůli tréninku? Ale já myslel, že mám dneska volno,“ zamumlal Edward zmateně a teprve teď na Nylu upřel svůj pohled. „Nejde o trénink,“ ujistila ho hned černovlasá dívka. „A o co tedy?“ zeptal se nechápavě. „To se dozvíš jenom tak, že se teď zvedneš a půjdeš se mnou,“ odbyla ho Nyla s drobným úsměvem a bez dalších slov odpustila Edwardův pokoj. „Bože,“ odfrkl si Edward s viditelnou iritací. Jeho zvědavost mu však nedala, a tak se líně vyhoupl z křesla a rychlým krokem zamířil za Nylou. „Pojď, čeká dole na terase,“ pobídla ho Nyla, položila mu ruku na rameno a s tajůplným úsměvem zamířila oním směrem. Sotva spolu vkročili na terasu, překvapil Edwarda hlasitý dívčí hlas, který nepatřil nikomu jinému, než právě Cassidy. „Překvapení!“ vyhrkla se širokým úsměvem. Až pak si Edward všiml všeho kolem ní. Balónků, hromady dárků a dortu. Vážně si Nyla s Cassidy vzpomněly na jeho narozeniny?
Oslavenec
„Ty… ty sis vzpomněla?“ vyhrkl Edward zaskočeně a na chviličku se mu v očích dojetím zalesklo. Ani Cassidy, ani Nyla s ním o jeho blížících se narozeninách nemluvily. Od chvíle, co se Edward usmyslel, že je nechce slavit se svou rodinou, jeho narozeniny nepatřily k často mluveným tématům. Nejčastěji spolu mluvili jenom o jeho trénincích a o schopnostech, které dnem a dnem sílily. „Samozřejmě,“ odvětila Cassidy s drobným úsměvem. „Jak bychom mohly zapomenout, Eddie?“ přidala se do rozhovoru Nyla, která ještě stále držela překvapeného chlapce kolem ramen. „Děkuju,“ zamumlal Edward a bez přemýšlení se vrhl Nyle kolem krku, čímž
jí zaskočil. Sotva se však snědá dívka vzpamatovala, okamžitě jeho objetí opětovala. „Nemáš zač, prcku. Narozeniny by se měly vždycky pořádně oslavit, dokud se ti nezačnou všechny ty roky plést a ty nezapomeneš, kolik že ti vlastně je,“ řekla s úsměvem černovláska a pohotově chlapce pustila, aby mohl se stejnou radostí obejmout i Cassidy. Ta na rozdíl od Nyly nezaváhala a hned ho objala nazpět. „Nemusely jste si s tím dělat vůbec starosti,“ zamumlal Edward, zatímco ho Cassidy mačkala ve své náruči. „A už vůbec jste mi nemusely nic kupovat,“ dodal ještě a pomalu od Cassidy ustoupil. „Nesmysl. A teď už dost řečí. Sfoukni si ty svíčky, než stihnout dohořet samy,“ pobídla ho Cassidy a s úsměvem se postavila blíž k Nyle, která dnešního oslavence šťastně pozorovala. „Víš, když k nám před lety přišel, nečekala jsem, že mi takhle přiroste k srdci,“ zašeptala černovláska. „Pamatuju si to, jako kdyby to bylo včera. Pořád jsi lamentovala, že je plný temnoty,“ zareagovala na její slova Cassidy. „A za tím si stojím, jen… jen za to ten chlapec nemůže,“ odvětila Nyla se sklopeným výrazem. Cassidy se na ni konejšivě pousmála a přátelsky jí položila ruku na rameno. „Jsem ráda, že jsi změnila názor, Nylo,“ řekla Cassidy od srdce. Než stihla Nyla jakkoli zareagovat, vyrušil je Edward. Z plných plic sfoukl všechny svíčky na svém dortu. „Všechno nejlepší, Eddie!“ usmála se na něj Cassidy. A tak se stalo, že během onoho pozdního odpoledne dospěl Edward Armstrong do teenagerského věku a stal se z něj tak plnohodnotný upír, jak mu Nyla s Cassidy posledních pár týdnů tloukly do hlavy. Jeho budoucnost je stále nejasná, ale jak se dá od chlapce s jeho talentem a schopnostmi očekávat, budoucnost to bude dlouhá a pravděpodobně i nekonečná. „Tak pojď, je na čase, abys ten svůj dort taky ochutnal. Než se ti jídlo úplně znechutí,“ pobídla ho Cassidy, a pak Edwardovi nandala na talíř pořádný kus jeho narozeninového dortu. A i když teď zrovna Edward své narozeniny netrávit se svou rodinou, i tak měl pocit, jako kdyby ano. Nějakým zvláštním způsobem se totiž Nyla a Cassidy staly jeho novou rodinou…
Hromádka neštěstí
Edwardova skromná narozeninová oslava se protáhla až hluboko do noci. Nebylo se, však čemu divit, jelikož noc je právě tou hlavní časovou linkou, během které jsou upíři nejživější. A i když se na své narozeniny nyní už dospívající chlapec původně vůbec netěšil, jeho nálada teď snad ani nemohla být lepší. „Čau, neviděla jsi Cassidy? Úplně se vypařila,“ oslovil Edward Nylu, když si nepřítomnosti starší upírky všiml. „Myslím, že jsem jí naposledy viděla někde v sídle,“ obeznámila ho Nyla a drobně se na černovláska pousmála. Měla velkou radost z toho, že tahle narozeninová oslava vyšla přesně podle jejích a Cassiných plánů. Už dlouho Edwarda
neviděla takhle veselého a usměvavého a upřímně to byl vážně osvěžující pohled. Edward na její slova souhlasně přikývl a hned se vydal směrem k sídlu, aby mohl Cassidy vyhledat. Nikde ji však nemohl zajít, a tak zamířil na mlhou zahalený hřbitov. A tam ji skutečně našel. Pohled na ni však ani zdaleka nebyl dobrý. „Cassidy?“ zamumlal zaskočeně a váhavým krokem v brunetce vykročil. Cassidy Phoenixová seděla schoulená na chladné zemi, ne že by to však upírům nijak vadilo, a vypadala dost sklíčeně. Edward si byl jistý tím, že jí v podobném stavu ještě nikdy neviděl. Vlastně si nebyl jistý, jestli někdy někoho v podobném stavu viděl. Nevěděl, jak správně zareagovat. Měl by odejít, nebo naopak zůstat a nějak jí ukonejšit. „Eddie? Proč ještě neslavíš?“ zeptala se Cassidy zmateně, když její uslzené oči spočinuly na ustaraném černovláskovi. „Jak můžu slavit, když tam nejsi?“ zeptal se se svraštěným obočím a rukou poukázal na volné místo po jejím boku. „Můžu?“ zašeptal nejistě. Cassidy se na něj podívala a nepatrně přikývla. A tak Edward nezaváhal a hbitě si k dívce přisedl. Chvíli vedle ní jen mlčky seděl a doufal, že se Cassidy rozpovídá sama. Když k tomu však nedošlo, neměl na výběr. „Proč tu takhle sedíš?“ zeptal se ustaraně. „A jak že tu sedím?“ podívala se na něj Cassidy s nechápavým výrazem. „Jako hromádka neštěstí,“ odpověděl Edward a Cassidy si nad jeho odpovědí hlasitě povzdechla. „Neustále mi tvrdíš, že si musíme důvěřovat, aby tohle všechno fungovalo. Tak mi řekni, co se děje, Cassidy?“ nenechal se Eddie jen tak odbít. „Tohle máš beze sporu po mámě,“ neodpustila si Cassidy poznámku, i když v hloubi duše věděla, že řeči o rodině bylo to poslední, po čem Edward toužil. „Dnešek mi něco připomněl,“ špitla Cassidy a svůj zrak upřela někam do dálky, aby se na zvědavého chlapce nemusela dívat. „Když jsme s Nylou pro tebe tuhle narozeninovou oslavu připravovaly, tak… tak mi to připomnělo moji dceru,“ přiznala Cassidy šeptem a v koutku oka se jí opět zalesklo. „Ty… ty jsi měla dceru?“ zeptal se Edward zaskočeně. „Kdysi dávno,“ odvětila Cassidy, „jmenovala se Imperia.“ Edward se zhluboka nadechl. „A co se s ní stalo? Proč tu není s tebou?“ svou otázku vyslovil velmi opatrně, nechtěl, aby byla Cassidy ještě smutnější. „Upíří život pro ni zkrátka nebyl to pravé. Po pár letech se rozhodla, že se chce stát člověkem a vést normální lidský život. Časem si našla muže, porodila krásnou holčičku a… a pak mě nadobro opustila,“ špitla Cassidy. „To mě mrzí,“ zašeptal Edward. „Proto jsem pochopila, proč jsi tu dneska nechtěl svou rodinu, Eddie. Já jsem se s ní rozhodla strávit zbytek jejího lidského života a to víc to pak bolelo. Ty ses rozhodl pro opak s nadějí, že to pak bude bolet míň. Ale, Eddie? Nebude,“ posmutněle mu položila ruku na rameno. „Když tě někdo nadobro opustí, vždycky to bude bolet,“ kladla mu Cassidy na srdce to, čím si sama několikrát prošla. „Přemýšlel jsem, Cassidy,“ broukl Edward. Cassidy na něj jen povytáhla obočí, neřekla ale jediné slovo. „Co kdybych vyrazil na chvilku do města? Chci ty tvoje narozeniny ještě trochu oslavit,“ řekl černovlásek upřímně. „Víš, že bys neměl,“ zašeptala Cassidy. „Ale pro jednou se nic nestane,“ dodala a vlídně se na něj usmála. „Když už máš ty narozeniny.“ Edward ji nadšeně objal, a pak hbitě vyskočil na nohy. Už se nemohl dočkat, až místo nudného Forgotten Hollow zamíří i do opravdového světa. Rozloučil se tak s Cassidy, slíbil jí, že bude opatrný, a pak se v podobě netopýra ztratil v pozdní noci…
Noční San Myshuno
Pozdní noc a touha po trochu dobrodružství Edwarda zanesla až daleko za husté lesy, které městečko Forgotten Hollow oddělovalo od okolního světa. Konkrétně spočinul v deštivém nočním velkoměstě, jehož ulicemi se i přes nepříznivé počasí hemžila hromada mladých lidí. Jelikož Edward zdejší město vůbec neznal, nenápadně se k davu mladistvých připletl a nechal se jím zavést rovnou k jednomu ze zdejších barů. Skrze dav lidí se probojoval rovnou ke dveřím, pomocí kterých ihned proklouzl dovnitř. Podnik to byl poměrně laciný. Vzduchem se nesla nepříjemná pachuť alkoholu a cigaret, z každého koutu se ozývala hlučná hudba a opilí lidé
se Edwardovi motali pod nohama. „Kam jsem to zas vlezl,“ zamumlal si pod fousy a rozvážným zamířil rovnou k baru. Už dálky totiž viděl, že se bar překvapivě řadil mezi ta klidnější místa. Kromě barmanky na jedné z barových židliček seděla nějaká rusovlasá dívka a jinak zel bar prázdnotou. „Dám si jedno pivo,“ vyhrkl Edward udýchaně, sotva se usadil na jednu z barových židliček, která se čirou náhodou nacházela zrovna vedle rusovlásky. „Občanku máš, mladej?“ obořila se na něj barmanka a nedůvěřivě si při tom prohlížela. „Zrovna dneska jsem si jí zapomněl, ale pro jednou se nic nestane, že ne?“ stočil na ni svůj zrak Edward a nepřetržitě se na ni přitom díval. Přesně, jak ho to kdysi učila Cassidy. „Takže jedno pivo,“ zamumlala barmanka jako zhypnotizovaná a bez jediného slova se chopila jedné z čistých skleniček, aby mohla Edwardovi jeho objednaný nápoj připravit. „Už dlouho jsem nikoho s takovými přesvědčovacími schopnostmi neviděla,“ pronesla neznámá rudovláska, což Edwarda přimělo na ni stočit svůj pohled. S povytaženým obočím na ni hleděl, neschopný jediného slova. „Jen obyčejné štěstí,“ mávl nad jejími slovy rukou a nepatrně se přitom pousmál. Rusovláska se slabě zasmála, a pak si ke rtům přiložila skleničku s rozpitým červeným vínem. „Jsi tu sama?“ zeptal se Edward a zaujatě si dívku prohlížel. Bylo na ní něco, co nedokázal popsat slovy. Měla v sobě jiskru, které úplně nerozuměl. „A ty?“ naklonila hlavu na stranu a hravě se na něj usmála. „Co kdybych ti teď chvíli dělal společnost já?“ navrhl a zvídavě se dívce zadíval do tváře. „Jenom když mi prozradíš svoje jméno,“ odvětila rusovláska a nepřítomně přitom prstem přejížděla po hraně skleničky. „Edward,“ představil se bez přemýšlení a tázavě při tom na dívku hleděl, čímž jí pobízel, aby mu na oplátku zase prozradila ona to své. „Lisa,“ pousmála se na něj rusovláska a pomaličku upila ze své sklenky červeného vína. „Teď už ti společnost dělat můžu, když znáš moje jméno?“ zeptal se Edward s pobaveným výrazem. „Teď už jo,“ přitakala na jeho slova Lisa a zeširoka se na něj usmála.
Uvidíme se ještě?
Ačkoli Edward původně plánoval zaskočit do baru jenom na skleničku a zapít tak svoje narozeniny, jeho plány se lehce změnily. Jakmile se dal s rusovlasou dívkou do řeči, lehce ztratil pojem o čase. Podívali si o všem možném a Edwardovi se zdálo nemožné, jak šíleně si padli do noty. „Takže nejsi zdejší?“ zeptal se překvapeně a Lisa na jeho otázku pomalu zavrtěla hlavou. „Vypadám na to?“ optala se Lisa s pobaveným úsměvem, ale nakonec na Edwardovu otázku zavrtěla hlavou. „Kdepak, v Myshunu jsem teprve druhým týdnem. Poslední dobou hodně cestuju. Nikde se dlouho nezdržím, není to můj styl,“ odvětila a nepatrně při tom černovláska obdařila jedním ze svých
úsměvů. „To zní jako hodně zajímavý životní styl,“ poznamenal Edward. „A to tohle všechno děláš sama?“ pokračoval ve vyzvídání. Dal si za cíl, že toho do konce večera o neznámé dívce zjistí, co nejvíce. Fascinovala ho. „Sama,“ přitakala Lisa, „a moc dobře vím, co mi teď řekneš. Jestli se necítím sama? A odpověď je ne, necítím. Jsem takhle spokojená,“ zamumlala a pomalu dopila poslední kapičky červeného vína, které se v její skleničce ještě nacházely. „A co tvoje rodina?“ zeptal se Edward zvědavě. „Jsou pořád v Itálii, odkud pocházím. A už dost o mně,“ zarazila ho dřív, než jí stihl chlapec položit nějakou další otázku. „Tahle je moje oblíbená!“ vyhrkla, když se barem rozezněla hlučná a velice energetická písnička, kterou Edward ještě nikdy předtím neslyšel. „Chceš si zatancovat?“ zeptal se Edward, ale Lisa mu na jeho otázku neodpověděla. Místo toho hbitě seskočila z barové židličky, popadla ho za ruku a natěšeně ho táhla směrem na taneční parket. Jelikož už bylo poměrně pozdě, začal se podnik pomalu vyprazdňovat. Což Edwardovi i Lise vyhovovalo, protože se na ně alespoň během tance nelepili propocení opilci. „Říkal jsem si, že máš nějaký zajímavý přízvuk,“ řekl Edward trochu hlasitěji, aby ho Lisa přes hlučnou hudbu vůbec slyšela. „Co tě přimělo opustit zemi jako je zrovna Itálie? Není to tam krásný?“ zeptal se zaujatě a pevně přitom chytl dívku kolem boků. „Víš, že už ani nevím? Už je to nějaký ten pátek, co jsem odjela. Ale asi se dá říct, že jsem chtěla zažít dobrodružství,“ odvětila Lisa a spokojeně se pohupovala do rytmu své oblíbené písně. „A co tvoje rodina, Edwarde? O mně jsme mluvili skoro celou noc, ale o sobě jsi mi toho moc neprozradil,“ namítla Lisa se svraštěným obočím. „Poslední dobou s nimi moc nemluvím,“ přiznal Edward a nepatrně odvrátil hlavu ve snaze, aby mu Lisa neviděla do tváře. „A hádám, že o tom nechceš mluvit?“ podotkla Lisa s tázavostí ve hlase. Eddie nepatrně přikývl. „Tak co kdybychom uzavřeli dohodu? Už žádné řeči o našich rodinách. Pojďme si dnešek prostě užít!“ rozhodla Lisa, s čímž Edward milerád souhlasil. A jak se dohodli, tak se také stalo. I když Lisina oblíbená písnička už dávno skončila, zůstala spolu dvojice na tanečním parketu i na pár dalších. Prostě se vlnili do rytmu rychlých písniček, užívali si jeden druhého a občas spolu prohodili nějaké to slovo, ale o rodinách už nepadla jediná zmínka. A když je kolem druhé ráno barmanka vyhodila s tím, že už zavírají, vyrazili spolu ruku v ruce vstříc nočnímu městu. „Vážně nechceš doprovodit?“ zeptal se Edward, když ho dívka po několikáté odmítla. „Domů ještě zvládnu dojít, Eddie,“ slabě se na něj pousmála. Edward chápavě přikývl a pomalým krokem vyrazil vstříc jedné z tmavých uliček, ve které se chtěl tajně přeměnit a zmizet. „Uvidíme se ještě? Třeba někde za klidnějších podmínek?“ zavolala za ním ještě Lisa. „Ozvu se ti,“ přislíbil Edward, a pak rychlým krokem zmizel v jedné z uliček. Nemohl se ale přestat usmívat…
Stavebnice
Zatímco byl Edwardům život po každičké stránce nevšední a plný prazvláštních schopností, kterým se snažil každým dnem přijít na kloub, jeho rodina zpátky ve Windenburgu si žila běžným poklidným životem. Hayden se opět vrátila ke své původní práci pod Malcomem Wellisem a začala tak pomáhat Santiagovi se živením domácnosti. Spencer, Flynn a Jillian se také neflákali a kromě vynikajících školních výsledků se začali také účastnit mimoškolních aktivit. Spencer se spolu s jeho kamarádem Parkerem rozhodl přidat ke skautům, Jillian se pro svou lásku k umění rozhodla pro umělecký kroužek plný tvůrčích dovedností a Flynn se
rozhodl pro dramatický kroužek. I přes jeho původní nejistotu tam bez problémů zapadl, navíc tam s ním chodila i jeho sestřina dobrá kamarádka Sandra, se kterou se lehce skamarádil. „Slyšela jsem, že zítra začneme s improvizacemi,“ informovala Flynna brunetka. Jak už to mívaly děti ve zvyku, po škole vždycky zamířily k trojčatům domů a hrály si spolu v jednom z dětských pokojů. „Jo?“ vyhrkl Flynn nadšeně. Sandra s úsměvem přikývla. „Hele, vy dva!“ přerušil žvatlající dvojici Spencer. Flynn svraštil obočí a zaskočeně se podíval bratrovo směrem. „Co kdybyste už toho nechali a šli nám tady s Jill pomoct? Ta stavebnice se jen tak sama nepostaví!“ okřikl ho blonďák, který se mezitím snažil dát dva dílky stavebnice dohromady. Ty ale ne a ne zapadnout do sebe. „Tak pojď, nebo se zblázní,“ svolila Sandra, vyskočila na nohy a bez protestu se zapojila ke stavění. Flynn nad tím pokroutil hlavou, ale i on nakonec svolil a šel svým sourozencům na pomoc. „No, jasně, že ti to nesedí!“ vyhrkl Flynn, zatímco si prohlížet stavební manuál. „Vždyť k sobě dáváš dva úplně jiný dílky,“ upozornil ho Flynn a pyšně se usmál, když přišel na řešení jejich problému. „Co kdybys nám ty instrukce četl, a my to budeme dávat dohromady?“ navrhla Sandra. „Snad ještě zvládnu stavět, ne?“ ošil se hned Spencer. Jillian sourozeneckou rozepři pobaveně sledovala, ale radši se do toho vůbec nezapojovala. „No zatím jsi to moc nezvládal,“ podotkla Sandra a po očku se podívala na Flynna, který sotva zadržoval smích. „Ty abys hned nebyla na jeho straně!“ ohnal se po ní Spencer, ale nakonec svěsil ramena a poraženecky souhlasil. Během následující hodiny se jim s Flynnovým čtením instrukcí úspěšně podařilo dát dětskou stavebnici dohromady. „Vypadá to fakt suprově!“ rozplývala se nad jejich výtvorem Jillian, zatímco Spencer odmítal přiznat, že měl jeho bratr pravdu. „Děcka?“ vyrušila je jejich maminka Hayden, která proklouzla do jejich dětského pokojíku. „Dobrý den, paní Armstrongová!“ pozdravila jí hned Sandra vzorně. „Ahoj, Sandro,“ usmála se na ní hned Hayden, která si podobně jako její děti tuhle malou holčičku lehce zamilovala. „Jen jsem vám přišla říct, že za chvilku přijede babča s dědou, tak byste to tady měli pomalu ukončit,“ upozornila je. „A nemůže Sandra zůstat?“ zamrkala na svou maminku Jillian. „Jill,“ zavrtěla hlavou Hayden, ale než stačila něco namítnout, přerušila jí Sandra. „Já už stejně musím jít, ale uvidíme se zítra, jo?“ vyhrkla a po očku mrkla na Flynna, se kterým se měla následující den sejít na dramatickém kroužku. „Tak šup, ukliďte to tady, a přijďte dolů!“ pobídla je Hayden, a pak zmizela v dolním patře.
Prarodiče
Když Spencer, Jillian a Flynn dali sbohem jejich kamarádce a trochu v dětském pokojíku poklidili, v rychlosti se odebrali na zahradu, kde už jejich tatínek Santiago na grilu připravoval něco dobrého k snědku. „Tak šup, babička s dědou tady budou každou chvíli. Přineste mi z kuchyně nějaké talíře,“ pobídla je Hayden, jakmile její pohled spočinul na jejích třech neposedných dětech. Opět měla práce až nad hlavu, jak už to bývalo v téhle domácnosti zvykem. Starat se o tři dospívající děti, o chod domácnosti a k tomu všemu ještě balancovat její kariéru nebyl zrovna jednoduchý úkol, ale Hayden v tom překvapivě nacházela. Už od útlého věku věděla, že chce mít
jednou velkou rodinu a být pro své děti tou nejlepší matkou, jakou jen může být. A i když to místy nebylo vůbec jednoduché, Hayden si byla jistá tím, že pro své děti dělá absolutní maximum. „Opatrně s těmi talíři, Spencere,“ otočila se za blonďákem a se strachem v očích pozorovala, jak ve své náruči nese menší věžičku jejích oblíbených talířů. „No, to koukám,“ ozval se líbezný hlásek, který nepatřil nikomu jinému, než její mamince Josie. „Ty rozhodně víš, jak ty prcky k něčemu přimět,“ pokývala nad tím hlavou Josie a šťastně se usmála, když jí její vnučka Jillian na přivítanou pevně objala. Hayden se nad její poznámkou pobaveně usmála a vykročila vpřed, aby mohla své rodiče náležitě přivítat. „Ahoj, mami. Tati,“ oba obdařila širokým úsměvem. „Vypadáte vážně úžasně!“ polichotila jim, zatímco je vedle směrem ke stolu, na který už Santiago s Flynnovou pomocí servíroval jídlo. Josie nad jejími slovy jen pokroutila hlavou a bez jediného slova se usadila na jednu z mnoha volných židliček. „Jez pomalu, Specere,“ napomenula Hayden svého syna při pohledu na jeho talíř, ze kterého začalo jídlo mizet až příliš rychle. „Nebo ti bude špatně,“ dodala ještě, a pak upřela pohled na svého tatínka Nicka. „Tak co v práci, tati?“ zeptala se zájmem. „Tohle je můj poslední měsíc,“ odvětil Nick s posmutnělým úsměvem. „Příští měsíc končím, už jsem na tohle starej,“ poznamenal. „Ale nejsi,“ pokroutila nad tím hlavou Hayden, „ale myslím, že odejít do důchodu ti jedině prospěje. Ta práce tě posledních pár let vážně stresovala,“ řekla Hayden moudře. „Asi máš pravdu, ale i tak mi to bude hrozně chybět,“ řekl Nick s povzdechem a koutkem oka zabloudil ke své ženě, která si o zrovna o něčem povídala se Santiagem. „Máma určitě ocení, že teď budeš doma s ní,“ dodala ještě Hayden a povzbudivě se na svého tatínka usmála. Zbytek odpoledne si rodina povídala o všem možném a snažila se dojíst všechno to jídlo, které Santiago s láskou uvařil. „Vážně nechcete radši zůstat? Vypadá to na pořádný slejvák,“ poznamenala Hayden ustaraně. Josie s Nickem se už totiž měli k odchodu, když se nad Windenburgem objevil jeden z typických letních slejváků. „Kdepak,“ pokroutila nad tím Josie hlavou. „Zavolej, až dorazíte,“ poprosila Hayden. „Jasně,“ slíbila hned Josie a patřičně se se svými vnoučátky rozloučila. Když Josie s Nickem odjeli zpět do Lázeňské Oázy, sklidila Hayden se Santiagem talíře ze stolu, a pak se celá rodina odebrala dovnitř.
Dvojí život
Dospívající Edward si občas připadal, jako kdyby žil dva odlišné života. Jeden zcela nepopsatelný a plný neuvěřitelných nadpřirozených schopností a druhý zcela obyčejný, ale snad ještě lepší než ten první. Balancovat mezi těmito dvěma životy a úplně se z toho nezbláznit pro Edwarda nebyl úplně jednoduchý úkol. Na jedné straně se snažil poslouchat svou mentorku Cassidy a naučit se od ní vše, co mu tak tloukla do hlavy, a na straně druhé chtěl prostě jen poznávat krásy obyčejného lidského života. Moc dobře ale věděl, že mu tenhle dvojí život příliš dlouho nevydrží. „Takhle večer to tu mám úplně nejradši!“ rozplývala se Lisa při pohledu na růžové nebe a pomalu
zapadající slunce. „Neznám nic krásnějšího,“ zašeptala ještě a drobně se usmála, když jí Edward položil ruku na hřbet té její. „Já ano,“ přiznal a zeširoka se usmál, když se na něj rusovláska tázavě podívala. „Tebe, přeci,“ odvětil ihned. „Páni,“ zasmála se Lisa, „ty to s holkami fakt umíš, co?“ zeptala se a pobaveně do něj šťouchla. „Já nevím, to řekni ty mě,“ zareagoval Edward a šťastně si k sobě rusovlásku přitáhl do objetí. Nikdy netušil, že ho takhle okouzlí obyčejná lidská dívka. Lisa však oplývala nejen neskonalou krásou, ale také vlastnostmi a sebevědomím, které v ní Edward shledával neskutečně přitažlivým. „Já bych řekla, že to umíš přímo perfektně. Alespoň na mě to zabírá,“ odvětila se širokým úsměvem a šťastně si opřela hlavu o jeho rameno. Edward se pousmál, pevně dívku objal a okamžitě se začal v jejím náručí ztrácet. Probral se až, když už slunce pomalu mizelo z obzoru. „Sakra, už budu muset jít,“ vyhrkl a frustrovaně nad tím zavrtěl hlavou. „Nemůžeš ještě zůstat?“ zeptala se Lisa, ale černovlásek poraženecky zavrtěl hlavou. „Bohužel ne,“ povzdechl si Edward. Netroufal si ani hádat, jak naštvaná a vzteklá by Cassidy byla, kdyby dorazil na dnešní domluvený trénink pozdě. Vlastně menší představu měl, jelikož by to nebylo poprvé, kdy by na jejich schůzku meškal. „Brzy se zas uvidíme, jo? Zavolám ti a někam vyrazíme,“ slíbil své dívce Edward a pomalu pohledem sklouzl k jejím rtům. Nepatrně se usmál, a pak jejich rty bezmyšlenkovitě spojil. „Teď už tě vůbec nechci nechat jít,“ špitla Lisa. Edward jí láskyplně pohladil po tváři, a pak se hbitě vyšvihl na nohy. „Mám tě doprovodit?“ zeptal se starostlivě, ale jak už to mívala rusovláska ve zvyku, i tentokrát ho zavrtěním hlavy odmítla. Jakmile se spolu ještě jedním polibkem rozloučili a Edward si byl jistý, že ho rusovlasá dívka nesleduje, proměnil se v malého nenápadného netopýra a rychle se rozletěl vstříc Forgotten Hollow. Sotva se jeho nohy opět dotkly země a jeho pohled zabrousil o honosné sídlo, spatřil před ním Edward stát svou mentorku Cassidy. „Ahoj, Cass,“ pozdravil ji se širokým úsměvem. Ještě stále byl v dobré náladě díky schůzce s Lisou. „No nazdar,“ nabručela Cassidy. „Víš, kolik je hodin?“ zeptala se a naštvaně si založila ruce na prsou. „Ale, přeci-“ pokusil se nějak zareagovat, ale Cassidy mu nedala šanci. „Tohle je naposledy, mladej chlapče. Ještě jednou přijdeš na náš trénink pozdě a zakážu ti tohle sídlo opouštět, rozuměli jsme si?“ obořila se na něj. Edward hlasitě polkl a váhavě přikývl. „Skvěle a teď se běž převléknout. Máš pět minut,“ přísně ukázala ke dveřím. Jakmile Edward rychlým krokem v sídle zmizel, Cassidy si hlasitě povzdechla. Tušila, že ho bude s dospívajícím klukem s hormony těžké, ale tohle už na ní začínalo být příliš. Začalo jí docházet, že co Edwardovi doopravdy chybělo, byla přísná otcova ruka a matka, která by ho uměla srovnat do latě…
Trénink
Jelikož Edward rozhodně nechtěl svou mentorku před svým tréninkem rozčílit ještě víc, než už se mu to bohužel podařilo, pěkně sebou pohnul. V pokoji se v rychlosti blesku převlékl do sportovního oblečení, které se skládalo z volnějších šedivých tepláků, světle šedého trička a páru okopaných tenisek. A aby celý proces ještě více urychlil, tak místo schodiště zamířil k balkónu, ze kterého hbitě seskočil dolů rovnou na zahradu. Připadal si trochu jako kočka, i on totiž dopadl rovnou na všechny čtyři. „Koukám, že už jsi tu,“ poznamenala Cassidy bez jediné výrazné emoce a nezaujatě Edwarda shlédla od hlavy až k patě. Jeho předchozí zpoždění mu dávala pěkně
sežrat, tím si byl Edward jistý. „Pěkný příchod,“ podotkla Nyla, která byla, jak už to přeci jen bývalo zvykem, opět přítomná na jeho tréninku. „Nepodporuj ho v tom,“ sykla Cassidy a na důraz svých slov si přísně založila ruce na hrudi. „Tak šup, dáme se hned do práce. Předveď mi tu koncentraci, o které jsme si říkali posledně. Doufám, že už ti to jde líp,“ poručila Cassidy a pochybovačně si mladého upíra prohlédla. Edward mlčky kývl a spolu s Nylou, která mu po většinu tréninků pomáhala, usedl do tureckého sedu. Stačila jen chvilka pořádného soustředění a za chvilku se Edward dostal do fáze, kdy měl nad svými schopnostmi pořádnou kontrolu a zvládl je ovládat. V ten moment pro něj neexistovalo nic, než jen ticho a soustředění se na jeho vlastní nitro. „Super, to na ukázku stačí,“ přerušila jeho i Nylu Cassidy, která trénující dvojici bedlivě pozorovala. „Šlo mi to, že jo?“ zeptal se Edward pyšně. „Děláš pokroky, ale pořád nejsi nejlepší,“ uzemnila ho hned jeho mentorka. Ačkoli jí Edddie každým dnem překvapoval, nemohla ho nechat usnout na vavřínech. „A teď mi ukaž, jak to zvládáš s fyzičkou,“ rozhodla Cassidy. „Mám… mám s tebou bojovat?“ udivil se černovlásek. „Se mnou? To těžko, prcku. Nakopala bych ti zadek dřív, než bys řekl švec. Navíc bych tě nešetřila,“ zaculila se na něj brunetka. „Takže budeš bojovat se mnou,“ doplnila její slova Nyla a s úsměvem položila černovláskovi ruku na rameno. Na rozdíl od Cassidy totiž uměla ubrat a dát tím nováčkovi alespoň malou šanci. „Makej, makej!“ pobízela Cassidy Edwarda a se svraštěným obočím sledovala každý jeho krok. Místo útočení se spíše starší upírce vyhýbal a nutno podotknout, že mu každý jeho mrštný úhyb pěkně vycházel. „Zaber!“ hecovala ho dál Cassidy, jak už to mívala ve zvyku. Nebylo to proto, že by byl Edward špatný, ale proto že z něj chtěla dostat jeho absolutní maximum. „Paráda! A teď mu předveď, co v tobě fakt je, Nylo,“ obrátila svou pozornost na černovlásku. A jako kdyby celou dobu Nyla Edwarda vážně jen šetřila, během vteřiny nad ním získala nadvládu. Mrštně se vyhnula jeho útoku, chytla ho za lem trička a neomylně ho srazila k zemi. „Promiň, Eddie. Kapitánčin rozkaz,“ usmála se na něj. „Dneska dobrý,“ uznala Cassidy a benevolentně k Edwardovi natáhla ruku. „Ještě chvíli a budeš se moct utkat i se mnou,“ ujistila ho. „Jo?“ zazubil se Eddie. „Ale to musíš nejdřív začít chodit včas!“ rýpla si do něj ještě jednou, a pak se rozešla směrem k sídlu.
Parta přátel
Čas ve Windenburgu plynul stejně rychle jako daleko za hustými lesy v maličkém městečku jménem Forgotten Hollow, a tak se nebylo čemu divit, že i sem přišlo spoustu změn. Dlouhé a teplé léto konečně ustoupilo a vystřídal ho podzim, který si s sebou přinesl nejen příznivější počasí, ale také městečko pokryl svými typickými barvami. Rostliny se pomalu chystaly k zimnímu spánku a ze stromů každou chvílí opadávaly desítky oranžových a červených listů. „Podívej se na ně, chce se mi z nich zvracet,“ postěžovala si Jillian své nejlepší kamarádce a znechuceně odvrátila pohled od svého bratra Spencera a jeho přítelkyně Cassandry, se kterou už
nějakou tu chvíli chodil. Jillian ji, stejně jako většina lidí z jejího okolí, zkrátka nemohla vystát. „Fakt nechápu, co v ní tvůj brácha vidí,“ dala jí za slovo Sandra a pohoršeně od zamilované dvojice odvrátila pohled. „Jen je nech být,“ vložil se do jejich rozhovoru Parker, „vypadají spolu fakt šťastně,“ podotknul černovlásek a ublíženě si oddychl, když ho Jillian naštvaně šťouchla do ramene. „Ty tomu ale vůbec nerozumíš!“ odfrkla si Jillian, vzala svou kamarádku za ruku a vyrazila s ní dál od oné zamilované dvojice, ze které se jí už dělalo vážně zle. Nebylo to tak, že by snad svému bratrovi štěstí nepřála. Ba naopak, nic jiného pro něj ani nechtěla. Cassandra Johnsonová ale v jejích očích nebyla pro jejího brášku dost hodná a Jillian doufala, že si to Spencer co nejdřív uvědomí. „Ženský,“ protočil nad tím Parker očima a pohledem sklouzl k Flynnovi, který celou scénku jen mlčky pozoroval. „Co si o tom myslíš ty?“ zeptal se svého kamaráda. „Že vám do toho vůbec nic není,“ pokroutil nad tím hlavou a na důraz svých slov si založil ruce na hrudi. „No a co, kámo? Už sis taky nějakou našel?“ zeptal se Parker svého kamaráda zaujatě. „Ještě to není oficiální, ale pracuju na tom,“ odvětil Flynn s drobným úsměvem a pobaveně se zasmál, když ho kamarád pyšně poplácal po rameni. Nevšiml si už ale pohledu, který mu Sandra věnovala…
Večírek
Páteční večer trávila Sandra u své nejlepší kamarádky Jillian. Hned jak zazvonil školní zvonek a ukončil tím tak ono dlouhé vyučování, v rychlosti si sbalily svoje věci a zamířily k Jillian domů. Nejčastěji si spolu dlouho do noci povídali, či se jenom povalovaly v posteli a sledovaly nějaký film. A když už bylo opravdu hodně pozdě, odebraly se obě kamarádky na kutě. Jelikož Sandra pocházela z rozvrácené a ne příliš šťastné rodiny, nacházela v Jillian a její rodině nový domov. Její rodiče se rozvedli, když byla ještě příliš malá na to, aby si to pořádně pamatovala. Její otec vzal roha, zatímco její matka našla útěchu v alkoholu a vztazích na jednu noc. A
právě proto si přátelství s Jillian a jejími bratry tolik cenila. „…no a pak se mě zeptal, jestli bych s ním někdy někam nezašla,“ zamumlala dívka s tyrkysově modrými vlasy a pohledem sklouzla ke své kamarádce, od které však nedostala žádnou reakci. „Hele, posloucháš mě vůbec?“ zeptala se a jemně do ní dloubla, aby si získala její pozornost. „Co? Jo, jasně,“ vyhrkla Jillian zaskočeně a provinile ke kamarádce sklouzla pohledem. „Promiň,“ špitla ještě. Sandra se nadechla, ale než stačila své kamarádce cokoli říct, dveře od Jillianina pokoje se s trhnutím otevřely a dovnitř se jako tornádo přiřítili Flynn se Spencerem. „Neumíte klepat, nebo co?“ ohnala se po nich hned Jillian. Sandra se nad tím jen drobně pousmála. „Koukejte se zvedat, jdeme na večírek!“ vyhrkl Spencer místo pozdravu a od ucha k uchu se na dívky usmál. „Co… cože?“ zeptala se Jillian a nechápavě vyhledala Sandřin pohled. „Jeho holka pořádá večírek,“ objasnil jim situaci Flynn, který se zdál být mnohem klidnější než Spencer. „No a co?“ nechápala Jillian. Nejenže večírky nebyly zrovna její scéna, ale ani Cassandra nebyla zrovna její oblíbenkyní. A takhle kombinace se jí vůbec nezamlouvala. „No a my tam teď půjdeme,“ odvětil Spencer. „Tak za pět minut dole!“ vyhrkl ještě blonďák, a pak se z pokoje vypařil stejně rychle, jako se do něj v první řadě dostavil. „Flynne,“ špitla Jillian a zoufale vyhledala bratrův pohled. „Bude to fajn, ségra, uvidíš!“ usmál se hned na ní. „Budou tam i holky ze třídy a Parker taky slíbil, že dorazí!“ ujistil jí hned brunet, a pak se bez dalších zbytečných slov rozešel ven za Spencerem, čímž nechal holky v pokoji samotné. „Nikam nejdu,“ obeznámila Jillian svou kamarádky a svá slova doplnila i o hlasité povzdechnutí. „A proč jako ne? Vím, že to není zrovna tvoje scéna, ale-“ pokusila se své kamarádce její rozhodnutí vymluvit, ale Jillian jí okamžitě skočila do řeči. „Přesně! Není to moje scéna. Navíc moc dobře víš, že Cassandru nesnáším,“ zamumlala Jillian. „Jill, prosím?“ zamrkala na ní Sandra a hbitě seskočila z postele. A než se Jillian nadála, popadla jí Sandra za ruku a stáhla jí na nohy. „Ne!“ stála si za svým Jillian. „Ale no tak! Copak se nechceš alespoň jednou pořádně bavit? Navíc jsi slyšela Flynna, bude tam i Parker!“ vyhrkla Sandra a vykročila mezitím k zrcadlu, aby se mohla trochu poupravit. „A to mě jako mělo přemluvit, nebo…?“ optala se Jillian s hraným nezájmem, ale nemohla zabránit tomu, jak jí při zmínce jeho jména podezřele zahřálo u srdce. „Tak fajn, ale když to tam budu absolutně nenávidět, tak odcházíme!“ vyhrkla a zaskočeně vykvikla, když jí Sandra nadšeně objala. Po zhruba pěti minutách, co se Sandra s Jillian ujišťovaly, že na nich není znát, že se celé odpoledne líně povalovaly v posteli, zamířily dolů za Spencerem a Flynn. „Bude to super, uvidíš!“ ujišťovala Sandra svou kamarádku. A pak se všichni čtyři vydali vstříc nočnímu městu směrem, kde bydlela Spencerova přítelkyně Cassandra…
Drahý dům
Pozdní podzimní večer byl sice poměrně chladný, ale Cassandřin dům se naštěstí nenacházel nijak daleko, a tak tam čtveřice přátel dorazila po patnácti minutách chůze. Sotva dorazili před honosný moderní dům uprostřed Windenburgského centra, spadla třem z přátel brada div ne na zem. „Tady bydlí?“ zeptal se Flynn svého bratra nevěřícně. Spencer se nad jeho otázkou jen nepatrně pousmál a bez váhání přikývl hlavou. „Tak teď jí nenávidím ještě víc,“ sykla ke své kamarádce Sandra a naštvaně stiskla její ruku. Jillian se nad její poznámkou sice pousmála, ale s jejími slovy plně souhlasila. „Tak pojďte,“ pobídl Sandru, Jill a Flynna Spencer a
rozvážným krokem vykročil vstříc domu. S každým krokem byla hlasitá hudba slyšet víc a víc, a tak si mohla být čtveřice jistá, že jsou na správné adrese. Jelikož na zaklepání na dveře, ani na opakované zazvonění nikdo nezareagoval, zřejmě kvůli oné hlasité hudbě, pozval se Spencer dál. Nové hosty okamžitě přivítala hlasitá hudba a také pachuť alkoholu a cigaret, která byla cítit na míle daleko. Jillian se výrazně otřásla, zatímco Spencer začal v hloučku lidí hledat dnešní hostitelku a svou přítelkyni v jednom. „Lásko!“ přivítal ho něžný dívčí hlásek a za chvilku k nim přiběhla drobňoučká brunetka s úsměvem od ucha k uchu. „Cassie,“ usmál se na ni Spencer. „Koukám, že sis s sebou přivedl kamarády,“ poznamenala a s úsměvem se k němu přilepila. Během jejich objetí však nezapomněla pohledem přejet i po Flynnovi, Sandře a Jillian. Každého z nich obdařila zvláštním pohledem a úsměvem, který se zdál být vesměs upřímný. Možná až na ten, který věnovala Jillian. „Pojď se mnou, zlato,“ popadla Spencera za ruku a hned na to ho začala táhnout směrem k obývacímu pokoji, kde se nacházela snad polovina jejich třídy. Než se stihla Sandra a její přátelé nadát, zmizel jim Spencer s Cassandrou přímo před očima.
Žárlivost
„Bože, jak já jí nesnáším,“ procedila Jillian skrze zuby a pohledem sledovala svého bratra, jak spolu s jeho přítelkyní Cassandrou mizel někde v hloučku lidí. „Klid, dlouho jim to nevydrží,“ broukla Sandra a povzbudivě své kamarádce stiskla ruku, aby jí v jejím domnění ujistila. „A vůbec, proč se o ní ještě bavíme?“ prohodila s úsměvem na rtech. „Nedáme si raději něco k pití?“ zeptala se a pohledem sklouzla k Flynnovi. „Um, co?“ vyhrkl zaskočeně. „Jo, jasně. Jen si potřebuju ještě něco zařídit, tak proč nejdete napřed?“ navrhl s drobným úsměvem a než stihly na jeho návrh Jill se Sandrou nějak zareagoval, vydal se Flynn stejným směrem jako před chvílí
Spencer a za chvílí byl tentam. „Co to mělo proboha znamenat?“ zhrozila se nad chováním svého bratra Jillian, ale od své kamarádky Sandry získala jen nic nechápající zavrtění hlavy. Zatímco holky nad jeho náhlým odchodem zmateně dumaly, prodíral se Flynn hloučkem lidí směrem, kde zhlédl dvě jeho spolužačky z ročníku. Čím blíže se k dívkám, ale blížil, tím více ho opouštěla jeho sebejistota a klid, který ještě před chvilkou pociťoval. Než si to ale stihl rozmyslet, upřela na něj černovláska své zelené oči a zaregistrovala tím jeho přítomnost. „Ehm… můžeme pro tebe něco udělat?“ zeptala se se založenýma rukama na hrudi. „Jen jsem ti přišel říct, že ti to dneska moc sluší, Kristen,“ odvětil Flynn pohotově a obdařil černovlásku svým zářivým úsměvem. „Koukám, že moje jméno znáš, ale ty jsi…?“ svraštila na něj černovláska obočí. „To je přeci Flynn,“ zareagovala hned blondýnka, Kristenina kamarádka Allie. „Armstrong?“ doplnila slova své kamarádky Kristen a nejistě Flynnův úsměv oplatila. „Koukám, že moje jméno taky znáš. Tak co kdybychom si teď zašli na skleničku, a pak si zatancovali?“ zeptal se a v duchu se musel pochválit, že před dívkou svých snů zůstal zcela klidný a nezpanikařil. „Už tu s někým jsem,“ odvětila Kristen a pohledem sklouzla ke své kamarádce Allie. „Jen běž! Stejně jsem ještě chtěla zaskočit za Cassie a poděkovat jí za pozvání,“ vymluvila se hned Allie, aby nestála své kamarádce v cestě. „Tak jo. Máš mojí plnou pozornost, Flynne,“ obrátila svou pozornost k Flynnovi a s úsměvem k němu natáhla ruku. Flynn jí bez váhání přijal, stiskl a spolu s Kristen zamířil do jídelny, kde nepochyboval, že se určitě něco k pití nacházelo. Ani Kristen, ani Flynn však netušili, že celou jejich konverzaci někde sledoval. „Jsi v pohodě?“ zeptala se Jillian své kamarádky. Sandra se na ni se slzami v očích podívala, a pak se rychlým krokem rozeběhla pryč. Chtěla být chvíli sama…
Sbližování se
Jillian rozpolceně sledovala dveře na terasu, kam se před okamžikem její kamarádka Sandra se slzami rozeběhla, a zvažovala, jestli má dostát jejího přání a nechat jí samotnou, nebo jestli se má jít ujistit, jestli je v pořádku. Ještě nikdy Sandru v podobném stavu neviděla, existovala totiž jen hrstka věcí, které jí dokázaly rozhodit. Díky svému ne příliš pěknému dětství a rozvrácené rodině byla Sandra na leccos zvyklá. Možná právě byla Jillian tak zaskočená, když v jejích očích zahlédla slzy a naprosté zklamání. Po dlouhém zvažování se Jillian rozhodla, že Sandru přeci jen nechá o samotě. Usoudila, že pokud jí bude její kamarádka potřebovat, určitě bude
vědět, kde ji najít. „A pak se prostě jen vypařila?“ zarazil se Parker po tom, co mu Jillian všechno do detailu odvyprávěla. „Hm,“ přitakala brunetka a nejistě přitom Parkerovi pohlédla do očí. „Hele,“ odkašlala si, „zmiňoval se před tebou můj bratr o nějaký holce, která se mu líbí?“ zeptala se Jillian se zájmem. „O tom bych s tebou mluvit neměl,“ zamumlal Parker a pokusil se vyhnout dívčinému pohledu, ale Jillian se odmítala vzdát. „Proč ne? Jsme kámoši, ne?“ optala se a nevinně se na něj pousmála. „Jasně, ale Flynn je taky můj kámoš. Když mi něco v soukromí řekne, tak to nemůžu jen tak někomu vykecat,“ stál si Parker za svým. „Ale já nejsem jen tak někdo, Parkere,“ špitla Jillian a andělsky se na Parkera pousmála. „Tak fajn,“ vydechl Parker poraženecky. „Je možný, že se někdy zmínil,“ přiznal s povzdechem. „Jo? A jméno nevíš?“ zeptala se Jillian s úsměvem. „Nevím, Jill,“ zavrtěl hlavou černovlásek, „ale chceš, abych byl upřímný?“ optal se. Než se stihl nadát, Jillian na jeho otázku horlivě přikývla. „Vždycky jsem si myslel, že je to ta tvoje kámoška Sandra,“ odvětil. Mezitím, co si o něm Jillian s Parkerem povídali, užíval si Flynn večera, který mohl trávil s krásnou Kirsten. Až doposud byl zcela okouzlený její krásou, ale teď poznával i její povahu a nemohl se divit, byla zkrátka úžasná. Kristen Blackwoodová, jak Flynn zjistil, žila ve skromném domě s jejími rodiči a hromadou zvířat, která zachránila z útulků. Kromě zvířat byla i plně pro ochranu životního prostředí. „A čemu se se chceš jednou věnovat?“ zeptal se Flynn s neskrývaným zájmem. „No, máma mě furt tlačí, abych šla studovat veterinu, ale… já si spíš myslím, že chci bojovat za naše životní prostředí. Zapříčinit nějakou pořádnou změnu, víš?“ zeptala se černovláska. „Víš, co? Myslím, že dokážeš přesně to, co si budeš přát,“ odvětil Flynn odhodlaně a s úsměvem udělal s Kristen drobnou otočku. Večírek si kromě Jillian s Flynnem užíval i jejich bratr Spencer, který celý večer trávil se svou přítelkyní Cassie. Vypili spolu pár skleniček, zatancovali si, a pak se pro trochu soukromí odebrali na čerstvý vzduch. „Jsem fakt rád, že tě mám, víš to?“ zeptal se Spencer a šťastně si k sobě brunetku přivinul. „Však to já taky,“ přitakala Cassandra a s úsměvem blonďáka políbila. Jediná osoba, která si dnešní večer příliš neužívala, byla překvapivě Sandra. Ačkoli byly večírky většinou její scénou, tak její nálada byla rázem pryč a ona si přála, aby tenhle neúprosný večer konečně skončil. Zatímco se slzami v očích sledovala noční oblohu, dveře na terasu se s trhnutím otevřely, a aniž by to Sandra zaregistrovala, rázem už na terase nebyla sama, ale měla společnost.
Utěšování
„Hele, seš v pohodě?“ zeptal se černovlasý chlapec, čímž na sebe upozornil. Sandra si rychle hřbetem ruky setřela z tváře slzy a prudce se za neznámým hlasem otočila. „Jasně, proč bych nebyla?“ vyhrkla se svraštěným obočím a naštvaně si zapřela ruce na bocích. „Já jen… když jsi tedy v naprosté pohodě, tak proč se nebavíš uvnitř jako všichni ostatní?“ optal se a s nevinným úsměvem k Sandře udělal jeden malý krůček vpřed. Jeho slova, ani gesta na Sandru zrovna nezapůsobila. Už tak nebyla v příliš dobré náladě a konverzace s nějakým neznámým frajerem jí vůbec nepomáhala. „A co je ti do toho, hm? Můžu si dělat a být, kde budu chtít,“ sykne
a defenzivně si založila ruce na hrudi. „Tak proč se nesebereš a nehledíš si svého?“ vyhrkla ještě a v očích se jí naštvaně zablesklo. „Nikam nepůjdu, dokud mi neřekneš, co se stalo,“ odvětil černovlásek, odbýt se vážně nenechal. „Když nepůjdeš ty, tak půjdu já!“ zareagovala hned Sandra, tentokrát mnohem hlasitějším tónem. Naštvaně si odfrkla a bez dalších slov vyrazila vstříc dveřím. Nestihla však urazit ani tři kroky. Černovlasý chlapec jí totiž chytl za předloktí a hbitě jí tím zastavil. „Pusť mě,“ sykla Sandra. „Ani náhodou,“ zamumlal černovlásek klidným, až konejšivým hlasem. „Prosím, já… nech mě jít, prosím,“ zašeptala s nalomeným hlasem. Všechno už na ní začínalo být moc. Hlasitá hudba, kterou před pootevřené dveře stále slyšela, jí začínala lézt na nervy, z té pachutě alkoholu se jí motala hlava a z Flynna a jeho dnešní společnosti jí bolelo srdce. „Asi máš pravdu,“ zašeptala Sandra a celá uplakaná vyhledala jeho pohled, „asi vážně nejsem v pořádku,“ dodala. Černovlásek svraštil obočí a váhavě Sandře položil ruku na rameno. „Asi jsem si to jen nechtěla přiznat. Já… většinou se se vším, co cítím, dokážu nějak poprat, ale… teď vážně nevím, jak,“ přiznala. „Víš, co vždycky pomáhá mně?“ zeptal se chlapec. Sandra na jeho otázku mlčky zavrtěla hlavou. „Svěřit se,“ odpověděl posléze. „To není tak lehký, já… zrovna o tomhle se svou kámoškou mluvit nechci a-“ začala se z jeho návrhu vymlouvat. „Tak se svěř mě,“ navrhl. „Vždyť tě ani neznám,“ uchechtla se jeho návrhu Sandra. „Jsem Josh,“ představil se a s nevinným úsměvem k dívce natáhl ruku. „Sandra,“ špitla uplakaná modrovláska. „A teď, když už mě znáš, by ses mi už svěřit dokázala?“ zeptal se Josh. „Můžu to zkusit,“ odvětila Sandra, zády se opřela o plot a s pohledem upřeným na noční nebe začala mluvit…
Nejlepší kámošky
Aby se na ně jejich rodiče nezlobili a neměli o ně zbytečně strach, rozhodli se to trojčata a jejich kamarádka Sandra na večírku zalomit o něco dříve než všichni ostatní hosté. Krátce po půlnoci už v bezpečí dorazili domů, kde na ně Hayden se Santiagem čekali s něčím dobrým na zub. Po jídle se každý odebral svým vlastním směrem. Bratři Flynn se Spencer se zavřeli v jednom z jejich pokojů s tím, že si chtějí o dnešním večeru pokecat. Oba totiž měli až příliš skvělých zážitků, než aby to nechali počkat až na ráno. Jillian se rovnou odebrala do svého pokoje, aby se mohla převléknout do něčeho pohodlnějšího, a Sandra vyrazila do jedné z horních koupelen. Po tak
psychicky vyčerpávajícím dni jí zněla studená sprcha přímo fantasticky. „No konečně! Už jsem si myslela, že z té koupelny nikdy nevylezeš,“ poznamenala Jillian s pichlavým tónem, když se Sandra po dobrých dvaceti minutách vrátila do jejího pokoje. „Tak promiň,“ protočila nad tím Sandra očima, „jen jsem ze sebe potřebovala smýt všechen ten smrad alkoholu a cigaret,“ řekla na svou obhajobu. „Jasný, jasný,“ přikývla na její slova Jillian a rukou poklepala na volné místo vedle ní. Sandra si hlasitě polkla. Hned totiž věděla, co má Jillian za lubem. Určitě chtěla vědět, kam se na celý zbytek večera vypařila a proč v první řadě vůbec zmizela. Sotva si Sandra váhavě přisedla, obrátila na ní Jillian tázavě pohled. „Co?“ vyhrkla Sandra s hranou nechápavostí. „Ale no tak, Sandro! Doufala jsem, že mi to řekneš sama,“ odvětila se svraštěným obočím. „Nebo mi nechceš říct, kde jsi celý večer byla? Hledala jsem tě úplně všude, ani Parker nevěděl, kam jsi zmizela!“ řekla Jill důležitě. „Parker?“ vyhrkla Sandra a pyšně Jillian poplácala po rameni. „Takže ses konečně odhodlala a řekla mu, jak to cítíš?“ zeptala se modrovláska. Na jednu stranu zvědavá a na stranu doufající, že tím změní téma. „Ne, ale to teď není to, o čem se s tebou chci bavit,“ zarazila jí hned Jillian. Sandra si znovu hlasitě povzdechla. „Tak fajn, já… byla jsem venku. Byl tam mnohem lepší vzduch, víš?“ odvětila a poslední část vyslovila lehce tázavě. Upřímně však pochybovala, že by jejím slovům Jill uvěřila. Vždyť na něco takového by nenalítla ani ona sama. Jillian na ní tázavě povytáhla obočí. „No dobře, já… potřebovala jsem být chvíli sama po tom, co… no co jsem viděla Flynna s tou holkou,“ zamumlala a rychle odvrátila pohled. „Počkej… o to tu celou dobu šlo? Líbí se ti můj brácha?“ zeptala se Jillian zaskočeně. „To jsem neřekla,“ vyhrkla hned Sandra. „Takže líbí?“ naléhala hned Jillian. „Možná trošičku,“ připustila nakonec Sandra. „Ale na tom teď už nezáleží,“ pokroutila hlavou. „Proč by ne?“ svraštila na ni Jillian obočí. „No protože já se mu evidentně nelíbím!“ vyhrkla Sandra o něco hlasitěji, než původně zamlouvala. „Možná si to ještě neuvědomuje,“ zamumlala Jillian při vzpomínce na to, co jí během onoho večírku prozradil Parker. „Ale nech toho,“ šťouchla do ní Sandra. „A už dost povídání, jsem fakticky unavená. Půjdeme už spát, jo?“ navrhla a následně seskočila z postele. Jillian jí okamžitě následovala. Než se Sandra nadála, popadla jí Jillian do pevného objetí. „Však já už zařídím, aby se ten mezek probral,“ špitla Jillian s potulným úsměvem, konejšivě Sandru pohladila po rameni, a pak se vrátila rovnou do postele. Sandra se nad tím nepatrně pousmála, a pak svou kamarádku následovala. I když její mysl pracovala jako o závod, už se nemohla dočkat, až se na nový den pořádně vyspí.
Další vize
Ve Forgotten Hollow panovalo až podezřele klidné slunečné odpoledne. Listy stromů, které veliké sídlo na kopci obklopovaly ze všech stran, se zabarvovaly do oranžových barev a pomalu opadávaly. Cassidy Phoenixová, poměrně nová majitelka onoho honosného sídla, postávala na balkónu a shlížela z něj dolů na město, které měla jako na dlani. Ačkoli už dlouhou dobu vládl v městečku klid, Cassidy byla pořád jako na trní. Od porážky ukrutného Finna Nightshadea a smrti jejího milovaného snoubence se zapřísáhla k ochraně městě, a tak měla na svých bedrech až příliš velkou odpovědnost. „Cassidy?“ vyrušil brunetku z odpoledního hlídkování
dívčí hlas, který nepatřil nikomu jinému, než její kamarádce Nyle. „Hm?“ broukla Cassidy, aniž by se na černovlasou dívku podívala. Svůj zrak stále upírala na malé městečko dole pod kopcem. Její domov, její zodpovědnost. „Nechci tě rušit, ale obávám se, že je to důležité,“ upozornila starší upírku Nyla varovným hlasem. Cassidy se během vteřiny otočila na podpatku a svůj zrak upřela rovnou na Nylu. „Jde o Edwarda?“ zeptala se Cassidy se svraštěným obočím. Od chvíle, co se dostal Edward do puberty, to s ním nebylo vůbec jednoduché. V jednom kuse chodil pozdě na domluvené schůzky, v noci se tajně plížil ze sídla a posledních pár týdnů Cassidy zaznamenala, že se začal trochu flákat a přestal dělat pokroky, jak to míval ve zvyku. „Tentokrát ne,“ odvětila však Nyla, čímž brunetčinu domněnku vyvrátila. Cassidy s úlevou přikývla, ale zvědavost v ní akorát vzrostla. „Tak o co?“ zeptala se posléze. „Měla jsem další vizi,“ vyhrkla Nyla s pochmurným výrazem na tváři. „Aha,“ vydechla Cassidy. Netušila, co si má o téhle informaci hned myslet. Věděla ale, že její vize většinou nic dobrého neznamenají. „Budu hádat, že to nebyla dobrá vize. Nijak bys za mnou nepřišla, co?“ zeptala se Cassidy a pohlédla Nyle do jejích ustaraných očí. Jak už Cassidy očekávala, Nyla na její otázku zavrtěla hlavou. „Viděla jsem Isabellu, Cassidy,“ zamumlala Nyla. „Co jsi to řekla?“ vyhrkla Cassidy nevěřícně. Nemohla uvěřit svým uším. Isabella Bloodrose. Žena, kvůli které přišla o jedinou lásku jejího života. „Kde?“ sykla Cassidy s nenávistí ve hlase. Ach, jak prahla po pomstě. „Nejsem si jistá, Cassie. Byla to nepřesná vize, všechno obklopovala mlha, a tak jsem viděla jen útržky. Jistě ti dokážu říct jenom to, že jsem ji viděla v okolí někoho, na kom ti velmi záleží,“ odvětila Nyla.. „Zatraceně,“ sykla Cassidy a neklidně se okolo sebe rozhlédla. Na světě už nebylo příliš lidí, na kterých by jí záleželo. Vždyť také o každého přišla. Jestli jí ale na někom záleželo, tak to byla její rodina. „Hayden,“ vydechla šeptem. Než se stihla Nyla vzpamatovat, vytratila se jí Cassidy rovnou před očima a zbyl po ní jen oblak černé mlhy, ve kterém starostlivá upírka zmizela…
Isabella Bloodrose
Klidná atmosféra panovala i v rezidenci Armstrongových. Zatímco byl její manžel Santiago v práci a děti pro změnu ve škole, rozhodla se Hayden využít teplého počasí a věnovat se své zahrádce. S blížící se zimou potřebovala mít Hayden všechno z krku dřív, než se nad Windenburg opět snese tradiční bílá nadílka. Svědomitě posekala trávu, zastřihala keříkům jejich přerostlé větvičky a zalila těch pár posledních květin, které přežily letošní teplé léto. Zrovna, když nic netušící Hayden zalévala poslední rostlinku, objevil se za jejími zády hustý oblak černého kouře, ze kterého posléze vystoupila Cassidy. „Hayden,“ oslovila jí brunetka. Hayden
sebou cukla a div neupustila poloprázdnou konev. „Tohle mi nemůžeš dělat!“ vyhrkla a nevěřícně se na brunetku otočila. „Nemůžeš se za mě takhle neohlášeně připlížit,“ napomenula jí Hayden, celá otřesená postavila konev na zem a založila si ruce na hrudi. „Už nejsem nejmladší, mohla jsem mít taky infarkt,“ zakroutila nad tím nevěřícně hlavou. „Promiň,“ špitla Cassidy a váhavě k blondýnce vykročila vstříc. „Vidím tě ráda, ne že ne. Ale možná mi dej příště vědět, že se chystáš na návštěvu, jo?“ uchechtla se Hayden a konečně se na brunetku trochu pousmála. Ačkoli svou kamarádku opravdu moc ráda viděla, zároveň však dobře věděla, že si s její návštěva nenesla nic dobrého. „Tak o co jde tentokrát?“ zeptala se bez zbytečné omáčky kolem. „Co kdybychom se radši někam posadily?“ navrhla Cassidy. „Cassidy,“ napomenula jí Hayden a přísně se na brunetku podívala. „Řekni mi to narovinu,“ pobídla ji Hayden. „Víš-“ začala Cassidy opatrně. Sama ani nevěděla, co přesně chce blondýnce říci. Nebylo to totiž tak, jako kdyby toho sama věděla nějak hodně. „Je Eddie v pořádku?“ vyhrkla Hayden z ničeho nic. Obavy, že jde o bezpečí a dobro jejího syna, byly rázem jediné, na co dokázala myslet. „V tom nejlepším, to ti slibuju. Nejsem tu kvůli Edwardovi, ale kvůli tobě a zbytku tvé rodiny,“ přiznala Cassidy. „Dobře?“ povytáhla na ni blondýnka zmateně obočí. „Nyla měla další vizi,“ začala Cassidy opatrně. Blondýnka na její prohlášení nic neřekla, jen mlčky přikývla a pobídla tím tak Cassidy, aby pokračovala. „Viděla v ní Isabellu, Hayden,“ řekla bez dalších zbytečných okolků. „Isabellu?!“ vyhrkla Hayden nevěřícně. „A jste si jisté, že to není jenom omyl? Vždyť už je to řada let, co se vypařila jako pára nad hrncem. Proč by se vracela zrovna teď?“ zeptala se Hayden nechápavě. „To si nejsem jistá, Hayden. Chci ale, abys teď byla extrémně opatrná. Nevím, čeho je Isabella schopná. Vím ale, že se Nyliny vize nikdy nemýlí. Zůstaň proto obezřetná, nikde se dlouho nezdržuj a večer radši nikam nechoď. To platí i pro tvoji rodinu,“ varovala jí brunetka. „Proboha,“ zaklela Hayden. „Zvýším ostrahu kolem tvého domu i kolem domů tvých nejbližších. Kdyby se cokoli stalo nebo kdybys měla jakékoli podezření, zavolej mi a budu tu během vteřiny,“ ujistila jí Cassidy. Hayden na její slova pomaličku přikývla. Nemohla uvěřit tomu, co se to v jejím životě zase dělo. Už si začínala pomaličku myslet, že se všeho toho nadpřirozena dočista zbavila, ale to se asi zmýlila. „Opatruj se,“ špitla Cassidy, chabě se na ni usmála, a pak zmizela jako pára nad hrncem…
Tvrdohlavost
Od chvíle, co se jí kamarádka svěřila s její nejnovější vizí, se nebyla Cassidy schopná zastavit. Po dlouhé době opět pociťovala strach a na jejích bedrech leželo ještě více odpovědnosti než předtím. Během jejího dlouhého života jí opustilo spoustu lidí, ale jejich odchod se nikdy nestal jednodušším. „No, konečně,“ vyhrkla brunetka s úlevou, když se na druhé straně telefonu ozval povědomý mužský hlas. „Potřebuju, abys mě teď pořádně poslouchal, Dariusi,“ řekla Cassidy varovně. „Poslouchám,“ přislíbil Darius. „Nutně potřebuju pár tvých lidí,“ vychrlila na něj svou žádost. „Řekni čas a místo,“ zamumlal upír na druhé straně telefonu. „Lázeňská Oáza a Windenburg.
A okamžitě,“ odvětila brunetka a koutkem oka zabrousila ke své kamarádce Nyle, která celý rozhovor se zatajeným dechem poslouchala. „Dobře, šéfová. Hned ti tam pošlu své nejlepší lidi,“ ujistil vynervovanou upírku Darius. „Děkuji, Dariusi. Zatím se opatruj,“ rozloučila se s ním Cassidy a s úlevou odhodila mobil na gauč. „Všechno zařízeno?“ zeptala se Nyla. Než jí stačila Cassidy odpovědět, vyrušil je iritovaný mužský hlas. „To by mě taky zajímalo,“ odfrkl si Edward a naštvaně si založil ruce na hrudi. „Edwarde,“ vyhrkla Cassidy a hbitě vyskočila na nohy. „Co se děje v Lázeňské Oáze a Windenburgu? Proč tam potřebuješ něčí lidi?“ zeptal se s neskrývaným zájmem Edward. Než se nadál, stála před ním Cassidy s Nylou. „Eddie,“ začala Cassidy něžně, ale Edward jí jedním mávnutím ruky utnul. „Řekni mi to na rovinu, nejsem malý dítě,“ sykl. „Vrátila se naše stará známá,“ odpověděla za ní Nyla a tím si od Cassidy vysloužila jeden ne příliš pěkný pohled. „Nyla měla vizi, Eddie,“ zamumlala Cassidy a následně si tiše povzdychla. „Viděla někoho, kdo je naším společným nepřítelem. Ne jenom mým a Nyliným, ale i tvých rodičů. Obáváme se, že by se jim mohla chtít pomstít za to, co se před lety stalo s jejím… přítelem,“ vysvětlila zmatenému chlapci celou situaci. „Chceš mi říct, že jsou v nebezpečí?“ vyhrkl Edward. Když ani od Nyly, ani od Cassidy okamžitě nedostal odpověď, hněvem mu zrudl obličej. „Jsou v nebezpečí, Cassidy?!“ vykřikl z plných plic. „To já nevím!“ vykřikla Cassidy nazpět. „Dělám, co můžu, aby tomu tak nebylo,“ řekla pak už trochu klidněji. „A to mě má jako uklidnit?“ vyhrkl Edward. „Nevím, co ti mám říct, Edwarde! Copak si myslíš, že je mi teď do zpěvu? Ta ženská mi zabila snoubence!“ obořila se na něj brunetka. Nyla jí konejšivě položila ruku na rameno a posmutněle koukla na Edwarda, snad aby ho trochu uklidnila. „A teď mi zabije rodiče,“ pokroutil nad tím hlavou Edward. „To se nestane. Proč si nesedneš? Můžeme si o tom v klidu promluvit,“ navrhla Nyla, ale Edward si už dávno postavil hlavu. „Promiň, ale to nemůžu. Nemůžu tu jen tak sedět a čekat, jestli budou ráno ještě živí,“ špitl se slzami v očích. „Edwarde,“ oslovila ho Cassidy výhružně. Z jeho tónu měla jasno, co se chystal udělat. A radost z toho opravdu neměla. „Je to moje rodina. Ty bys udělala totéž,“ špitl, napřáhl nad sebe ruce a než stihla Cassidy či Nyla cokoli namítnout, v podobě netopýra se protáhl pootevřeným oknem a zmizel.
Celá pravda
S další hrozbou na obzoru a strachem o jejich rodinu se Hayden se Santiagem rozhodli otevřít jejich dávno uzavřenou kapitolu života a podělit se o jejich minulost s jejich dětmi. „S tátou vám chceme něco říct,“ začala Hayden opatrně a nejistě pohlédla na svého muže, který seděl v její blízkosti. Když se na ni Santiago povzbudivě pousmál, získala tím Hayden rázem více odvahy. „Vím, že to bude znít vážně šíleně a přitažené za vlasy, ale potřebuju, abyste mě bedlivě poslouchali,“ naléhala na trojčata Hayden. „Co se děje, mami?“ zeptala se Jillian a zmateně pohlédla na Spencera, který se tvářil podobně zmateně jako ona. „Je spousta věcí, které
jsme vám s tátou neřekli. Není to proto, že bychom vám nevěřili, ale proto že jsme vás chtěli ochránit,“ řekla Hayden s vážným výrazem ve tváři. „Ale abychom vás mohli ochránit i nadále, bude lepší, když budete znát celou pravdu,“ doplnil svou manželku Santiago. Flynn nad těmi slovy zmateně svraštil obočí a pohledem sklouzl ke svým sourozencům, aby se ujistil, že tuhle situaci berou stejně jako on. „Váš táta a já jsme nebyli vždycky takoví, jak nás znáte teď,“ špitla Hayden. „Jak to myslíš?“ zeptal se Flynn. „Svět je mnohem větší, než se na první pohled může znát, Flynne. Je plný tajemství a existují v něm stvoření, o kterých jsi četl v pohádkách,“ rozhodl se řeči opět ujmout Santiago. „A existovala doba, kdy jsme s Hayden nebyli… lidi,“ poslední slovo řekl spíše šeptem, jeho tři děti ho ale slyšely velmi dobře. „Cože?“ vyhrkl Spencer nevěřícně. Chvíli si myslel, že se jen přeslechl, ale výrazy na tváři jeho rodičů mluvily jasně. Mysleli to vážně. „A co jste tedy byli? Když ne lidi?“ zeptala se Jillian. Sama ani netušila, jestli chce onu odpověď znát. „Byli jsme děti noci, Jill. Upíři,“ odvětila zas Hayden. Jakmile to ze sebe dostala, bylo to, jako kdyby jí ze srdce spadl ohromný kámen. Jill zmateně svraštila obočí. Flynn hlasitě polkl a Spencer zůstal znehybněle sedět. „Nechtěli jsme vám to říkat, protože je to v naší minulosti. Alespoň to jsme si mysleli, ale zdá se, že nás naše minulost znovu dohnala. Víte, abychom se dostali tam, kde jsme teď, udělali jsme si po cestě mnoho nepřátel. Někteří jsou mrtví, ale někteří…“ přiznala Hayden s tím, že poslední větu nechala nedokončenou. Věděla, že si její děti dokáží snadno domyslet, kam tím míří. „Proto jste nám to teď řekli? Jsme v nebezpečí?“ zeptal se Flynn. „Flynne-“ obrátila na něj svou pozornost Hayden, ale než stačila cokoli říct, Jillian ji přerušila. „Mami?“ špitla a vystrašeně vyhledala její pohled. „Kdo je to?“ optala se a pohledem sklouzla k černovlasému chlapci, kterého jaktěživ neviděla. Hayden se prudce otočila a svůj pohled zabodla k osobě, o které už ani nedoufala, že někdy spatří. „Edwarde…“ vyhrkla se slzami v očích. Její malý chlapeček… vrátil se.
Rodinné shledání
Nemohla uvěřit vlastním očím. Ačkoli už to byla řada let, co ho viděla naposledy, poznala ho okamžitě. Kdykoli by ho poznala. Srdci jí sice tlouklo jako o závod a přes slzy skoro ani neviděla na krok, ale i tak se nemotorně vyškrábala na nohy a pomaličku mu vykročila naproti. „Dnešek už snad nemůže být divnější,“ podotkl Spencer, kterému podobně jako jeho dvěma sourozencům zcela ucházel kontext této situace. Jakmile Hayden seběhla těch pár schůdků z terasy, stál už od ní Edward jen pár kroků. Byl tak blízko, až tomu Hayden nemohla ani uvěřit. Naposledy ho viděla jako malého nezbedného kluka, kterému musela kvůli jeho dobru dát sbohem, a teď tu naproti
ní stál skoro dospělý kluk, který každým coulem připomínal její muže Santiaga. „Mami…“ špitl Edward. Podobně jako jeho maminka Hayden, i on měl na krajíčku. „Eddie, broučku,“ vyhrkla Hayden a nedočkavě k němu natáhla ruce. Než se nadála, schoulil se Edward v jejím náručí. Teď už se svým slzám nebránil, ale dal jim volný průběh. „Tolik mě to mrzí, mami,“ zašeptal a provinile si povzdechl. „Nechtěl jsem se ti stranit, ani tátovi, ale… ale bylo to tak těžké,“ přiznal. Hayden nad tím zavrtěla hlavou a objala ho ještě pevněji, pokud to vůbec bylo fyzicky možné. „To nic, zlatíčko. Teď jsi už tady a na ničem jiném nezáleží,“ odvětila plačky Hayden. „Myslel jsem, že když s vámi přeruším všechny kontakty, tak to pak bude jednodušší, ale… ale mýlil jsem se. Teď už vím, že měla Cassidy pravdu. Bylo by to pak mnohem horší, navždycky bych toho litoval,“ zamumlal a znaveně zabořil tvář do Haydeniného ramene. „Já tomu rozumím, neboj. A nezlobím se, jak bych mohla? Jsi můj syn. Vždycky tě budu milovat,“ řekla odhodlaně a zeširoka se na Edwarda usmála. „Já tebe taky, maminko,“ přitakal Edward a až teď pohledem sklouzl ke čtyřem lidem, kteří jeho znovu setkání s Hayden bez jediného slova pozorovali. Jeho tatínek Santiago a tři další, které neznal. Domníval se, ale… „Mami, to jsou… moji sourozenci?“ zeptal se zaskočeně. Přes to všechno skoro zapomněl, že byla jeho maminka v očekávání, když je od sebe osud rozdělil. „Ach, ano,“ špitla Hayden a nejistě se ohlédla přes rameno. Hřbetem ruky si z tváře setřela mokré slzy a nepatrně se na Edwarda usmála. Netušila, jak zareaguje, ale doufala, že ho jeho žárlivost z dětství už stihla opustit. „Proč si spolu někam nesedneme, hm? Je toho tolik, co ti musím říct! A tolik, co zas musíš říct ty mě!“ vyhrkla Hayden a nedočkavě popadla Edwarda za ruku. „Zdržíš se, že ano?“ zeptala se. „Ovšem, že ano. Jsem tu, abych tě ochránil. I tátu a i… i moje sourozence,“ přitakal. „Tak pojďte, je na čase, abych vám někoho představila,“ pobídla Hayden svá tři milovaná trojčata, a pak smělým krokem vykročila vstříc jejich domu. Konečně po všech těch letech, byla rodina Armstrongových kompletní...
Rodina
Uvnitř rezidence Armstrongových panovalo až nezvyklé ticho. Atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet nožem. „Takže tohle je náš… bratr?“ zeptal se Spencer a konečně tím přerušil to nepříjemné ticho. „Ano,“ odvětila Hayden šeptem, ale neodvážila se přitom ani na jedno z dětí podívat. Nedivila by se, kdyby byli naštvaní. „Proč se to dozvídáme až teď?“ vložil se do toho Flynn, který svůj zrak upíral do plápolajícího krbu. Ani jednou se na svého nově získaného bratra nepodíval. „A proč jsme s ním nevyrůstali?“ přidala se k vyzvídání i Jillian, která na rozdíl od Flynna Edwarda pohledem přímo propalovala. „Protože jsem byl
nebezpečný,“ odpověděl Edward s nic neříkajícím výrazem na tváři. „Počkej,“ vyhrkl Spencer, „takže ty jsi-“ obrátil na něj svou pozornost, ale než stačil svou myšlenku doříct, skočil mu Edward do řeči. „Ano, to jsem. Už od dětství jsem měl schopnosti, kterým jsem nerozuměl. Neuměl jsem je ovládat, a když mamka zjistila, že je s vámi těhotná, bylo na čase, aby se mě ujali lidé, kteří jsou jako já,“ vysvětlil celou situaci Edward. Hayden se na něj pyšně pousmála a konejšivě ho pohladila po rameni. „Každopádně,“ odkašlal si Santiago, „na seznamování budete mít ještě spoustu času. Měli bychom si ale promluvit o Isabelle a hrozbě, kterou představuje,“ upozornil Santiago a na okamžik pohledem sklouzl k Edwardovi. Sotva mu však stihl Edward pohled opětovat, odvrátil Santiago zrak. „Je nevyzpytatelná,“ zamumlala Hayden se sklopeným výrazem, „a nenávidí nás,“ dodala ještě tišeji. „Proč?“ zeptala se Jillian zvědavě. „Protože přišla o všechno,“ odvětil Santiago. „A protože prahne po pomstě,“ doplnila slova svého muže Hayden. „Nemusíte se bát,“ vložil se do jejich ustaraného rozhovoru Edward. „Cassidy zvýšila ochranu před vaším domem a před domem babičky s dědou v Lázeňské Oáze,“ ujistil je Edward. „A navíc tu jsem já. Nedopustím, aby se k vám jen přiblížila,“ dodal s odhodlaným výrazem. „K nikomu z vás, slibuju,“ vyhrkl černovlásek. Hayden se na něj dojatě pousmála, ještě nikdy nebyla na svého chlapečka pyšnější než právě teď. Santiago ho chvíli zadumaně sledoval, pak se nadechl a řekl: „Můžeme si na chvíli promluvit, Edwarde?“ zeptal se. Hayden se na svého muže tázavě podívala, a pak na Edwarda povzbudivě kývla. Už bylo na čase, aby si Edward se svým otcem promluvil. „Jasně, tati,“ vydechl Edward nervózně. A než si to stihl rozmyslel, vyskočil na nohy a ustaraně následoval svého otce na chodbu…
Otec a syn
Edward svého otce rozvážným krokem následoval až na chodbu a nemohl během toho uvažovat nad tím, o čem s ním chtěl mluvit. Domníval se ale, že nepůjde o zrovna dvakrát příjemný rozhovor. Přeci jen se tenkrát před lety nerozloučili zrovna v dobrém. „Poslyš,“ vydechl Santiago a obrátil se k Edwardovi čelem tak, aby mu viděl do tváře. „Vím, že jsem na tebe byl v minulosti hodně přísný a nechoval se jako otec roku, ale vždycky jsem tě měl rád,“ začal Santiago a opatrně Edwardovi položil ruku na rameno. „Já vím, tati,“ odvětil Edward nejistě. „Chci ale, abys věděl, že jsem na tebe vážně pyšný, Edwarde,“ řekl Santiago náhle, čímž svého syna přinejmenším zaskočil. „J-jsi?“
vyhrkl Edward nevěřícně. „Samozřejmě, že jsem. Sám moc dobře vím, že cesta, po které kráčíš, není vůbec jednoduchá. I já jsem ke svým schopnostem přišel jako slepý k houslím, vždyť já o ně ani nestál. Chtěl jsem žít jako běžný smrtelník, ale místo toho jsem byl monstrum. Příšera, před kterou lidé se strachem utíkali. Trvalo mi strašně dlouho, než jsem byl schopný hodit všechno za hlavu a začít žít relativně normální život,“ zamumlal Santiago. „Chci tím ale říct, že jsem na tebe nikdy nebyl pyšnější, Edwarde. Dívám se na tebe a vidím mladé silného chlapce, který by udělal cokoli, aby ochránil svou rodinu. A to je přesně ten chlapec, kterým jsem doufal, že se jednou staneš,“ řekl a pyšně se přitom na Eddieho usmál. „Tati,“ vydechl Edward dojatě. „I když to mezi námi nebylo vždycky úplně růžové, tak tě mám vážně rád, Eddie,“ ujistil ho Santiago a přitáhl si k sobě svého syna do pevného objetí. Edward nemohl uvěřit slovům, které vyšly z úst jeho otce. Tolik let toužil po jeho obdivu, přál si, aby byl v jeho očích hoden. A teď konečně byl. „Zůstaneš přes noc? Tvůj starý pokoj je pořád tvůj, jestli o něj stojíš,“ nabídl se Santiago a nepatrně se pousmál, když spatřil jiskřičky v Edwardových očích. „Zůstal bych moc rád, ale ještě si potřebuju něco zařídit,“ řekl Edward trochu tišeji. „Dobře, Eddie. Jen si pamatuj, že jsou ti dveře tohohle domu vždycky otevřeny,“ ujistil ho Santiago. „Díky, tati,“ špitl Edward s neskrývaným úsměvem na tváři. „Ráno tu budu, slibuju,“ přislíbil Edward, a pak rázným krokem vykročil vstříc vchodovým dveřím. I když se mu od jeho rodiny neodcházelo snadno, potřeboval se ujistit, že je v bezpečí i jeho přítelkyně Lisa.
Lisa Bellini
Díky svým nadlidským schopnostem dorazil Edward do San Myshuna během několika krátkých minut. A jelikož se byt jeho přítelkyně nacházel kousek od centra, i tam dorazil velmi rychle. Místo výtahu šel radši po schodech, měl to tak rychlejší. Rychlým krokem vyrazil k posledním dveřím na konci chodby a už se chystal zaklepat, když se dveře s trhnutím otevřely. „Eddie?“ vyhrkla Lisa a překvapeně zamrkala. „Neruším?“ zeptal se Edward krapet udýchaně. Lisa na jeho otázku pomalu zavrtěla hlavou a nejistě ustoupila od dveří, aby mohl vstoupit dovnitř. Hned jak to Edward udělal, zavřela za ním dveře. „Chystala ses někam?“ optal se Edward při pohledu
někam?“ optal se Edward při pohledu na oblečení, které měla jeho přítelkyně na sobě. „Na skleničku s kamarádkami,“ odvětila Lisa a zmateně vyhledala Edwardův pohled. „Kde se tu bereš?“ položila mu otázku, která jí nešla do hlavy. Ačkoli spolu už nějakých pár měsíců chodili, málokdy se stalo, že by se Edward objevil nezvaný na prahu jejích dveří. Možná právě proto, že Lisa tenhle typ překvapení moc v lásce neměla. „Chtěl jsem tě vidět,“ odpověděl černovlásek a udělal k zrzce menší krůček vpřed. „Viděli jsme se dopoledne,“ podotkla Lisa a zaraženě si založila ruce na hrudi. Edward se nad její poznámkou slabě pousmál a něžně svou dívku pohladil po ruce. Chvíli zapřemýšlel nad tím, co by jí měl říct. Asi jen těžko jí mohl říct celou pravdu bez toho, aby si o něm nemyslela, že se zcela zbláznil. Existovaly určité věci, o kterých zatím vědět nemusela. A šílená krvelačná expřítelkyně jeho otce do této kategorie jistě spadala. A tak se Edward rozhodl Lisu místo jakýchkoli lživých slov raději políbit a alespoň na chvilku jí tím umlčet. „Zdržíš se?“ zeptala se Lisa s drobným úsměvem. „Nemělas už náhodou nějaké plány?“ optal se Edward s pobaveným úsměvem. „Kvůli tobě je snad i zruším,“ odpověděla Lisa a šťastně se k černovláskovi přivinula. Edward její objetí okamžitě opětoval. Cítil se hned líp, když věděl, že je Lisa v bezprostředním bezpečí.
Chvilka slabosti
„Máš to tu fakt pěkný,“ řekl Edward své přítelkyni po tom, co si stihl její příbytek alespoň zběžně prohlédnout. Byt to byl sice vážně malý, ale na druhou stranu útulný a přesně takový, ve kterém si Lisu dokázal živě představit. Přehnaně holčičí a vzorně uklizený. No zkrátka přesně podle jejího gusta, o tom nebylo pochyb. „Jo? To ráda slyším,“ usmála se Lisa. „I když přiznávám, že té růžové je tuna mě možná až příliš,“ poznamenal Edward a s pobaveným úsměvem si k sobě svou dívku přitáhl. Lisa se nad jeho poznámkou nepatrně zasmála, a pak se spolu s Edwardem v její posteli uvelebila. Právě tyhle chvíle s ním měla úplně nejradši. Když to byli jen oni dva na nějakém
klidném místě. Žádní opilí lidé, příliš hlasitá hudba a jiné rušivé elementy. „Vlastně je tu něco, o čem jsem s tebou chtěl mluvit,“ přiznal Edward a něžně Lisu pohladil po tváři. Zrzečka se na něj podívala a zvídavě povytáhla obočí, aby mu naznačila, ať to kouká vyklopit. „Dneska jsem mluvil s rodiči,“ vydechl Edward. Lisa nad jeho přiznáním překvapeně zamrkala. Ačkoli spolu o jejich rodinách často nemluvili, protože to tak bylo pro obě strany mnohem jednodušší, moc dobře věděla, jaký vztah Edward se svou rodinou měl. „Neříkej,“ vydechla s drobným úsměvem. „Co tak najednou? Myslela jsem, že jste se nějak nepohodli,“ podotkla Lisa. Edward nad tím nepatrně pokývnul hlavou. „Vyskytla se taková situace, a tak musely jít všechny neshody stranou,“ vysvětlil stroze svou situaci s rodiči. Lisa nad tím chápavě přikývla a zadumaně pohledem sklouzla někam do dálky. Černovlásek okamžitě poznal, že je s ní něco v nepořádku. Věděl dokonce, že je to jeho vinou. Neříkal jí úplně všechno, ač to bylo z povětšiny dobrých důvodů, a uvědomoval si, že si toho Lisa začínala všímat. „Někdy mám pocit, že mi toho hodně neříkáš,“ povzdychla si a tím Edwardovi jeho teorii jedině potvrdila. „A já to chápu, vážně. Já s tebou o všem taky nemluvím, mám ráda svoje soukromí, ale… mrzí mě, že ni s takhle důležitými věcmi nevěříš,“ zamumlala. „Hej, hej,“ vyhrkl Edward a okamžitě jí položil ruku na tvář, aby si získal její pozornost. Jakmile se jejich oči konečně setkaly, všiml si Edward jejího ublíženého až zraněného pohledu. „Věřím ti, lásko. Ani na vteřinu si nemysli, že ne,“ něžně jí pohladil po tváři. „Tak proč…?“ než stačila Lisa svou otázku doříct, přitiskl jí Edward prst na rty a tím jí také umlčel. „Mám návrh,“ vydechl černovlásek. „Zítra ráno se vracím domů k rodičům, tak proč nejdeš se mnou?“ navrhl s úsměvem. Lisa na něj překvapeně vykulila oči. „Vážně? Chceš mě představit svým rodičům?“ zeptala se s nejistým úsměvem. „Jen pokud budeš chtít,“ ujistil jí hned černovlásek. Lisa na jeho návrh horlivě přikývla a nadšeně svého přítele políbila. Edward se musel pochválit. Nejenže tím alespoň provizorně vymazal Lisino podezření, že jí neříká úplně všechno, ale také mohl mít zítra pod dozorem jenom jeho rodinu, ale i ji. „Šťastná?“ zeptal se Edward s úsměvem a rukami obmotanými kolem pasu své dívky. „S tebou? Moc,“ odvětila zrzečka a na potvrzení svých slov Edwarda vášnivě políbila. Jedna pusa vedla ke druhé, jeden kus oblečení následoval druhý a Edward s Lisou spolu strávili noc plnou vášně a lásky, když pro ně neexistovalo nic jiného než oni sami.
Zjištění
Zamilovanou dvojici následující ráno probudily sluneční paprsky, které dovnitř dívčiného bytu pronikly skrze roztažené žaluzie. I když se ani jednomu z vyhřáté postele a z objetí toho druhého nechtělo, nadšení z návštěvy Edwardových rodičů je k tomu nakonec přeci jen dokopalo. Po rychlé sprše se oblékli a ruku v ruce vyrazili vstříc rannímu velkoměstu. Do Windenburgu Lisa s Edwardem dorazili po čtyřiceti minut strávených v přeplněném autobuse. „Vypadáš nervózně,“ poznamenal Edward ke své přítelkyni, zatímco spolu kráčeli ruku v ruce směrem k domu, kde Edward strávil velkou část svého dětství. „Divíš se mi?“ zeptala se Lisa šeptem a nervózně
vyhledala chlapcův pohled. Edward se na ni sladce pousmál a konejšivě její ruku stiskl. „Nemusíš být nervózní, lásko. Už teď vím, že se budeš tátovi s mámou líbit,“ ujistil jí hned černovlásek. „Jak si tím můžeš být tak jistý? Co když si budou myslet, že nejsem pro jejich syna dost dobrá?“ pokračovala Lisa dál ve vyšilování, což Edwarda přimělo prudce zastavit a vzít si její obličej do dlaní. „Nesmysl,“ vyhrkl Edward. „Moje srdce sis už získala a s rodiči to bude stejné,“ pohladil jí po tváři, a pak si od ní ukradl pár sladkých polibků. Od včerejšího večera měl pocit, jako kdyby se jejich vztah jedině prohloubil. A to už si myslel, že to ani není možné. „Miluju tě,“ špitla zrzečka a nervózně se na Edwarda usmála. „Já tebe taky a moc,“ odvětil Edward, přejel Lise po rameni, a pak si s ní znovu propletl prsty. „Lepší?“ ujišťoval se hned Edward. Lisa na jeho otázku se širokým úsměvem na tváři přikývla, a pak se dala pomalým krokem zpět do chůze. K rezidenci Armstrongových dorazil zamilovaný pár o několik minut později. Poměrně velký rodinný domek už tou dobou dávno žil. Několik oken bylo pootevřených a v nějakých místnostech se rovnou svítilo. Díky tomu si mohl být Edward jistý, že už jsou jeho rodiče vzhůru. S jedním posledním pohledem na svou přítelkyni vyrazil kupředu. Z kapsy u kalhot vyštrachal klíč, odemkl vchodové dveře a s Lisou v patách vkročil dovnitř. „Jsem doma!“ zavolal z plných plic ve snaze upoutat něčí pozornost a ladně za sebou zavřel dveře. Lisa se mezitím rozhlížela kolem sebe a zvídavých pohledem vstřebávala Edwardův rodný dům. „To jsi ty, Eddie?“ ozval se tichý ženský hlásek. Lisa sebou trhla. Zapřísáhla by se, že už tenhle hlas někdy slyšela. „Ano! Pojďte s tátou sem, chci vám někoho představit!“ zvolal Edward nazpět a s úsměvem pohlédl na Lisu. Při pohledu na její strnulý výraz jí lehce pohladil po paži a konejšivě se na ni usmál. „To nic lásko, jsem hned u tebe,“ špitl a upřel pohled směrem ke kuchyni, ze které nedlouho na to vyšla jeho maminka s tatínkem. „Vrátil ses,“ podotkl Santiago s upřímným úsměvem, „a přivedl sis s sebou…“ svou myšlenku nedořekl a místo toho na svého syna tázavě pohlédl. „Svou přítelkyni-“ vydechl Edward, aby mohl Lisu náležitě představit, ale Hayden mu skočila do řeči. „Isabellu?“ vyhrkla nevěřícně. Zrzečka v ten moment zalapala po dechu. Ne, to snad nemohla být pravda…
Nevědomost
„Cože?“ vyhrkl Edward a nevěřícně přitom na své rodiče svraštil obočí. „Hele, vím, že jste teď ohledně celé té situace s Isabellou jako na trní, ale tohle už přeháníte, ne?“ zeptal se a zvláštní pohled pak věnoval své mamince Hayden, ta však neprojevila žádnou změnu emocí. Tvářila se pořád stejně zaskočeně a nevěřícně. „Počkej, to myslíš vážně?“ optal se pak už s viditelnými pochybami. Jeho mysl rázem pracovala na plné obrátky a v srdci měl zmatek. Hayden na něj přikývla a zoufalým pohledem pohlédla na Santiaga. V jejím jinak běžně klidném muži aktuálně bublal vztek. Nemohl uvěřit svým očím. Z představy jeho prvorozeného syna s někým, kdo
plně kontroloval jeho život a dělal mu z něj čiré peklo, se mu dělalo zle. „Liso?“ vydechl Edward a nejistě se přitom na svou přítelkyni otočil. Lisa na něj mlčky hleděla, neschopná jediného slova. „Liso, řekni mi, že to není pravda,“ naléhal Edward a zoufale zrzečku popadl za ruku. „To nemůžu,“ špitla Lisa se slzami v očích, které pohotově potlačila. Její posmutnělý pohled, kterým do teď Edwarda opětovávala, obrátila na Santiaga s Hayden a celá její nátura se rázem změnila. V očích se jí zaleskla nenávist a hněv. „Využila jsi mě,“ pokroutil nad tím Edward hlavou a poraženecky dívčinu ruku pustil. Prazvláštním způsobem ho přitom píchlo u srdce. Bolelo to. Zatraceně to bolelo! „Nevyužila,“ vyhrkla dívka pohotově a hbitě přitom svůj pohled obrátila zpět na Edwarda. „Jak můžeš něco takového vůbec říct?“ zeptala se s ublíženým výrazem na tváři. „Jak asi? Celou dobu jsi věděla, s kým máš tu čest! Věděla jsi, čí jsem syn! Toužila si jenom po pomstě, že jo? Že jo, Liso? Nebo ti mám spíš říkat Isabello? Jmenuješ se tak ne?“ vyprskl a naštvaně udělal Isabelle krok vpřed. Rázem si hleděli z očí do očí. Skrývalo se za nimi tolik nevyřčených slov a chvil, které spolu dvojice strávila. „Nevěděla jsem to, Eddie,“ zašeptala Isabella. „Myslela jsem si, že jsi jenom obyčejný smrtelník. Netušila jsem, že… kdybych to věděla, nikdy bych… To je fuk, na tom už nesejde,“ vydechla se slzami v očích a tentokrát jí dokonce jedna hořká slza stekla po tváři. Než se stihl Edward nadát, Isabella se prudce otočila a nadlidskou rychlostí se vypařila jako pára nad hrncem. Edward zůstal zničeně hledět na otevřené dveře, ve kterých zmizela dívka, kterou tolik miloval… Moc dobře ale věděl, že by neměl.
Srdce a rozum
Edward se cítil příšerně. Na jednu stranu jeho srdce tesknilo po dívce, kterou by milovat neměl, a na stranu druhou se nehorázně styděl a nenáviděl. Měl tušit, že mu Lisa neříkala úplnou pravdu. Už jen vzpomínka na to, jak se Lisa vždycky zadrhla a rychle změnila téma, když se spolu bavili o její minulosti a rodině, měla být prvním varováním. „Jsem takovej pitomec,“ procedil Edward skrze zuby a několikrát rychle zamrkal, aby potlačil slzy, které se mu hnaly do očí. Hayden svého syna konejšivě pohladila po ruce a posmutněle zavrtěla hlavou. „Nejsi, broučku,“ špitla pohotově. „Nemohl jsi to vědět,“ ujistila ho hned pevným hlasem. Edward se na ní sklesle podíval a s
povzdechem zavrtěl hlavou. „Ale měl jsem,“ vydechl po chvilce a poraženecky zase sklopil hlavu, aby se své mamince nemusel dívat do očí. Nepotřeboval to od ní slyšet, aby věděl, že jí zklamal. Zase. „Teď mě poslouchej, Eddie,“ odkašlala si Hayden, položila svému synovi ruku na tvář a odhodlaně vyhledala jeho pohled. „Mluvím z vlastní zkušenosti, když ti teď řeknu, že svému srdci neporučíš. Než jsem poznala tvého otce a zamilovala se do něj, patřilo moje srdce tomu nepravého. Tenkrát jsem netušila, co byl vlastně zač. Neuvědomovala jsem si, že mnou jen manipuloval a že byla naše láska toxická a jednostranná. Jednoho dne jsem ale konečně otevřela oči a uviděla ho takového, jaký doopravdy byl,“ vyprávěla Hayden s nadějí, že se Edward v jejích slovech najde. „A co jsi udělala?“ zeptal se Edward. „Poslechla jsem pro změnu svůj rozum a udělala to, co jsem věděla, že je správné,“ odvětila blondýnka. „A věřím, že i ty uděláš totéž,“ řekla ještě a povzbudivě se na svého syna usmála. Edward mlčky přikývl, ale v hloubi duše věděl, že to nebude tak snadné. „Mám tě moc ráda, Eddie,“ vydechla Hayden a pevně černovláska objala. A bylo to teprve v jejím náručí, když dal Edward průchod svým slzám. Po rozhovoru s jeho maminkou se vydal Edward do svého starého pokojíčku. Upřímně měl v hlavě ještě větší zmatek než předtím. Netušil, co má dělat. Srdce mu říkalo jedno a rozum zase druhé. „Sakra, sakra!“ vztekal se Edward, jakmile dorazil do svého pokoje. Prudce za sebou zabouchl dveře a svedl se na zem. Chvíli otupěle zíral na zeď naproti sobě a přemýšlel nad vším, co se stalo. A všechno to začalo právě v tomhle pokoji, kdy poprvé objevil své schopnosti. Nebýt onoho osudného odpoledne, mohl být úplně normální chlapec a nic z tohohle by nemusel řešit. Že? „Kašlu na to,“ vyhrkl Edward a zničeně z kapsy svých kalhot vytáhl mobil. Než si to stihl rozmyslet, vytočil Lisu. Tedy vlastně Isabellu, Edward si na její pravé jméno stále nemohl zvyknout. Dívka mu ale hovor nezvedla, a tak skončil v hlasové schránce. „Ahoj, to… to jsem já,“ vydechl Edward. „Hodně jsem o tom přemýšlel a já… je mi to jedno. Je mi jedno, kým jsi bývala a kým jsi teď. Vím jen, že tě miluju a že ti nemůžu dát sbohem. Jestli ti na mně ještě pořád záleží a nebyla to jen přetvářka, tak se sejdeme zítra dopoledne u Myshunského mostu,“ řekl Edward, a pak s povzdechem odložil mobil na postel vedle sebe. Doufal, že nedělá chybu…
Staré známé
V noci toho Edward moc nenaspal. Nemohl ani pořádně zamhouřit oči, aniž by si představoval všemožné situace, jak by se mohl následující den pokazit. A tak zůstal celou noc vzhůru. Jen on sám ve svém starém pokojíčku s pohledem upřeným na večerní nebe. Pozoroval měsíc a hvězdy a snažil se zůstat pozitivní. Doufal, že se nad ním osud smiluje a jeho schůzka s Isabellou vyjde přesně podle jeho plánů. Když nad ránem měsíc odešel a nahradilo ho slunce, převlékl se Edward do čistého oblečení a celý nedočkavý vyrazil vstříc San Myshunu. Věděl sice, že na domluvené místo dorazí brzy, ale to mu vůbec nevadilo. Stejně nervy ani nevěděl, kam
se vrtnout. Počasí ve velkoměstě dokonale podtrhovalo všechno, co Edward aktuálně pociťoval. „No tak…“ mumlal si Edward sám pro sebe pokaždé, když si zkontroloval čas na mobilu a zjistil, že už na Isabellu čeká skoro půl hodinu. Když už se chystal otočit a vzdát to, spočinul jeho pohled na courající se zrzečce. Na tváři si nesla neklidný a velice utrápený výraz. Edward k ní nejistě vykročil vstříc. „Přišla jsi,“ poznamenal s úžasem. Isabella nad jeho slovy mírně přikývla a vydechla: „Původně jsem nechtěla, ale… Myslel jsi vážně, co jsi řekl?“ Při své otázce si nervózně pohrávala se svými prsty. Edward jí ještě nikdy takhle nejistou neviděl a byl si jistý, že jí takhle nejistou neviděli ani jeho rodiče. „Ano,“ odvětil bez zaváhání a udělal k Isabelle další smělý krok vpřed. „Každé slovo,“ přitakal. Isabella se na něj se slzami v očích podívala. „A já jsem zase myslela vážně všechno, co jsem ti řekla před tím, než jsem odešla,“ ujišťovala ho Isabella. „Takže ti na mně záleží?“ zeptal se Edward s drobným úsměvem. Touhle chvílí už stál před Isabellou. Dívka na jeho otázku s úsměvem přikývla. „Hrozně moc,“ vydechla plačky. „Pojď sem,“ špitl Edward a natáhl k dívce ruce. Než se nadál, skončila v jeho náručí. Znaveně si opřela hlavu o jeho rameno a konečně si po všech těch hodinách trápení s úlevou vydechla. Edward se slabě pousmál a jeho sevření prohloubil. Objímal ji, jako kdyby to mělo být naposledy. Ani jeden si nevšiml dvou mladých upírek, které v nepozorovanou chvilku vystoupily z oblaku černé mlhy a zaujatě zamilovanou dvojici sledovaly. „Ale, ale,“ odkašlala si Cassidy, „dlouho jsme se neviděly, co? Isabello?“ zeptala se s posměšným úsměvem.
Dvojitá lest
Cassidy Phoenixová se nemohla pohledu na svou dlouholetou sokyni nabažit. Při pohledu na její zranitelné já se jí na tváři pyšnil škodolibý výraz, ale to ani zdaleka nebyla pomsta, po které tak zoufale toužila. Hodně dlouhou dobu jí při životě udržovala jen představa, že se Isabelle jednou náležitě pomstí za vše, co jí vzala. „Tak ráda tě zas vidím, Bello,“ vyhrkla Cassidy posměšně a koutkem oka zabrousila k Nyle, která jako vždycky stála loajálně po jejím boku. Nyla na ní povzbudivě kývla. „Neumíš si ani představit, jak dlouho jsem tě hledala. Máme tolik nevyřízených účtů, nemyslíš?“ zeptala se s úsměvem brunetka. Isabella oněměle vyklouzla z Edwardova objetí a
pohled zapíchla na své dvě staré známé. Upřímně ani netušila, co má v daný okamžik cítit. Na jednu stranu se právě všechno mezi ní a Edwardem urovnalo a na stranu druhou si pro ni přišla její temná minulost. Edward mlčky pohledem zabloudil ke Cassidy a Nyle, a pak vyděšeně popadl Isabellu za ruku. Ta se při jeho dotyku trochu uvolnila, ale stále zůstávala jako na trních. „Jak jste nás našly?“ zeptala se Isabella nevěřícně. Tolik let se jí dařilo zůstávat zcela utajená. Žila prakticky na útěku. Nikde se dlouho nezdržela a ani její vzhled nezůstal na dlouhou dobu stejný. „Díky Edwardovi, samozřejmě,“ odvětila Cassidy a pyšně se na svého učně podívala. Edward při zmínce svého jména ke své mentorce sklouzl pohledem a odhodlaně přikývl. „Když nám dal echo,“ dodala Cassidy, když od Edwarda dostala požadovaný signál. Isabella se s šokem otočila, ale než stačila cokoli říct, popadl jí Edward do pevného sevření. „Přijít byla chyba, lásko,“ zašeptal jí chladně do ucha a natáhl nad zaskočenou Isabellu ruku. Než se Isabella stačila z nečekané zrady vzpamatovat a začít se bránit, ozářilo jí jasné bílé světlo, které vycházelo přímo z Edwarda. Silná energie, která zrzavou upírku během okamžiku omráčila. „Promiň, ale rodina je u mě vždycky na prvním místě,“ špitl Edward se slzami v očích, zatímco zachytil Isabellino bezvládné tělo ve své náruči. Než si stihl své rozhodnutí rozmyslet, pevně si k sobě Isabellu přitáhl a odhodlaně vykročil ke Cassidy a Nyle. „Nečekala jsem, že to v sobě máš,“ vydechla Cassidy s obdivem. Nyla se na Edwarda konejšivě pousmála, moc dobře totiž rozuměla zmatku, který teď panoval v jeho srdci. „Říkal jsem, že to zvládnu,“ vyhrkl černovlásek. „A teď pojďme, musíme se dostat zpět do sídla, než se probudí.“
Rozpolcený
Zpět do jejich sídla ve Forgotten Hollow dorazila trojice během okamžiku. Jakmile spolu vystoupili z oblaku černé mlhy, v nadlidské rychlosti vyrazili vstříc jejich sídlu. Ani jeden totiž netoužil zažít okamžik, kdy se omámená Isabella v Edwardově náručí probudí. Uvnitř sídla ji Edward opatrně položil na postel v pokoji, který nikdo už léta nepoužíval. Trojice upírů se tak rozhodla, že ho provizorně mohou přidělit Isabelle. „Pořád mám z toho špatnej pocit,“ neodpustil si Edward poznámku, zatímco seděl v křesle vedle jeho mentorky Cassidy. Nyla se rozhodla u Isabelly trochu zdržet a zajistit, že z jejího pokoje skutečně nebude schopná utéct. „To nemusíš, Edwarde,“ vyhrkla
Cassidy a s kamenným výrazem na svého učence pohlédla. „Udělal jsi dobrou věc, rozumíš? Věř mi, já ji znám. Vždycky si libovala v jejích hrách, jenom ti popletla hlavu. Jen si vzpomeň, co provedla tvým rodičům. Celou dobu s nimi manipulovala, a kdyby mohla, neváhala by a zabila by je. Stejně jako zabila mého snoubence,“ řekla Cassidy odhodlaně. Edward na její slova mlčky přikývl, a pak pohled upřel na dveře, které se s trhnutím otevřely. „Jak jí je?“ zeptal se pomalu. Nyla si nad jeho otázkou povzdechla a chápavě se na chlapce podívala. Na rozdíl od Cassidy chápala, jak se Edward cítil. Měla pro něj porozumění. Sama se jednou ocitla ve stejné situaci, kdyby jí to táhlo na obě strany. „Zatím se neprobrala,“ obeznámila ho se stavem jeho přítelkyně. Edward chápavě přikývl, a pak se pomalu postavil na nohy. „Dobře,“ vydechl a svižným krokem zamířil rovnou ke schodišti. „Kam jdeš?“ zeptala se Cassidy zmateně. „Do pokoje,“ oddechl. „Potřebuju si trochu odpočinout. Jsem strašně unavený,“ zalhal. Pravda byla totiž taková, že chtěl být prostě jen chvíli sám. „Jen běž, Eddie. Zasloužíš si to. Vedl sis vážně skvěle! Nikdy jsem na tebe nebyla pyšnější,“ přiznala Cassidy. Edward se nad jejími slovy upřímně pousmál. Vždycky chtěl, aby na něj byla Cassidy pyšná. Stejně měl ale pocit, že se mu srdce rozpadne na několik kusů. Proto už na nic nečekal a rychlými kroky zamířil do horního patra. Místo do svého pokoje ale zamířil na balkón. Doufal, že mu čerstvý vzduch a pohled na pozdní Forgotten Hollow alespoň trochu pomůžou se vším, co zrovna cítil. Nebyl na něm však ani pár minut, když se za ním dveře pomaličku otevřely. „Chci být sám,“ vyhrkl skrze zaťaté zuby. „Jen jsem ti chtěla říct, že to chápu. Jak se cítíš, chci říct,“ vydechla Nyla a váhavě k Edwardovi udělala krok vpřed. „Vážně?“ zeptal se zaskočeně. „Jak bys mohla?“ vyhrkl ještě. „Budeš se divit, ale i já jsem byla v situaci, kdy jsem si musela vybrat ze dvou stran,“ odvětila Nyla. „A jak sis vybrala?“ optal se Edward se zájmem. „Podle toho, co mi říkal rozum, ale… ale asi jsem měla poslechnout spíš srdce. Pořád budu litovat toho, že jsem nestála po boku tvých rodičů,“ odpověděla s povzdechem. „Pojď sem,“ natáhla ke chlapci ruce. Edward nad jejím gestem nejdřív svraštil obočí, ale nakonec přeci jen Nylu pevně objal. „Kdybys někdy cokoli potřeboval, tak já tu jsem pro tebe, Eddie. Vždycky,“ přislíbila Nyla a Edward se po jejích slovech s úlevou usmál.
Zamilovaní
„Tobě se ten film asi moc nelíbil, co?“ zeptala se černovláska svého společníka, zatímco spolu ruku v ruce kráčeli ulicemi Windenburgu. Flynn nad její otázkou zmateně svraštil obočí. „Proč si to myslíš?“ odpověděl na její otázku další otázkou a zmateně koukl jejím směrem. „Přišlo mi, že se moc nebavíš,“ odvětila Kristen a mírně pohodila rameny. „Což je v pohodě, ale mohl jsi mi klidně říct, že jsi ten film nechtěl vidět. Přizpůsobila bych se,“ dodala ještě černovláska a na důkaz svých slov stiskla chlapcovu ruku. Flynn se nad jejími slovy mírně zamračil a zastavil, aby se své dívce mohl podívat do očí. „Takhle to vůbec není, Kristen. Samozřejmě, že jsem ten film chtěl vidět,
jen…“ svou myšlenku ale nedořekl, čímž v Kristen podnítil zvědavost. „Jen co?“ zeptala se šeptem. „Jen to teď doma nemáme úplně lehké,“ odpověděl Flynn s povzdechem. „Proto jsi byl teď poslední dobou nedostupný?“ optala se Kristen zmateně a Flynn na její otázku mlčky přikývl. „Vždycky se mnou můžeš mluvit, to víš, že ano?“ zeptala se černovláska. Flynn opět jen přikývl. „A chceš o tom mluvit?“ optala se Kirsten trpělivě a s něhou v očích na Flynna hleděla. „Já, asi jo…“ svolil nakonec Flynn s povzdechem. Kirsten se na něj slabě pousmála a konejšivě stiskla jeho ruku. „Před pár dny jsem se dozvěděl, že mám ještě jednoho bratra,“ přiznal hnědovlásek. „Myslíš…?“ vydechla Kristen překvapeně. „Jo,“ špitl Flynn. „Přede mnou a mými sourozenci měli táta s mámou ještě jedno dítě, o kterém nám nikdy nic neřekli,“ odvětil Flynn. „Jaký je?“ optala se Kristen zvědavě. „Těžko říct, sotva ho znám,“ odvětil brunet s povzdechem. „Mrzí tě, že jste spolu nestrávili dětství,“ zamumlala Kirsten chápavě. Flynn mlčky přikývl. „Víš, jsem si jistá, že tvoji rodiče měli určitě dobrý důvod k tomu, proč ti to tajili,“ pokračovala v řeči Kirsten ve snaze chlapci trochu zlepšit náladu. Flynn se na ní slabě pousmál, vzal ji i za druhou ruku a přitáhl si jí k sobě blíž. „Co bych si bez tebe počal,“ zašeptal a jeho úsměvem se roztáhl, když si všiml toho, který seděl na tváři jeho dívky. „Díky, že ses mi svěřil,“ špitla Kristen a šťastně svého přítele políbila.
Trable v ráji
Ve Windenburgu panovalo krásné a hlavně teplé podzimní odpoledne, a tak se nebylo čemu divit, že se ho nejeden člověk rozhodl využít. Výjimkou nebyla ani Sandra, která se rozhodla přijmout pozvání Joshe, chlapce z onoho osudného večírku, a vyrazit s ním na oběd. „Ale příště platím zas já,“ trvala si modrovláska na svém, zatímco spolu ruku v ruce kráčeli vstříc menšímu parku. Ačkoli zatím jejich vztah nebyl ani zdaleka oficiální, jelikož se společně shodli na tom, že není kam spěchat, času stráveného s tím druhým si oba užívali. I když tomu Sandra zpočátku ani trochu nevěřila, měli toho spolu docela dost společného a navíc jim bylo v přítomnosti
toho druhého vážně dobře. „Když na tom trváš,“ pokrčil nad tím rameny Josh, stiskl dívčinu ruku a zahleděl se vstříc parku, aby mohl pro něj se Sandrou najít nějakou volnou lavičku. Místo volné lavičky si však všiml povědomé dvojice, která si spolu o něčem dychtivě povídala. „Hele,“ upozornil svou společnost Josh a prstem k obsazené lavičce ukázal. „Není to náhodou tvoje kámoška?“ zeptal se nejistě. Sandra na jeho otázku bez jediného slova přikývla. „Chceš je jít pozdravit?“ navrhl Josh. „Jestli ti to nevadí?“ odvětila Sandra tázavě. Když od Joshe získala odpověď, s úsměvem stiskla jeho ruku a vykročila směrem ke své kamarádce. „Čau, Jill,“ vřele jí pozdravila a s potulným úsměvem pohledem sklouzla k Parkerovi, který její nejlepší kamarádce dělal společnost. „Parkere,“ pozdravila i černovláska. „Sandro, ahoj!“ vyhrkla Jill nadšeně a hbitě vyskočila na nohy. „Ty musíš být Josh,“ obrátila svou pozornost na chlapce, který stál po boku její kamarádky. „Sandra mi toho o tobě hodně povídala, moc ráda tě konečně poznávám!“ řekla upřímně a s úsměvem k Joshovi natáhla ruku. „Nápodobně,“ odvětil Josh se stejnou upřímností a bez váhání nabízenou ruku přijal. „Co tu vy dva děláte? Takhle sami?“ zeptala se Sandra své kamarádky a měla co dělat, aby se nerozesmála, když jí Jillian div nezačala propalovat pohledem. „Tomu neuvěříš!“ vykvíkla Jillian a nadšeně popadla svou kamarádku za ruku. Než se Sandra stačila na cokoli zeptat, kývla Jillian hlavou mírně doprava. „Vidíš Spencera a tu jeho nádheru?“ zeptala se šeptem. „No?“ vydechla Sandra zmateně a nenápadně pohledem sklouzla k místu, kde postával Spencer s Cassandrou. „Už pět minut po sobě štěkají,“ špitla brunetka. „A Jillian si myslí, že už se Spencer konečně vzpamatoval a pustí jí k vodě,“ doplnil slova své kamarádky Pakrer. „To je nesmysl,“ zavrtěla nad tím hlavou Sandra. „Vždyť ještě před pár dny byli úplně nerozdělitelní,“ pokroutila nad tím hlavou Sandra. „Možná byste jim měli dát chvíli soukromí,“ navrhl Josh, který se až do teď do rozhovoru tří přátel nijak nezapojoval. Sandra na jeho slova souhlasně přikývla, ale než stačil někdo cokoli říct, vyrušil je rozhněvaný hlas, který nepatřil nikomu jinému, než důvodu jejich konverzace. Spencerovi. „Ty seš naprosto neuvěřitelná! Fakt nechápu, jak jsem to s tebou mohl tak dlouho vydržet!“ vyhrkl blonďák. „Ty se mnou? A co já s tebou? Vždyť seš naprosto nesnesitelnej!“ bránila se zas Cassandra. Čtveřice přátel se na sebe vyjukaně podívala, a pak usoudila, že by rozhádané dvojici přeci jen měli dát trochu soukromí…
Rozchod
„Nějaké informace od Cassidy s Nylou?“ zeptal se nervózní Santiago své manželky. Opětovná nepřítomnost jejich nejstaršího syna se mu ani zdaleka nelíbila a jeho myšlenky okamžitě směřovaly k těm nejhorším scénářům. Hayden se k němu konejšivě přivinula a tiše si povzdechla. „Moc toho nevím, jen že je zpátky v sídle,“ odvětila blondýnka a starostlivě vyhledala manželův pohled. „Fakt nechápu, co ho to napadlo. Pouštět se do něčeho takhle nebezpečného, aniž by se o tom s námi pobavil. Vždyť ho mohla Isabella lehce zabít, kdyby štěstí nestálo na jeho straně,“ podělila se se Santiagem o to, co jí už dlouho leželo v hlavě. „Má to po tobě,“ odvětil Santiago s
drobným úsměvem. „A co jako?“ zeptala se Hayden nechápavě. „Tu chuť se do všeho pustit po hlavě a dosáhnout spravedlnosti pěkně po svém. Ty jsi byla taky taková, když ses vrátila do Forgotten Hollow, abys mohla bojovat po mém boku,“ řekl a láskyplně se na svou ženu podíval. „Což je jeden z důvodů, proč jsem se do tebe tolik zamiloval,“ dodal ještě. Hayden se nad jeho slovy šťastně pousmála a letmo ho políbila na rty. Přesně v ten moment se s trhnutím otevřely vchodové dveře a dovnitř vešel Spencer. „Tady jsi, broučku,“ vydechla Hayden, aniž by se na svého syna podívala. „Už jsme si o tebe s taťkou začali dělat starosti, tvůj bratr a sestra už jsou dávno doma,“ řekla ještě, a pak pohledem zabrousila o blonďáka. Teprve teď si všimla jeho pokleslého výrazu. Než však stihla cokoli říct, Spencer kolem ní proklouzl a pár rychlými kroky zmizel ve svém pokoji. „Promluvím s ním,“ vydechla Hayden a bez zaváhání vyrazila stejným směrem, kterým se před chviličkou odebral její syn. Před dveřmi jeho pokoje mírně zaváhala, než se odvážila zaklepat a následně vkročit dovnitř. „Co se stalo?“ zeptala se šeptem, zatímco si to k němu starostlivě razila cestu. „Nechci o tom mluvit, já… radši bych byl teď sám,“ přiznal Spencer a posmutněle na svou matku pohlédl. Hayden by se klidně zapřísáhla, že svého chlapečka ještě nikdy takhle smutného neviděla. Ze všech jejích dětí byl Spencer vždycky ten nejveselejší a nejhlučnější. A tak jí pohled do jeho zničené tváře nejen zaskočil, ale také ranil. Kdo mu takhle ublížil? „To nic, nemusíme o tom mluvit, jestli nechceš. Ale neměl bys být sám,“ řekla a konejšivě vzala jeho ruku do té své. Přesně v ten okamžik se ve Spencerovi něco zlomilo. Po tvářích mu steklo několik hořkých slz a blonďák pak zoufale skončil v matčině náručí. „Cassie a já jsme se rozešli,“ zašeptal. Hayden ho pevně objala. Moc dobře totiž věděla, jaké to je mít zlomené srdce. Věděla taky, že proti němu neexistuje lepší lék než čas…
Probuzení
Den se setkal se dnem, týden zase s týdnem a Isabella se ze svého hlubokého spánku ještě stále neprobrala. Edward jí prvních pár dnů chodil po večer navštěvovat tak často, jak jen mohl. V tichosti seděl na kraji její postele, držel jí za ruku a modlil se, aby se konečně probrala. I když sám nevěděl, co by dělal, kdyby se skutečně probrala. Pořád se cítil neskutečně rozpolcený. Na jednu stranu si stál za vším, co udělal, protože to dělal v zájmu jeho rodiny, ale na druhou stranu si připadal příšerně, protože zradil někoho, koho hluboce miloval. Jeho život v sídle se tím výrazně ztížil. Nemohl se vypořádat s myšlenkou, že tam na konci chodby za zamčenými dveřmi leží jeho
bezvědomá přítelkyně a že on je tím důvodem, proč je v takovém stavu. Nic neříkající Cassidy mu nic také neulehčovala. Edward se mohl jen domnívat, co jeho mentorka měla v plánu udělat, jakmile Isabella konečně nabere vědomí. V sídle zrovna panovala hluboká a tichá noc, když si Nyla usmyslela, že se zajde na spící Isabellu podívat. Mlčky se usadila do křesla v rohu místnosti a hleděla na její nehybné tělo. Sama ani netušila, jak dlouho už v místnosti seděla. Když v tom ticho přerušilo slabé zalapání po dechu. A než se Nyla nadála, otevřela zrzečka oči a prudce se na posteli posadila. Urychleně dýchala a zmateně se rozhlížela po tmavé místnosti. „Kde…?“ pokusila se do éteru pronést otázku, ale vlastní hlas jí zradil. „Jsi ve Forgotten Hollow,“ odpověděla Nyla, čím Isabellu vyděsila ještě víc. „Co… co se stalo?“ zeptala se šeptem. Na víc se v ten okamžik její hlas nezmohl. „Kdy myslíš? Předtím nebo po tom, co jsi začala s Edwardem manipulovat?“ vyhrkla Nyla s nevídaným hněvem v očích a hbitě vyskočila na nohy, aby mohla ke své bývalé kamarádce zamířit dřív. „Já… já jsem s ním nikdy nemanipulovala, Nylo. Vážně mi na něm záleží, to-“ snažila se jí její domněnky vyvrátit, ale Nyla už měla dávno jasno. „Ne, ty mě poslouchej!“ vykřikla s blesky v očích. Isabella na ni vystrašeně pohlédla. Ještě nikdy Nylu takhle naštvanou neviděla. Vlastně ji ještě nikdy neviděla, že by se jí dokázala vzepřít. Za normálních okolností by to na Isabellu i udělalo dojem, ale teď z ní měla spíše strach. Zvláště teď, když v sobě nenacházela sílu, aby se mohla bránit. „Já nejsem jako Edward, Isabello. Já tě znám. Měla jsem tu smůlu, že jsem po tvém boku strávila několik století. Vím, jaká doopravdy seš. Vím, co s lidmi dokážeš udělat. Možná jsem dovolila, aby sis s ním hrála, ale to tímhle okamžikem končí! Už nedovolím, aby ses ho byť jen dotkla,“ vyhrkla Nyla odhodlaně, a pak zamířila zpět ke dveřím s vědomím, že Isabelle řekla vše, co jí leželo na srdci. „Taky ho miluješ,“ zašeptala Isabella, čímž Nylu v jejích krocích zastavila. „Co jsi to řekla?“ zeptala se Nyla zaskočeně. „Slyšela jsi mě,“ odvětila Isabella s kamenným výrazem na tváři, „a víš, že je to pravda.“ Nyla nad jejími slovy frustrovaně protočila očima, a pak s prásknutím dveří opustila její místnost. Při zamykání dveří a cestě zpět do jejího pokoje však nemohla nad jejími slovy přestat přemýšlet.
Jediná možnost
Cestou zpět do jejího pokoje Nyla nikterak nepospíchala, stále se totiž topila ve vlastních myšlenkách. Nemohla zkrátka přestat myslet na každé slovo, které jí Isabella řekla. Hlavně na ta tři slůvka o citech, které k mladšímu chlapci žijící pod stejnou střechou zkrátka nechovala. Tím si byla jistá. Alespoň do poslední chvíle. Teď jí však Isabella do hlavy nasadila brouka. „Zas si se mnou hraje,“usoudila Nyla odhodlaně. To by totiž bylo její bývalé kamarádce podobné. Poplést někomu hlavu za cílem z toho nějak těžit. Nyla si hlasitě povzdechla, zdolala poslední schod a zamířila rovnou ke svému pokoji. K její smůle však narazila na jedinou osobu, kterou v tenhle
okamžik chtěla vidět ze všech nejméně. Na Edwarda. „Proč nespíš?“ zeptala se se svraštěným obočím a nejistě se na něj podívala. Proč se teď v jeho přítomnosti cítila tak nesvá? „Nemůžu spát,“ přiznal Edward a znaveně vyskočil na nohy. „A co ty?“ oplatil jí tutéž otázku. „Já taky ne,“ odvětila Nyla šeptem. Edward k ní odhodlaně vykročil, aby od sebe nebyli tak daleko. Zastavil se až krok od ní a mlčky pohlédl do její tváře. „Co mi neříkáš?“ zeptal se náhle, čímž starší upírku zaskočil. „Prosím?“ vyhrkla Nyla nechápavě. „Znám tě jako svoje boty, pamatuješ? Poznám, když mi něco neříkáš,“ podotkl Edward a ublíženě položil černovlásce ruce na paže. Nyla se při jeho dotyku slabě otřásla a rychle sklopila pohled. „Prosím,“ špitl Eddie, „řekni mi to, ať je to cokoli,“ naléhal. Nyla si hlasitě povzdechla a přinutila se k němu zvednout pohled. Z nějakého důvodu mu to nechtěla říct, a ona slova jí nepřicházela na jazyk. „Probrala se,“ zašeptala Nyla nakonec s nalomeným hlasem. Edwardův výraz se okamžitě změnil. „Vážně? Říkala něco?“ vyhrkl nedočkavě. Nyla však na jeho otázku neodpověděla. „Nylo?“ oslovil svou kamarádku. „Ne,“ zavrtěla černovláska hlavou, „moc toho nenamluvila,“ dodala ještě. Edward chápavě přikývl, stáhl z Nyly své ruce a udělal krok směrem k schodišti. Nyla se na něj zmateně podívala, a než stihl Edward udělat další krok, pohotově ho chytla za předloktí a zastavila ho. „Teď za ní jít nemůžeš, Edwarde,“ řekla hned. „Cože? A to proč jako?“ obránil se na ni Edward naštvaně. „Protože je naší zajatkyní a ty jsi ten důvod, proč tu vůbec je. Mimoto, Cassidy by mi nikdy neodpustila, kdyby tě za ní pustila,“ odvětila Nyla a na podpoření svých slov si založila ruce na hrudi. „Isabella by mi nikdy neublížila,“ trval si na svém Edward. Teď už se cítil vážně naštvaný. Myslel si, že zrovna Nyla bude jeho rozhodnutí brát. Proč tedy tak najednou změnila názor, když mu ještě před pár týdny tvrdila, že bude vždy při jeho boku? „Tím si nebuď tak jistý. Neznáš jí tak jako já. Je to manipulátorka, klidně se zeptej svého otce, jestli mi nevěříš,“ namítla zas Nyla. Plně odhodlaná Edwarda za Isabellou nepustit. „Nylo, prosím!“ vyhrkl Edward zoufala. „Ne, Edwarde. Pamatuj, že tohle děláš pro své nejbližší. Pro tvoji rodinu, Edwarde. Vážně chceš jejich životy vystavit nebezpečí? Rozhodl ses, teď už z toho nemůžeš vycouvat,“ řekla Nyla neoblomně. „Cassidy jí zabije,“ zašeptal se slzami v očích. „Je to její rozhodnutí, ne tvoje,“ odvětila černovláska, a tak se k Edwardovi otočila zády. Nemohla se do jeho sklíčené tváře nadále dívat, lámalo jí to srdce. Edward jí zničeně položil ruku za rameno. „Víš, že bych pro tebe udělala první poslední, ale pustit jí nemůžu,“ zašeptala Nyla. Edward nepatrně přikývl. „Existuje však jedna střední cesta,“ zamumlala ještě, „ale nebude se ti líbit.“
Buď zase člověkem
Po opravdu dlouhé době, během které mu Nyla detailně popsala svůj plán, mohl Edward konečně potají navštívit svou přítelkyni. V tichosti proklouzl do jejího pokoje a s těžkým srdcem pohlédl směrem k její posteli, kde zrzečka ležela schoulená do klubíčka a na první pohled vypadala, že spí. Na sobě už měla čisté oblečení, které pro ni nechala Nyla, a celkově vypadala jako úplně jiná osoba. Edward sepotichoučku usadil na kraj její postele a znaveně upřel pohledem na zem. Byl vesměs rád, že Isabella spala. Aby byl k sobě totiž upřímný, sám ani nevěděl, co jí chtěl v tenhle okamžik říct. Měl by se jí snad omluvit za to, že jí zradil? Těžko říct, Edward si totiž nebyl
jistý tím, jestli onoho rozhodnutí vůbec litoval. Poslechl tehdy místo svého srdce rozum a všechno, co udělal, bylo kvůli jeho nejbližším. Toho by litovat neměl, ne? „Co tu chceš?“ vytrhl ho z myšlenek tázavý dívčí hlas, a když Edward zvedl zrak, zjistil, že na něj Isabella upírala své hnědé oči. „Slyšel jsem, že ses probrala. Chtěl jsem se ujistit, že jsi v pořádku,“ přiznal černovlásek. Za svá slova si však od dívky vysloužil jen opovržlivé uchechtnutí. „Samozřejmě, jak jinak. Občas zapomínám, kdo je tvůj otec. V jistých ohledech seš úplně jako on, taky takovej dobrák. On si alespoň uměl stát za svým rozhodnutím, to se o tobě ale říct nedá,“ podotkla Isabella rýpavě. Edward si nad jejími slovy povzdechl. Tušil, že na něj bude naštvaná. Netušil ale, že je takového hněvu vůbec schopná. Možná měla Nyla pravdu, když mu říkala, že jí vůbec nezná. „Jsi na mě naštvaná, chápu. Nepřišel jsem za tebou ale proto, abych se s tebou udobřil. Protože bohužel pro tebe svého rozhodnutí nelituju,“ řekl Edward narovinu. Isabella nad jeho slovy protočila očima a naštvaně na černovláska pohlédla. „Tak za co tedy vděčím tvé návštěvě, Edwarde?“ zeptala se zostra. „Vím, že tomu asi nebudeš věřit, ale z nějakého zvláštního důvodu mi na tobě pořád záleží. A i když většinou souhlasím s každým rozhodnutím, které moje mentorka udělá, nemyslím si, že si zasloužíš zemřít,“ odvětil Edward. Isabella nad jeho přiznáním zmateně zamrkala, a pak se pobaveně zasmála. „Kdyby tě teď slyšela, asi by tě roztrhla vejpůl,“ řekla s drobným úsměvem na rtech. Edward nad tím souhlasně přikývl, ale neusmál se. „Nepřišel jsi ale proto, abys mě pustil, že ne?“ zeptala se Isabella posléze, výraz na Edwardově tváři mluvil za vše. S úplně dobrou zprávou za ní zkrátka nepřišel. „Ne,“ vydechl Edward a s posmutnělým výrazem položil Isabelle ruku na rameno. „Tak proč jsi přišel? Kromě toho, aby ses ujistil, že jsem v pořádku, samozřejmě,“ optala se zrzečka tázavě. „Nyla a já si myslíme, že existuje jediné řešení, jak z toho mohou obě strany vyjít jako vítězné,“ informoval dívku Edward. Isabella se na něj dychtivě podívala a netrpělivě přikývla hlavou. „Nebude se ti to ale líbit,“ podotkl ještě Edward. „S tím počítám,“ odpověděla Isabella s pobaveným úsměvem, a pak jemně přikývla. „Vzdej se věčného života a žij po boku lidí jako jimi rovná,“ vydechl Edward a se zatajeným dechem sledoval Isabellinu reakci. Ta se nad jeho slovy opovržlivě zasmála. „Jako smrtelnice? Zbláznil ses?“ vyhrkla nevěřícně, stáhla ze sebe chlapcovu ruku, a pak hbitě vyskočila na nohy. Edward jí ihned následoval. „Je to jediná možnost, Isabello,“ oponoval Edward. „Hádám, že s ní přišla ona, že jo?“ zeptala se naštvaně. Edward nic neřekl. „Samozřejmě, že jo,“ vydechla se vztekem v očích. „Chce se mě zbavit, aby tě měla sama pro sebe, copak to nechápeš? Předstírá, že mi prokazuje milost, ale přitom mi dopřává přinejlepším šedesát let!“ vyprskla. Edward k ní váhavě přistoupil a popadl jí do pevného objetí. Které mu Isabella po chvilce přeci jen opětovala. „Rozmysli si to, ano? Máš zhruba den za rozmyšlení, pak už bude pozdě,“ zamumlal Edward, pustil dívku z objetí, a pak rychlými kroky opustil její pokoj.
Lék
Následujícího dne pozdě večer zavítali Edward s Nylou zpět do zamčeného pokoje v prvním patře. Prakticky celý den byli jako na trní. Ačkoli ještě stále neznali Isabellinu odpověď na jejich dřívější návrh, i tak museli být před Cassidy obezřetní a nedat na sobě nic znát. „Rozhodla ses?“ zeptal se Edward zrzečky zpříma a svůj přísný pohled upřel přímo do jejích čokoládově hnědých očí. Usmyslel si, že když teď neprojeví příliš mnoho emocí, možná tak bude celá tahle situace pro obě strany lepší. Sám ale moc dobře věděl, jak pošetilá myšlenka to byla. Ať už to dnes večer dopadne jakkoli, tak či onak dívku ztratí. Buď střední cestu odmítne a brzy padne v rukách jeho
mentorky toužící po pomstě, nebo jejich nabídku přijme a za pár desítek let z jeho života odejde se šedivými vlasy a zvrásčenou tváří. „Asi ano,“ zašeptala Isabella a zoufale k černovláskovi vykročila vstříc. Teď už je od sebe dělilo jen pár centimetrů. Byli si tak blízko, ale zároveň tak daleko. „A tvoje rozhodnutí?“ zeptal se Edward se slzami v očích. „Udělám to, ale mám jednu podmínku,“ špitla zrzečka. Edward se tázavě podíval směrem k Nyle, která na něj váhavě kývla. „Už tě nikdy nechci vidět,“ řekla Isabella odhodlaně, čímž mladému chlapci div nezlomila srdce. Kdyby nebyl Edward obdařen nadlidským sluchem, myslel by si, že se jen přeslechl. Isabella na něj však hleděla s odhodláním v očích a on věděl, že to myslela smrtelně vážně. „Proč?“ zeptal se. „Proč myslíš?“ pohodila zrzečka rameny a trochu se otřásla, když jí Edward pohladil po tváři. „Bude to tak pro nás jednodušší. Vztah mezi člověkem a upírem nikdy nemůže fungovat, Eddie,“ zamumlala a Edward přísahal, že v jejích očích zahlédl náznak slz. Když se ale podíval znovu, byly slzy dávno pryč. „To mi nedělej,“ zašeptal Edward, „nesnesu život, ve kterém nebudeš ty,“ vyhrkl odmítavě. „Možná ne hned, ale časem ano. Zapomeneš na mě, stejně jako každý upír časem zapomene na první okamžiky svého nesmrtelného života,“ vydechla s posmutnělým úsměvem, a pak něžně stáhla jeho ruku ze své tváře a pevně ji stiskla. „Byla jsi má první láska,“ přiznal Edward. „Ale ne poslední,“ řekla Isabella a pohledem úmyslně zabrousila o Nylu, která mlčky stála po Edwardově boku. Než stihl Edward říct cokoli dalšího, Isabella od něj odstoupila a svou plnou pozornost upřela na Nylu. „Dej mi ten lektvar dřív, než si to stihnu rozmyslet,“ řekla poroučivým, ale zároveň velmi oddaným hlasem. Nyla jí bez jediného slova podala skleničku s nahnědlým odvarem, který v sobě kromě léku na upírství skrýval i mnohem víc. Naději na zcela nový začátek. Isabella se ještě jednou podívala na Edwarda, a pak, než si stihla své rozhodnutí rozmyslet, lektvar pozřela.
Rozloučení
Jakmile se Isabella ze skleničky s nahnědlým odvarem napila a následně část lektvaru pozřela, začal lektvar pomalu působit. Isabella nejdřív cítila jen slabé šimrání, ale to se posléze rychle změnilo. Čím déle měla Isabella lektvar ve svém systému, tím bolestivější pro ni proměna zpět ve člověka byla. Dívka měla pocit, jako kdyby jí někdo trhal zevnitř. Krev jí tuhla v žilách, kůže jí neuvěřitelně svědila a v hlavě jí to hučelo jako o závod. Jak jí opouštěly její nadlidské schopnosti, které jí byly tolik vlastní, měla Isabella mžitky před očima a chvílemi myslela, že ji opouští zrak. Všechna ta bolest ale brzy utichla. Temnota, ve které Isabella žila několik
dlouhých století, se navždy vytratila a místo toho ji nahradilo jasné světlo. Světlo, které proměnu dokončilo. Isabella dopadla na tvrdou zem. Zesláblá a smrtelná. Edward jí ihned přispěchal na pomoc. Vzal dívku kolem boků a ladně jí vytáhl zpět na nohy. Dívka byla v jeho náruči lehká jako pírko. Lehká a zranitelná, až měl Edward strach, aby ji nezranil. „Přinesla jsem ti nějaké čisté oblečení,“ prolomila ono nepříjemné ticho Nyla. „Vím, že jsi teď pořádně vyčerpaná, ale nemůžeme dlouho otálet,“ upozornila ji ještě. Isabella na její slova pouze přikývla, a pak vykročila v posteli, na které leželo ono zmiňované oblečení. Převléct se však do něj nebylo tak lehké, jak se dívka domnívala. Jelikož už člověkem nebyla stovky let, její tělo nebylo na náhlou změnu připravené. „Pomůžu ti,“ nabídl se okamžitě Edward. S obrovskou obezřetností a opatrností pomohl Isabelle pryč za starého oblečení, a pak zpět do nového a čistého. „Měly bychom už vyrazit, Isabello,“ upozornila ji Nyla, která netrpělivě postávala u dveří. Isabella opět pouze přikývla, a pak k dívce vyrazila vstříc. „Ještě než půjdeme, tak… tak jsem ti chtěla poděkovat,“ promluvila poprvé od své proměny. Její hlas zněl slabě. Stejně slabě jako se teď Isabella koneckonců ve svém těle cítila. „To nestojí za řeč,“ mávla nad tím Nyla rukou. „Nemyslím jen za dnešek,“ přiznala Isabella. Nyla se na ni se svraštěným obočím podívala. „Za všechny ty roky, co se známe. Vím, že jsme nebyly vždycky ty nejlepší kamarádky, ale… ale teď vím, že jsi to se mnou vždycky myslela dobře. Jsi dobrý člověk, Nylo. Na rozdíl ode mě,“ zamumlala Isabella. Nyla jí dojatě položila ruku na rameno. Slabě se na zrzečku usmála a Isabella věděla, že všechno, co se mezi nimi stalo, zůstalo v minulosti. „Nechám vám chvíli, abyste se rozloučili. Ale nanejvýš pět minut, ano?“ upozornila dvojici Nyla, a pak ohleduplně opustila místnost, aby mohla na Isabellu počkat na chodbě. Jakmile odešla, popadl Edward zesláblou Isabellu do své náruče. „Jak se cítíš?“ zeptal se šeptem. „Jako kdybych to nebyla já,“ přiznala Isabella. „Vážně si to nechceš rozmyslet? Můžu tě navštěvovat,“ navrhl Edward, ale Isabella zavrtěla hlavou. „Chci, abys žil dál, Edwarde. Pokračuj v tom, co děláš nejlíp. Chraň svou rodinu, bojuj za všechno, v co věříš. A časem na mě zapomeň, prosím,“ špitla, políbila chlapce na tvář, a pak se od něj odtáhla. „V tom případě mi něco slib i ty,“ vyhrkl Edward ještě před tím, než stihla zrzečka otevřít dveře od pokoje. „Cokoli,“ přislíbila Isabella. „Vdej se. Založ rodinu. Buď šťastná,“ řekl se slzami v očích. „Pokusím se,“ odvětila Isabella, a pak se mu vytratila z očí. V chodbě pobídla Nylu a společně vykročily vstříc nočnímu Forgotten Hollow. „Podej mi ruku, bude to tak rychlejší,“ navrhla Nyla a hbitě k dívce natáhla ruku. Isabella ji mlčky přijala. Než se však stihla Nyla rozeběhnout dál od sídla, Isabella ještě jednou promluvila. „Ještě na to není připravený, ale až bude, bude tvou lásku opětovat, tím si jsem jistá.“ Nyla na svou nyní už lidskou kamarádku pohlédla, nepatrně se usmála, a pak se s ní rozeběhla vstříc tmě.
Vojenská akademie
Následující den ráno už byly události z pozdní noci hlavním tématem mezi manželi Armstrongovými. V brzkých ranních hodinách je z poklidného spánku probudil telefonát od jejich rozrušené rodinné přítelkyně a od té doby ani jeden z nich nebyl schopen zamhouřit oči. Z šoku jim nepomohl ani hrnek dobré kávy a talíř plný palačinek. Ani jeden totiž k voňavé snídani nenacházel chuť. „Nemůžu to pochopit, jak se odtamtud mohla dostat?“ lámal si nad tím hlavu Santiago. Čelo měl ze stresu svraštěné a poseté vráskami. Hayden nad jeho otázkou bezradně pokrčila rameny a nepatrně se napila z hrnku s kávou, která už byla touhle dobou dávno studená.
„Alespoň že je Edward v pořádku,“ zašeptala Hayden s úlevou, jak by to přeci jen udělala každá správná matka. I přes to všechno pro ni bylo bezpečí jejího syna nejdůležitější. Santiago na její slova souhlasně přikývl. Hayden se na něj posmutněle podívala, ale než stačila říct cokoli dalšího, vyrušily jí kroky přicházející z chodby. Sotva se za nimi otočila, už její zrak spočinul na Spencerovi. „Proč ještě nespíš?“ zeptala se zmateně. Přeci jen bylo teprve šest hodin ráno a k tomu všemu ještě sobota. „Nemůžu spát,“ přiznal Spencer. „To jsme tři,“ přitakal Santiago a hlavou kývl k židli naproti němu. Spencer se bez jediného slova usadil a koutkem oka přejel k ohromné hromadě palačinek. Normálně by se do nich okamžitě pustil, ale teď na ně podobně jako jeho rodiče neměl chuť. „Co se stalo?“ zeptal se blonďák svých rodičů. „Nic, čím by sis musel lámat hlavu,“ ujistil ho hned Santiago a rukou poukázal na talíř se snídaní. „Nedáš si? Včera jsi skoro vůbec nevečeřel,“ podotkl, ale Spencer na jeho otázku zavrtěl hlavou. „Vlastně bych s vámi chtěl o něčem mluvit,“ zamumlal a nejistě se na oba rodiče podíval. Hayden se na něj zmateně podívala a o stejně zmatený pohled se následně podělila i se svým mužem. „Hodně jsem o tom přemýšlel,“ ujistil oba ještě před tím, než jim sdělil, o co se vlastně jedná. „Chci změnit školu,“ řekl pak. „Kvůli té dívce?“ zeptala se Hayden s pochopením ve hlase. Spencer jemně přikývl. „Cassandra na tom má taky nějaký podíl, ale… nejsem tam šťastný,“ zamumlal Spencer. „Jestli nejsi šťastný, tak s tím s tátou něco uděláme,“ ujistila ho hned Hayden a konejšivě mu položila ruku na tu jeho. „Vím o jedné skvělé soukromé škole tady ve Windenburgu-“ svou myšlenku však nestačila doříct, protože jí Spencer skočil do řeči. „Já už jsem nad tím vlastně přemýšlel sám,“ přiznal pravou barvu Spencer. „No, dobře?“ vydechla Hayden zaskočeně. „Včera jsem tam zaslal přihlášku,“ špitl. Hayden se na něj zamračila. „Proč jsi to se mnou nejdřív neprobral?“ zeptala se trochu ublíženě. „Protože kdybych to udělal, nenechala bys mě tu přihlášku podat,“ řekl Spencer narovinu. „To nemůžeš vědět,“ vydechla Hayden. „Vážně? Podal jsem přihlášku na vojenskou akademii v Newcrestu,“ zamumlal Spencer. Hayden na něj oněměle hleděla, Santiago na tom byl dosti podobně. „Co že jsi udělal?“ vykřikla starostlivá matka. „Proč zrovna na vojenskou akademii, synu?“ zeptal se Santiago zaraženě. Na rozdíl od své ženy tolik nevyšiloval, zmatený byl ale stejně. „A proč tak daleko?“ přiložila Hayden svému synovi po jedné další otázce. „Protože proč ne? Připadám si, jako kdybych byl v téhle rodině ten jediný, kdo pořád neví, co chce jednou dělat. Jeden můj bratr je mocný upír, z druhého bude jednou pravděpodobně herec a moje sestra? Existuje něco, co by neuměla?“ vyhrkl se svraštěným obočím. „Hele, vím, že je to asi těžký pochopit, ale tohle je něco, co chci. Vím, že mě máte rádi,“ řekl už trochu klidněji, „tak mě to nechte udělat,“ naléhal Spencer. Santiago se podíval na svou ženu a s povzdechem řekl: „Jak si přeješ, synu.“
Nová etapa
Několik následujících týdnů bylo pro rodinu Armstrongových vskutku hektických. Se Spencerovým přestoupením na vojenskou akademii v Newcrestu přibylo pro rodinu spoustu nových starostí. Až už od podání přihlášky, sehnání nějakého vhodného bydlení či po zajištění toho, že měl Spencer sbalené všechno potřebné. Čas každopádně plynul jako voda a než se všichni stačili vzpamatovat, nastal onen den, kdy měl Spencer opustit zázemí domova a vyrazit vstříc velkého světu úplně sám. „Dávej tam na sebe pozor,“ žádala svého syna Hayden, zatímco ho se slzami dojetí v očích drtila ve svém náručí. Sbohem se jí dávalo těžko a ještě těžší
pro ni bylo vědomí, že až Spencer odjede, zůstanou pod její střechou už jen dvě její děti. „Budu,“ přislíbil hned Spencer a konejšivě svou maminku pohladil po zádech. Ačkoli ani pro něj tohle loučení nebylo jednoduché, poměrně velká část jeho já se na tuhle změnu těšila. „Kdyby ses chtěl vrátit, tak můžeš. Kdykoli, ano?“ ujišťovala ho dál Hayden. Spencer se nad jejími slovy jen slabě pousmál a mlčky přikývl. Santiago svého syna pyšně poplácal po rameni, a pak ho propustil z objetí. Hayden svého chlapečka z náruče pouštěla s viditelně většími potížemi. „Snad nejdeme pozdě,“ ozval se známý chlapecký hlas. „Eddie,“ vydechla Hayden zaskočeně. „Copak? Snad sis nemyslela, že si tohle nechám ujít,“ podotkl pobaveně a na jeho tváři se na okamžik mihl drobný úsměv. Nyla, která dospívajícího chlapce doprovázela, věnovala všem přítomným nepatrný úsměv. Edward váhavě ke své rodině přistoupil, a pak ještě s větší váhavostí natáhl ke svému bratrovi ruku. „Hodně štěstí, ať jde všechno přesně podle tvého plánu,“ řekl upřímně. Spencer jeho ruku bez váhání přijal a obdařil svého staršího bratra úsměvem. „Díky, Edwarde,“ odvětil. „A kdyby ti tam někdo dělal problémy, tak mi brnkni,“ řekl ještě Edward, ale tentokrát mnohem tišeji. Když se celá rodina s odjíždějícím Spencerem rozloučila, chodil se Spencer svých zavazadel a vyrazil vstříc autobusové zastávce. Ještě před tím se však naposledy otočil přes rameno, s rozpolceným pocitem na duši všem zamával, a pak do autobusu nastoupil dřív, než si to stihl rozmyslet. Když se autobus rozjel, začala zcela nová etapa jeho života...
Zimní prázdniny
„Tak už mi konečně prozradíte, o čem jste se mnou chtěli mluvit?“ naléhala Jillian na svou nejlepší kamarádku a jejího přítele, zatímco spolu svižným tempem kráčeli vstříc jejich oblíbenému místečku ve Windenburgu. Opuštěné ruiny jim poskytovaly soukromí, jelikož o nich příliš mnoho zdejších lidí nevědělo, nebo se sem zkrátka bálo chodit. „Ptáš už se nejmíň potřetí,“ podoktla Sandra a následně si s Joshem vyměnila pobavený pohled. „Možná kdybys mě tolik nenapínala, tak bych se neptala,“ poznamenala Jillian otráveně a na znamení svého protestu se usadila do tureckého sedu. Sandra s Joshem se na sebe po očku podívali, a pak se také
usadili za zem hned naproti Jillian. Hnědovláska se na zamilovanou dvojici tázavě podívala, ale tentokrát nechala svou otázku zcela nevyřčenou. „Josh a já jsme právě přišli na ten nejlepší nápad, jak strávit letošní zimní prázdniny,“ informovala Sandra svou nejlepší kamarádku a netrpělivě očekávala její reakci. Jillian na ni zmateně hleděla. „Co bys řekla na to, kdybychom spolu vyrazili někam za teplem?“ nadhodila jí svůj plán Sandra a s očekáváním na ni hleděla. „Za teplem?“ zopakovala po ní poslední dvě slova Jillian. „Proč ne?“ odvětila Sandra se širokým úsměvem. Josh se nad nadšením své dívky slabě usmál, položil jí ruku kolem pasu a přitáhl si jí k sobě blíž. „No, já nevím… ještě nikdy jsem Vánoce mimo Windenburg netrávila. Maximálně u babičky s dědou v Oáze,“ vyjádřila svůj názor na celou situaci Jillian. „Vidíš a právě proto bychom to měli podniknout! Slyšela jsem o jednom fajn místě, prý je to tam jako z pohádky. Krásná příroda, všude moře a pláže,“ rozplývala se nad tou představou Sandra. „A tvojí mamce to nebude vadit?“ zeptala se Jill. „Blázníš? Máma Vánoce neslaví, mnohem radši se opije a probere se až další den. Vždyť víš… od té doby, co s námi není táta,“ podotkla s kamenným výrazem na tváři. „Tak dobře, já… já si to ještě rozmyslím,“ svolila nakonec Jillian. Sandra vykvikla nadšením, hbitě vyskočila na nohy a s úsměvem na rtech popadla svou kamarádku do pevného objetí. „Ale musíme sehnat ještě někoho čtvrtého, jasný? Odmítám vám dělat křena,“ poznamenala ještě Jill, ale to už bylo pro Sandru vedlejší. V hlavě už si totiž plánovala všechna ta skvělá dobrodružství, která na tajuplném ostrově se svou nejlepší kamarádkou a přítelem podnikne…
Bruslení
„Takže nutně potřebujeme někoho čtvrtého,“ informovala Jillian svého kamaráda Parkera, zatímco spolu bok po boku kráčeli podzimem zabarveným parkem. Tématem jejich rozhovoru samozřejmě nebylo nic jiného než zimní prázdniny a konkrétně výlet na slunný ostrov Sulani. „Popřemýšlím o tom,“ svolil nakonec Parker, čímž si od brunetky vysloužil spokojený úsměv. „Paráda! Věděla jsem, že je na tebe spoleh!“ vyhrkla nadšeně a pokračovala dál v chůzi. Parker se nad její nadšenou reakcí nepatrně usmál, pokroutil nad ní hlavou, a pak s brunetkou rychle srovnal krok. „Podívej!“ vykvikla Jillian nadšením a prstem ukázala k prázdnému kluzišti. Než
se stihl Parker vzpamatovat, Jillian ho popadla za ruce a začala ho směrem ke kluzišti táhnout. „Radši ne,“ vydechl odporující Parker, ale bylo to, jako kdyby se k Jillian jeho slova vůbec nedostala. „Prosím, prosím! Uvidíš, že to bude sranda,“ přemlouvala ho hned a po očku na něj mrkla. „Jak bych ti mohl říct ne?“ zamumlal Parker neslyšně, stiskl brunetčinu ruku a dobrovolně s ní k prázdnému kluzišti vyrazil. Když si dvojice nazula brusle, už jim nic nebránilo v tom, aby se pustili do bruslení. Zatímco Parker sotva držel rovnováhu, Jillian bruslila jako profesionál. Ladně se posouvala kupředu a usmívala se při tom na všechny strany. „Podej mi ruku,“ pobídla Parkera, když ho po jednom kolečku dojela. Černovlásek bez otálení k Jill natáhl ruku a viditelně si oddychl, když jí dívka sevřela v té své. „Jen mě proboha nepouštěj,“ podotkl Parker, na což se Jillian pobaveně zasmála. „Neboj, to bych nikdy neudělala,“ přislíbila hned. Bruslit spolu zůstali ještě pár dalších chvil. Pomalým tempem objeli kluziště ještě dvakrát, než se rozhodli, že snažení bylo dost. Když se oba dostali zpět do svých bot, s úsměvem na rtech kluziště opustili. „Nechápu, jak jsem se k tomu mohl nechat přemluvit,“ poznamenal Parker nevěřícně a přehodil Jillian ruku kolem ramen. Brunetce při jeho dotyku div nevyskočilo srdce z hrudi. „Vždyť ti to docela šlo,“ zamumlala s úsměvem. Parker se na ni tázavě podíval. „Řekla jsem docela,“ upozornila ho Jillian a pobaveně se zasmála. „Doprovodíš mě domů?“ zeptala se tiše. „Jasně,“ přitakal Parker, ale k odchodu se ještě neměl. Místo toho na Jillian zůstal viset pohledem. „Co? Proč se na mě tak díváš?“ vydechla zmateně. „Protože jsi tak krásná,“ špitl Parker. „Ale nezblázni,“ mávla nad tím rukou Jill a pokusila se vyklouznout z Parkerova sevření. Ten jí však nepustil. „Poslyš, Jill,“ oslovil ji váhavě. „Je ode mě hodně troufalé si přát, že ke mně taky něco cítíš?“ zeptal se narovinu. „Taky?“ podivila se brunetka. „Líbíš se mi. Hodně,“ odvětil Parker. Jill na něj zůstala oněměle zírat, což bral Parker jako odpověď. „Myslel jsem si to,“ sklopil hlavu. Jillian mu něžně položila ruku na tvář a znovu si tak získala jeho pozornost. Když se pak na ní Parker opět podíval, sebrala veškerou odvahu a přitáhla si ho o sobě do polibku.
Platí to pořád?
„Díky za doprovod,“ vydechla Jillian s menším úsměvem, když spolu s Parkerem dorazili před dům její rodiny. Parker skutečně dostál svého slova a dívku doprovodil přesně tak, jak ho o to sama požádala. „Ale nemusel jsi celou cestu mlčet,“ neodpustila si Jillian menší poznámku. Než stihl Parker nějak zareagovat, vyvlíkla svou ruku z té jeho a starostlivě se na něj podívala. „Jestli jsem udělala něco špatně, nebo jestli na to jdu až příliš rychle, tak-“ začala se strachovat, ale Parker jí položil ruce kolem boků, čímž jí okamžitě utnul. „Jen jsem o všem přemýšlel,“ ujistil ji hned černovlásek. „O všem?“ zopakovala jeho slova zaujatě Jillian. Parker mlčky přikývl. „O čem
konkrétně?“ pobídla ho, když se od něj nic konkrétnějšího nedozvěděla. „O tvojí nabídce,“ odvětil po chvilce Parker. Jillian na něj nechápavě svraštila obočí. „Moc rád s tebou zimní prázdniny strávím, Jill,“ vydechl a něžně dívku pohladil po tváři. „Pokud tvoje pozvání ještě stále platí,“ dodal se širokým úsměvem na tváři. Jillian se na něj zaskočeně podívala, a než se stihl Parker nadát, skočila mu kolem krku a pevně ho objala. Parker se nad její reakcí zeširoka usmál a její objetí bez váhání opětoval. „Samozřejmě, že platí,“ zašeptala a šťastně si opřela hlavu o Parkerovo rameno. Když se zamilovaná dvojice po dlouhém dni stráveném spolu konečně rozloučila, šel si každý svým směrem. Jillian se bez rozmýšlení vydala do svého pokojíku, kde se převlékla do něčeho pohodlnějšího, a pak se s mobilem v ruce rozvalila na postel. Už se totiž nemohla dočkat, až o všem poví Sandře! „No?“ ozval se hlas její nejlepší kamarádky. „Neruším?“ zeptala se Jill. „Ty nikdy,“ odvětila Sandra a Jill okamžitě poznala, že se usmívala. „Proč voláš?“ optala se modrovláska se zájmem. „Musím ti něco říct! Tomu neuvěříš,“ vychrlila Jillian nedočkavě. Sandra se nad jejími slovy zasmála, ale zvědavost v ní jedině vzrostla. „Tak už mě nenapínej, co se stalo?“ vyhrkla Sandra. „Já… políbila jsem Parkera!“ informovala jí konečně. Na druhé straně linky bylo mezitím ticho. To se Sandra vypořádávala s tím, co jí její nejlepší kamarádka řekla. „Vážně? Jak ses k tomu dokopala?“ zeptala se nevěřícně. „Parker mi řekl, že se mu líbím, tak jsem v sobě našla odvahu,“ odpověděla Jillian s úsměvem na tváři. „Panebože, Jill! Mám fakt hroznou radost! Hrozně vám to přeju,“ vydechla Sandra upřímně. „A ještě něco… Parker na ostrov Sulani pojede s námi,“ zamumlala ještě Jillian. „Paráda,“ odvětila Sandra, „bude to fakt jízda! Našla jsem fakt skvělej plážovej domek, který si můžeme pronajmout,“ básnila hned modrovláska. Jillian se nad jejími slovy usmála, pořádně se na posteli uvelebila se, a pak se zaposlouchala do Sandřiných plánů o těch nejlepších zimních prázdninách vůbec…
Zimní čas
Odlet našich čtyř přátel na ostrov Sulani se rapidně blížil a jasnou připomínkou byla také hustá sněhová pokrývka, která se v prosinci do Windenburgu dostavila. „Máš sbalené všechno? Nechybí ti nic?“ ptala se své dcery starostlivě Hayden, která z jejího odletu na tropický ostrov Sulani ještě stále úplně nejásala. Nemohla se zkrátka vypořádat s tím, že její dcera stráví Štědrý den mimo zázemí domova. „Ptala ses před hodinou,“ podotkla Jillian s pobaveným výrazem. „Já vím,“ povzdechla si Hayden a váhavě k Jillian vykročila vstříc. Než se brunetka nadála, usadila se na kraj její postele a ustaraně na ni pohlédla. „Vyrostli jste hrozně rychle,“ neodpustila si typickou
rodičovskou připomínku, nad kterou se Jillian slabě pousmála. „Jsou to jenom dva necelé týdny,“ zamumlala Jillian. „Navíc ti budu každý večer volat, dobře?“ přislíbila ještě se širokým úsměvem, na což Hayden spokojeně přikývla a pevně svou jedinou holčičku objala. „Taťka vás večer hodí na letiště,“ špitla, když Jillian konečně propustila ze svého objetí. Jillian na její slova spokojeně přikývla, vyskočila z postele a pečlivě zavřela poslední kufr, který před pár okamžiky konečně dobalila. „Jo a Jill?“ vyhrkla Hayden ještě před tím, než stačila opustit její pokoj. „Hm?“ broukla Jilliam zamyšleně. „Sandra už přišla, čeká na tebe dole,“ obeznámila ji, a pak z jejího pokoje opravdu odešla. Jillian se nad jejími slovy zarazila, ale na nic nečekala a pár rychlými kroky opustila svůj pokoj. Když seběhla schody, její zrak okamžitě spočinul na její modrovlasé kamarádce. „Čau,“ mávla jí Jillian na pozdrav a zmateně svraštila obočí. „Josh se s námi setká až na letišti?“ podivila se. Sandra se na ni posmutněle podívala a nepatrně zavrtěla hlavou. Jillian k ní váhavě vykročila vstříc a konejšivě jí položila ruku na rameno. „Josh s námi nepojede, Jill,“ informovala ji konečně Sandra. „Cože…? A proč?“ zeptala se Jillian zaskočeně. „Do města přijeli jeho prarodiče, a tak mu jeho táta nedovolil jet,“ odvětila Sandra. „Sakra, to mě mrzí,“ povzdechla si nad novou informací Jillian. „To je fuk, užijeme si to i tak,“ ujistila jí hned Sandra, ale Jillian okamžitě poznala, že k ní není Sandra úplně upřímná. Mrzelo jí to a taky oprávněně. Vždyť se taky na tenhle výlet neskutečně těšila. A když s nimi jel i Jillianin přítel Parker, mohla by si Sandra během jejich dovolené přidat jako páté kolo u vozu. A to bylo to poslední, po čem Jillian toužila. „Že mě to nenapadlo hned!“ vyhrkla Jillian z ničeho nic a rychlými kroky zas zamířila do horního patra. Sandra na ni zmateně hleděla: „Co tě nepadlo hned? Jill?“ zavolala za ní, ale Jillian už jí dávno neposlouchala. A tak neměla Sandra jinou možnost, než se strachovat, co její kamarádku napadlo…
Poslední do party
Jillian urychleně vyběhla těch pár schodů do horního patra a bez váhání vpadla do pokoje svého bratra Flynna. S klepáním se vůbec neobtěžovala. Flynn mírně nadskočil, zvedl svůj pohled od rozečtené knihy a okamžitě svůj zrak zabodl směrem ke dveřím. „Rodiče tě nenaučili klepat?“ zeptal se s mírně pichlavým tónem ve hlase, a pak zas pohled sklopil na objekt svého původního zájmu. Jillian nad tím gestem viditelně protočila oči. „Jsou prázdniny, Flynne,“ podotkla. „A tvoje pointa?“ povytáhl na ni obočí brunet a po očku k dívce zabrousil. „Že se nemusíš učit?“ odpověděla Jillian s tázavostí ve hlase. Flynn se nad její odpovědí pobaveně uchechtl. „Neučím
se,“ informoval ji, „jen si čtu,“ opravil ji Flynn. „Stejná věc,“ mávla nad tím rukou Jillian. Flynn se na ni tázavě podíval. „Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptal se nechápavě. Brunetka se totiž za normálních okolností v jeho pokoji moc nezdržovala stejně tak, jako se on nezdržoval v tom jejím. „Mimoto, neměla bys už být touhle dobou na cestě na letiště?“ přiložil ke své původní otázce ještě jednu další. „Taťka nás tam veze až za hodinu,“ obeznámila svého bratra Jillian. Flynn na její odpověď jen slabě broukl a víc se k tomu nevyjadřoval. „Co máš v plánu dělat o prázdniny ty, brácha?“ zeptala se Jillian zaujatě. „Doufám, že víc než jenom číst tuhle pitomou knihu?“ dodala pichlavě. „Hej!“ vyhrkl Flynn uraženě. „Není to žádná pitomá kniha, abys věděla,“ bránil své čtivo Flynn, ale koutky se mu u toho jemně zacukaly. „Ale abych ti odpověděl, tak ještě nevím,“ odpověděl po chvilce. „Žádné plány s Kirsten?“ podivila se brunetka. „Kirsten jede s rodiči do Vrbové Zátoky za jejími prarodiči,“ obeznámil svou sestru. „Aha,“ vydechla Jillian, ale k odchodu se stále neměla. „Proč jsi doopravdy přišla, ségra?“ zeptal se narovinu. „Um… nechtěl bys jet s námi?“ optala se nejistě brunetka. „Cože?“ vydechl Flynn zaskočeně. „Jestli bys nechtěl jet na Sulani s námi? Se mnou, Parkerem a… se Sandrou?“ zeptala se s drobným úsměvem. „Nemám nic sbaleno,“ upozornil ji. „To je ten nejmenší problém! Se Sandrou ti pomůžeme!“ odpověděla Jillian horlivě. „Prosím?“ zamrkala na něj. Flynn na ni mlčky hleděl, a pak pomalu přikývl. „Tak dobře,“ svolil nakonec. „Jo! Jsi nejlepší!“ vyhrkla Jillian a nadšeně svému bratrovi skočila kolem krku. „Tak pojď, musíme tu dobrou zprávu říct i Sandře,“ pobídla svého bratra Jillian a s úsměvem na rtech zamířila zpátky do dolního patra, kde před pár okamžiky nechala Sandru samotnou. Flynn nad jejím nadšením slabě protočil oči, a pak rychle vyrazil za ní. „Bude to fakt super, uvidíš,“ ujišťovala svého bratra během cesty dolů. „Co bude super?“ zeptala se Sandra nechápavě, když kamarádčiny slova zachytila. Na okamžik pohledem zabrousila o Flynna, a pak se zmateně podívala přímo na Jill. Co měla za lubem? „Ahoj, Sandro,“ pozdravil modrovlásku Flynn. Sandra se na něj nejistě usmála. „Co o tady jde, Flynne?“ zeptala se. „Flynn jede s námi,“ odpověděla za svého bratra Jillian. „Vážně?“ vydechla Sandra s úsměvem. „Jenom jestli jsi pro,“ odvětil Flynn. Sandra ho obdařila drobným úsměvem, a pak ho bez váhání objala. Koutkem oka přitom vyhledala Jillian. Stačil jí jeden jediný pohled do očí své kamarádky, aby věděla, že byla se svým řešením téhle situace neskutečně spokojená…
Letiště
Kvůli náhlým změnám okolností vyrazila parta přátel za dohledu Santiaga směrem na letiště zhruba o hodinu později, než bylo původně v plánu. S pozdním odjezdem šlo navíc ruku v ruce i nepříznivé počasí, které ztěžovalo dopravní situaci. Husté sněžení a doba svátků zkrátka zapříčinily, že cesta na letiště trvala dvakrát tak dlouhou dobu. Když Santiago konečně zaparkoval na přeplněném parkovišti, chopili se všichni svých zavazadel a rychlým krokem pádili směrem k letištní budově. „Parker mi psal nejmíň pětkrát!“ hulákala při běhu Jillian, které mobil cinkal s každou novou příchozí zprávou jako ten nejotravnější zvon. „Kdyby jel s námi, tak nemusí tak
vyšilovat,“ neodpustila si pichlavou poznámku Sandra, zatímco za sebou sněhem táhla svůj černý kufr. „Jasně, ale taky mohl být jediný, kdo dneska do Sulani odletí,“ podotkla hned Jillian a okamžitě se tak svého přítele zastala. Flynn nad jejich slovy znaveně protočil očima a zvažoval, jestli to ještě nemá otočit a vrátit se k rozečtené knize. Už teď mu z holek úplně třeštila hlava, a tak pro něj bylo těžké si představit, že by s nimi měl strávit rovnou dva týdny. „No konečně!“ vyhrkl Parker, když do letištní haly vstoupila uspěchaná čtveřice. Jillian bez váhání upustila svůj kufr a rozeběhla se do jeho náruče. „Taky jsi mi chyběla,“ podotkl Parker s drobným úsměvem, ale i přes svá slova brunetku pevně objal. Očima přitom skenoval své dva další parťáky, se kterými měl zažít jedny z těch nejlepších prázdnin pod sluncem. Sandra a… počkat, Flynn? „Co tu dělá tvůj brácha?“ podivil se černovlásek. „Joshovi to nakonec nevyšlo,“ zasvětila do situace svého přítele. Parker nad jejími slovy zpozornil a hbitě dívku pustil ze svého objetí. „Co to sakra?“ zeptal se nechápavě Flynn při pohledu na svou mladší sestru a nejlepšího kamaráda. „Um… měli bychom se rychle nechat odbavit!“ vyhrkla Jillian v naději, že z nepříjemné situace nějak vybruslí, a v rychlosti objala svého tatínka Santiaga. „Až přistaneme, napíšu ti,“ přislíbila hned a urychleně popadla rukojeť svého kufru. Sandra se s panem Armstrongem také slušně rozloučila, chopila se svého kufru a následovala svou kamarádku směrem k odbavování. Parker se vyhnul pohledu, který po něm Flynn vrhal, popadl svoje dvě zavazadla a rychle holky následoval. „Hlídej je, Flynne,“ pobídl svého syna Santiago. „Jestli víš, jak to myslím,“ dodal ještě. Flynn se nad jeho slovy zamračil. „S tím počítej,“ přislíbil, krátce svého otce objal, a pak trojici svých přátel rychle následoval. A když se všichni úspěšně odbavili, spolu s ostatními cestujícími nastoupili do letadla, které s nimi vyrazilo vstříc mnohem teplejším krajům. Vstříc souostroví Sulani.
Sulani
Když letadlo po několika dlouhých hodinách konečně přistálo na malém letišti v Sulani, v tropickém ráji už panovala tma a pomalu se blížila noc. Čtveřice přátel se proto nechala dlouho pobízet, zavolala si taxíka a vyrazila vstříc jejich pronajatému domečku. Cesta od letiště až k jejich ubytování trvala další půl hodinku, takže když všichni z taxíku polití potem vystoupili, už na ně doléhala únava. Zatímco Parker podepisoval papíry s místním, který jim domem pronajímal, napsala Jillian zprávu domů rodičům, aby je ujistila, že dorazili v pořádku. Když byly všechny formality konečně vyřízené, zůstali v domečku už jenom Parker, Flynn a Sandra s Jillian. „Jak to bude se
spaním?“ zeptala se Jillian své kamarádky. „Vezmi si támhle ten pokoj s Parkerem,“ odvětila modrovláska a prstem ukázala k většímu pokoji na konci chodby. „Seš si jistá? Klidně můžeme být v pokoji spolu, jestli…“ špitla k ní Jillian a svou myšlenku nechala otevřenou. Nebylo potřeba, aby jí dokončovala. Sandra chápala, kam tím její kamarádka míří. „Je to v pohodě. Flynn a já jsme kamarádi už od dětství,“ odvětila Sandra a než stihla Jill nějak dál protestovat, zmizela v koupelně. Parker se na svou přítelkyni slabě pousmál, popadl všechna jejich zavazadla a přepravil je jejich společného pokoje. Jillian za nimi s povzdechem zavřela dveře a znaveně vyhledala Parkerův pohled. „Myslíš si, že je do něj Sandra ještě pořád zamilovaná?“ zeptala se ho a mezitím se převlékala do oblečení na spaní. Parker nad její otázkou pohodil rameny a znaveně se rozvalil na postel. Než se nadál, Jillian se k němu přidala a schoulila se v jeho náruči. „Do konce tohohle výletu to zaručeně zjistíme,“ odvětil Parker a jemně brunetku políbil na čelo. Ve druhém pokoji hned za zdí se mezitím ke spánku připravovali i Sandra s Flynnem. Na rozdíl od jejich přátel na ně však čekal o poznání menší pokojík. „Vážně nechceš, abych radši spal v obýváku?“ zeptal se Flynn. Sandra nad jeho otázkou pomalu zavrtěla hlavou. „Nejsme malé děti, Flynne. Když mi v noci nebudeš funět na krk a brát mi deku, tak budeme v pohodě,“ ujistila ho následně a pomalu se vyšplhala na postel. Flynn tedy vzal její odpověď v potaz a zaujal volné místo po jejím boku. „Hele,“ vydechl ještě před tím, než se k němu stačila dívka otočit zády. „Hm?“ broukla Sandra. „Mrzí mě, že tu s tebou není…“ odmlčel se Flynn. „Josh,“ doplnila ho Sandra. „Jo, Josh,“ poškrábal se na zátylku hlavy Flynn. „To je v pohodě, Flynne. Ty taky nejsi úplně nejhorší společnost,“ odfrkla si, a pak se s úsměvem ke chlapci otočila zády. Flynn se nad jejími slovy uchechtl. „Tak to mě těší,“ vydechl. „Dobrou, Flynne,“ pousmála se Sandra, a pak znaveně zavřela oči. „Dobrou noc, Sandro.“
Slunné dopoledne
Následující den Sandru v brzkých ranních hodinách probudily sluneční paprsky, které se dovnitř jejího pokoje vkradly skrze pootevřené okno. Ačkoli mohlo být odhadem teprve kolem půl sedmé, počasí v Sulani se neostýchalo své nové návštěvníky už takhle zčasna z rána přivítat svým typickým dusným počasím. Když se rozespalá Sandra na posteli posadila, všimla si, že druhá straně postele už dávno zela prázdnotou. Sandra pomaličku sklouzla z postele, vyhrabala z kufru první oblečení, které jí padlo pod ruku, a vyrazila směrem do koupelny. Osprchovaná a osvěžená pak z koupelny vyšla směrem na terasu, odkud se rozléhaly hlasy jejích kamarádů.
„Dobré ráno,“ pozdravila trojici modrovláska a zvídavým pohledem mezitím létala po okolní krajině, kterou si kvůli včerejšímu pozdnímu příjezdu ještě neměla šanci prohlédnout. „Dobré ráno,“ odvětila Jillan, „posnídáš s námi?“ zeptala se ještě, a pak rukou ukázala k volné židličce vedle Flynna. Sandra na její otázku s drobným úsměvem přikývla a bez jediného slova usedla na nabízenou židličku. Flynn dívku hned obdařil krátkým pohledem. Neřekl však nic. „Vyspal ses dobře?“ zeptala se Sandra jen tak mezi řečí a rychle se pustila do toustů, které ležely na talíři před ní. „Celkem jo,“ odvětil Flynn. „Co ty? Nefuněl jsem ti na krk?“ optal se s vážným výrazem, ale nedlouho na to se mu koutky zvlnily do drobného úsměvu. Sandra nad jeho slovy protočila očima a jemně ho šťouchla do ramene. „Haha, fakt vtipný, Flynne,“ zamumlala s plnou pusou jídla. Jillian s Parkerem jejich zvláštní interakci nechápavě pozorovali a stejně jako Sandra se i oni cpali jídlem. „S Jill dneska jdeme na pláž,“ změnil téma rozhovoru Parker, „a pak možná skočíme někam na oběd. Četl jsem, že by měl být poblíž pobřeží nějaký fajn podnik. Přidáte se?“ zeptal se černovlásek, složil příbor a prázdný talíř od sebe nepatrně odsunul. „Jo, jasně,“ přitakala hned Sandra a koutkem oka zabrousila k Flynnovi, který na položenou otázku jen slabě přikyvoval. Zbytek rána už proběhl v naprosté tichosti, snad kromě občasného zacinkání příboru. „Půjdu připravit osušky a krémy,“ obeznámila všechny přítomné Jillian, vyskočila ze židle a bez dalších slov zmizela. Parker pohledem tikl k Sandře s Flynnem, a pak stejně jako Jillian zmizel uvnitř domu. „Chovají se nějak divně,“ poznamenal Flynn. „Hm,“ broukla Sandra, zatímco pomaličku sklízela ze stolu všechno nádobí a příbory. „Jsou jen zamilovaní,“ zdůvodnila prapodivné chování svých kamarádů Sandra a nejistě popadla hromádku s talíři. „Počkej, pomůžu ti,“ zarazil ji hned Flynn. „Zvládla bych to i sama,“ bránila se hned modrovláska, když se Flynn chopil veškerého jejího nákladu. „Já vím, ale chci ti pomoct,“ zdůvodnil své činy Flynn a bez dalších slov zamířil i s nádobím do kuchyně. Sandra se nad jeho reakcí slabě pousmála, a pak ho do kuchyně následovala, aby mu mohla alespoň pomoct s umýváním…
Plážová zábava
Jelikož se naše parta čtyř přátel už tropického ráje a pravého slunného počasí nemohla dočkat, v rychlosti se z jejich provizorního domova vypravila a do hodiny zamířila směrem k jedné z mnoha pláží, které se na ostrovech Sulani naskytovala. „Podívej na tu průzračnou vodu!“ rozplývala se Jillian a nadšeně šťouchala do své nejlepší kamarádky, která šla vstříc pláži hned vedle ní. Sandra se nad kamarádčiným nadšením jen slabě pousmála, popadla Jillian za ruku a spolu s ní vyrazila směrem k převlékacím kabinkám. Flynn s Parkerem mezitím vyrazili s ručníky zabrat pár volných lehátek, které se na pláži nacházely. Když se k nim potom holky, nyní už převlečené
do plavek, přidaly, mohla jejich dovolená konečně začít. „Nechceš jít taky do vody?“ zeptal se Flynn modrovlásky, která se zavřenýma očima lenošila na lehátku a chytala bronz. „Později,“ broukla, aniž by se na chlapce podívala a dál tak pokračovala v lenošení. Flynn se však tak snadno odbýt nenechal. „Uhni, stíníš mi,“ zamumlala Sandra a nedobrovolně pootevřela oči. Brunet se však ani nehnul. „Flynne!“ vyhrkla Sandra, touhle chvílí už značně iritovaná. Oslovený se na ní pobaveně zazubil, chytl jí za předloktí a než stihla dívka cokoli namítnout, vší silou jí vytáhl na nohy. „Hej!“ vykřikla Sandra zaskočeně, ale překvapivě se mu nijak nebránila, když spolu s ní zamířil vstříc azurově modrému moři. Když spolu ruku v ruce a širokými úsměvy na tváři běželi vlnám naproti, nevědomky se minuli s Jillian a Parkerem, kteří z teplé vody právě odcházeli. „Podívej se na ně, už teď se chovají jako pár,“ podotkla Jillian s pobaveným úsměvem, když se na svou nejlepší kamarádku a bratra ještě jednou otočila přes rameno. „Nezapomínej, že na oba ve Windenburgu někdo čeká,“ neodpustil si Parker poznámku. Jillian nad jeho slovy nepatrně protočila očima, ale jinak to nekomentovala. Místo toho svého přítele s úsměvem na rtech políbila. „Není to ve vodě lepší?“ zeptal se Flynn, když se rukama zapřel o nafukovací lehátko, na kterém trůnila Sandra. „Samozřejmě,“ odfrkla si modrovláska a s úsměvem svůj zrak zabodla na Flynna. Zrovna, když se mu Sandra chystala říct ještě něco dalšího, popadl jí Flynn za ruku a s uličnickým úsměvem jí stáhl zpět do vody. „Hej!“ vyhrkla Sandra, jakmile se vynořila zpět na hladinu. „No, co? Přece se na tom lehátku nebudeš válet celej den,“ neodpustil si Flynn pichlavou poznámku, což mu Sandra okamžitě oplatila pořádným cákancem. I když se Sandra netvářila dvakrát nadšeně, pravda byla taková, že se díky Flynnovi neskutečně skvěle bavila.
Kapitánův úlovek
Po vodních radovánkách v moři se čtveřice přátel odebrala do menší přímořské restaurace, která byla od pláže, coby kamenem dohodil, na něco dobrého k obědu. Kapitánův Úlovek, jak se ona zmiňovaná restaurace jmenovala, nabízela širokou nabídku jídla se specializací na ryby a jiné mořské potvůrky, jak by se už od podobného podniku dalo očekávat. „Vítejte na palubě! Můžu vám nabídnout kapitánovu specialitu?“ zeptala se čtyř přátel usměvavá servírka, když k jejich stolu zavítala pro jejich objednávku. „Páni, je to tu úžasné,“ rozplývala se Sandra poté, co od nich servírka s jejich objednávkou odešla. Podnik s velmi milými cenami,
pohledem na tropickou krajinu a usměvavým personálem stál prostě za to. „To mi povídej,“ přitakala Jillian a šťastně se na kamarádku usmála, „jsem fakt ráda, že jsem se tebou nechala ukecat a jela jsem sem,“ řekla brunetka popravdě. Sandra se na ni uličnicky pousmála a pohledem mezitím dál těkala po přírodních krásách, které jí obklopovaly ze všech stran. „Četl jsem, že by tu v okolí někde měla být aktivní sopka,“ pronesl do éteru Parker, čímž si získal pozornost i dokonce roztěkané modrovlásky. „Tak to se tam musíme podívat!“ navrhl hned Flynn. „Není to nebezpečné?“ zeptala se starostlivě Sandra. Flynn nad její otázkou mávl rukou a následně nejistě zavrtěl hlavou. „Jsem si jistý, že to bude v pohodě,“ řekl ještě, ale to už k nim přišla jejich servírka a se širokým úsměvem na rtech jim na stůl vyskládala jejich objednané jídlo. „Přeji dobrou chuť!“ popřála jim ještě, a pak se rychlými kroky odešla věnovat i ostatním hostům. „Tak dobrou chuť,“ vydechla Jillian, a pak se s chutí pustila do různorodých mořských tvorů, které ležely na talíři před ní. Sandra se na ni pousmála a stejně jako ona se hned pustila do jídla. Během obědvání u jejich stolu panovala ticho, které přerušovalo jen občasné zacinkání příboru či zakřupání, když se Jillian s Parkerem dostávaly do svých mořských plodů. Možná právě díky tomu k Sandře dolehl rozhovor od vedlejšího stolu. A ač se ho z počátku snažila ignorovat, povídající se dvojice nemluvila zrovna dvakrát diskrétně. Obyvatelé Sulani byli zkrátka temperamentní a možná až příliš hluční, když se pro něco nadchli. „Neříkej mi, že si nemůžeš alespoň pro jeden večer najít čas,“ stěžovala si temperamentní černovláska. Její černovlasý společník si však její stěžování nechal líbit a dlouho v odpovědi neostával: „Mohla bys prokázat alespoň trochu vděčnosti, Malio,“ procedil skrze zuby a naštvaně prásknul do desky stolu. „Sama moc dobře víš, že mám zítra ráno šichtu, nemůžu se zas zřídit jako posledně,“ dodal ještě a pohled zabodl na poklidné moře. „Ale no tak, Bane. Slyšela jsem, že to bude dneska fakt pořádná jízda,“ naléhala na něj. „Už jsem ti řekl, že nemám čas. Tak toho, prosím, nech,“ zamumlal, znaveně si promnul oči a prudce se postavil na nohy. „Kdyby sis to rozmyslel, tak je to na pláži u baru! Můžeš s sebou vzít i kámoše z práce, jestli chceš! Jsem si jistá, že oni na rozdíl od tebe dobrou párty ocení!“ houkla za ním ještě Malia. Dlouho po Banově odchodu však stolu sedět nezůstala. Položila na desku stolu pár drobných, a pak stejně jako on odešla. „Slyšeli jste to?“ zeptala se svých kamarádů Sandra. „Celkem nepříjemnej týpek,“ podotkl Flynn. „To jsem nemyslela! Myslela jsem to o tý plážový párty!“ vyhrkla Sandra a nedočkavě na všechny jednotlivě pohlédla. „A co s ní?“ zeptal se Flynn nechápavě. „Co asi? Musíme se na ní dostat!“ odvětila Sandra a pohledem zakotvila na Jillian, která se tvářila stejně nadšeně jako ona. A tak byly plány na dnešní večer rozhodnuté…
Rodinná tragédie
„Jak je na tom?“ zeptal se udýchaný blonďák hned, co ho jeho ustaraný otec pustil dovnitř domu, ve kterém strávil většinu svého dětství. Santiago si hlasitě povzdechl a zoufale zavrtěl hlavou. „Moc dobře ne,“ přiznal po chvilce a vděčně se na dvojici před sebou podíval. „Díky, že jste dorazili tak rychle,“ vydechl Santiago s chabým pokusem o úsměv. „To je samozřejmost, pane Armstrongu,“ ozvala se krátkovlasá brunetka, která stála po Spencerově boku a byla mu tak emocionální podporou v téhle těžké rodinné situaci. „Joyce, že? Moc rád tě konečně poznávám,“ obrátil na ni Santiago svou pozornost a vřele k ní natáhl ruku, kterou Joyce bez zaváhání
přijala. „Škoda, že to není za lepších okolností,“ dodal ještě, když dívčinu ruku zas pustil. Joyce na jeho slova souhlasně přikývla a něžně Spencera pohladila po zádech. „Běž si s ní promluvit, lásko. S tvým tátou na tebe počkáme v obýváku,“ pobídla ho a pohledem mezitím vyhledala Santiaga, který na její slova souhlasně pokýval hlavou. Spencer jí krátce políbil na tvář, a pak se nesmělým krokem rozešel k ložnici svých rodičů. Před otevřením dveří se zhluboka nadechl, a pak váhavě vešel dovnitř. Svou maminku nemusel dlouho hledat, s pohledem upřeným ven z okna seděla na menším gauči a vypadala přesně tak zničeně, jak jí Santiago popisoval. „Mami?“ oslovil ji Spencer šeptem. Hayden při jeho hlasu strnula a zmateně na něj stočila zrak. „Spenci? Kde se tu bereš?“ zeptala se zaskočeně. Spencer si k ní váhavě přisedl a vzal její ruku do té své. „Volal mi táta,“ řekl a opatrně vyhledal její pohled. „Jasně, že volal,“ odvětila Hayden s povzdechem. „Vím, že to bolí, ale nemůžeš se mu takhle stranit. Má o tebe hrozný strach,“ vysvětloval Spencer. „Všichni o tebe máte strach,“ dodal. „Jen mi hrozně chybí,“ zašeptala Hayden a se slzami v očích se schoulila ve Spencerově náruči. „Já vím, mě taky. Ale babička s dědou by nechtěli, aby ses takhle trápila. Žili dlouhý a povětšinu času i šťastný život,“ ujistil jí hned. Hayden se nad jeho slovy nepatrně pousmála. „Chtěla bys, abych zavolal Flynnovi nebo Jill?“ zeptal se, ale Hayden na jeho otázku okamžitě zavrtěla hlavou. Sice slabě, ale přece. „Ne… nechci jim kazit dovolenou. Jak znám Jillian, hned by všeho nechala a letěla zpátky,“ vysvětila blondýnka sklesle. „Pohřeb stejně bude až koncem příštího týdne, tou dobou už budou zpátky,“ špitla ještě, na což Spencer mlčky přikývl. „Dobře, jak chceš, mami,“ souhlasil nakonec. „Kdy se musíš vrátit zpátky?“ zeptala se Hayden posmutněle. „S Joyce se zdržíme až do pohřbu, jestli je to v pohodě,“ informoval ji Spencer a tázavě vyhledal její pohled. Hayden se na něj posmutněle pousmála, a pak svého chlapečka ještě jednou pořádně objala.
Plážový večírek
„Pořád si myslím, že je to tvůj nejhorší nápad,“ poznamenal Flynn otráveně, zatímco spolu se Sandrou, Jillian a Parkerem mířili směrem k pláži, kde se měl pořádat dnešní plážový večírek. Jillian se na svého bratra pobaveně podívala a nesouhlasně nad jeho poznatkem pokroutila hlavou. „Podle mě je to jeden z jejích nejlepších!“ vydechla s úsměvem a zamilovaně se přivinula k Parkerovi, který šel po jejím boku. Modrovláska si dohadování svých přátel moc nevšímala a mnohem raději šla o pár kroků napřed směrem, o kterém se domnívala, že vede k pláži. Když už si myslela, že jdou celou dobu úplně špatným směrem, zaslechla tlumený
smích a hudbu. „Našla jsem to! Pojďte za mnou!“ zavelela a rychlými kroky vyrazila vstříc hudbě. Ani ne za pár metrů její zrak spočinul na lidmi zaplněné pláži s hlasitou hudbou a povídajícími si lidmi. Pohled to byl vskutku neskutečný. Úplně poprvé si měla Sandra šanci prohlédnout pravý ostrovský život tak, jak se patří. Večírek byl už v plném proudu. Několik ostrovanů se vlnilo do rytmu hlasité hudby a jiní zas čas trávili na baru, kde jim barman naléval drinky všemožných barev. „Páni,“ vydechla Jillian a sama ani pomalu nevěděla, kam se kouknout dřív. Nejdominantnějším bodem všeho dění bylo bezpochyby plápolající ohniště, kolem kterého se také hemžilo úplně nejvíce lidí. Někteří jen lenošili, jiní tančili a jiní si jen povídali. „Támhle je Malia!“ vyhrkla Sandra a prstíkem nenápadně ukázala směrem, kde se nacházela tmavovlasá dívka, na kterou parta přátel náhodou narazila během jejich dnešního oběda. A skutečně, Malia postávala s úsměvem vedle kudrnaté blondýnky a chlapce jménem Bane, jak ho koneckonců během oběda adresovala. „Malio?“ ozvala se blondýnka a zmateně na černovlásku pohlédla. „Hm?“ obrátila na ní oslovená svůj pohled. „Znáš je?“ zeptala se a pohled upřela na čtveřici přátel, kteří postávali dál od hlavního centra dění a vypadali, jako kdyby se ještě stále oklepávali. „Zatím ne,“ odvětila Malia a bez varování vyrazila jejich směrem. „Kam jdeš?“ houkla za ní blondýnka zaskočeně. „Kam asi? Představit se, samozřejmě!“ zavolala za ní pobaveně, a pak se širokým úsměvem na tváři pokračovala v našlápnuté cestě…
Pravá zábava
Široký úsměv na rtech, veliké hnědé oči plné vřelosti a husté černé kadeřavé vlasy, přesně tahle dívka se rozhodla čtveřici přátel přivítat. „Ahoj, vespolek! Vás ještě vůbec neznám, jste tu noví?“ zeptala se jemným hláskem a zvídavým pohledem těkala z jednoho na druhého. „Včera jsme přiletěli,“ rozhodla se s Maliou dát řeč Sandra, přeci jen byla z téhle čtveřice ta nejspolečenštější a nové přátele díky tomu navazovala nejjednodušeji. „A odkud?“ vyzvídala hned. „Z Windenburgu,“ odvětila hned a po očku mrkla po svých přátelích. „Máme zrovna zimní prázdniny, tak jsme vyrazili za teplem,“ řekla ještě k černovlásce. Ta jí hned obdařila dalším širokým úsměvem,
který jí Sandra bez váhání opětovala. „Tak to jste si vybrali skvěle, tady je horko celoročně,“ ujistila jí a přátelsky k ní natáhla ruku. „Jsem Malia,“ představila se hned. „Sandra,“ vydechla modrovláska a hbitě její ruku přijala. „A tohle jsou moji kamarádi – Jill, Parker a Flynn,“ představila i svou společnost, když to vypadalo, že se k tomu sami nemají. „Moc ráda tě poznávám, Sandro. Nezajdeme spolu na bar? Mám pocit, že si budeme rozumět,“ podotkla Malia a hlavou kývla daným směrem. Sandra se váhavě podívala na své kamarády. „Jen běž,“ pobídla jí Jill a zamilovaně popadla Parkera za ruku. „My si stejně půjdeme zatancovat,“ podpořil slova své přítelkyně Parker. Sandra mlčky přikývla a tázavě pohlédla na Flynna. „Pro mě za mě,“ pokrčil rameny a než stihla Sandra zareagovat, zmizel v hloučku povykujících lidí. Modrovláska nad tím protočila oči, popadla Maliu za ruku a vykročila s ní směrem k baru. Tam se spolu usadily na barové židličky, objednaly si tropické drinky a pustily se do řeči. „Miluju tvoje vlasy,“ zalichotila jí hned Malia. „Jo?“ vydechla Sandra s drobným úsměvem. Malia bez váhání přikývla. „Vlastně jsem přemýšlela, že bych zas zkusila nějakou jinou barvu,“ přiznala Sandra a nepatrně se napila svého drinku. „Zkus červenou,“ navrhla Malia a Sandra se nad její radou pousmála. „Červenou? Popřemýšlím o tom,“ přislíbila nakonec. Mezitím, co si spolu Sandra s Maliou povídaly o všem možném, ne jen o jejích vlasech, se kolem plápolajícího táboráku nahromadila hromada tančících a smějících se lidí. Mezi nimi byla i Jillian s Parkerem, kteří se spolu vlnili do rytmu hlasité písničky a užívali si přítomnost toho druhého. „Máš s sebou plavky?“ zeptala se Sandry z ničeho nic Malia. „Cože?“ vyhrkla. „Plavky,“ zopakovala poslední slovo černovláska. „Jo, mám je na sobě,“ odvětila Sandra a nechápavě na černovlásku pohlédla. „Tak pojď!“ vyhrkla Malia, hodila do sebe zbytek svého drinku a stáhla modrovlásku z barové židličky. Než se Sandra nadála, stála s Maliou a dalšími čtyřmi lidmi na mole připravená skočit do s největší pravděpodobností studeného moře. „Na tři!“ vyhrkla blondýnka jménem Isla. „Tři!“ zakřičela Malia, pevně stiskla Jillianinu ruku a rozeběhla se. Za chvíli už je všechny přivítala studená voda, ale nikomu z přátel to nevadilo. Protože tohle byl jednoznačně ten nejlepší večírek, na kterém kdy v životě byli…
Rudovláska
„Vážně nechceš jít taky?“ zeptala se Sandra už poněkolikáté své kamarádky Jillian, zatímco spolu seděly u ní v pokoji a čekaly, až jí chytne barva. „Spíš ne,“ odvětila Jillian a svou odpověď podpořila jemným zavrtěním hlavy. „Ten včerejší plážový večírek mi bohatě stačil,“ dodala ještě. Sandra se nad její odpovědí nespokojeně zamračila. „Nebudeme nijak pařit, je to spíš jenom takové povyražení s přáteli,“ ujišťovala jí hned Sandra. Jillian nad jejími slovy jen pokrčila rameny a raději odvrátila pohled. Aby k sobě byla upřímná, ve společnosti velkých skupin lidí se nikdy necítila úplně svá. Včerejší večírek byl vrcholem jejího snažení. „Nelam si tím hlavu,“ vydechla Sandra a s
vlídným úsměvem brunetku pohladila po paži. „Pěkně si s Parkerem ráno přispěte, já s holkami na Mua Pel’am pojedu sama, a pak ti o všem povyprávím!“ přislíbila hned. Jillian se na ni vděčně usmála a pohledem během toho sklouzla k hodinám. „Už je čas, pojď,“ vyhrkla, nedočkavě seskočila z postele a popadla svou kamarádku za ruku, aby s ní následně mohla vyrazit vstříc koupelně. Nad změnou barvy Sandra přemýšlela už nějaký ten pátek, přeci jen už svou klasickou tyrkysovou měla ve vlasech několik dlouhých měsíců a změnu zkrátka milovala. Navíc po včerejším rozhovoru s Maliou toužila zjistit, jestli by jí červená doopravdy slušela. Kdyby ne, vždycky se přeci může obarvit zpátky, ne? „Chytlo se to?“ zeptala se Sandra své kamarádky. „Vypadá to skvěle!“ vychvalovala si změnu Jillan, zatímco kamarádce pomáhala barvu z vlasů smýt. Jakmile byla všechna barva navíc pryč, pomohla jí Jillian nyní už rudé vlasy vysušit. Teprve s vysušenými vlasy kamarádce dovolila, aby se na sebe poprvé podívala do zrcadla. „Páni,“ vydechla Sandra zaskočeně. Byla tak zvyklá na svůj dřívější vzhled, že se s novou barvou v odraze skoro ani nepoznávala. „Co si o tom myslíš?“ obrátila se na Jillian poté, co si vlasy sčesala do volného culíku. „Bude mi trvat, než si na to zvyknu, ale… ale vypadáš úžasně!“ rozplývala se nad změnou Jillian. „To by bylo, aby se Flynn konečně neprobral,“ neodpustila si poznámku. „Přestaň,“ okřikla jí Sandra, ale rty se jí přitom zvlnily do drobného úsměvu. „Flynn a já jsme jenom kamarádi,“ dodala ještě, mokrý ručník hodila do koše na špinavé prádlo, a pak z koupelny s pobaveným úsměvem vykročila. „Ale nemuseli byste být,“ pokračovala v tématu Jillian a neodbytně s kamarádkou udržovala krok. Sandra nad jejími slovy pobaveně pokroutila hlavou, a pak zmizela ve svém pokoji…